Červen 2004

Důvodem k obavám není Evropa, ale zapšklost tatíčka Klause

Petr Zavoral

Ani ve slavnostní chvíli, kdy se naprostá většina Čechů společně s čerstvými euroobčany z dalších devíti zemí přistupujících k EU upřímně radovala z úspěšně završených zkoušek z evropské dospělosti, neodpustil si Václav Klaus postesknutí nad naším novým údělem. V povinně svátečním rozpoložení sice v předvečer prvního máje přiznal, že jsme svědky a účastníky jedné z nejvýznamnějších událostí dosavadní tisícileté existence českého státu, ale vzápětí zalitoval, že o půlnoci z 30. dubna na 1. května končí Česká republika jako samostatný státní celek.

Navázal tak na své dřívější euroskeptické proslovy, prodchnuté nevýslovným smutkem z údajné ztráty suverenity, jíž jsme si až dosud - hlavně pak v druhé polovině dvacátého století - tak skvěle užívali. Teď už, truchlivo pomyslet, budeme v evropském chomoutu pouhou pětadvacetinou nafoukaného bruselského mnohospřeží, stejně jako třeba Britové, Němci, Italové a všichni ostatní nešťastníci, tvořící páteř starého kontinentu.

Náš pan prezident je totiž především Čech, a to se vším, co k tomuto živočišnému druhu patří. Když to nic nestojí, dává průchod halasnému vlastenčení, tolik populárnímu v putykách nejnižší cenové kategorie, jinak spíš hraje na lidovú notečku opatrné ustrašenosti. O prvomájové sobotě tato jeho nešťastná vlastnost vynikla víc než kdykoliv předtím. Pražský hrad byl snad jedinou státní institucí evropského významu, na níž v historické chvíli nezavlála modrá vlajka s dvanácti hvězdami, dokonce prý ten akt servilní podřízenosti hlavu státu ani na chvíli nenapadl. Hradní panstvo se nechalo slyšet, že by mu prapor Evropské unie, vlající po boku prezidentské standarty, připomínal nechvalně známý rudý hadr s bolševickým vercajkem v rohu. Jistě, to je argument vážný a neprůstřelný, zvlášť když je všeobecně známo, že Václav Klaus v časech nesvobody nedělal nic jiného, než že sovětské vlajky hanobil, strhával a pálil. Odseděl si za to své a neprivilegovaným Čechům zapovězené cesty po imperialistickém Západě místo něho absolvoval estébáky nastrčený dvojník. Tak nějak by vám vyhovoval upravený životopis, pane profesore?

Jenže éra biografií na zakázku chválabohu skončila okamžikem pádu totality před bezmála patnácti lety. Za tu dobu se sice již mnohé opět vrátilo do starých kolejí, například komunisté už zase rozhodují o tom, kdo nám bude vládnout. Ale pořád ještě na tom nejsme tak špatně, aby nám mohlo být zakázáno pamatovat si i ledakomu nepříjemné věci. A také hovořit a psát pravdu, ať již jde o více či méně vzdálenou minulost, rozpačitou přítomnost či lákavou, ale nejistou budoucnost.

Prezident České republiky Václav Klaus zatím z větší části lže. Lže, když tvrdí, že vstup do EU znamená oslabení naší svrchovanosti, protože už nejslavnější český panovník Karel IV. byl evropským císařem. Lže, když prosťáčky straší ztrátou národní identity, protože národní identita se nedá ztratit jako kapesník - přežila Bílou horu, Mnichov, Košický vládní program i moskevské protokoly, jistě přežije také integrující se Evropu. Identitu (jestlipak slovutný pan profesor vůbec tuší, o čem vlastně hovoří?) nerozpustíš ani nevymažeš. Rozpustit se mohou leda všelijací strašpytlové, kteří se cítí být ohroženi novými pořádky. Čím dříve se tak stane, tím lépe pro nás i budoucí.

Pan Klaus to možná i myslel dobře, když nás nabádal, abychom se v Evropě neztratili a připomínal nezbytnost osobního přičinění jednoho každého Čecha. Otázka ale je, ke komu především v tu chvíli hovořil. K důvěřivým průkopníkům posametového malopodnikání asi sotva. Ti by se bez jeho rad jednak dobře obešli, jednak už učinili truchlivou zkušenost s privatizačním pirátstvím v režii právě Klausovi nakloněných lupičů, kterou nemají chuť zopakovat. Měl-li pan prezident na mysli dnešní i bývalé komunisty, jež po sametu pustil k lizu a kteří ho za to deset let poté katapultovali na Hrad, tak ti se neztratí nikde a nikdy. Nezbývá tedy než tušit, že jeho apel byl určen pestrokropenaté vekslácké mafii, kterou ve společném evropském domě opravdu, ale opravdu nečeká nic dobrého.

Ve chvíli, kdy v Národním divadle probíhal slavnostní program na počest našeho přistoupení k EU, byl prezident na útěku k blanickým rytířům, jimž se potřeboval vyplakat na rameni z národního nevděku. Nemohl proto v reálném čase slyšet slova, která ve zlaté kapličce zazněla ústy bývalé první dámy Dagmar Havlové z pověření jejího manžela: Slyším občas obavu, že vstup České republiky do Evropské unie ovlivní naši suverenitu. Jsem přesvědčen, že tento vstup omezí především moc ekonomických postkomunistických mafiánů, šejdířů a finančních akrobatů i jejich politických ochránců, sdělil posluchačům Václav Havel, zatím jediná polistopadová osobnost beze zbytku naplňující odkaz českých panovníků.

Jakkoliv je z exprezidentova výroku cítit letitá mocenská rivalita, nikdo mu nemůže upřít výstižnost. Klausovo chování, které tolik kontrastuje s chováním všech ostatních vysoce postavených »Mladoevropanů«, skutečně navozuje podezření, že z komunistické milosti korunovaná hlava ČR nevýslovně trpí pomyšlením na konec veksláckých pořádků. Že »funus české suverenity« vnímá hlavně jako tragédii pro prošvindlovanou postkomunistickou elitu, jejíž zhoubou jsou jasně vymezená pravidla hry a standardní právní prostředí.

Víte, když už jsem se tak rozpovídal, stejně máme, my Češi, smůlu. Když jsme před pěti lety vstupovali do NATO, slízl smetanu za všechny naše průkopníky tohoto neslýchaného skutku tehdejší šéf české diplomacie Jan Kato Kavan, někdejší estébácký fízl. Dnes, kdy se rozumní pozůstalí zlověstného sovětského impéria radují z definitivního konce mnohaleté východní podřízenosti, máme v čele státu tragikomickou figuru, která si plete ohvězdičkovaný prapor se symbolem internacionálního bolševismu. Figuru, která s tím symbolem do konce osmdesátých let docela dobře splývala, nyní ale upřednostňuje národovecké fangličkářství. Nebo se to navzájem nevylučuje? Co když právě tohle je onen posvátný znak národní identity, o niž se pan prezident Klaus tolik strachuje?

Směl-li bych i já poradit zmateným Čechům, řekl bych: vykašlete se na jednoho vrtošivého dědka. Byli jsme před ním, budeme i po něm, není-liž pravda, dobří rodáci. Ale ten modrý prapor s dvanácti zlatými hvězdičkami si už nikdy nenechme vzít. Letošní první máj jsme si totiž neužívali jenom my, Mladoevropané. Na své si přišli i extremisté od anarchistů až po letenské stalinisty a rozeřvané holohlavé nácky. Ti posledně jmenovaní zamířili z Václavského náměstí rovnou na Pražský hrad. Asi věděli proč.

(Annonce)