Červen 2004

Gašparovič a bída postkomunismu

Petr Zavoral

Za řekou Moravou se o uplynulém víkendu zrodila senzace. Slovenským prezidentem se po druhém kole voleb nestal kontroverzní polistopadový politický harcovník Vladimír Mečiar, kterého už v nejvyšší státní funkci viděla většina proroků, nýbrž jeho dlouholetý nohsled Ivan Gašparovič, na něhož sázel jen málokdo. Tomu překvapení také odpovídal mediální ohlas nejen pod Tatrami, ale i v blízkém či vzdálenějším zahraničí. Reakce politologů, komentátorů a ostatních pozorovatelů lze shrnout do konstatování, že slovenští voliči, podobně jako před časem voliči francouzští, se v hodině dvanácté zalekli toho, co sami způsobili, a zatáhli za záchrannou brzdu. Nevolili Gašparoviče, ale hlasovali proti Mečiarovi. Uvědomujíce si, co všechno by tento nevypočitatelný hulvát mohl na slovenském trůnu způsobit, vybrali si menší zlo. Což ovšem nikterak neznamená, že v zemi našich východních sousedů existuje kdovíjaký důvod k bujaré oslavě.

Jakkoliv je Gašparovič obecně vnímán jako nevýrazná politická nula, která se spokojí s nečekaným vrcholem kariéry a bude si hledět své slávy odhodlána nikomu příliš nepřekážet, nikdo mu už neodpáře neslavnou minulost. Ani někdejší komunistickou, ani tu pozdější, která se váže právě k době, kdy Vladimír Mečiar dělal vše pro to, aby se Slovensko stalo západnější obdobou lukašenkovského Běloruska. Novotou vonící slovenský prezident byl u všeho, čím dnešní bubák Vlado kazil pověst své země na Západě: asistoval jeho odporu vůči NATO a Evropské unii, podílel se na neprůhledné privatizaci jakož i na některých vysloveně protiústavních krocích, které z pozice síly likvidovaly část tehdejší demokratické opozice ve slovenském parlamentu. Za Mečiarem stál v době, kdy v jeho režii docházelo ke zneužívání tajných služeb, a to nejen při pokusu o diskreditaci prezidenta Kováče únosem jeho syna a vraždou jednoho ze svědků. Oba kumpáni se ve zlém rozešli až poté. co jim Slovenská republika začala být těsná v nemilosrdném boji o moc.

Přes to všechno je Gašparovičovo zvolení hlavou státu důkazem jakéhos takéhos slovenského pudu sebezáchovy. Potvrdil se leckým tak často zpochybňovaný pozitivní efekt přímé prezidentské volby: když jde do tuhého, přestávají platit všechny politické kalkulace a hlavní roli přebírá občanská zodpovědnost, třebaže v daném případě povážlivě pošramocená tím, že se do nejužšího výběru dostali zrovna Gašparovič s Mečiarem. Ale nemohlo pod Tatrami ani náhodou dojít k tomu, aby se v rozhodujícím okamžiku ten či onen postkomunista nechal vyfaulovat zákulisními intrikami sekretariátů, jak jsme to před více než rokem zažili při ostudné »volbě« prezidenta českého.

Což je ovšem také to jediné, k čemu lze Slovákům gratulovat. Okolnost, že maličká podtatranská republika nedokázala ani po jedenácti letech samostatnosti vypreparovat do svého čela skutečnou státnickou osobnost, si spíš zaslouží projev hluboké soustrasti. Potíž je v tom, že my Češi jsme ti poslední, kteří mají právo jí v tomto směru kondolovat.

(Annonce)