Červen 2004

Genocida a bizarní posun odpovědnosti

Ota Ulč

Teď k desátému výročí genocidy v Rwandě se tamější prezident značně mravně rozhořčil na svět, že apokalyptickým jatečním obřadům nezabránil. Mačetami masakrující většina Hutuů tehdy zmenšila patnáctiprocentní menšinu Tutsiů o 800.000 mužů, žen a dětí.

Z osobních důvodů (otec Čech, matka Němka) jsem se zájmem zaznamenal, že Hutuové též zásadně likvidovali děti ze smíšených manželství - sichr je sichr. Jak vrazi rozpoznávali své oběti? Znali je osobně, ze sousedství, prozradil je jejich odlišný vzhled, jazyk, zvyky, oblečení? Etnickou příslušnost měli vyznačenou v identifikačních papírech. Račte ukázat občanskou legitimaci a pak se uvidí. Tutsiové neměli volbu mezi životem a smrtí, ale některým se dostalo příležitosti vybrat si způsob odchodu na věčnost: zda hodně bolestivě ubodáním či i rozsekáním mačetou na kusy, nebo po zvláštním příplatku dostat kulku, která spěšně zabije.

Genocida to věru byla. Odborníci v dokumentárním televizním pořadu informovali, že se tam dařilo zabíjet ještě větším tempem, než za holocaustu v Evropě.

Konvence o genocidě z roku 1948 v článku 2 signatáře nejen opravňuje, ale přímo zavazuje zasáhnout. Jenže Organizace spojených národů vesměs předstírala slepotu a hluchotu a její Rada bezpečnosti se o bezpečnost nemínila postarat. Ovšem OSN není superstát, útvar s vlastní donucovací mašinérií, a může dosáhnout jen toho, na čem se členové dohodnou. Ti se ale k užitečnému kroku neměli, takže svalovat teď vinu na generálního tajemníka Kofi Annana by se podobalo obvinění houslí za mizerný výkon houslisty.

Když hrůzy na jaře 1994 započaly, cizinci se měli spěšně k odchodu a nebyli cílem vraždění, jak se například dříve stávalo v Kongu. Směli odjet, odletět, i domácí mazlíčky sebou vzít, nikoliv však někoho ze sebemilovanějších domorodců - kandidátů smrti v případě jejich zatracující etnické klasifikace. Belgie, bývalá koloniální majitelka, po zabití tuctu svých vojáků zcela vyklidila pole a všechny zbylé bojovníky stáhla zpět domů. Do vakua se váhavě a se zpožděním vypravila mezinárodní "peace-keeping" jednotka - jaké to "dodržování" neexistujícího míru! Modré helmy a barety, stejně si počínající či spíš nepočínající jako za pár roků jejich následovníci v bosenské Srebrenici.

Ony ty jednotky se do Rwandy dostavily beze zbraně! Tak aspoň tvrdil kanadský generál, jejich někdejší komandant (2. dubna 2004 v televizním dokumentu FRONTLINE na PBS-TV). S holýma rukama proti krvelačnému davu, úkol to ovšem k nezvládnutí, a bývalý velitel dělal tristní dojem, jakoby z něj tehdejší trauma ještě nevyprchalo. Ve vší té hrůze a potupě ale problesklo světlo, naděje zásluhou jednoho statečného člověka, kapitána jednotky ze Senegalu. Ten totiž docílil víc, než celá ta světová organizace v New Yorku dohromady. S prázdnýma rukama a velikou odvahou zachránil stovky životů až pak ztratil svůj vlastní. V Rwandě též zůstal jeden Američan, mladý misionář. Jeho křesťanské principy ho přiměly odmítnout vlastní evakuaci a rovněž zachránil řadu Tutsiů.

V tomtéž televizním dokumentu Madeleine Albrightová, tehdejší americká velvyslankyně u OSN, připustila své znechucení z celé záležitosti. Byla to genocida? Oficiální mluvčí State Departmentu se kroutila, s právními kličkami se vyhýbala jednoznačné odpovědi. Někteří juristé se snažili i jinak: tehdy totiž masakr rozdmychávala, dalších hrůz se dovolávala rwandská rozhlasová stanice. Jestliže OSN nebyla ochotna životy zachraňovat, proč aspoň neumlčela onen k vraždám účinně volající hlas? Poněvadž toto technicky snadno dosažitelné řešení by bylo porušením jiné mezinárodní konvence - té o rozhlasovém vysílání. Tak juristé formalisté usoudili a porušování konvence o genocidě mohlo bezproblémově pokračovat.

Clinton aspoň přiletěl po masakrech na pár hodin do Kigali, hlavního města tragédie, vyjádřit jakousi soustrast. Jiní světoví předáci se neobtěžovali s ani takovým málem. Daleko víc mi ale vadí stěžování rwandského vládce, proč svět připustil tuto africkou verzi holocaustu. Takto obviňuje reprezentant provinilého národa. Já, vrah se teď rozčílím, mravně zatratím ty, kteří mému vraždění nezabránili. Dovedl by si někdo představit takovou obhajobu osvětimských esesáků u poválečného tribunálu? Svět už si zřejmě příliš zvykl na dopad oné "guilt industry" s politicky korektní premisou, že západní země jsou odpovědny za veškeré hříchy, spáchané kýmkoliv kdekoliv. A absurdita tak nemravného tvrzení nás už ani nepřekvapuje, natož aby šokovala.

"Genocida, holocaust, taková zvěrstva se už nikdy nesmí opakovat!" slyšíme zapřísahávání vlevo vpravo. "Jakpak by ne!" sluší se odpovědět. Genocidy byly (připomeňme si osud Arménců v tureckých rukách) a jsou, probíhají i v tomto okamžiku. Tím, že o nich nevíme, či, přesněji, nechceme vědět, přece neznamená, že by přestaly existovat. Tím bychom se přiblížili mentálnímu horizontu dětiček, které po zavření očí mají dojem, že opona spadla, svět již není.

K likvidacím ve velkém přece stále dochází. O jejich průběhu například v jižním Súdánu se dočítám už aspoň třicet let. Dostává se mu však pramalé mediální pozornosti a nelze se příliš divit. Sice je to rozlohou největší stát na africkém kontinentě, ale rovněž i veskrze nepříjemná končina, nelze tam v buši najít hiltony s klimatizací, odkud do světa odesílat depeše o probíhajících hororech. Organizace spojených národů se dřív soustřeďovala na apartheid v Jižní Africe, v těchto dnech na Izrael, takže nezbývá příliš zájmu o vraždění a otrokářství v Súdánu. Občas se vyskytnou výjimky, vzbudivší něco uncí pozornosti s několikaminutovou výdrží.

Nicholas D. Kristof, reportér The New York Times, zpravidla se zabývá Čínou a tentokrát (27. 3. 04) se ozval z hranice podél Čadu a Súdánu, s podrobnostmi v oblasti Darfur o probíhající likvidaci tří kmenů (Zaghawa, Massaliet a Fur). Tisíc mrtvol týdně, přečetné znásilňování žen, 700.000 domorodců vyhnáno ze svých domovů a súdánské letectvo bombarduje přeživší. Že by genocida? "Je to organizovaný pokus zbavit se skupiny obyvatelstva," takto odpovídá Mukesh Kapila, vyšší představitel OSN.

Po dobu oněch již zmíněných dekád, muslimští arabští agresoři ze severu, s plnou podporou súdánské, jimi dominované vlády, se pouštějí jižním směrem likvidovat, případně do otroctví odvláčet své spoluobčany, kteří se liší tmavším odstínem pokožky a náboženstvím - jsou buď křesťané nebo animisté. Je to ale genocidální počínání s převážně etnickou a rasovou, nikoliv náboženskou motivací. Mezi obětmi jsou i černí muslimové.

Čili trapnost nad trapnost, záležitost příliš háklivá, ošemetná, takže v kuloárech OSN o ní reprezentanti afrických a muslimských států ani nešpitnou. Což mě příliš nepřekvapuje. Rovněž však mlčí černošští členové amerického Kongresu (tzv. Black Caucus), velmi hlasitě se ozývající v kauze černošské republiky Haiti, té nejhanebněji spravované z celé západní hemisféře, ale ani slova sympatie natož podpory jim zbývá pro ještě černější Afričany, tak dlouho již pronásledované nikoliv bělošskými kolonizátory v jižním Súdánu.