Červen 2004

Hlavní odpovědnost za ústavní krizi nese prezident Klaus

Jiří Přibáň

Náš ústavní systém se nepochybně nachází v těžké krizi. Je tomu tak od chvíle, kdy byl Ústavní soud vzhledem k nízkému počtu soudců donucen pozastavit plenární rozhodování. Díky tomu nemůže využívat některých svých klíčových pravomocí, mezi něž patří i rozhodování o protiústavnosti zákonů a jiných právních předpisů. Ústavním činitelem, který nese hlavní odpovědnost za tento stav, je pochopitelně prezident, jemuž přísluší pravomoc soudce jmenovat. Václav Klaus je bezesporu politik, který ví, jak se chovat v podmínkách masové demokracie a jak si udržet politickou moc. Převtělení se do role lidového prezidenta, který objíždí veselice, otevírá sportovní arény a mazlí se na státních návštěvách s ohroženými zvířátky, mu zatím přináší v české společnosti oblibu. Nezpochybnitelné schopnosti vcítit se do nálad veřejného mínění nebo vystupovat v zájmu konkrétních podnikatelských skupin jsou ovšem na druhé straně doprovázeny nepochopením základních principů právního státu a ústavní dělby moci.

Prezident nedůvěřuje české justici

Některé Klausovy výroky na adresu předchozího Ústavního soudu, které pronesl ještě z pozice předsedy Poslanecké sněmovny, vejdou do dějin jako čítanková ukázka posttotalitního pokusu zasahovat do soudcovské nezávislosti - i když na rozdíl od takového mečiarovského Slovenska pouze v rétorické rovině.

Také dosavadní výběr kandidátů na ústavní soudce spíše svědčí o prezidentově bezradnosti a neschopnosti vnímat ústavněprávní rozměr demokratické vlády a začíná vyvolávat některé závažné pochybnosti či dohady. Návrh jmenovat ústavní soudkyní docentku historického oboru římského práva Židlickou, který prezident nedávno předložil, tyto dohady potom jen umocňuje.

Cožpak se opravdu nenajdou vhodní kandidáti například mezi soudci vyšších obecných soudů? Nesvědčí dosavadní výběr mimo jiné o prezidentově hluboké nedůvěře k české justici? A nesnaží se dokonce prezident jmenováním očividně nevhodných kandidátů o cynickou a vysoce nebezpečnou obstrukci ústavních institucí s tím, že po podzimních volbách by Senát mohl ochotněji naplňovat jeho vůli?

Vinni jsou i jiní

Bylo by ovšem hrubým zjednodušením přičítat současnou krizi pouze těm, kdo ji mohou politicky využívat, tj. prezidentovi a jeho kanceláři či sboru poradců. Přispěly k ní i bývalé nejvyšší ústavní orgány, jejichž představitelé dobře věděli o časované bombě spočívající ve vypršení funkčního období většině ústavních soudců během roku 2003, a přitom společně nedokázali toto potenciální riziko v uplynulých deseti letech odstranit.

Zákonodárci mohli například změnit délku funkčního období a současně stanovit věkový limit pro výkon funkce ústavního soudce, jednotliví soudci mohli dobrovolně rezignovat před vypršením jejich funkčního období, aby bývalý prezident mohl najmenovat ještě několik nových soudců, a tím do budoucna jmenování soudců časově rozložit atp.

Schvalovací proces v Senátu také vyvolává některé pochybnosti. Zatímco většina kandidátů pocházejících z advokátské nebo akademické obce nebyla z různých, byť v některých případech velmi pádných důvodů schválena, politici, jejichž hlavní kvalifikací byla zkušenost s prací v jiných ústavních orgánech, bez problémů uspěli. Byli skutečně o tolik lepší než ostatní, nebo se v případě jejich schválení jednalo o tichou dohodu uvnitř tzv. politické třídy?

Za jednoznačně pozitivní lze naproti tomu považovat skutečnost, že Senát dokázal v dosavadním procesu schvalování nových ústavních soudců učinit z každé kandidatury věc veřejnou. Jakýkoli příští kandidát navrhovaný prezidentem musí proto očekávat, že bude během senátních slyšení vystaven mnoha obecným, politickým i ryze odborným otázkám a otevřeným konfrontacím. To je zásadní přínos pro ústavní kulturu této země a doufejme, že jsme zde svědky vzniku důležité ústavní konvence.

Prezident si potom musí uvědomit, že i každý jeho konflikt se Senátem by měl nakonec ústavnost posilovat, nikoli oslabovat. Dosavadní neochota hledat způsob, jak co nejrychleji doplnit náležitý počet ústavních soudců osobnostmi s nezpochybnitelnou odborností i důvěryhodností, může třeba i dočasně zvýšit o nějaké to procento prezidentovu osobní popularitu, nicméně v konečném účinku oslabuje celkovou důvěru občanů k ústavním institucím této země.

A životaschopnost každé liberální demokracie, včetně té naší, spočívá právě v důvěře mezi ústavní vládou a občany, nikoli v míře popularity politických vůdců.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)