Červen 2004

Psaní

Ivan Špaček

Dotyky prstů na klávesnici plodí slova, moje děti, které posílám do světa papíru, nedokonalé zobrazení myšlenek, panenský papír poskvrněn životem slov, neboť slovo žije dočasnosti, bleskovým okamžikem života, není "teď", momentem uvědomění se přítomnost stává budoucnosti. O tom všem jsem psal, pak jsem cosi zmáčknul a slova zmizela z obrazovky, puff a nezbyl po nich ani obláček kouře, nic, jako kdyby nikdy nebyly.

Přemýšlel jsem o dočasnosti, zdali stránka poskvrněna Slovy skončí svou existence v koši, či zdali je bude kdesi kdosi číst, slyšet Slova a přemýšlet o pomíjivosti.

Pomíjivosti čeho? Života? Je život pomíjivý?

Vím že jsme, ovšem když jsme, tak jsme vždycky byli a vždycky budeme, někde, kdesi v čase, ne, ne v přítomnosti, neboť přítomnost pěti hodin deseti minut ráno šestého ledna roku 1996 je nahrazena pěti hodinami třiceti osmi minutami rána téhož dne.

Ovšem jen jsem tohle dopsal, tak se velká ručička posunula a ukrojila další krajíc z bochníků času, ale stejnou rychlosti se kterou je bochník krájen je krajíc nahrazen novým, čerstvě voňavým, znovu a znovu, ad infinitum.

Zrodila se další slova, proud nul a jedniček plynoucích kovovou říčkou do křemíku počítače, aby je křemíkový plátek změnil v písmena která se rodí na obrazovce, duplikáty a přesto originály, originální svou jedinečnosti. Pak jsem chtěl tentýž či podobný - není stejnosti - proud nul a jedniček poslat do tiskárny, aby se konečně slova zrodila v dvourozměrném světě papírů.

Slova se narodila, ovšem v chaosu, proud čísel a písmenek bez ladu a skladu, občas slovo které jsem rozpoznal jako svoje dítě, ovšem většina z nich byli nějací cizí haranti, ušmudlaní a neučesání, u nosu nudlí, utírají si do rukávu tvrdě hleny a zachmuřeně mě pozorují. I zalekl jsem se té cizoty, zmačkal papír do koule a mrštil ji do koše.

Teď mě to mrzí, vždyť ty děti se zrodily ne o své vůli, já byl ten kdo dál impuls, že nevyhovovaly mým představám, to je přece můj problém, ne jejich.

Omlouvám se, já vrah slov, upřímně a palčivé, omlouvám se za ruku svou, která zvrásnila hladkost papírů, vás svět, slova, je nepochopitelné pochroumaný, já, váš stvořitel, jsem se vás zřekl a odvrhl vás.