Červen 2004

Srbové si do čela opět zvolili Miloševičovy socialisty.

Matyáš Zrno

Jak se Srbsko několik let po válce vyrovnává s nacionalismem a svou minulostí?

Nedávné volby v Srbsku přinesly na první pohled senzační úspěch nacionalistů. I když demokratické strany získaly společně většinu křesel v parlamentu, jejich vzájemné rozpory jim nedovolily zformovat vládu a jsou to nakonec Miloševičovi socialisté, na kom závisí přežití Koštunicova menšinového kabinetu. První výsledky už jsou vidět. Parlament schválil zákon o pomoci osobám (a jejich rodinám) obžalovaným před haagským tribunálem pro válečné zločiny, Miloševičovy kádry se vracejí na některé klíčové pozice ve vládě, soudnictví a médiích, vojenská policie zabavuje kompletní vydání knihy, prý vyzrazující vojenské tajemství, a ruší se teprve nedávno založené zvláštní soudy pro válečné zločiny a organizovaný zločin. Nedávné tragické události v Kosovu pak vyvolaly doslova vlnu nového nacionálního probuzení. Svět si mohl znovu připomenout, že se s Miloševičovým odchodem problémy v Srbsku automaticky nevyřeší.

Svržení vládce, ale bez odsouzení ideologie

Miloševič totiž nebyl ztělesněním nacionalismu. Pro řadu Srbů byl především "rudý" neboli komunista, zatímco praví srbští vlastenci jsou prodchnuti duchem pravoslaví (byť dost povrchního), částečně monarchisté, kteří vidí Srbsko jako jeden velký, národně semknutý pravoslavný kolektiv, jakousi srbskou Volksgemeinschaft. Nacionalismus, Miloševičem občas účelově využívaný, rozhodně nebyl terčem většiny jeho kritiků. "Sloba" byl především nenáviděným, od reality odtrženým, komunistickým aparátčíkem v čele zkorumpovaného režimu, který se od počátku 90. let držel u moci ani ne tak vlastními schopnostmi, jako spíše díky neschopnosti opozice. Pokud bychom hledali ideové kořeny moderního srbského nacionalismu, najdeme je mnohem spíše u řady tehdejších opozičních předáků, spisovatelů a intelektuálů. Knihy a pamflety Dobrici Čosiče, Vuka Draškoviče či Matiji Bečkoviče udělaly pro znovuzrození srbského nacionalismu v 80. letech 20. století možná více než Miloševič, kterému však svou "osvětovou" činností připravily dobrou startovní pozici.

Když byl Miloševič svržen, bylo to svržení nenáviděného vládce, nikoliv odsouzení ideologie. Není se proto co divit, že v následujících třech letech nedošlo k vypořádání se s minulostí či k zavržení nacionalismu. Nový jugoslávský prezident Koštunica si nikde neklekal jako Willy Brandt a neprosil za odpuštění. Když už padla slova omluvy, tak obvykle vykalkulovaná, neupřímná, reciproční ("já se omluvím vám, když vy se omluvíte mně") a ne od osob, které mají skutečný vliv na politiku a veřejné mínění. Vzájemné omlouvání chorvatského prezidenta Mesiče a šéfa srbsko-černohorského soustátí Svetozara Maroviče prošlo skoro bez povšimnutí. Marovič totiž přes svou funkci nehraje v srbské politice nijak důležitou roli.

My versus oni

Lidé, kteří hlasovali pro Šešeljovy Radikály, nehlasovali pro návrat Miloševiče. Ten si přeje oněch necelých osm procent socialistických voličů a možná ani to ne. Hlasovali samozřejmě svým způsobem pro srbský nacionalismus. V tom se však nijak zásadně neliší od řady voličů Koštunici či Draškoviče. Proč ostatně nebýt nacionalistou v zemi, kde si většina obyvatel nemyslí, že by Srbsko bylo hlavním viníkem války, a jen velmi pomalu proniká na veřejnost ponětí o tom, že by snad i Srbové páchali válečné zločiny. V zemi, která byla "nespravedlivě bombardována paktem NATO kvůli obraně své kolébky - Kosova - před albánskými teroristy". V zemi, která trpí pod "antisrbským haagským tribunálem". V klišé, vyjadřujících vztah "my - oni" by se dalo pokračovat donekonečna. Určující je jedno. Jde zásadně o "hodní my - zlí oni", v nejlepším případě pak o rčení "můžou za to všichni". Oním "to" se myslí celý řetěz katastrof, od chorvatské a bosenské války přes sankce a hyperinflaci až k symbolickému vyvrcholení v podobě bombardování letectvem NATO během roku 1999.

Řetěz katastrof však většinu Srbů nevedl k zamyšlení, či dokonce katarzi. V národě, který jako svůj hlavní svátek (a zároveň centrální bod národní mytologie) slaví svoji osudovou porážku (bitvu na Kosově poli roku 1389), jsou katastrofy přijímány ne jako výzva ke změně, ale poněkud fatalisticky jako další rána osudu, kterou Bůh trestá svůj vyvolený národ. V tomto duchu napsal v roce 1995, po katastrofální porážce chorvatských Srbů, pravoslavný časopis Svetigora rovnou, že "srbský národ je již prakticky mrtev". Ve stejném periodiku - oficiální tiskovině černohorsko-přímořské mitropolije Srbské pravoslavné církve - se dočteme třeba i to, že papež je antikrist a pod mitrou nosí přišité tři šestky coby ďáblovo znamení.

Běžní Srbové jsou až příliš drceni každodenními problémy, než aby se zamýšleli nad válečnými zločiny. Zločiny páchali koneckonců i ti druzí (Chorvati, Bosňáci, Albánci...) a režim, který je dusil více než deset let, se dá také nazvat zločineckým. Haagský tribunál, který válečné zločiny na území bývalé Jugoslávie vyšetřuje, je však národním strašákem číslo jedna. I když takřka nikdo osobně nelituje Miloševiče a jeho kumpány v holandských celách, spolupráce s Haagem se netěší příliš velké oblibě.

"Když už soudit, tak my sami," volají Srbové. Spíše než o touhu po spravedlnosti a potrestání vlastních zločinců jde o však o ukřivděnou národní hrdost. Vždyť Slobodan je přece také Srb.

(MF DNES)