Červen 2004

To s těma tanečníma byl teda bezvadnej nápad!

Ivan Špaček

No jo, už je to tady. Děsně mě škrtí kravata, ale co se dá dělat. Mrknu na sebe do obrovskýho zrcadla rozkládajícího se od do země do stropu ve zlatě se tvářícím rámu a musím uznat, že by to mohlo být i horší. Teda děkuju nebesům, že sice vážím stejně jako vloni, ale jsem o dvacet centimetrů vyšší.

No jo, mindrák. Každej přece má nějakej, ale alespoň jeden mi ubyl.

Fakt to není tak zlý. Ramena o něco širší než pas, na rozdíl od ty hrozný fotky kde vypadám jako kužel.

Holky docela ujdou. Česají se, strkají do sebe a furt se něčemu chechtají. Třeba tamhleta, pěkný dlouhý černý vlasy, teda to je důležitý, ale hlavně má krásný prsa. Pěkně špičatý a značný. Vycpávaný určitě nejsou, to se pozná. Třeba jak si v devátý třídě Jiřina vycpala podprsenku. Teda vona je blbá, jeden den kde nic tu nic a najednou kozy jako Bardotka. A ještě k tomu celý hrbolatý. Nejspíš užila kapesník. Teda, kdyby si tam dala alespoň nějakej měkkej papír...

Najednou vidím, že ta špičatoprsatá holka vidí, že koukám a kam. Je čas se odebrati o dům dál. Šeptá cosi velice ohyzdný kamarádce a děsně se smějou. Cítím, jak rudnu jako rak, a mám potřebu říct teda něco děsně sprostýho. A

tak si alespoň v duchu řeknu "doprdele" a mizím.

Tak by mě zajímalo, jestli se taky holky dívají chlípně na kluky. A na co? Rozhodně toho mají na dívání míň. Nohy schovaný v kalhotách, všechny případný zaobliny zabalený do saka. Snad jim záleží na tváři. Smůla.

"Ahoj Sacharine! Kam se valíš?"

"Těpic Ezo!"

Teda je zajímavý, jak oblek, dederonka a kravata udělají z kluka fešáka. Teda ne z každýho, že ano.

"Kde všichni seděj? Eště sem tu neviděl přátelskou tvář."

"Taky neuvidíš", Ezo se zašklebil, ale tak nějak smutně. "Tady, kamaráde, přestává veškerá sranda."

"Teda pokud nepřisaháš, že se na tamhletu kočku ani nepodíváš".

"Kerou? Támhle tu blondýnu?“ Ukazuju na senzačně urostlou brunhildu, o dvě

hlavy větší nad Ezovych sto padesát centimetrů.

"Tahle žirafa?" ohrnuje Ezo opovržlivě ret.

"Támhle se koukni!" a ukazuje kamsi přes moje záda.

A skutečně, sice pidižena, ale moc pěkná, blondýnka s očima barvy cibulového vzoru a velikosti podšálku, když už jsem u toho porcelánu.

Jako každá holka ten rok se i okatá pidižena snažila připodobnit se Kleopatře respektive Taylorce z filmu, kterej sice nebyl kovbojka, ale byl americkej. Teda připodobnění se Taylorce nespočívalo v plastické operaci hrudníku ale v přeměně řas na cosi, připomínající dráty z deštníku jenom o něco delší.

Ezovy hořely oči, tváře zarudlé a čelo orosené potem. Podíval jsem se směrem k pidižene a musel jsem zamrkat, neboť se rozdvojila a k tomu si stačila vyměnit šaty. Jako dvě kraslice, stejná velikost, rozměry, ale jiný nálev.

Ale to už jsem se díval jinam, cítil jsem jak rudnu a vlhnu, neboť jsem ji neviděl už něco přes rok, ale zdálo se mi o ní pravidelně, noc co noc, nekonečný loop filmu těch několika let strávených v lavici vedle Elektrické dívky.

Sedíme vedle sebe, učitel cosi vykládá ale neslyším ani slova, jak mohu, v přítomnosti magie? Dívám se na oblou, měkkou ruku, hodinky s hnědým řemínkem, sluneční paprsek udělal, co bych si nikdy netroufl, dotkl se její ruky a cestuje přes zápěstí na předloktí, mazlí se s hedvábnými takřka neviditelnými chloupky paže a já se dívám a představuju si jak... Nedbale se k ní otočím a zašeptám "Můžu na tebe počkat před školou?" ale to už zvoní konec poslední hodiny a já to zase neřekl, nikdy už, nikdy.

Stojím přes ulici od jejího domů, ulice pojmenovaná po kazateli upáleném pro svou víru a dívám se na okna druhého poschodí, které z nich je asi její? Padá noc a já stále ještě nevím, jedno okno se rozsvítí, mihne se postava snad ona ale nejspíš ne, kdyby to byla ona, tak by nepotřebovala elektřinu z drátu, ale možná že má žárovku přiloženou k předloktí a ta září nepřirozeně jasně, než se vypálí wolframová nitka navržena na 220 voltů.

Napětí dívky elektrické je čísly nevyjádřitelné, tajné jsem si vyhrnul rukáv a mikron po mikronu, přisouvám loket v touze po dotyku kůže hebčí nejjemnějšího saténu, jako náhodou, stůl je malý a my už ne - blíž a blíž, točí se mi hlava ale já nedbám, nebezpečná zóna a - přeskočila jiskra, vzduch zavoněl ostrou chutí ozónu jako při srpnové bouřce, prudce jsem ucukl, podívala se na mě vážnýma očima, ale já se díval s falešnou pilností k tabuli, z okna, všude jenom ne na ni.

Dívka Elektrická sedala v kajaku a já stal za stromem, díval se, jak modrý kajak rejdí po vodě přehrady, pádlo, či jak se říká dvojplacatému dřevu užívanému k pohonu kajaku, zabořilo jeden konec do vody a druhý první, jako mašina, elektricky poháněná mašina prolítla kolem až voda bublala pod přídí ostrou jako nůž a já stál a díval se, pln naděje a hrůzy, že si mě všimne. Nebo že si mne nevšimne.

Na navezeném písku neúspěšně předstírajícím, že je pláž, se v šeru bělaly zasviněné papírové tácky od parků a zmuchlané kelímky od piva.

Krčil jsem se mezi stromy a čekal.

Ve tmě se narodil obdélník světla, porodil siluetu a zmizel.

Ozvalo se cvakání podpatku bílých lodiček, nepotřeboval jsem je vidět, měl jsem nastudované každé odřené místečko a prasklinku, levý podpatek se trochu viklal, pravý měl na sobě žlutou slzu ševcovského lepidla. Lodičky pluly po betonovém chodníčku, občas škobrtly, to asi ten viklavý podpatek, pluly a unášely Elektrickou dívku k domovu. Divil jsem se, že magická Elektrická dívka není obklopena aurorou borealis nebo snad myslím Eliášovým ohněm, ale vlastně jsem rád, vzpomněl jsem si, jak stožáry nešťastné lodi Mary Celeste jiskřily elektrickými výboji, ale voda je přece dipól a na elektrické dívky jako na cizí.

S kýmsi jsem tančil, respektive klopýtal do hudby, kdosi, zřejmě dívka, se mě držel a rafinovaně se mě snažil(a) podrazit nohy, ale neviděl jsem dívku v náručí - od sebe, od sebe, skrz tančící pár musí být vidět až na druhý konec sálu - ale dívku jinou, magickou Elektrickou dívku, jak za dávného večera zakotvily lodičky pod lucernou. Čeká na kohosi, blesklo mi hlavou. Napadlo mě, že ten kohos musím být já, vždyť vám říkám, že všichni odešli před mrazivou omhou, dívá se mým směrem vážnýma galaktickýma očima, stojím na kraji louže světla rozlitého neopatrnou blikající zářivkou, blik blik, maják na mysu Bouří, ale je to zrádný maják, přestavěný piráty chtivými mých dvou korun šedesáti haléřů, oči magické Elektrické dívky hoří mrňavými ohníčky, blik blik, za jak dlouho se vrátí náboj schramstnutý dipólem?

Nene, mě neošálíš Elektrická dívko s plamínky v očích, marně předstíráš, že je to pouze odraz ublikané zářivky se špatným startérem, loket mě zabolel vzpomenutým šokem, vzít ji za ruku a říci "Ahoj, kam jdeš?", ale jazyk se mi zauzloval, jeden uzel se potýkal s druhým ale šalamounův meč nikde, oči září a blýskají jako kometa Halleyova, blik blik, rozklepaly se mi nohy a tak jsem raději vzal na ramena, aby se nerozpadly na kousíčky vhodné ku krmení sýkorek.

Zakopl jsem, jeden z párů vířících zběsile do kolečka podle pokynů tanečního mistral Kiliána do nás narazil plnou rychlosti, neboť vyhýbání jsme ještě neměli. Dívka bolestně a vztekle sykla, měla odřený kotník, díru v punčoše a cizí jehlový podpatek v botě. Zamrkal jsem, filmový smyčka běžící mi před očima se zasekla a vidím, že to není jen tak nějaká dívka, se kterou jsme se do sebe zaklesli, ale je to dívka špičatoprsatá ale i jinak krásná, i když momentálně vzteklá.

"Pokračovat, nezastavovat", volá taneční mistr Kilián a vypouští na nás smečku pomocníků. Běží s vyplazenými jazyky, radostně poštěkávají, asi cítí krev z odřeného kotníčku. Pomocníci poskakují, až se jim povolily kravaty, ale žena a partnerka tanečního mistra Kiliána je má dobře vycvičené, netrhat, nepoškodit vzácnou kožešinku, trhliny snižují hodnotu a krvavé skvrny nejsou záhodné, z parket se to blbě meje.

Pomocníci do nás dychtivě šťouchají a jsem trochu zklamanej, že nás neočuchávají, moc by mě zajímalo, zdali mají studené a vlhké nosy, jestli to jsou zdraví pomocníci.

Ten nejbližší asi je, na špičce nosu se mu blyští kapička potu, stále větší a větší, jak do mě šťouchá tak se rostoucí kapička houpe sem a tam, děsně rychle, stále rychleji a jak roste tak nabývá hruškovitého tvaru, až docílí kritického rozměru a rozprskne se mi na rukávu saka. Látka rukávu tu kdysi kulatou, pak hruškovitou a už vůbec ne lesklou kapičku žíznivé vysál, ale je to slušné vychovaný rukáv a tak si dál záležet aby nesrkal, to by měl vychovatel rukávu radost, jakej to vychoval kultivovanej rukáv a mně se chce radostí křičet, jaký je ten pomocník zdravý, jak má krásně vlhkej nos, i když sušší o jednu kapičku vyssatou rukávem dbajícím etikety bez skrání ve své žíznivostí a že tady stojím s krásnou špičatoprsatou dívkou s odřeným kotníčkem, ale to už vířím v kruhu zpocených těl, dívky jsou cítit ženskými, kluci se diskrétně potí v dedronkách z NDR za stopadesát korun, ježíši, to je peněz a jsou cítit ostrým nakyslým pachem mužských šaten.

Nemůžu křičet, protože jsem zadýchaný a nemůžu zpomalit, děsím se laviny lidských těl řítící se závratně a nekontrolovatelně dokola dokolečka, kdo zastaví, budiž ušlapán za vzpouzení se vůli boha Kiliána, mistra tanečního.

Do očí mi vtéká palčivý pot a už se mi vůbec nechce křičet, i kdybych měl dost dechu, jako že nemám. Skrz clonu potu blbě vidím, ale nevadí, stačí pozorovat záda nejbližšího páru a následovat. Záda neustále mění barvu, chvíli černá a chvíli zelená, prudce mrkám, slza potu mi stéká po tváři, cítím, jak si hledá cestičku kolem nosu, pálí, kde jsem se řízl při odstraňování embrya knírku, vtéká do úst a skutečně, chutná slaně, takže autoritám se dá alespoň v něčem věřiti.

Vidím trochu míň blbě a tak zjišťuju, že záda, která věrně následujeme, nepatří excentrickému chameleónovi, ale zběsile rotující dvojici zoufale do sebe zakleslé, aby neulítli. Zeleň dívčích šatů se rychlosti světla střídá s temností příliš malého saka praskajícího ve švech, hypnotická změna barev, zkouším zavřít oči, protože se mi začíná motat hlava, ale zase je rychle otvírám, zdá se mi, že sedím v sedačce řetízkového kolotoče puštěného závratnou rychlostí šíleným kolotočářem. Černá, zelená, černá a tak se raději dívám ven z kruhu, na zlomek vteřiny zahlédnu tanečního mistra Kiliána, ale hned zmizí a tak si nejsem jistý, jestli skutečně drží v ruce dlouhý bič cvičitele koní.

Nevím, jak dlouho rotujeme jako planety v hodinářském Newtonově vesmíru, pěkně dokolečka a pořád stejně, ale doufám, že se něco změní, vždyť vesmír se ukázal být v podstatě chaosem.

"Zastavit, zastavit!" volá bůh Otec, mistr taneční, ale nikdo nezpomaluje, ne tedy, že bychom byli rytmem posedlí, hudbu není slyšet přes dusání devadesáti devíti černých polobotek, ta stá leží ztracena a opuštěná až u zdi, vypadá cynicky, světácky a zaprášené, zhrzená a odmrštěna ale nezoufající, není zklamaná světem, nikdy od něj nic lepšího nečekala a tak se sardonicky ušklebuje, vyplazuje na každého odřený jazyk.

Jak dlouho už tady asi leží, možná že přes svůj zevnějšek to je bota idealistická, dochází na taneční hodiny a tajně doufá, že někomu uletí jiná černá polobotka v tom bláznivém reji a že ten někdo se splete a nazuje si ji, botu zkušenou a světem protřelou místo nějaké potrhlé, naivní a jistě i tlačící, jak už to nové polobotky dělávají z mladičké nerozvážnosti.

Velice jí držím palce, té staré, ideálu se nevzdávající černé polobotce, i když se na mě posupně šklebí a dělá jako že nic. Ale já znám její tajemství a tak na ní mrkám, když ji míjím a vím, že je ráda, i když si to nepřipustí.

Vlastně je mi tady docela dobře v sále plném ženských, i když kolem běhají pomocníci a koušou nás do nohou abychom zpomalili.

"Zastavit, zastavit!" volá už i kněžka boha tanečního mistra pana Kiliána, ale my jedeme pořád dokolečka, chyceni jako bicykl v koleji tramvaje. Devadesát devět černých polobotek a devadesát osm bílých bot na jehlových podpatcích, ty devadesáté a sté jsou gondoly rousající břicha prachem, neboť vezou dívku, která chce zamaskovat nadprůměrný vzrůst, ale nedaří se ji to i když hrbí záda. Je hrozně krásná a měla by se narovnat, abychom se lépe viděli, chodím zpříma, aby lidi říkali "Hele ho kluka jak je urostlej".

Snad se tak krčí, protože tanci s Ezou, trčí nad ním jako velké T nad tečkou značící konec věty, i když Ezo má podpatky třicet dva metry vysoké, balancuje na nich jako akrobat na chůdách a mračí se, protože mu unikla krásná sestra sestry, které jsou si podobně jako vejce vejceti až na barvu šatů. Vejcete v modrých šatech se zmocnil Hanta a velice se šklebí, Ezo dělá, že ho nevidí, ale moc se mu to nedaří.

"Co říkáte situaci v Ruanda-Burundi?" ptám se krásné špičatoprsaté dívky, ta se na mne vyděšeně dívá a já se směju, protože je mi z ničeho nic děsně fajn, už mi nevadí, že už se asi nikdy nezastavíme a budeme vířit jako snítka prachu v kuželu světla reflektorů až do brzké smrti, brzké protože v běhu se špatně jí. Představuju si, jak nám speciálně k tomu vycvičení pořadatelé házejí kusy masa a my je lapáme do otevřených úst jako hašlerky.

Rytmus kolečka se zlomil, zakolísal, nebezpečně a nenávratně poškozený, kdosi klopýtl, narazil, řetězová reakce se šíří, nabírá a v momentu zkosí

padesát kluků a padesát holek jako těžký kulomet.

Rozprskáváme se odstředivou silou až mezi židle, panika se šíří, gardedámy se snad domnívají, že se jedná o útok pohlavím zdivočelých jinochů a tak zoufale prchají po schodech až na balkón, kde s množstvím získaly odvahu a rozhodují se hájit schodiště do poslední kapky krve.

Než nás pomocníci rozmotali, byl čas jít domů a tak si bereme kabáty a cpeme se do tramvaje. Mám sice natržený rukáv u saka, ale hřeje mě vzpomínka, jak se do mne zabodly ty krásné špičatý prsa volným pádem a dlouho jsem je měl v sobě zabodnuté, neboť jsme byli až na dně hromady.

"Kluci", povídám uprášenému Hantovi a zmuchlanému Ezovi, "to s těma tanečníma byl teda bezvadnej nápad!".