Červen 2004

Vietnamci, příští česká elita.

Petr Třešňák

Druhá generace už na tržištích prodávat nebude

Tu noc nemohl pan Nguyen Hao usnout. Až do tří do rána se převaloval v posteli, pak se oblékl a autem vyrazil z Františkových Lázní po prázdné silnici do nedalekého Chebu. Zaparkoval před místním gymnáziem a viděl, že ze školní nástěnky už do tmy svítí papír, který mu nedal spát – čerstvě vyvěšený seznam dětí přijatých na osmileté gymnázium. Svého syna Martina Donga našel mezi úspěšnými, stejně jako jedenadvacet dalších vietnamských rodičů, kteří k vývěsce přijeli během nadcházejícího rána. Pak se ta novina rozlétla po celém Chebu: každý čtvrtý adept přijatý na zdejší prestižní školu pochází z Asie. Nejde přitom o náhodu, ale o trend. Na přistěhovaleckých tržištích, o nichž se v Česku mluví výhradně jako o hnízdech ekonomické kriminality, se pomalu rodí budoucí elita země.

Už tu zůstanou

Asijské menšiny najdeme snad ve všech západních zemích, vietnamská imigrace do Československa má však své specifikum – začala jako vzájemná družba v rámci komunistického bloku. Na základě mezistátních smluv sem od 70. let z chudé, válkou postižené země proudily tisíce mladých Vietnamců – nejprve do učebních oborů a průmyslových podniků, později na univerzity. Přicházeli především ze severní komunistické části, Hanoj adepty přísně selektovala těžkými zkouškami a vyžadovala špičkové výkony a disciplínu – kdo se v Čechách špatně učil, nebo měl problémy s kázní, bez milosti letěl zpátky. V tuhých sedmdesátých letech měli dokonce Vietnamci v Československu omezenou možnost styku s domorodci a samozřejmostí bylo také, že si nesměli vybírat, do které země socialistického bloku půjdou. „Já jsem chtěla do Německa, ale při losování na mne vyšlo Československo – hodně mě to zklamalo, protože jsem stála o Německo, kde už byla tou dobou demokracie,“ vypráví dnes dvaatřicetiletá fotografka Nguyen Phuong Thao, jedna z posledních Vietnamek, které sem přiletěly v rámci komunistických smluv na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Po revoluci státem řízený import skončil, ale čerstvě svobodná země lákala Vietnamce dál. O tom, zda je Hanoj pustí, rozhodovalo teď buď štěstí při jednání s úřady, nebo úplatky. Sociální struktura imigrantů se ovšem mění. Vietnamci začínají v Čechách podnikat, přivážejí si z domova manželky a v Československu se jim rodí první děti. „Bylo to dost těžké rozhodnutí, protože naše existenční situace byla bez trvalého pobytu velmi nejistá,“ vzpomíná chebský obchodník Nguyen Thua Ngo, jak s manželkou zvažoval, zda v Čechách založit rodinu. „Teprve když jsem dostal živnostenský list a podnikání se rozběhlo, měli jsme první dceru.“ Sociologové tvrdí, že většina Vietnamců brala svůj příchod k nám pouze jako dočasnou příležitost k výdělku, málokdo plánoval se v Čechách usadit natrvalo. Jenže myšlenky na návrat překřížily právě děti – začaly tu chodit do škol, mluví skvěle česky a Vietnam poznaly zpravidla jen o prázdninách, takže se jim zpátky nechce.

Zdejší společnost si navíc na Vietnamce velmi brzy zvykla a rasismus vůči nim je ve srovnání s násilím na Romech takřka minimální – ačkoli jsou lámanou češtinou hovořící obchodníci často terčem posměšných poznámek, průměrný Čech jejich levné zboží rád kupuje a rovněž jejich úslužné, tiché chování mu není proti srsti. Například v Chebu, městě s více než desetiprocentní vietnamskou minoritou, sociologové v roce 2002 naměřili mezi starousedlíky vysokou míru sympatií: tři čtvrtiny z nich hodnotí své zkušenosti s Vietnamci kladně nebo neutrálně, pouze 25 % špatně. A k rasově motivovanému útoku tu podle údajů policie v posledních letech nedošlo.

Přes poměrně nekonfliktní klima měl ovšem příběh vietnamské migrace do Čech jednu vadu na kráse: výraz Vietnamec se tak trochu stal synonymem užitečného a laskavého podvodníka. Raketový nástup asijských kluků a dívek do prestižních škol ovšem naznačuje, že nastal čas uvažovat jinak.

Hao se usmívá

„Hodně se učím, abych neskončil jako popelář,“ odpovídá tiše a bezchybnou češtinou jedenáctiletý Martin Dong Nguyen, „chtěl bych být doktorem.“ Na tričku má v angličtině vyvedený nápis Dosáhnu vždy nejvyššího cíle. Martinovu bronzovou medaili v přijímačkách na gymnázium hodlá tatínek Hao oslavit večeří pro přátele, první gratulanti se však objevují už v poledne. Do dveří oblíbené restaurace Nguyenových ve Františkových Lázních vchází rodinná přítelkyně, Vietnamka, a s nepředstíraným nadšením líbá chlapce i jeho matku na tváře. Nguyenovi do města přesídlili v polovině devadesátých let: v Ostravě, kde se Hao koncem 80. let vyučil obráběčem kovů a oženil se, dostal totiž malý Martin astma a lékaři jednoznačně doporučovali přesun do lázeňského města za lepším vzduchem. Paní Nguyen měla na Karlovarsku přátele, protože tu dřív pracovala, a tak si rodina ve Františkových Lázních pronajala od známého dům a rozjela podnikání.

„Zdraví se zlepšilo o 80 procent. Děti a jejich vzdělání jsou pro nás na prvním místě,“ usmívá se Hao, který ve městě má kamenný obchod a stánek s textilem. Jeho žena Tam pak nesměle dodává, že radost jim dělá i Martinova mladší sestra: před čtrnácti dny skončila v celostátní klavírní soutěži na druhém místě. Přestože rodina patří k malé části Vietnamců, kterým se už podařilo získat české občanství (čekací doba je minimálně patnáct let), a pilně šetří, aby si mohla v Čechách koupit vlastní dům, Nguyen Hao odmala vštěpuje svým třem dětem také vietnamštinu. Těsně před nástupem do české základní školy odjíždějí na rok do Asie, kde školní výuka začíná už od šesti let. „Bylo to dobré, jen mi vadilo, že nás někdy za trest mlátili pravítkem přes prsty,“ vzpomíná Martin na exkurzi do autoritářské země předků. Když se vrátil, uměl prý obstojně číst vietnamsky, dnes dává přednost spíše Rychlým šípům a Harrymu Potterovi v českém překladu.

„Děti se musí naučit jazyky, aby mohly studovat univerzitu, kdekoli budou chtít,“ shrnuje Hao hlavní rodinné plány. Na otázku, zda přistěhovalecká rodina zažila v Česku také nějaký problém s úřady nebo obyvateli, pak odpovídá odzbrojujícím úsměvem a zdvořilostí. „Přece nebudu o někom říkat něco špatného. Každý má nějaký malý problém, ale my žádný velký nemáme, opravdu ne.“

Malá Hanoj

Žádné výhrady, stížnosti, žádná otevřená kritika – to je jedno specifikum vietnamské nátury. Tím druhým, jež dosud v Česku platilo beze zbytku, je velká uzavřenost. Pro Vietnamce je nesmírně obtížné ovládnout češtinu, podle odhadů s tím mají velký problém minimálně dvě třetiny z nich, a žijí proto v uzavřených komunitách, o nichž bílí vůbec nic nevědí. Nejznámějším příkladem jsou pražské Modřany, kde během let na území velkoskladu Sapa vyrostla jakási malá Hanoj. V bludišti uliček a stánků nechybí obchody s vietnamskými potravinami, restaurace, karaoke bar, kadeřnictví, knihkupectví, půjčovny originálních filmů ani tradiční buddhistická svatyně. Život většiny modřanských Vietnamců se odehrává uprostřed této rezervace, kam smějí bílí pouze na pozvání nebo za obchodem, jen na noc přistěhovalci odjíždějí přespat do pronajatých bytů. Rovněž volný čas tráví Vietnamci po svém: mají vlastní fotbalovou ligu, chodí na koncerty vietnamských populárních zpěváků, kteří občas za vysoké vstupné (kolem tisíce korun) hrají pro emigranty v pražském Edenu, vydávají několik vlastních časopisů, sledují přes satelit vysílání státní televize z Hanoje.

„Jejich ekonomická situace je velmi specifická,“ popisuje další příznačný jev sociolog a vietnamista Jiří Kocourek, „Vietnamci většinou vydělávají slušně – hrubým odhadem 25 tisíc korun měsíčně, ale mají mnohonásobně vyšší režii než my. Platí vysoké tržní nájmy, neumějí si výhodně dohodnout řemeslníky, platí dětem české chůvy a doučování, potřebují k podnikání auta – takže nakonec jim prakticky nic nezbývá.“

Také vstup do chebské tržnice Dragoun, jednoho z největších trhů ve střední Evropě, pověstnou uzavřenost potvrzuje: sehnat u stánků někoho, kdo by byl ochotný si povídat, je takřka nemožné. „Jo, jo stříhám i český,“ odpovídá lámanou češtinou místní kadeřnice, ale na další konverzaci jí ani zákazníkům čekajícím na sestřih čeština nestačí. U dalších stánků, kde si někteří prodejci krátí dlouhou pondělní chvíli hraním karet o dvacetikoruny, pak následuje jen rozhodné zavrtění hlavy.

Sdílnější je Jan Svoboda, český zástupce šéfa bezpečnostní služby, která tržnici pro Vietnamce hlídá. „Snaží se tu sami starat o pořádek, aby neměli problémy. Třeba zrovna včera jeden Vietnamec napadl německého zákazníka a teď čeká, jaký trest mu krajané ve vedení tržnice vyměří. První varování je uzavření stánku na několik dní, při opakovaných problémech dostane nemilosrdně výpověď,“ popisuje pravidla hry ochotně hlídač. Jinak nedá na trhovce dopustit: dřou prý neúnavně od rána do večera za každého počasí, a jejich zásluhou přežily budovy prvorepublikových kasáren porevoluční odchod armády – všude v okolí bývalé vojenské objekty zchátraly, v Dragounu mají naopak Vietnamci smluvní povinnost domy udržovat.

Ostatně tržnice Dragoun je ukázkovým příkladem rozporuplnosti pocitů, které české úřady k Vietnamcům chovají. Zatímco celníci tu loni v červenci během čtyřdenní šťáry triumfálně oznamovali nález padělaného zboží za 220 milionů, ilegální manufaktury na cigarety a pirátská CD a líčili trh jako centrum stínové ekonomiky, chebský úřad si naopak své Vietnamce hýčká. Třicet milionů ročně plus pět milionů povinných investic do budov kasáren Dragoun představuje pro okresní město bezkonkurenčně nejvyšší příjem z pronájmu – a Vietnamci jej platí vždy na dva roky dopředu. Trhovci navíc dávají práci místním lidem i firmám, lákají do města tisíce koupěchtivých Němců a podporují město i jinak – věnovali například peníze místní porodnici, školce koupili zahradní prolézačky. „Musíme si přiznat, že bez nich bychom si možná nemohli dovolit rekonstrukci historických ulic, výstavbu cyklostezek, nebo novou střechu zimního stadionu,“ stvrzuje vietnamský přínos pro chebskou pokladnu místostarosta města Václav Jakl (ODS).

Jednatel firmy Lanzaro, jež tržnici Dragoun provozuje, nepřístupný čtyřicátník Tru Dang Quoc křižuje svou říši ve stříbrném džípu a při rozhovoru předem vylučuje všechny otázky na daňové úniky a padělatelské dílny: „Nebudeme se bavit o obchodech.“ Časem se sice rozpovídá a postěžuje si, že kšefty jdou dolů, Němců ubývá a nájem je příliš vysoký, on i jeho tlumočník ale ožijí, když je řeč o dětech. Mají radost z jejich úspěchů na chebských školách, trápí je však, že malí Vietnamci valem zapomínají svou rodnou řeč. „Ani česká pohádka, ani vietnamská pohádka nejsou jejich. Jsou někde mezi,“ krčí rameny Tru. Dobře se k řešení tohoto problému postavila modřanská základní škola u tržnice SAPA – malým Vietnamcům nabízí jednak doučování češtiny a také lekce vietnamštiny, aby nezapomněly své kořeny. V Chebu to zatím nikoho nenapadlo.

Všechno dáme dětem

„Vidíte, tady je Džami na mistrovství republiky,“ ukazuje nadšeně Nguyen Thua Ngo (48) fotografii z novin, na níž malá vietnamská tanečnice pózuje vedle svého českého partnera. „Mohl by už trochu vyrůst,“ utrousí dívenka na adresu kolegy Tomáše. „A tady si prohlédněte její vysvědčení,“ přidává otec štos dokumentů, v nichž by člověk jinou známku než jedničku hledal marně. „A její sestra má také samé jedničky,“ dodává vítězně. Prvorozená dcera pana Nguyena Tra Mi, přezdívaná Džami, sleduje tatínkovo počínání lehce znuděně. Druhým rokem studuje chebské osmileté gymnázium, kromě toho závodně tancuje a se svým českým partnerem patří ke špičce místního souboru.

Její otec Nguyen Thua Ngo měl docela jiné dětství. Vyrůstal na chudé severovietnamské vesnici, přes den chodíval pást buvoly, a jeho mládí poznamenal válečný stres a časté bombardování amerických letadel. „Seděl jsem ve škole v lavici s kamarádkou. Jednou v noci bombardovala letadla vesnici, a ráno vidím, že místo jejího domu je jen díra. Její nohy visely nedaleko na bambusu,“ vypráví jedno z válečných traumat, která ovlivňují jeho pohled na svět dodnes. „Co si myslím o útoku na Irák? Každá válka je svinstvo. Já nevím, jestli existuje nějaký bin Ládin, ale vím, že Americe už nikdy nebudu věřit.“

Do Čech Nguyen přijel ještě v první polovině 70. let, jako dělník vystřídal několik továren a díky dobré znalosti češtiny se stal po revoluci v Chebu žádaným tlumočníkem a zprostředkovatelem pro nově příchozí Vietnamce. Kromě toho také obchoduje. Pětičlenná rodina (kromě dvou dcer mají ještě syna) bydlí v panelákovém bytě, vaří si vietnamská i česká jídla a ctí tradiční svátky a zvyky: na výročí zemřelých zapaluje svíčky a vonné tyčinky, slaví lunární rok. Džami má kamarády mezi Vietnamci i Čechy, svou odlišnost nijak zvlášť neprožívá, děti ji berou docela normálně. „Když jsem slavila narozeniny, přišlo víc Čechů. Udělala jsem jim s mámou vietnamské závitky,“ vypráví. Jen nedávno se jí na taneční soutěži stal nepříjemný zážitek, o kterém se jí nechce moc mluvit. „Vrazili do sebe při tanci s nějakou holkou a ona jí řekla, uhni, ty špíno,“ vypráví její taneční mistr Vladimír Hána. „Džami z toho byla celá špatná, plakala a nezatančila dobře, i když se jí to děvče přišlo omluvit.“ Jako učitel tance má prý s Vietnamci jen ty nejlepší zkušenosti: „Jsou nesmírně ctižádostiví, spolehliví a rodiče je hodně nutí k výkonům. Navíc pro tanec je potřeba společenské chování a to mají Vietnamci špičkové.“

Superlativy na adresu vietnamských dětí jsou v Chebu slyšet snad ze všech stran, ale čím to je? „Moji kamarádi chodí hodně na doučování,“ vysvětluje Džami úspěchy svého etnika, „ale ne všichni mají jedničky, to zas ne.“ Ona sama je vytížená až až: přes týden čtyřikrát trénink a ve zbylém čase se učí, takže jít si hrát ven s dětmi se jí podaří jen v sobotu. A i volné večerní chvíle tráví dívka naplno: zatímco máma s tetou si předplatily vietnamský televizní kanál a sledují v něm seriály, Džami se dívá hlavně na české zprávy (ačkoli vietnamsky rozumí dobře). Klíčovou roli v úspěchu vietnamských školáků hraje bezesporu silná touha rodičů, aby jejich děti vystudovaly. „Vietnamský národ se vždycky snažil dát dětem to nejlepší. Rolníci třeba prodávali krávy a koně, aby měly jejich děti na školu. A tady? Mám známé, co stojí dvanáct hodin denně u stánku, v zimě v létě, a všechny peníze dávají dětem – na hodiny češtiny, angličtiny, tance. Je to pro ně radost. Chtějí, aby jejich děti jednou dosáhly výš,“ shrnuje pan Nguyen.

Jako v NHL

Že generace trhovců zvolna vychovává budoucí tuzemské intelektuály, potvrzují i čísla: na chebské gymnázium se ještě před pěti lety dostával tak jeden, dva Vietnamci, napřesrok jich do lavic usedne 22 v osmiletém a pět ve čtyřletém cyklu. Podobný trend pak zaznamenávají školy všude, kde je koncentrována vietnamská komunita. „Otevřel jsem letos o třídu víc,“ svěřuje se ředitel chebského gymnázia Jaroslav Kočvara, „aby zdejší rodiče neměli pocit, že všechno vyberou Vietnamci.“ Věděl, co dělá, protože imigrantská komunita měla při zkouškách skutečně zdrcující úspěšnost: na osmileté studium se nedostali jen dva vietnamští uchazeči, oproti 27 Čechům. A ještě jeden pozoruhodný detail – děti, jejichž rodiče jsou často schopni se česky domluvit jen ve zkomolených holých větách, porazily tuzemské školáky na celé čáře v českém jazyce.

„Lidé se mě ptají proč a mě vždycky napadne vysvětlení, které jsem četl v rozhovoru s jedním českým hokejistou, co hraje v Kanadě NHL. Říkal: Aby trenér postavil mě a ne Kanaďana, musím být dvakrát lepší,“ přemítá ředitel Kočvara a dodává: „Ale je nutné si také uvědomit, že jejich rodiče sice prodávají ve stánku, ale ve Vietnamu to často byli doktoři nebo inženýři.“

Přestože mu prý nikdo z českých rodičů nevyčetl, že školu obsazují imigranti a na české děti nezbývá místo, ví, že podobné řeči Chebem běží. Ale atmosféra, která panovala před školou těsně před začátkem zkoušek, naznačovala, že na západě Čech se skutečně naučili nadhledu a toleranci. „Člověk si těžko zvyká, že vypadají jinak,“ přemýšlela paní Zdena Kliková, jejíž syn skládal minulé úterý přijímačky spolu s Vietnamci, „ale pro naše děti je ta konkurence prospěšná. A koneckonců, jaké lepší přistěhovalce než ambiciózní, snaživé a inteligentní bychom mohli chtít?“

Je velká přestávka a žáci sekundy A, třídy s největším poměrem Vietnamců na chebské škole, posedávají na lavicích a povídají si. Na první pohled je znát, že nová vietnamská generace nemá s komunikací a otevřeností žádný problém. Trojice dívek, jejichž rodiče pracují v tržnici, se ochotně dává do řeči. „Umím německy, učím se anglicky a příští rok začnu s francouzštinou,“ říká sebevědomá hubená Luú Anh Nhat přezdívaná Nitka a na otázku, jestli ví, že je ve Vietnamu komunismus, reaguje suverénně. „Jasně, třeba se tam nesmí prodávat Cosmopolitan, nebo se ve škole neučí o sexu. Tady už jsme v biologii brali pohlavní orgány, člověk se tu dozví víc. Jo a taky se tam na ulici nesmí pokřikovat všechno, co si myslíte – za to může ten komunismus,“ dodává.

Proč to v Německu není?

Tuzemští zastánci multikulturní společnosti mívají často problém, jak Čechům vysvětlit, k čemu je imigrace z východu vlastně dobrá – nejsou jejím výsledkem jen přistěhovalecká ghetta, kriminalita nebo terorismus? Druhá porevoluční generace Vietnamců, kterou její rodiče vypiplali pro lepší budoucnost, dává jasnou odpověď – imigranti nás obohacují, v tomto případě navíc způsobem, na který Češi slyší. A nejde jen o děti. V posledních letech přestává být stánkový prodej výhradním zaměstnáním Asiatů, ale stále častěji si pronajímají obchody s běžným českým sortimentem, jako jsou třeba potraviny.

„Vietnamci moc šikovní, nestojí fronty na podporu,“ směje se zmíněný pan Nguyen, otec tanečnice Džami. „Kluci, kterým se nedařilo ve stánku, třeba nakoupili skleníky a pěstují tradiční vietnamskou zeleninu.“

Otazníkem, který bude nad vietnamskou komunitou v Česku asi ještě dlouhou dobu viset, je hospodářská kriminalita. Česká obchodní inspekce udává, že při kontrolách tržišť má 70–82 % procent stánků nějaký problém se zákonem – zpravidla obligátní falšování značek nebo ilegální vypalování CD. Zajímavé je, že přestože inspektoři i celníci v tržnicích zabavují tuny výrobků, obchod jede dál.

„Přemýšleli jste někdy o tom, proč něco takového neexistuje v Německu, když tam jsou Vietnamci také?“ ptá se vietnamský programátor a intelektuál Pham Huu Uyen, který v Praze počátkem devadesátých let vydával protivládní časopis a má české občanství. „Mám tu výhodu, že když procházím tržnicí, tak rozumím, o čem si lidé povídají – jaké úplatky musejí dávat celníkům za kontejner se zbožím. Přes německé celníky by se to zboží nedostalo, přes české hranice se dostane.“

Lidé, kteří přišli ze zkorumpovaného komunistického Vietnamu, prý necítí prodej padělků jako něco nemorálního – navíc uplácení je v jejich rodné zemi naprostou samozřejmostí a bez úplatků není možné nic vyřídit. „Proč by to nedělali tady, když to také funguje? Stát ten problém řeší špatně, protože primárně by musel odstranit korupci vlastních úředníků.“ Ostatně snaha vietnamské menšiny dát dětem vzdělání naznačuje trend do budoucna. „My nejsme jako Číňani, abychom chtěli předat potomkům rodinný obchod. Naopak většina Vietnamců – ač by to asi nepřiznala – bere stánkový prodej jako něco nedůstojného, jako dočasnou oběť,“ říká Uyen, „v cizí zemi a bez znalosti jazyka je to pro ně momentálně nejvýhodnější. Ale všichni investují do toho, aby jejich děti mohly dělat něco jiného.“

RÁMEČEK

Ruce pryč od Ho Či Mina

V Česku komunismus padl, ale ve Vietnamu trvá: přes ekonomické uvolňování má v jihovýchodní Asii stále mocenský monopol komunistická strana a nepohodlní odpůrci režimu jsou zatýkáni a vězněni. Desetiletý trest si například za kritiku porušování lidských práv odpykává křesťanský duchovní Thadeus Nguyen Van Ly, do vězení putovali i jeho synovci a neteře, vysoký trest za vykonstruované obvinění ze špionáže hrozí v současné době pětatřicetiletému reformnímu novináři Nguyen Vu Binhovi. Zajímá to české Vietnamce?

„To už není komunismus, ale nový komunismus, všechno je mnohem lepší,“ kroutí hlavou obchodník Nguyen Hao z Františkových Lázní. Jeho názor mezi místními Vietnamci převažuje. Reformy, které strana v posledním desetiletí udělala, přitáhly do Hanoje zahraniční kapitál, oživily ulice měst a spokojená česká diaspora (tvořená hlavně ekonomickými imigranty) se o lidská práva v domovské zemi prakticky nezajímá. Přece jen jasnější názor oproti obvyklému „všechno mnohem lepší“ má chebský podnikatel Nguyen Thua Ngo. „Byl bych pro systém více stran, tři pekárny jsou vždycky pro zákazníka lepší než jedna pekárna,“ říká. Jinak ale domácí režim vadí málokomu: na organizaci různých kulturních akcí čile spolupracuje vietnamský zatupitelský úřad (představme si něco podobného u Castrovy Kuby), před necelým měsícem se na malém strahovském stadionu za mohutné účasti slavilo výročí založení Svazu Ho Či Minovy mládeže (obdoba našeho SSM) a s velkým podezřením až antipatiemi většina komunity pohlíží na exilové disidenty. „Třicet let kritizují pořád to samé a to už je nuda,“ říká například čerstvý absolvent pražské ekonomické univerzity Nguyen Viet Cuong.

Důsledky jsou pak skutečně paradoxní: na nátlak vietnamského vyslanectví zakázali lidé z vedení „Malé Hanoje“ v Modřanech, aby se tam prodával varšavský svobodomyslný časopis Dan Chim Viet, v chebské tržnici Dragoun by takové periodikum rovněž nemělo šanci. „Tyhle časopisy přehánějí, pomlouvají komunisty a Ho Či Mina. A pokud časopis nepíše pravdu, prodávat se tu nesmí,“ kroutí hlavou šéf tržnice Tru Dang Quoc.

Nechuť k disidentům a shovívavost ke komunistům pramení podle odborníků jednak z vietnamské etikety, ovlivněné konfuciánstvím, podle níž je někoho veřejně kritizovat neslušné, naopak se nosí uctivost vůči autoritám. Dalším důvodem je pak to, že Ho Či Minův komunismus splývá Vietnamcům s bojem o nezávislost země na Francouzích a s válkou proti Američanům.

ROZHOVOR

Češi jsou otevřenější, upřímnější a svobodnější, říká fotoreportérka Nguyen Phuong Thao

Přijela jste sem studovat těsně po roce 1989. Jak na vás Československo působilo?

Nejprve to byl šok – poprvé jsem cestovala někam ven. Ale Češi na mne působili spíš pozitivně. Jsou otevřenější, upřímnější a svobodnější než Vietnamci, dělají si, co chtějí. Ve Vietnamu je tradičnější společnost. I na univerzitě to bylo úplně jiné než ve Vietnamu. Tam jsme byli strašně pasivní, co nám řekli, jsme udělali. Tady byl větší prostor pro individuální studium a aktivitu, hodně se diskutovalo.

Vnímáte nějakou podobnost obou zemí v tom smyslu, že obě prošly komunismem?

Tam je úplně jiný komunismus, než byl tady. Vietnamci jsou trochu jako Číňani, vždycky tam byl přísný řád, totalita. Ale za poslední léta se strašně moc změnilo, ve Vietnamu je tržní hospodářství a větší svoboda, když tam přijedu, vůbec tu zemi nepoznávám.

Političtí vězni jsou ale ve Vietnamu pořád.

To je samozřejmě problém, ale já o tom moc nevím.

Jak jste se v Praze dostala k fotografování?

Doma jsem studovala literaturu a chtěla jsem psát, ale čeština není můj mateřský jazyk a nikdy bych v ní nedokázala psát dobře. Tak jsem si na žurnalistice zvolila jiný prostředek. A pak jsem náhodou zjistila, že v Mladé frontě hledají fotografa-externistu, a šla jsem jim ukázat svoje práce. Pět let jsem fotila externě a pak mě vzali.

Setkala jste se v Čechách s rasismem?

Ze začátku vůbec, ale v poslední době se mi stává, že mě někdo bezdůvodně napadne. Nejhorší bylo, když jsem byla loni fotit na Staroměstském náměstí oslavy Silvestra. Zrovna jsem nefotila, jen tak stála, a přišel ke mně nějaký mladý kluk a říkal: Vypadni ty hnusná p..., radši to nebudu opakovat. Pak mě skopnul na zem. Foťáku se naštěstí nic nestalo. Dřív jsem si myslela, že řeči o rasismu se tu přehánějí, že mně se nic stát nemůže, když vypadám slušně. Teď vidím, že to byl omyl.

Omezuje vás nějak v práci, že jste Vietnamka?

Někdy mě omezuje, že mám vietnamský pas a nemůžu po Evropě volně cestovat: nemohla bych třeba letět s prezidentem ani na oficiální cestu na Slovensko. Všude potřebuji vízum.

Vracíte se do Vietnamu?

Jo, aspoň jednou ročně. Někdy si musím zvykat a rodiče si ze mě dělají srandu: omlouvám se každému, komu šlápnu na nohu, což se ve Vietnamu nedělá, je tam hodně lidí. Nebo třeba hledám koš, místo abych odpadek vyhodila na zem.

Co vám tady chybí?

Jídlo, rodina, krásná příroda, oblečení – tam je všechno levný a překrásný. A ještě něco. Když jsem byla doma a dostala chuť na výbornou polívku, stačilo vyjít na ulici a pouliční prodavači už vám ji nesli. A takhle se tam dá koupit úplně všechno, obchody mají otevřeno pořád, kdykoli vás rádi obslouží.

Tento text vznikl díky laskavé podpoře Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.

(Respekt)