Červen 2004

Mezi Papuánci

Ota Ulč

První orientace

Reklamní plakát s výzvou BE SPECIFIC - SAY SOUTH PACIFIC! naléhavě doporučoval nikoliv oceán, ale pivo této hodně populární značky. Obrovité Henderson Airfield bylo prázdné až na jeden třesoucí se fidžanský aeroplán. Tím se povezeme z Guadalcanalu čtyři hodiny ve směru ústupu imperiálních japonských armád.

Vznesli jsme se, z výše pohlížíme na malý ostrov Savo, v jehož vodách americké námořnictvo utrpělo svou nejpotupnější porážku. Když flotila spala a stráže zřejmě též pochrupávaly, viceadmirál Mikawa s půltuctem křižníků poslal bílé ďábly ke dnu bez jediné vlastní ztráty. Dodnes jsou tyto vody domicilem dobře živených žraloků, takže osvěžování ve vlnkách se nedoporučuje. Ostrované přikrmují potvory vlastními nebožtíky, které tedy ani nespalují ani nezakopávají. Druhá světová válka se dostala i do folklóru na Savo Island: při domorodých tancích ďábel v masce je též oblečen do G. I. uniformy.

Tolik se vidělo z okénka vpravo. Vlevo přibývaly vysokánské kopce. To muselo být, panečku, náročné bojování, vléci se džunglí po slizkých svazích, našlapovat na plazy cestou proti málo viditelným kulometným hnízdům, v mizérii, kde i pijavice řádily jako by byly v Hirohitových službách.

Pak nám Guadalcanal definitivně zmizel, civěl jsem do prázdna, poněkud nakvašen. Abych tedy vysvětlit důvod své nelibosti, k ověření pravidla, že se slušností se ne vždy dojde tam, kam se chtělo dojít: Tuhle velkou cestu jsem naplánoval a v místní americké Sochor Travel Agency pan Sochor nalistoval kýžená spojení, poučil mne o nutnosti tisícimílové zajížďky via Pakistán na cestě z Nairobi do Colomba a také o nemožnosti časově skloubit trasu Guadalcanal - Nová Guinea se zastávkou v Rabaulu na ostrově New Britain. Inu, nedá se nic dělat, Rabaul jsme odepsali.

Jenže pan Sochor nevěděl či přehlédl, že existuje let OF 291 australské společnosti TAA, která s antikvárním DC-3 na naší trati Honiara - Port Moresby navštíví nejen Rabaul, ale i snad tucet dalších, tuze zapadlých výsp, a to vše za stejné peníze. Že tedy by byla zastávka v Munda na New Georgia (což lze též přeložit jako Nové Gruzínsko), pak bougainvillská Kieta, Buka hned vedle, kýžený Rabaul, a pak druhý den přistání na loukách vykácených v džungli velikého ostrova New Britain: Jacquinot Bay, Bialla, Hoskins, Gasmata Isl., Kandrian, Cape Gloucester a pak přes úžinu Vitiaz (pojmenovanou po lodi Vitiaz ruského barona s absurdně nepravděpodobným jménem Nicolai Mikhulo Maclay, který se tam v devatenáctém století marně pokoušel o carské civilizačně-kolonizační úspěchy) na pevnině Nové Guineje - přístaveček Finschafen jako první, pak bývalé hlavní město Lae, načež přes kopce dolů do nynějšího centra Port Moresby. Tedy notné obohacení cesty letadélkem, které se šourá pod mráčky s možností výhledu do každého domorodého okna - a jak již řečeno, bez extra dolaru jízdného či letného.

Chtělo to jenom, aby někdo ochotný přepsal letenky. Do toho se ale nikomu z personálu nechtělo a když viděli, že místo abych reagoval agresivně a mával sukovicí, se jen ošívám a mám se téměř k omluvám - mít čepici, byl bych ji žmoulal - s pohrdáním mě odbyli, s odkazem na patrně neexistující předpisy. Čili doporučení: nedejte se a opatřte si sukovici.

I kratším pobytem lze získat téměř věrohodný dojem o tonžské monarchii, ale ne o Nové Guineji, po Grónsku největším ostrově světa, padesátkrát větším než Nová Kaledonie, ten třetí největší ostrov. Odhadem 4,5 milionů obyvatel čili skoro pět šestin veškerého jižního Pacifiku žije na Nové Guineji. Máme tedy co dělat spíš s kontinentem než s ostrovem. Jeho velikost (pět set mil dlouhý, stovky mil široký a přes pět kilometrů vysoký) přiměla civilizujícího, i když ne nutně civilizovaného bělocha, že přistál na břehu a příliš se od něho nehnul. - a dobře udělal. Páteří ostrova je velealpské pohoří, dokonce s ledovci; na jihu páchnou mangrove swamps - největší močály světa, v nichž se vetřelci uzoufají k smrti, pokud je miliardy malarických anopheles, bacilů, virů, parazitů a méně početné stonožky, škorpióni, krokodýlové, lovci lebek a lidožroutové dřív neudolají. Hadů je sedmdesát druhů, vesměs jedovatých. Jinak ale zvířeny málo a když, tak vačnatci. Potkáme tu wallaby - miniklokany. Zato ptáků tu žije aspoň 650 druhů, od třepetavých kolibříků velikosti čmeláka až po velebného Bird of Paradise, který se stal ptákem národním a byl vyšit na papuánskou vlajku. Zemi nenavštěvují cyklóny, ale zemětřesení a občasné tsunami, hodně smrtelné Hodně prší a jsou končiny, kde spadlo za jeden den i půl metru vody. Až na pár výjimek země nemá dobré přístavy.

Na všech našich dosavadních ostrovech jsme snad ještě nezavadili o pořádnou řeku a proč by taky - nemá zázemí, v němž by zmohutnila. Na Nové Guineji je veletoků několik: Purari, Markham, Fly (jejíž jméno si odvozuji spíš od mouchy, než od poklopce) a řeka Sepik s nesnesitelným klimatem, s divochy se smyslem pro sadismus a rovněž s vynikajícím výtvarným talentem.

Zrovna v době naší návštěvy, sto mil od pobřežního města Madang došlo k objevu stočlenného kmene, který nikdy předtím neviděl bílého tvora. V pohoří Blucher, což je směrem k indonéské hranici, po prodírání hnilobnými močály, v nichž kypí krvežíznivé pijavice a masožravé kytky, rovněž napoprvé vykoukli mohykáni kamenného věku. Většina z nich trpěla neduhem zvaným yaws, který způsobuje ošklivé kožní nádory. Zdi chatrčí zdobily kosti pobitých nepřátel a ženské tam kojily selata, zakousnutá do jejich prsů. Člověk tedy zaostane, když k němu nic nevede. Když nemá řeku , aby po ní někam odplul, na pobřeží směnil produkty, sem tam vylovit rybičku a třeba i utnout hlavičku. Není náhodné, že pobřežní lid je víc vyvinutý, jak na duchu - zásluhou styků s okolím, tak na těle - zásluhou lepší a rozmanitější stravy.

Považuji za unikát Nové Guineje, že pro mnohé místní lidi první kolo - tedy kulatý, k dopravě a kutálení užitečný vynález - které kdy spatřili, bylo kolo podvozku letadla, když se veliký pták snesl na kmenovou louku. Letadla už tam teď dosedají na aspoň 250 novuguinejských plácků. Dodnes mnoho ostrovanů, seznámených s podvozky, helikoptérami a vzdušnou technikou všelijakého druhu, ještě nespatřilo motocykl, automobil či traktor. A nespatří, dokud se nezačnou stavět silnice i v těch vzdušnými ptáky dosažitelných dálavách. I když u větších městysů většinou již existuje pár kilometrů cesty, někdy dokonce i z asfaltu nebo aspoň splácané ze štěrku, písku, bláta , domorodec se většinou s takovým pokrokem nepotká. Prostor s obtížným terénem je věru nepřítelem pokroku a zatímco již došlo k výstavbě cesty, spočítání a usměrnění domorodců na poměrně velkém, ale úzkém, a tedy zvládnutelném ostrově New Ireland, tento výkon se na Nové Guineji dosud nepodařil.

Nyní pár údajů k orientaci: Zjednodušíme-li si mapu, dostaneme oblý útvar. Jeho západní polovina je zhruba stejně veliká jako ta východní a budeme se jí zabývat dřív, neboť jednak se jí také dřív zabývali Evropané, po rozpadu západního kolonialismu ji pozřeli Indonésané, málo se o ní ví a těžko se tam lze dostat. V roce 1526, tedy ve stejnou dobu, kdy se utopil jagellonský vladař u Moháče a dostalo se nám habsburského vladaření, vylodili se Portugalci na jižním konci tohoto ostrova a začali mu říkat Papua - prý je to malajské slovo pro velice kudrnaté vlasy, huňaté jak ovčí rouno. Když pak přijeli Španělé, vytasili se s pojmenováním Nová Guinea, neboť domorodci jim připomínali starou západoafrickou Guineu. Ve století sedmnáctém si okoukli břehy Holanďané, po nich Angličané a Francouzi, též občasný Ital a bratr Rus, ale nic se nestalo. Velrybáři se z nedostatku velryb v těchto vodách příliš nezdržovali. Výkupčí santálového dřeva tam neměli co vykupovat. Blackbirders, lovci černé kůže na plantážní lopotu do Austrálie, se dali do verbování dost pozdě, takže moc škody v rámci civilizačního úsilí nestačili napáchat.

První evropský stát, který se začal zajímat o permanentní vlastnická práva, bylo Holandsko v roce 1828. Nizozemští se vyhlásili za majitele západní půlky ostrova a ostatní bílý svět jim výdobytek přiklepl. Tehdy se již uplatňoval pohodlný princip mezinárodního práva o takzvaném Hinterlandu: když vystoupím na břeh a zapíchnu vlajku do písku, stal jsem se objevitelem, dobyvatelem a majetníkem dlouhých kilometrů terénu do vnitrozemí - i tam, kam si nikdy netroufnu. Proto tedy Amsterodam vládl končinám, kde nikdy nebyl a podle toho to vypadalo, respektive nevypadalo.

Přeskočíme staletí, máme druhou světovou válku, japonské vítězství a poté jeho porážku, tím však nikoli vítězství nizozemské, nýbrž vakuum. Pošramocená Evropa již neměla čas, sílu a mnohdy ani zájem své tropické majetky reklamovat a draze znovu zvelebovat. A na scénu vystupuje vlastenec Sukarno, který tajil svou projaponskou kolaborantskou minulost téměř tak úspěšně jako svou vynikající pleš pod muslimskou čepicí. 0tec vlasti Sukarno, jemuž politické podvodnictví vydrželo téměř do konce života, se hlásil i k dědictví holandského novoguinejského majetku. Zrušil bílý kolonialismus, nastolil sebe sama a ve jménu svobody zavedl svůj kolonialismus. Protože nebyl běloch, podvod mu v pokryteckém podniku OSN prošel a začal tedy v roce 1962 vládnout. Majetek přejmenoval na West Irian ("Horké místo" v překladu z jakési řeči) a hlavní jeho město či městys Holandia zažilo postupná přejmenování na Kota Baru, Sukarnapura a v roce 1971 Djajapura.

Lidé cizí řeči, pleti a mravů nedostali emancipaci, ale asimilaci a vládne se jim v humanistickém stylu, jemuž by obyvatelé baltských republik z let raně čtyřicátých dobře porozuměli. Indonésané, kteří se od místního obyvatelstva liší asi jako od Eskymáků, kolonizují West Irian a pracovní příležitosti, až na ty nejšpinavější, si rezervují pro sebe. Zatímco domorodci na té východní - australské polovině ostrova dostali nezávislost, na té indonéské se uspořádalo referendum, ať prý lid - bez představy o světě za svou vesnicí - rozhodne o své budoucnosti. Hlasovali jen vesničtí předáci, hlasovali prý nadšeně, jednomyslně, to známe. Tento lid vláda modernizuje, například akcí OPERASI KOTEKA. Tato koteka, jinde zvaná kumbung či gourd , je mnohým tzv. phalocryptic domorodcům jedinou součástí pánské garderoby.

Je to rourka rostlinného původu, jakási na penis nasazená trumpetka, označující osobnost i kmen, v různých velikostech, od pracovně kraťoučké až po slavnostní taneční více než metr dlouhé. Vláda tedy začala přikazovat, že už se domorodci nebudou šňořit po svém, ale navlečeni budou do košile a do kalhot, budou mávat indonéskou vlajkou a obdrží prezidentovu podobenku. Naštěstí domorodec ve vzdálených kopcích a údolích se trýzní takovými příkazy asi se stejnou pravděpodobností jako bačovi na Oravě by nedávaly usnout Hegelovy dialektické nesrovnalosti.

V reportáži (The New York Times, 11. 3. 2001) z oblasti lidu Dani citován je domorodec "Nač si oblékat šaty, když prasečí sádlo nám stejně dobře slouží už po staletí? Já jsem křesťan, s kotekou chodím i do kostela." U takového kmene ale přetrvává nepříjemný obyčej, že v případě úmrtí blízkého příbuzného je truchlícím nutno uříznout článek prstu. Viděl jsem fotografie žen, jimž zbyly prsty už jen dva. Dlužno dodat, že na mužské plemeno se tato povinnost amputace v rámci truchlení nevztahuje.

Němci kolonizátoři a zlato

Je to svět s tradicí ustavičných kmenových válek, motivovaných pomstou za předcházející příkoří, jemuž předcházela jiná pomsta a jiné příkoří. Sousedská pohoda se pak těžko realizuje v prostředí, kde zabití platí za jediné přijatelné řešení konfliktu. Horský kmen zabil a snědl misionáře kazatele spolu s tuctem jeho domorodých pomocníků. Podezření padá na kmen Korowai, že se lidožroutství věnuje dodnes. Příslušníci tohoto kmene si stavějí chatrče padesát metrů vysoko ve větvích, v krkolomných výškách si libují, tam je blíž k ptákům, k oblakům a dál od případných nepřátel a všelijakých čarodějů.

Vláda v Jakartě se mermomocí snaží podržet si tuto vzdálenou končinu. Nejde jí ovšem o pozdvižení blaha tamějších domorodců, ale o nerostné bohatství pod povrchem, odhadované na mnoho desítek miliard dolarů - měď, stříbro, zlato. Konglomerát Freeport McMorac Copper and Gold, největší americký investor v Indonésii, tam zaměstnává 17 tisíc lidí. Oáza uprostřed divočiny třetího světa, americké krásky na vysokých podpatcích docházejí utrácet čas do moderního obchodního střediska, kam domorodcům je přístup zakázán, aby v záři spotřebního zboží se nezjančili a nepřestali pečovat o svá políčka.

Když se to někomu nelíbí, generálové v hlavním městě si na něj posvítí. Poručili bombardování kmene Arfak a později totéž postihlo dříve již zmíněný kmen Dani. S oštěpy proti bombardérům a v OSN o tom nikdo ani nepípne. Od sedmdesátých let indonéská armáda se snaží zlikvidovat o nezávislost usilující povstalecké hnutí ORGANISACI PAPUA MERDEKA (Svobodné Papuánsko), ale dosud se jí to nepodařilo. Tisícovky bojovníků jich přeběhly přes hranici na druhou stranu ostrova, do nezávislého státu PNG (Papua New Guinea), kam se teď podíváme.

Skládá se ze dvou součástí - Nová Guinea na severu a Papua na jihu - lišících se etnicky, geograficky i historicky. Zalidněnost je značně nerovnoměrná. Horská oblast Chimbu s centrem snadno pamatovatelného jména Kundiawa (kde se ujal takzvaný Chimbu shake - společenský mrav, kdy páni místo pravice si vzájemně potřesou penisem buď zapasovaným v dutém rohu, či zabaleným v travinách) je přecpaná, kdežto do západní močálově Papuy se osídlenci právem nehrnou.

Papuánští se obávají nadvlády početnějších a pro turisty přitažlivějších Novoguineanů. Ti zdobí brožurky cestovních kanceláří, opeření, s dírou v nose a s celkovým výrazem spíš semitským, habešským než melanéským. Jejich lingua franca je Pidgin English, kdežto Papuánci se lépe domluví řečí Motu. New Guinea má zajímavější přírodu, kopce, vzácné nerosty. Papua spíš vyniká močály. Nová Guinea byla německá, za druhé světová války japonská a v důsledku bojování velice rozbitá. Bývalo třeba městečko Salamanua s přístavem a letištěm tolik se mu ublížilo, že dneska tam nezbyl jediný tvor.

Začalo to takto: V sedmdesátých letech devatenáctého století, po vítězné válce proti Napoleonu III. teprve došlo v Německu ke sjednocení, vzniku císařství a ke koloniálním záluskům. Jenže tehdy zbývaly ke kolonizaci už jen končiny vzdálené, nevábné, neslibující ani zisk ani moc a slávu. Moudrý státník Otto von Bismarck od takových pošetilostí marně zrazoval. Soukromníci se pouštěli do nebezpečných obchodů s nevyzpytatelnými domorodci, směňovavši textil, tabák a železné zboží za kokosy a škeble. Jako nejčilejší se prosadila německá firma Godefroy and Son, adresou na Samoe.

Obchodníci se domáhali v Berlíně, aby si císař Niemandsland přisvojil, a tak v roce 1884 byl vztyčen teutonský prapor na severní polovině ostrova. Anglie se zlobila a Austrálie zuřila a tentýž rok na jižní, dosud nikým nepožadované části ostrova zavlála britská vlajka a bylo to.

Německé panování trvalo jen třicet let (tj. do začátku první světové války), ale mapy poznamenalo dodnes. Stačí nahlédnout do atlasu: Nová Guinea (dříve Kaiser-Wilhelmsland) si zachovala horu jménem Otto a řeku jménem Frieda. Nejvyšší hora (15 400 stop) je Mt. Wilhelm a vypravít se na ni je možno z vesnice Keglsugl. Neztečete-li ji, máte na vybranou mnoho germánských vrchů: Tirpitz, Treppen, Stolle, Roesicke či Daum. Též pohoří Adelbert, Schrader, Thurnwald, Bismarck, Hindenburg a Müller.

Bismarckův archipelag ale již není, co býval. Z Neu-Pommern vznikla New Britain. Neu-Mecklenburg je New Ireland, Neu-Lauenburg je Duke of York Group. Tam se v roce 1903 chlapík jménem Engelhardt neúspěšně pokusil o založení prapodivného kultu slunce.

Domorodé místo Kokopo bylo poctěno názvem Herbertshohe a též přítomností německého guvernéra Rudolfa von Benningsena. Tam byl také rozbit hlavní koloniální stan, než byl přestěhován do malárií méně postiženého, ale o to víc sopečného Rabaulu v Novopomořansku. Kolem Rabaulu na takzvané (a dneska politicky značně výbušné) Gazelle Peninsula a též v Novém Mecklenbursku (Novém Irsku) se koncentrovala bílá kolonizace a plantážnickým oborem byl kokos. Na sám ostrov novoguinejský se Němec nehrnul. V dolinách bylo k zadušení a v horách, kde se dýchalo lépe, nedýchalo se radostněji zásluhou velice čilých lovců lebek. Takže Kaiser-Wilhelmsland tvořilo jen pár přístavečků (Finschafen, Lae, Madang, Wewak) a něco plantáží kolem.

Snad se citlivé slovanské duše neurazí, když zopakuji jednoznačný úsudek, že Němci byli každopádně lepší kolonialisté a administrátoři než Britové (kteří však byli lepší než kdokoli ostatní). Němec byl realistický a systematický. Pustil se do počínání, kterému rozuměl a na něž stačil, a tak vynikly prosperující plantážnické pobřežní oblasti. Britové nakládali se svou energií jinak. V civilizačním zápalu se pachtili za domorodci, které nezcivilizovali, a za zlatem, které nenašli.

Pak ale přišel srpen 1914. Australané vpochodovali na sever a vynutili si od Němců slib neutrality. Ti závazek dodrželi a nebylo jim to nic platné. Když bylo po válce, došlo k jejich vyhnání a na uvolněné majetky se začaly hrnout zejména australští zájemci, o jejichž motivaci a kvalitě, Čechovi obeznámenému s osídlováním pohraničí po roce 1945, nemusím nic vysvětlovat.

Tato německá exkolonie se stala mandátem britské koruny, jež se za spravování zodpovídala Společnosti národů v Ženevě. Po druhé světové válce se za totéž Austrálie zodpovídala Organizaci spojených národů v New Yorku.

Vraťme se ke konci první světové války. Trojí vliv začal divochy první jakosti přetvářet v občany poslední kategorie:

1. Plantáže, absorbující domorodé pracovní síly, které se tak mohly začít seznamovat se západním způsobem života;

2. Misionáři z jedenácti hašteřivých, vzájemně k sobě nelaskavých křesťanských organizací;

3. Koloniální správa, největší to přímý i nepřímý zaměstnavatel domorodců.

Když lidožrouta lapili a vrhli do šatlavy, naučil se tam písaťi čítať a stal se armádním či policejním poddůstojníkem z povolání. Domorodá policie se do značné míry rekrutovala z takových kádrů.

Pak došlo k objevu zlata. Veliký gold strike u Eddie Creek ve dvacátých letech. Roční produkce o váze mnoha stotisíců uncí. Berně, získané od zlatokopů, zachránily za velké krize třicátých let kolonii před rozpadem. Když pak vulkán smetl Rabaul, správní centrum se přestěhovalo do Lae, což klimaticky je mizérie, ale geograficky blízko k eldorádu mezi osadami Bulolo a Wau.

Stěhovali se tam dobrodruzi, místo trpělivého, samotářského plantážníka se objevovaly všelijaké existence. Můj přítel geolog Vladimír Jindřich, nyní zpět v rodné zemi, tam přijel dolovat v sedmdesátém roce a opakoval zkazky veteránů z dřívějších let. Měli v chatrči přibitou velikánskou fotografii s autogramem Errola Flynna. Toto numero uno romantických filmových eskapád tu rovněž kutalo, ale spíš se věnovalo karbanu a šprýmům. Rád se účastnil hry "větší bere" - že páni vyjmou penisy a majitel nejznamenitějšího exempláře inkasuje - a romantický Errol vždy vyhrál. Tuto kvalifikaci již zesnulého idola prý potvrzují velice četné pamětnice na mnoha kontinentech.

Leč neodbíhejme, nám jde o produkci zlata. Je to obtížná činnost v terénu, kde řádí úplavice, komáři a divoši. Teď již vede z přístavního Lae do Wau silnice dlouhá 92 mil. Dříve zdolání této vzdálenosti vyžadovalo tři týdny riskantního strádání a dopravovat se muselo všechno, s notným prodražením. Cituji tvrzení, že výdaje k přežití jedné osoby přišly na deset uncí zlata denně! Přepočtem na současné poměry aby jeden zavrávoral.

Letadlem do současnosti

Letecká doprava radikálně změnila stav věcí. Místo tří týdnů pěšího trmácení to pak byla jen půlhodinka s panoramatickým výhledem do kraje. Letadla monopolizovala veškerý transport, přepravujíce důlní stroje, jeřáby i krávy dojnice. Informoval mě přítel Václav Chadim, bývalý kadet na vojenské letecké akademii v Hradci Králové, který po úspěšném útěku od budování vědeckého socialismu strávil na Nové Guineji deset let jako pilot: "Byla s tím řada problémů. Malé aeroplány měly málo síly a špatně stoupaly. Jsou tam přes čtyři tisíce metrů vysoká pohoří. Navigační přístroje jsme neměli. Snažili jsme se proto dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Orientovali jsme se jen vizuálně - podle kopců nebo stromů."

Bulolo, Wau, včera hrst bídných chatrčí, dneska moderní prosperující města, kde se stachanovci s napěchovanými peněženkami dovedou roztočit. Zlatonosné sezóny, které neměly dlouhého trvání, se zasloužily o vytváření stálejších hodnot v podobě plantáží kávy, kakaa a čaje v tomto náhorním vnitrozemí.

Modernizace se s padákem snesla do kamenného věku, jehož známky jsou k spatření kolem dokola. Lidožrout potkal bílého pána a - co je v dnešním úsilí o budování jednoho národa ještě důležitější - potkal jiného lidožrouta. Domorodci, izolovaní a atomizovaní do kmenů a podkmenů, se pod magnetem bonanzy začali sobě přibližovat.

Ovšem toto přibližování zůstává neukončený a třeba i nekonečný proces. Tvor z pobřeží je cizincem tvoru z kopců, horal s horalem se také málo domluví. Navíc k Papua-New Guinea patří přemnoho roztroušených ostrovů, ať už Buka a Bougainville, zeměpisně v souostroví šalamounském, s ebenově černým lidem, nebo Manus Island na druhém konci, což jsou zas Mikronésané, nebo Trobriand Islands na ještě dalším konci, patřících do rodiny polynéské. Nad nimi zrovna letíme, snad si zaslouží podrobnější poznámku.

Na rozdíl od melanéských končin mají ostrovy Trobriand dědičné náčelníky. Ostrovy jsou to korálové, ale místy se tyčí do výšky až sto metrů, půda je úrodná a úspěšně obdělávaná. Asi dvanáct tisíc ostrovanů se vyznačuje i polynéským temperamentem, jsou to tvorové hodní, přívětiví a též prý znamenitě souloživí. Jak antropolog Bronislaw Malinowski ("Sexual Life of Savages"), tak méně dávný a méně slavný Kurt Pfund ("Islands of Love") i další dávají ostrovanům vysvědčení s vyznamenáním. Zejména neprovdané Trobriandky se těší pověsti těch nejznamenitějších postelových přebornic, upírajících primát energickým ženštinám na Tahiti a u jihoamerického Orinoka. Domorodý mýtus praví, že jednou přišla velká vlna, zasáhla ostrov Dobu a smetla z něho všechny pěkné ženské daleko do bezpečí právě na ostrovy Trobriand.

Trobriandští též prosluli výtvarným talentem a unikátní exempláře jsou stále lacino k mání. Přivezl jsem si pár roztomilých vyřezávánek, včetně zpodobení párku kohabitujících vepříků. Mám je teď doma vedle metru erotické literatury, kterou si u mne před lety uskladnila jedna významná lidská tvář z obrodného socialistického procesu a já poklad opomněl vrátit.

A již letíme nad Milne Bay velikého novoguinejského ostrova. Literatura popisuje tento kout a přilehlé ostrovy jako jednu z nejkrásnějších a přitom nenavštěvovaných končin jižních moří. Nosem jsem se tedy přilepil ke sklu a dívám se tam, kam se kdysi po zuby ozbrojení Japonci neúspěšně snažili prodrat. Po delším pobytu na většinou pramalých ostrovech, pohled na velikou zemi téměř šokuje. Vidím dokonce jakousi silnici a něco, nejspíš japonského, po ní jede. Podle mapy v mém klínu by to mělo být mezi Orangerie Bay a Amazon Bay, cestou buď do Modua-Ula nebo do Rabaraba. Kdo tam jede, kam a proč? Jak asi rychle by se návštěvníkovi změnila exotika v umrtvující nudu? Začíná pohoří Stanley Owen Range, o které se rozbil útok císařských vojsk. Také by tu někde měla být usedlost jménem Rigo. Načež přistáváme.

Přátelé mne poučili, že Papuánsko v prosinci je klimaticky k nepřežití. Čekal jsem vlhkou hrůzu a poněvadž jsem ji čekal, byla k přežití. Ale dr. Farrell, přítel přítele, nás na letišti nečekal a nebyl k nalezení ani v telefonním seznamu, takže už bylo lhostejné, zda dostal náš dopis. Nedá se nic dělat, pustil jsem se tedy do obtelefonování místních - neinternacionálních, neturistických - hotelů. "Tady hotel Port Moresby," zaskřehotal hlas asi ženský, "komfort, ano, rezervuju vám to."

První důvod k optimismu poskytl v letištní hale pasažér v krátkých kalhotách, bosý, věk kolem padesátky a ke kudrnaté hlavě měl připevněnu zřejmě z automobilu odmontovanou anténu, jejíž hrot krášlila rudá orchidej. A nikdo, až na nás, fešákovi nevěnoval pozornost.

Nemohu si odpustit didaktický komentář - ať už na této zeměkouli zabloudíte kamkoli, máte-li zájem o setkání s autentickým domorodým živlem, navštěvujte dvě místa: trh, jarmark, který je méně důležitý, neboť je toliko občasný, a nádraží, které je pořád. Třeba nádraží v Indii jsou pro sběratele k nevyčerpání. Kde nejsou vlaky, musíme k přístavu či na nádraží autobusová prohlédnout si lid z dálav. Ovšem k autobusům je třeba silnic a těch v našem Papuánsku příliš není, a proto se musí na letiště, kde kanibal s anténou a orchidejí se moderně vznese zpět do svého primitivního světa.

Šel jsem k přepážce, kde nadutý mladík s čepicí QANTAS zacházel s čekajícími pasažéry nehorázným, v kapitalismu nevídaným způsobem. Čínský obchodník předložil platnou letenku k verifikaci. Letí domů někam na ostrovy. Klacek za pultem sebral tiket a zmizel v lítačkách. Po době, která se málem rovnala věčnosti, se objevil, zíval, poklopec nedozapnut, se slovy "Nemám vás tady na seznamu, nikam nepoletíte." A pasažér, třeba stokrát inteligentnější, milionkrát bohatší, žel též žlutější, byl tedy odkopnut. Což není maličkost v místě, kde něco letí jen jednou za uherský rok.

Možná ale, že jsem nebyl svědkem rasistické diskriminace. Přede mnou v řadě stál bělošský britský pár s letenkou do Hongkongu. Arogantní hulvát se šel znovu vyvenčit, zase se nedopnul a vrátil se s tím, že tito novomanželé taky nepoletí.

Dostal jsem se k překážce rozhodnut, že na frajera budu křičet, že ho praštím a vydatně i kopnu do nedopnuté končiny. Nastojte, vrátil se s informací, že veškeré náležitosti pana profesora s manželkou jsou náležité a že přeje vše nejlepší.

Nicméně do Papuánska jsme vstoupili notně nakvašeni. Vlezli jsme do minibusu, a to se musí Australanům nechat - odvezou z letiště promptně, pohodlně a zadarmo. Prožíváme zapomenutý pocit pohybu po rozlehlé pevnině. Už si to šouráme snad deset kilometrů, pěkné předměstské vilky, obsypané přepěknou květenou. Připomíná to Darwin; severní Austrálie je ovšem od nás jen kousek za vodou.

(pokračování)