Červen 2004

Nejprve ústava, potom národ

Jiří Pehe

Zejména v akademických kruzích se již nějakou dobu vede sice zajímavá, ale poněkud nepraktická diskuse o tom, zda se Evropská unie může přeměnit ve skutečný demokratický superstát - například ve federaci amerického typu. Skeptici tvrdí, že nikoliv, protože prý se nejprve musí vytvořit evropský politický národ, čili společný démos, který jedině může dát legitimitu hlubší politické integraci. Optimisté zase poukazují na četné historické příklady zemí, v nichž byl politický národ stvořen až s pomocí společných institucí, které vznikly na základě nějakého předchozího rozhodnutí nebo vnějšího tlaku.

Na troskách „občanských válek“

Skeptici proti používání takových historických příkladů varují, protože Evropa prý nemá společný jazyk a kulturu - na rozdíl třeba od Německa, Indie, nebo Itálie, které byly stvořeny jako politické národy „shora“. Optimisté namítají, že se Evropané dokáží navzájem dobře domluvit s pomocí různých jazyků. A mnozí tvrdí, že Evropa má i společnou kulturu. Evropská identita je podle některých tak silná, že mnohé války v historii Evropy - ať už mezi různými panovníky nebo mezi národními státy - byly vlastně válkami „občanskými“.

Na tomto střetávání dvou odlišných stanovisek je zajímavé to, že každé z nich občas ignoruje evropskou realitu. Odpůrcům údajně násilného vytváření evropského superstátu, stejně jako zastáncům co nejrychlejšího sjednocení, jakoby unikalo, že v rámci EU nemůže nic tak důležitého, jako jsou skutečně společné politické instituce, vzniknout proti vůli jednotlivých, demokratických národních států. Evropu nesjednocuje silou nějaký Bismarck nebo britská koloniální správa, ale jedná se o vysoce komplexní a demokratický proces vyjednávání mezi národními reprezentacemi.

Zárodek evropského národa

Zároveň mnohým uniká, že cosi jako evropský politický národ v zárodečném stavu už existuje. V Evropském parlamentu - instituci přímo zvolené evropskými občany - se ve většině případů formují koalice pro to či ono rozhodnutí nikoliv na národním principu, ale napříč evropským politickým spektrem. Rodí se i evropská občanská společnost v podobě četných nadnárodních profesních, odborových a občanských aliancí. V podobě televizních kanálů, jako je Euronews nebo Eurosport, vznikají i zárodky evropských médií.

Právě proto, že se celý proces sjednocování odehrává krok za krokem, a s pomocí poněkud těžkopádného nadnárodního byrokratického rozumu, není možné ho urychlovat, aniž bychom riskovali, že zkolabuje celá evropská stavba. Zároveň je ovšem těžko pochopitelná často až škodolibá radost některých euroskeptiků v okamžicích, kdy se celý proces zadrhne. I jim by mělo být jasné, že EU, která má 25 členů, nemůže účinně fungovat - dokonce ani jen jako společný trh - bez dalšího zpružnění rozhodovacích mechanismů. Opačný postup, v podobě uvolnění unie do předmaastrichtské podoby, je nejlepším návodem k chaosu.

Spory obou stran by neměly zastřít základní evropské dilema: Může se EU jako celek dlouhodobě obejít bez fungujících politických institucí ve světě, v němž se malé státy budou stále více dostávat do vleku velkých nadnárodních společností nebo do vleku velkých politických mocností? Brzy i relativně prosperující menší státy už nebudou při současném tempu nadnárodní ekonomické integrace schopny být globálním hospodářským molochům politickými partnery. Už dnes také vidíme, jak v globálních konfliktech činí Evropu její politická nejednotnost impotentní v dialogu s USA.

Balkanizaci nelze vyloučit

Populárním se také stalo tvrzení, že pro pokračování politické integrace v Evropě už neexistují bezpečnostní důvody, které ji nastartovaly po druhé světové válce, kdy bylo cílem vzájemné integrace zabránit novým válkám a neutralizovat Německo. Je to tvrzení naivní už proto, že evropští političtí trpaslíci jsou sice stále menším nebezpečím pro USA, Čínu, Indii nebo Rusko, ale kdyby došlo k rozpadu EU, mohou klidně být nebezpeční jeden druhému. Balkanizace není něčím, co je možné v Evropě rozložené do soupeřících národních států jednoznačně vyloučit.

Je jasné, že federace podobná té americké se v Evropě zatím nechystá. Odpůrci další integrace by ale měli vysvětlit, jak jinak si představují odstranění demokratického deficitu, který tak často kritizují, než postupným zavedením takových demokratických mechanismů na evropské úrovni, které se osvědčily na úrovni demokratických států? Jediným způsobem, jak celoevropské instituce zdemokratizovat, je jejich postupná federalizace a jejich vybavení přímou demokratickou legitimitou. V této souvislosti neuškodí připomenout, že i americký politický národ vzniknul teprve několik desetiletí po přijetí americké ústavy.

(www.pehe.cz)