Červen 2004

Velká dobrodružství Zdeňka Štěpánka

Zdeněk A. Tichý

Geniální herec riskoval nejednou svůj život a osud mu přinesl chvíle slávy i krutého ponížení. V soupisu divadelních a filmových rolí Zdeňka Štěpánka figuruje úctyhodná řada výjimečných postav. Hrál svatého Václava, Jana Husa, Jana Žižku či Mikuláše Dačického, Raskolnikova, Hamleta, Macbetha, Othella, Leara nebo Cyrana, a dokonce i kapitána vesmírné lodi. Avšak předlohou pro napínavé drama nebo scénář dobrodružného filmu by mohl být i jeho vlastní život. Hrdinství, vražedné úklady, milostné vášně, hazard, obvinění ze zrady i bohémské eskapády - nic z toho by se nemuselo vymýšlet ani přikrášlovat.

Prasynovec dramatika Jana Nepomuka Štěpánka a syn správce na statku, respektive ředitele lihovaru, propadl divadlu už v mládí. Od sedmnácti kočoval s divadelní společností Antonína Marka a kromě herecké profese si záhy zkusil napsat i první hru a zaskakoval jako tanečník. Poté si zahrál ještě u dvou dalších společností, ale to už přišla první světová válka.

Ve válečném ohni

V roce 1915 Zdeněk Štěpánek narukoval. Jako dobrovolník si mohl vybrat zbraň, a tak nastoupil k pluku polských hulánů. "Cítil jsem, že jsem od přirozenosti vojákem, že to mám, Bůh ví proč a jak, v krvi," popsal později své pocity. Přežil masakr jednotky při zbytečném útoku a smrti unikl i při jízdní patrole, kdy pod ním zastřelili koně. Dostal se do zajetí a znovu mu šlo o život - tentokrát v kasematech kyjevské pevnosti. Z podzemí ho zachránil český tenorista, který učil zpívat generálovu dceru a pomáhal v kanceláři. Poté Štěpánek pracoval v pekárně, jako nákupčí potravin, obchodoval s hudebninami, se zemědělskými stroji, se senem, obilím a koňmi pro armádu. Na čas zapadl dokonce do zdejšího podsvětí, jak sám napsal: toulal se po nočních putykách, bordelech a tajných hernách. Ale také začal znovu hrát divadlo - tentokrát u českého ochotnického souboru v Kyjevě.

Spřátelil se s gubernátorovou milenkou, jako ředitel vedl hotel Praha a nakonec vstoupil do československých legií. V bojích byl raněn a při léčení v Čeljabinsku dostal drahokam od tajemné Olgy, kterou po jejich setkání někdo zavraždil. Coby herce Štěpánka převeleli k Divadlu československé armády na Rusi, které posilovalo morálku legionářů probíjejících se přes Sibiř do Vladivostoku. Legionáři, neboli jak Štěpánek říkal bráškové, měli velkou zásluhu na vzniku Československa. Těžce proto nesl, jak se k nim zachoval režim po únoru 1948: "Víte, bráškové - to jsou ohromní lidé. A tenkrát - oč nám tenkrát šlo? Jen o životy. Nic z toho žádný z nás nemohl mít, a přece jsme šli a nastavovali vlastní krky, abychom byli svobodní, abychom měli svou republiku... A jak se teď s nimi zachází..."

Triumf se Cyranem

Do Československa dorazil Zdeněk Štěpánek s legionáři v létě 1920. V kufru si vezl Řád svatého Jiří druhého stupně a v srdci touhu po divadle. První role si zahrál na vinohradské scéně, ale první angažmá dostal v Kladně. Do Divadla na Vinohradech nastoupil v následujícím roce a záhy se vypracoval mezi přední herce.

Skutečnou mistrovskou zkouškou se pro něj stal Cyrano v roce 1925 přípravy provázelo očekávání, jak se Štěpánek po legendárním Vojanovi s rolí vyrovná; dokonce dostával anonymní dopisy, že bude vypískán. Nic takového však nepřišlo: "Kvapil, který se vrátil z Paříže na premiéru, mne objal, herci mne líbali, technický personál tančil," vzpomínal na triumfální ohlas. "Oponář hlásil s pýchou dvaadevadesát opon."

V roce 1928 sice přijal nabídku z Národního divadla, jenže Vinohrady, kde měl smlouvu ještě na další čtyři roky, se jen tak své hvězdy vzdát nechtěly. Štěpánkovi hrozila žaloba o čtvrt milionu za nedodržení závazků, a proto nástup do zlaté kapličky odložil. Účinkoval zde sice jako host, ale angažmá získal až v roce 1934.

Mimořádné postavení a veřejné uznání, které si Štěpánek vydobyl, však mělo i stinné stránky. Na přání prezidenta byl totiž v roce 1938 vybrán, aby v rádiu přednesl zprávu o mnichovské kapitulaci. Pro bývalého legionáře byl takový úkol dvojnásob krutý: "Připadal jsem si strašně ubohý, provinilý, uražený."

Se zbraní v ruce se mohl nepříteli postavit až na barikádách při Pražském povstání, ale ještě předtím se dočkal dalšího ponížení. Po atentátu na Heydricha byl Zdeněk Štěpánek vybrán, aby na schůzi České národní rady přednesl jménem Národního divadla rezoluci loajality. Po válce kvůli tomu patřil k hercům obviněným z nečestného chování za okupace, ale na rozdíl od jiných se obhájil. "Neuposlechnutí za stanného práva bylo by mělo nedozírné následky nejen pro obviněného, ale pro samotné Národní divadlo a jeho členstvo," stojí v osvobozujícím nálezu z roku 1946.

Milující otec i bohém

První Štěpánkovou manželkou byla herečka Elena Hálková. Jejich dcera Jana navázala na otcovu profesi, stejně jako děti z druhého manželství Martin a Petr Štěpánkové a vlastně i Kristina Taberyová, jež vystudovala režii.

Štěpánka všichni respektovali jako geniálního herce, ale jinak byl komplikovanou osobností. Ctil svou rodinu, ale zároveň měl pověst velkého bohéma. "To se vůbec nevylučovalo," říká Martin Štěpánek. "Když se scházela rodina, tak byl vzorným, milujícím a vysoce obětavým otcem. A pokud se dostal mezi kamarády a neměl nás na krku, tak byl, řečeno eufemisticky, velmi rozpustilý."

A pak tady byla legionářská minulost nebo příslušnost ke svobodným zednářům. A nejen to. "Byl zapřisáhlý masarykovec, vyhraněně kritický až nenávistný vůči komunistům, a přitom byl sám ve straně, protože jako sociální demokrat s komunisty fúzoval v osmačtyřicátém roce," dokresluje rozporuplnost otcovy povahy syn Martin. "A jako legionář bojující pod vlajkou tatíčka Masaryka byl později přesvědčený austromonarchista. Nad fotografií stařičkého mocnáře se dokázal rozněžnit stejně jako nad lahví prvotřídního koňaku."

Ke konci života si Zdeněk Štěpánek zahrál se synem Martinem - v televizní detektivce Záhada sedmi černých koček, a především na scéně Národního divadla v Dürrenmattových Novokřtěncích. Naposledy vystoupil před diváky ve Viole 20. června 1968 v pořadu Čtení ze Starého zákona. Necítil se sice dobře, ale představení zrušit odmítl. Na cestě do malostranského domu se zastavil ve výčepu u Tří pštrosů, aby si vyzvedl svůj tradiční džbánek s pivem. A tady Zdeňka Štěpánka postihla mozková mrtvice a během několika vteřin padl mrtev k zemi. Poslední rozloučení s jedním z největších českých herců dvacátého století se odehrálo na jevišti Národního divadla 26. června a v květnu následujícího roku byly jeho ostatky uloženy na vyšehradském Slavíně.

(MF DNES)