Červen 2004

Zločiny mocných proti vlastnímu národu.

Václav Šroub

Další příběh ze série 30 případů zločinů mocných je v dopise paní Marie Žižkové z Prachatic. Paní Žižková je potomkem slavného rodu Žižků. V svém dopise z 10. dubna 1992 odvážně nazývá události pravými jmény. Tento dopis obdržel prezident republiky, ministr Dlouhý, premier Klaus, politická strana KAN, poslanecká sněmovna a Sdružení H-21.

„Vážení pánové,

martyrium rolníků padesátých let lze přirovnat ke genocidě, neb tato bolševická hrůzovláda má na svědomí tisíce životů, zničené zdraví, tragedie tisíců rodin a vyhlazení selského stavu.

Mladším generacím to mnoho neříká, protože tato zvěrstva zůstávala po desetiletí záměrně zamlčována. Strach a hrůza jímala většinu národa. Lidská práva a důstojnost člověka byla výsadou Gottwaldovských aktérů. Komunistický teror má být proklet na věčné časy! Gestapácké zrůdnosti páchané na bezbranných rolnících! Kolik surovosti, bezpráví a ponížení musel venkovský člověk vytrpět je neuvěřitelné ale skutečné.

Ten kdo si přivlastňuje cit a pochopení pro humanitární právo nápravy, nemůže přece mlčet, jak se dnes tehdy spáchané křivdy napravují ve vydaných zákonech. To je obcházení a mrzačení zákonů. Zločiny spáchané na vlastním národu, nemůžete, vážení pánové, přehlížet. Je nutné trochu pochopení a více angažovanosti z vašich pozic pro tuto část zotročeného rolnictva, která byla potupena, znásilněna na citu a lidské důstojnosti a proto vám dal Bůh a lid meč a právo vládnout naší zemi.

Stále mám před očima své sedmdesátileté rodiče, jak se v slzách bránili, aby je nevyháněli z jejich domova, s kterým byli spjati od dětství a v kterém si přáli zemřít. Na kolenou prosili se sepjatýma rukama komunistickou inkvizici, aby je raději zabili, že chtějí zemřít na rodné hroudě, kterou po staletí zúrodňovali.

Komunistická inkvizice si pozvala na tuto zákeřnou akci příslušníky SNB, kteří tatínka napadali hrubými nadávkami, smýkali jím po zemi, kopali do něho a násilím ho nacpali do náklaďáku s nábytkem a odvezli ho. Já se sestrou jsme byly nuceny přihlížet této tragedii, která nás dodnes v bezesných nocích straší a nedá spát. Maminka dostala srdeční záchvat a přivolaný lékař zakázal převoz na valníku taženém traktorem, že pozve sanitku. Tuto tragédii si nedovede představit ten, kdo to nezažil. Jako se zločinci s námi jednali. Osm roků psychického a fyzického týrání, pokutování, věznění našeho sedmdesátiletého nemocného tatínka. Mí rodiče byli přestěhováni do dvou sklepních místností nedalekého mlýna o samotě, kde mí ztýraní, udření rodiče, na kost vyhublí, zemřeli ve vzájemném objetí s Ježíšem Kristem nad hlavou a s růžencem v ruce. Tak skončili mí rodiče, kulaci, ale my se sestrou jsme neměly život o nic lehčí. Tento cejch tenkrát přidělený mne pronásledoval celý život.

Vážení pánové, přijaté a připravované zákony na zmírnění a odstranění křivd minulého režimu neřeší naše problémy od základu. Nevypořádavají se s minulostí v podstatě, ne pomstou ale spravedlivými tresty těm, kteří toto utrpení selského lidu zavinili. Nepotrestaná zla a loupeže na svém národu jsou v rozporu s právem každé civilizované společnosti. Zákony, které jste vydali, nás, jednou oloupené, znovu okrádají, což je neodpustitelné. Křivda na nás spáchaná se jen znásobuje.”

To je konec dopisu, který jsme zkrátili. Paní Žižková nám poslala 50 stránek dokumentů, jak tehdejší komunistický režim kolektivizoval vesnici a je neuvěřitelné, že dodnes nikdo při tolika podnětech orgánům v trestním řízení nebyl nikdo potrestán.