Červen 2004

Vytunelovaná slova a osobní odpovědnost

Ota Ulč

Jedním z matoucích dojmů při první návštěvě Londýna bylo tamější oslovování "gov" , zkratky pro "governor". Takovým guvernérem mě poctil i taxikář. Příklad to významu slova, vylouhovaného do ztracena. Takový je tam i osud adjektiva "bloody". Když tedy někdo se zmíní o "bloody weather", netřeba zareagovat pozorným rozhlédnutím po obloze, zda z ní budou padat krvavé krůpěje.

V Americe, u jejíhož zrodu stáli ctnostní puritáni, se poslední dobou mohutně rozplevelilo ono F -Word (fuck, fucking, fuck-up), hodně nesalonní vyjádření milostného aktu, onoho "konání lásky" v doslovném překladu z angličtiny. Takto pravidelně opestřují konverzaci i dětičky u rodinného stolu. Mládež mezi sebou při jakékoliv příležitosti, rovněž tak činí dospělí, méně tomu prozatím mezi seniory.

Ve scénáři mimořádné úspěšného, až kultovního, televizního seriálu The Sopranos (sága nikoliv operní, ale mafiánská), snad není ani jedna věta bez tohoto F - pepření. Týž kanál HBO teď vyrukoval se současným zpracováním westernu, žánru již desetiletí dřímajícího, a jaká to verbální F-modernizace! Na pamětníky někdejších opusů, v nichž z pistolí se kouřilo, kulemi provrtaná těla se kácela, to vše bez verbálního vulgárního doprovodu, nynější dialogy hollywoodských kovbojů působí nepatřičně, nepřirozeně, jakoby snad spolu komunikovali ve verších, pokud možno latinsky. V mé zkušenosti filmového a televizního diváka, už jen jeptišky odolávají tak zmodernizovanému způsobu mluvy. (Výrobní ročník toho kterého díla kinematografie lze odhadovat nejen podle jeho slov, ale i činů. Ženské křehké květinky předchozích desetiletí teď razantně nakopávají pány do rozkroku a karate zásahem je setnou k zemi. V někdejších, zejména černobílých opusech každá kráska pokuřovala. V současné produkci tak činí jen zlosyni, případně zlodcery.)

V americké mluvě této verbální F-inflaci může konkurovat slovo SORRY - pardon, promiňte, já nerad, je mi líto. Není dne toto neslyšet. Ve škole žák je sorry, že přišel nepřipraven, úkol nezvládl, úlohu nenapsal nebo ji opsal. Provinilec u soudu tvrdí, že je sorry, jak lituje svého činu či, značně pravděpodobněji, svého přistižení. Zase notná devalvace slova, vyprázdnění jejího obsahu. Sorry zmezinárodnělo, takto se i pojmenoval český časopis problematické kvality.

Zatímco v čínské civilizaci a její škále hodnot jako hodně hrozivá se jeví ztráta tváře, mezi námi bělochy (též barbary a cizími ďábly zvanými) je to guilt complex, pocit provinění, jakkoliv třeba pofidérního. V minulosti, v rytířštějších dobách, se na obranu cti pořádaly souboje. Nynější čeští politici spěchají k soudu domáhat se omluvy, zadostiučinění a pokud možno i tučné kompenzační pomlázky. Pouhé slůvko sorry by již tedy nemělo stačit.

Ve Washingtonu před komisí, vyšetřující okolnosti katastrofy 11. září 2001, též svědčil bývalý federální byrokrat Richard Clarke. Při té příležitosti se obrátil k přítomným divákům, mezi nimiž byli i rodinní příslušníci obětí teroristů, aby se jim omluvil. Hlasem, vyjadřujícím nepochybnou lítost, přiznal, že je sorry , že selhal, zklamal. Tomuto kajícnickému gestu se dostalo značné mediální pozornosti a sympatie.

Já jsem zareagoval méně vlídně: jestliže se Clarke tak vskutku cítí, nechť vysvětlí, co špatně učinil, jak pochybil, a tedy jakému administrativnímu, případně i trestnímu postihu by měl být vystaven. Bez specifického zpřesnění, ono "sorry", jakkoliv upřímný projev lítosti, zůstává jen gestem, dost se podobajícím našim občasným projevům sympatií na pohřbech, z nichž pak spěšně rádi odcházíme.

Pár dní poté George W. Bush uspořádal svou prozatím jen třetí tiskovou konferenci, kterou komentátoři k mému úžasu hodnotili vesměs příznivě. Reportéři, s odkazem na Clarkovo omluvu, se Bushe zeptali, zda i on tak učiní. Prezident, rozhodně se nevyznačující řečnickým umem, s otázkou zápolil, přímé odpovědi se vyhýbal, až tedy ze sebe vysoukal samozřejmost, že omlouvat by se měl Usáma bin Ládin. Ale neřekl: poctivě se lze omlouvat jen za vlastní čin, provinění buď úmyslné nebo z nedbalosti. Toho si však vědom nejsem. Samozřejmě, že se mě značně dotkla tato tragédie, sdílím tu velikou bolest, snažím se co nejvíc postihnout pachatele mezinárodního terorismu a zabránit jeho opakování.

Japonští politici mají ve zvyku se hodně omlouvat. V některých západních demokraciích uplatňováno je pravidlo, že kapitán ručí ne-li svým krkem, tak svou kariérou za počínání své posádky. Ministr nezřídka podá rezignaci kvůli vážnému pochybení podřízeného, s nímž třeba neměl vůbec nic společného. Někdejší západoněmecký kancléř Willy Brandt rezignoval po odhalení svého sekretáře jako východoněmeckého špiona. Ve Velké Británii bývalý premiér Harold Macmillan se v parlamentě zaručil za svého ministra, který mu do očí zapřel své mimomanželské sexuální avantýry. Když se pravda ukázala, Macmillan rezignoval a hříšník Profumo se dal na pokání. Bill Clinton, daleko znamenitější šampión v oboru erotiky, z minového pole úspěšně vykličkoval a jeho mnohonásobně šálená manželka Hillary docílila zvolení do senátu. Připomeňme též variantu rezignace z protestu, k níž občas dochází na obou březích Atlantiku. Kdysi kvůli válce ve Vietnamu, nyní kvůli Iráku.

Dobrovolné odchody z politického výsluní a od žlabu v České republice jsou a ještě dlouho zůstanou málo vídanou událostí. Zručně lze mlžit mezi zaviněním přímým a nepřímým, vědomým a nevědomým. Jan Kavan za mladších let se v Londýně prý nevědomě scházel a nevědomě informoval estébáky, o jejichž estébáckém počínání nic netušil, ale později jako ministr a zákonodárce určitě vědomě se posadil za volant a podařilo se mu na parkovišti uskutečnit rekordní množství karambolů. Následovaly maléry jiného druhu, aniž by tomuto strůjci byly dostatečným popudem zasalutovat, odevzdat klíče, mít se k permanentnímu odchodu. Nebylo slyšet ani ono SORRY, tolik devalvované, vytunelované.

Postřehl jsem však, že nejen na českých zdích, ale i v publikacích a mluvě národa dost přibývá onoho amerického F-importu.