Červen 2004

Gladiátoři byli obézní vegetariáni

Pavel Pošusta

Soudí tak rakouští archeologové, kteří zkoumají kosterní pozůstatky antických zápasníků v Efesu. Římští gladiátoři byli zřejmě vegetariáni hodně nad váhu, nikoli pružní štíhlí svalovci, jaké si představujeme díky hrdinům hollywoodských filmů. Tento netradiční pohled na gladiátory potvrzuje probíhající výzkum rakouských vědců, kteří zkoumají kosterní pozůstatky antických zápasníků na území dnešního Turecka.

Rakouští antropologové analyzovali kostry několika desítek gladiátorů, které našli na pohřebišti u někdejšího amfiteátru v Efesu, jihovýchodně od dnešního tureckého města Izmiru. Antický Efesos nebyl ledajakým městem, byl dokonce (od roku 129 před naším letopočtem) metropolí římské provincie Asie. Efesos byl v dobách, kdy krvavé zápasy gladiátorů zažívaly největší rozkvět, jedním z nejbohatších měst impéria a v jeho amfiteátru mohlo sledovat boje gladiátorů až 25 000 diváků. A zdejší gladiátorský hřbitov je ve světě jedinečný, i když kostry jsou jen málokdy kompletní. Většina ostatků pochází z 2. a 3. století našeho letopočtu.

"Testy kostí z pozůstatků zhruba sedmdesáti gladiátorů pohřbených v Efesu ukazují, že tito muži se živili zejména kaší z ječmene, luštěninami a sušeným ovocem," říká Karl Grossschmidt, který se podílel na studii Rakouského archeologického institutu.

"Žrouti ječmene"

"Tato strava, která je ostatně zmiňována v dřívějších pramenech (například gladiátorům se posměšně říkalo žrouti ječmene), je dosti jednotvárná, zároveň však zápasníkům dodávala sílu, přestože po ní značně tloustli," dodává Grossschmidt, který pracuje ve vídeňském Ústavu histologie a embryologie. Z našeho dnešního pohledu bychom nazvali gladiátory obézními, i když rakouští vědci uvádějí, že ze zlomků kostí a po takové době je takřka nemožné určit spolehlivě váhu těchto bojovníků.

Rakouští vědci se zejména spolehli na metodu známou jako elementární mikroanalýza, která umožňuje určit, čím se člověk za svého života živil. Podle Grossschmidta vyvážená strava z masa a zeleniny zanechává v kostních buňkách přibližně stejné množství zinku a stroncia, zatímco převažující vegetariánská strava se projeví výrazně vyšší úrovní stroncia a nízkým podílem zinku. A u efeských gladiátorů se potvrdila právě vegetariánská strava.

Z toho Grossschmidt usuzuje, že gladiátoři se chtěli touto stravou chránit v boji, neboť vrstva tuku je alespoň částečně mohla uchránit před zraněními nervů a žil. Tuk se tak pro ně stával sice malou, ale přece jen dodatečnou ochranou, neboť gladiátoři mnohdy vstupovali do arény jen s minimální výzbrojí.

Tuto tezi, jak konstatoval Grossschmidt, podporuje i zjištění, že před vlastním zápasem gladiátoři nabírali na váze, i když tomu protiřečí normální účinky každodenního intenzivního výcviku, kdy by tito antičtí zápasníci měli - stejně jako dnešní vrcholoví sportovci - po tréninku spíš hubnout. Stěží si však z toho můžeme dovozovat, že gladiátoři byli něco jako dnešní zápasníci sumo.

Učinná léčba

Fabian Kanz, analytický chemik z vídeňské univerzity, uvedl, že kostní testy mohou dále osvětlit, jak kdysi gladiátoři žili i jaká zranění v boji utržili. "Jejich hustota kostí byla vyšší, než je obvyklá, stejně jako je tomu u moderních atletů," poznamenal.

Rakouští vědci, kteří zkoumají nálezy v Efesu již řadu let, také velmi zevrubně analyzovali různá zranění gladiátorů. Zjistili, že mnohá zranění utržená v aréně byla velmi těžká a smrtelná, jiná naopak svědčila o tom, že gladiátoři byli úspěšně léčeni. Potvrzují to i nálezy dokonale srostlých zlomenin různých kostí, že dokáží zapůsobit i na dnešní lékaře. "Je to doklad toho, že zápasníkům, kteří byli zraněni, věnovali lékaři značnou pozornost," konstatoval profesor Fritz Krinzinger z Rakouského archeologického institutu.

Gladiátor jako zboží

Pro majitele gladiátorské školy, ať to byl soukromník či zejména později císařský úředník, byl gladiátor především ceněným zbožím, nehledě na to, zda to byl otrok, válečný zajatec či těžký zločinec, nebo dokonce svobodný dobrovolník, jehož do arény přilákaly peníze či touha po dobrodružství.

Nejlepší zápasníci byli prodáváni za patnáctinásobek ročního platu římského legionáře, a proto organizátoři her si svou drahou investici chtěli ochránit - tedy proto ten početný dav lidí, který se o gladiátory staral: lékaři, maséři, cvičitelé, zbrojíři a kováři, kuchaři, sluhové, ale i hrobníci a žalářníci. Byl to dokonalý průmysl zábavy včetně sponzorů, reklamních akcí na krvavou podívanou i prodeje suvenýrů. Lidé věřili, že ještě teplá krev zabitého gladiátora léčí epilepsii.

Epitafy nalezené na hřbitově v Efesu odhalují, že většina gladiátorů zemřela v prvním roce jejich kariéry a každý druhý, který byl v aréně poražen, byl odsouzen publikem k smrti. Muži, kteří byli do boje vysláni s mečem, většinou neprošli žádným předchozím výcvikem a první střet pro ně vlastně znamenal rozsudek smrti.

Byli však i takoví, kteří se dožili dalšího dne i dalších bojů. Někteří profesionální zápasníci, jak uvádějí jejich náhrobní nápisy, zaznamenali až 150 vítězství. Jeden jedenadvacetiletý se zase na své zápasy připravoval čtyři roky a zahynul při pátém souboji. Jiný, třicetiletý, bojoval celkem 34krát a zaznamenal 21 vítězství a čtyřikrát byl z arény vyveden sluhy "branou přežití", tedy poté, co prohrál, byl čtyřikrát omilostněn diváky. Někteří se dožili i velmi vysokého věku, nejstarší gladiátor z Efesu zemřel ve věku 99 let, dávno poté, co dostal svobodu a byl penzionován.

"Schumacherové antiky"

"Pokud byli gladiátoři dobří, stávali se z nich hrdinové," citoval před časem britský list The Times profesora Fritze Krinzingera, šéfa efeského týmu. "Byli to Schumacherové antického světa. Byli v nebezpečí pokaždé, když vešli do arény, a byli připraveni dát v sázku svůj život pro sport." Přitom společně s herci, předčasně propuštěnými vojáky, zloději a prostitutkami náleželi gladiátoři v římské společnosti k takzvaným inhonesti, bezectným. Byli lidmi druhé kategorie.

Jen málokdy zazněly hlasy proti této krvavé lidové zábavě. Výjimkou byl Seneca Mladší, který v 1. století pobouřeně napsal: "Člověk, který byl kdysi lidem posvátný, je nyní zabíjen pro zábavu a kvůli hře..."

A co sami gladiátoři? Někteří z nich volili raději smrt sebevraždou, jiní zase bojovali v aréně "bez nenávisti", a tudíž se nechali zabít. Byli i ti, co se vzepřeli, jak ukazuje i známý příběh o Spartakovi, který v letech 73 až 71 před n. l. naučil Římany strachu ze vzbouřených povstalců. 6000 z nich skončilo na kříži podél Via Appia mezi Capuou a Římem jako varování těm, co by se odvážili postavit zavedeným pořádkům.

Zároveň však gladiátoři zosobňovali mýtus, slávu, sílu i erotiku. Ve všech vrstvách římské společnosti až po ty nejvyšší se hovořilo s respektem o jejich mimořádné statečnosti a pohrdání smrtí. To byly pravé římské ideály. "Zemřít jako gladiátor" znělo římským uším jako nejvyšší pochvala. Dokonce i děti si je idealizovaly, jak ukázal jeden obrázek gladiátora v Efesu namalovaný neumělou dětskou rukou. Mladé ženy omdlévaly při pomyšlení na jejich chrabrost: ostatně mnozí z nich, jako například jakýsi Crescens, byli známí jako "noční utěšovatelé dívek".

Snad i proto císař Augustus rozhodl, aby ženy sledovaly hry z těch nejvzdálenějších (nejvýše položených) míst amfiteátrů, aby tak možná uklidnil jejich nervózní manžele. Gladiátorské hry ostatně fascinují lidi dodneška. Že by stále platilo pověstné "panem et circense", chléb a hry, jímž se řídili římští vládci ve své kontrole mas?

(MF DNES)