Červen 2004

UDÁLOSTI (od 19. dubna do 15. května 2004)

Speciální rubrika pro zájemce o denní události z České republiky i ze světa. Ve dnech, kdy v České republice vycházejí běžné deníky, tedy mimo neděle a státní svátky, komentuje pro vás každodenní dění politolog Bohumil Doležal.

Bohumil Doležal

Pondělí 19.dubna

Naši zlatí hoši se slavně vrátili z Iráku. Pan Kubal se nechal slyšet: „Jsem moc rád, že jsem občanem této republiky, jejíž vláda se dovede postarat o svoje lidi.“ Musím se přiznat, že bych byl raději Ital. Mohl bych být rád, že mám spoluobčany, kteří se umějí chovat statečně i tváří v tvář smrti.

Slovenským prezidentem se poněkud překvapivě stal Ivan Gašparovič. Mezi slovenskými politiky panuje hrůza z Mečiara: zřejmě vycházejí z toho, že nikdo z nich si s ním pořádně nevěděl rady. Mečiarovi se dá právem vyčítat milion věcí, při tom při všem však měl jakýsi elementární smysl pro politiku. Pochopil například, že když se v Česku nelíbí jeho představa konfederace - nonkonfederace, je třeba stát v klidu rozdělit. Což se kupodivu povedlo a i díky tomu jsou od té doby česko-slovenské vztahy v zásadě neproblematické. To znamená mimo jiné, že nynější česko-slovenské problémy jsou praktické a nikoli obludné povahy. Slováci z něho mají takovou hrůzu, že si raději zvolili bezmocnou a zároveň všehoschopnou nulu. Gašparovič dlouho sloužil Mečiarovi (nic určitějšího se o jeho působení v HZDS říci nedá), pak z prospěchářských důvodů založil vlastní stranu, přičemž projevil naprostou neschopnost vlastní politické invence (to byl ostatně důvod, proč mohl tak dlouho věrně sloužit Mečiarovi: ten člověk nic pozitivně zjistitelného nechce. Teď se nechal protlačit do prezidentské funkce Ficovou stranou: Fico je komunista a šovinista nesrovnatelně nebezpečnější než Mečiar. Mečiar je proti Ficovi přímá duše a poctivec. Gašparovič bude muset zároveň sloužit své nacionalistické minulosti a Ficovi. Sám nemá nic, na co by se mohl postavit a o co by se mohl opřít. Jsem přesvědčen, že Slováci sice (vinou svých politiků) vybírali ze dvou zel, ale že si zvolili to horší.

Izraelci zabili nového šéfa teroristické organizace Hamás Rantísího. Celá Evropa je na nohou: měli se přece obrátit na RB OSN, která by vydala rezoluci, vyzývající obě strany konfliktu (teroristy i jejich oběti) k rozvaze. Pan Rantísí, takto pediatr, by pak nepochybně šel do sebe. Izraelskou akci přímo neodsoudily jedině Spojené státy. Všichni ostatní, od senilního papeže až po britského ministra spravedlnosti, se předhánějí v odsuzování izraelského „státního terorismu“. Je otázka, jak dlouho mohou Spojené státy tuto osamělou úlohu v moři Mnichovanů vlastně udržet.

Španělský premiér Zapatero usoudil (zjevně právem), že OSN nepřijme takovou rezoluci, která by v očích španělských socialistů legitimovala účast španělských vojáků v Iráku, a rozhodl se do patnácti dnů svůj kontingent stáhnout. Španělé utrpěli železničními atentáty velké a tragické ztráty. Na těchto mrtvých postavili španělští socialisté své volební vítězství a teď předvádějí arabským teroristům i světu, že velký klacek je to, co na Západ platí. Je to názornější a podstatně horší než politika kancléře Schrödera od německé volební kampaně do dnešních dnů.

Pevnou skalou v tomto nečase je OSN. Prokázala to naposled v Kosovu. V rámci sil OSN proběhlo regulérní bojové střetnutí mezi Jordánci a Američany. Důvodem byla intervence amerických imperialistů v Iráku. Jeden Jordánec a několik Američanů přišlo o život. To, že přicházejí o život Američané, se ve světě bere jako normální věc: je jich hodně a jsou příliš bohatí, zaslouží si to. RB OSN nyní vydá dokument, v němž vyzve vraždící i zavražděné k rozvaze.

Naštěstí jen tu ještě prezidentský kandidát amerických demokratů Kerry, který má svůj plán (tuto formulaci u nás důvěrně známe a víme, že nedává tušit nic dobrého): Americké vojáky v Iráku nahradí jednotky NATO pod velením Američana, Rada bezpečnosti OSN přijme novou rezoluci k Iráku, na jejímž základě bude do Iráku vyslána mise OSN, v jejímž čele nebude stát Američan. Ta převezme politickou zodpovědnost. Usáma bin Ládin ovšem z neznámých důvodů považuje OSN za svého úhlavního nepřítele a je otázka, proč by to jeho iráčtí přátelé měli brát jinak. Navíc se pan Kerry, až bude zvolen, začne chovat nepochybně o poznání méně vstřícněji. Už teď se s Bushem shoduje v tom, že Američané nesmějí prohrát. Ve víru volební kampaně naznačí kapitulantství, a po volbě se ukáže, že není schopen je realizovat, protože by ho voliči roztrhali. Není těžké si představit, jak to ovlivní situaci v Iráku.

Vicepremiér Mareš zjevně neuspěje s návrhem na humanitární gesto vůči neodsunutým českým Němcům. Mělo se týkat necelých 2 000 lidí, žádný neměl dostat za příkoří, která utrpěl (nucené práce, věznění, týrání apod.) víc než 50 tisíc korun. Špidla to nepovažuje za zralé: nespolkli by mu to Laštůvka a Robert Kopecký. K čemu je taková koalice.

Úterý 20. dubna

Vládní koalici svitla naděje: podle lékařů není vyloučeno, že ministr Svoboda bude už koncem týdne v takovém stavu, že by se mohl zúčastnit hlasování v poslanecké sněmovně. Koalice se tedy pokusí přeložit projednávání novely zákona o DPH na čtvrtek. Opozice „není nadšena“, ale nemá zjevně sílu rozhodnutí přehlasovat. Otázka je, zda k tomu má vůbec chuť – cíl byl dosažen, vláda opět prokázala svou slabost. Její pád si zatím opozice nepřeje, vládní slabost jí přidává preference. Koalice musí nyní uchovat do pozítřka svůj hlasovací potenciál. Nejlépe by bylo umístit koaliční poslance do karantény podobné té, v níž bývali kosmonauti před vesmírným letem. A poslanec Kott by měl být pro jistotu chován na záchytce. Z projednávání novely se stává napínavá legrace, bohužel jen pro ty, kteří ji mohou pozorovat z bezpečí vně hranic ČR.

US-DEU se podle slov vicepremiéra Mareše rozhodla zproblematizovat vývoz radiolokátoru Věra do Číny. Zdá se, že trochu pozdě. Špidla je zjevně náchylný k záležitosti se vrátit (do ministerstva zahraničí údajně dorazil nerudný dopis státního tajemníka Powella) a dal se slyšet, že proces rozhodování není dosud uzavřen. Povolení k vývozu však už bylo uděleno (angažoval se v tom on a Kalousek, museli napřed zpracovat ministra Svobodu) a výrobce zaplatil licenci. Bylo by solidnější vůči spojencům a také korektnější vůči Číně, kdyby byli řekli hned zpočátku jasně ne.

Španělsko se dočkalo první odměny za vyhlášené stažení vojáků z Iráku: představitel militantních šíitů Sadr rozhodl (nebo vyzval své ozbrojence?), aby od této chvíle na španělské vojáky neútočili. Za normálních okolností by Španělsko mělo z ostudy kabát, normální okolnosti však už dávno nejsou. A tak německá vláda rozhodně odmítá obvinění, že by Španělé ustoupili před terorismem (což vidí každé dítě) a Romano Prodi jásá: rozdělení Evropy, které vzniklo kvůli rozdílnému postoji k irácké válce, se zaceluje. No, snad nebude ještě tak zle.

Pavel Verner píše v Právu, že při odsunutí hlasování bude ministr riskovat své zdraví kvůli životně důležitému zákonu, protože sbor našich zastupitelů se neuměl dohodnout na tom, aby někdo z opozice holt pro ten zákon zvedl ruku. Svoboda by ovšem nemusel riskovat své zdraví i v případě, kdyby se vzhledem ke krizové situaci vzdal mandátu. Bylo by to rozhodnutí natolik neslýchané, že ministrovo jméno by se vyskytovalo v dějinách české politiky ještě po tisíci letech. A byl by mu ještě za života vztyčen pomník.

Rovněž v Právu upozorňuje Zdeněk Jičínský, že v prvorepublikové ústavě (na rozdíl od té dnešní) všechny prezidentovy úkony spojené s výkonem úřadu vyžadovaly kontrasignaci premiéra, resp. příslušného člena vlády. Prezident neměl na rozdíl od dnešní úpravy vedle vlády samostatnou úlohu. Jičínský považuje toto řešení za čistší. Já taky.

Unesení Japonci se nedočkali takové slávy jako čeští novináři. Hrozí jim, že část nákladů za návrat do Japonska si budou muset zaplatit sami, protože zbytečně riskovali. Takové řešení by v případě našich rukojmích bylo jistě nespravedlivé, oni tam působili jako novináři, a to znamená ve veřejném zájmu. Nicméně i český velvyslanec zpočátku připustil, že nadměrně riskovali, když se rozhodli pro cestu autem do Ammánu. Teď se o tom nějak přestalo mluvit a Armáda ČR pro ně poslala speciál, šlo prý totiž o „humanitární evakuační let podle platné legislativy“. Opravdu? Nebylo by se našlo levnější řešení?

Středa 21. dubna

Paní Bobošíková, takto dvojka na kandidátce Nezávislých na Vladimíru Železném, dostala poštou záhadnou obálku s podezřelým obsahem. Obálku nyní zkoumají armádní specialisté. Viník je ovšem předem jasný, rukopis se nezapře: nepochybně se jedná o stejného ničemu, který kdysi nainstaloval odposlouchávací zařízení do vozidla poslance Hojdara.

Poslanecká sněmovna odhlasovala po zuřivé hádce odklad projednávání novely zákona o DPH na zítřek. Ministr Svoboda bude dopraven do Prahy vrtulníkem ministerstva vnitra a do jednacího sálu jej přivezou na pojízdném lůžku. Nabízejí se analogie jednak se známou písní o kanonýru Jabůrkovi, jednak s prvními stránkami nesmrtelného románu Jaroslava Haška. Vládnutí ČSSD se stává čím dál tím více sérií na poslední chvíli zvládaných politických karambolů, jakýmsi politickým thrillerem, něčím ve stylu amerických filmových grotesek, kde Harold Lloyd bez jakékoli horolezecké výbavy nedobrovolně slézá mrakodrap. Komickou stránku věci lépe ocení naši sousedé. Zvnitřku ČR to vypadá černě. Premiér Špidla kdysi razantně prohlásil, že když se mu nepodaří prosadit finanční reformu, vláda končí. Teď se podle jeho slov ukazuje, že zákon o DPH za takový razantní krok nestojí. Co je tedy ta finanční reforma?

Podle středočeského hejtmana Bendla učinila vláda hrubý nátlak na ubohého šéfa Sazky Hušáka, když se tento následovník Jana Sladkého Koziny rozhodl, že do svého skrovného kolosea nepustí zpupného českého diktátora Špidlu. Je to hezké, že se ODS tak vehementně zastává drobných českých podnikatelů.

Česká elektronická média nebudou hledat už jen superstar v oboru zábavné hudby, ale i v oboru politiky. Média jsou tu ovšem od toho, aby politiku objektivně posuzovala, nikoli aby ji vytvářela. Doufám, že se tento nestvůrně blbý nápad nepodaří uskutečnit. Nějak dlouhodobě škodlivý by být nemohl, ale v současné době by nejspíš přispěl k celkovému politickému rozvratu.

Definice letu českého Challengeru pro zadržené a posléze propuštěné novináře se neustále upřesňuje. Nyní je podle mluvčího ČT Krafla jasné, že šlo o „přesně zákonem definovaný evakuačně humanitární let“, tedy o něco podobného, jako kdysi byla záchrana nešťastné posádky ztroskotané vzducholodi Italia ze sevření věčného ledu. Interpretace je motivovaná mj. i hmotně – ČT nejeví nejmenší chuť za přepravu svých zaměstnanců platit.

Mladá fronta Dnes dala slovo vrchnímu rabínovi „Ortodoxní židovské obce“ ve Vídni Moishe Arye Friedmanovi, který tepe sionismus a izraelský imperialismus. Pokusíme se zjistit, co je to za instituci, Mladá fronta Dnes nám bližší informace zůstala dlužna. Doufám že pp. Pravda, Mocek, Vodička dají slovo i nějakému reprezentativnímu představiteli pražské židovské obce, třeba nebude s panem Friedmanem tak docela solidární.

Čtvrtek 22. dubna

V Poslanecké sněmovně proběhla dnes akce s krycím názvem „Trvalý Svoboda“. Nepohyblivý ministr zahraničí byl nejprve tajně dopraven vrtulníkem do úřadu vlády, pak v maskované sanitce do kanceláře předsedy PS. Poté, co předseda Zaorálek oznámil, že se bude hlasovat o prezidentském vetu, zavelel dutým hlasem: přineste ho! Nato se otevřela ve stěně jednacího sálu tajná dvířka, o jejichž existenci neměli mnozí účastníci památné schůze do té chvíle ani tušení, a šest parlamentních zřízenců vneslo do sálu nosítka s chorým ministrem. Umístili je u lavice v první řadě, a ministr se pokusil třesoucí se rukou vložit svou kartu do hlasovacího zařízení. Povedlo se mu to až na šestý pokus. A všichni si oddychli: vláda byla zachráněna.

Exprezident Václav Havel oslaví prvního května na lidové veselici poslanců, senátorů, velvyslanců a pracujících ve Valdštejnském paláci vstup ČR do EU, pak se s chotí odebere do Petřínských sadů a zahájí tam Měsíc lásky.

Vláda se pře o majetkových přiznáních. Nový návrh ministerstva financí předpokládá, že finanční úřady budou kontrolovat původ registrovaného majetku bez omezení jeho hodnoty (s výjimkou finančního majetku a majetku v zahraničí, kde platí dolní limit 1,5 milionů Kč). Občané budou podávat majetkové přiznání na výzvu finančního úřadu. Finanční úřady tak budou moci, například na pokyn shora, šikanovat libovolného občana České republiky. Kdo bude hodný, nebude reptat a bude poslouchat vysoké představitele, bude možná ponechán na pokoji. Přiznat je nutno pouze majetek nabytý ode dne platnosti zákona. Tím se, jak upozorňuje řada lidí, veškerý majetek nabytý (což je v mnoha případech velmi slabý výraz) v hrdinských dobách privatizace legalizuje. Čili: co bylo, bylo, od nynějška jsme všichni poctiví braši.

Všechny české noviny zahrnují pozorností Mordechaje Vanunu, který byl nyní propuštěn z izraelského vězení, kde si odpykával dlouholetý trest za vyzrazení státního tajemství. Pan Vanunu je bez ohledu na motivy, které ho vedly, a které jsou jeho problém, odporný zrádce. Píši to, protože se mi zdá, že tento aspekt věci by u nás mohl být opomenut.

Václav Klaus v Mladé frontě Dnes opět varuje před některými dopady našeho vstupu do EU. V článku na první straně listu, kde se na Klausův text upozorňuje, je uveden mimořádně vydařený citát: „Budeme definitivně nikoli Českou republikou, ale jednou z částí Evropské unie, která si sice pořád ještě formálně ponechá svého prezidenta, ale bude to už jenom pro okrasu…“ Mít pro okrasu ausgerechnet Václava Klause by bylo dosti nepraktické. Citát ovšem není z toho, co Klaus publikuje v MfD dnes (tam se k problému EU a česká suverenita vyslovuje o hodně zdrženlivěji) a méně pozornému čtenáři může tahle skutečnost snadno uniknout. Nevím, zda je to úplně seriozní.

Karel Hvížďala píše tamtéž: „Výkřiky, že tam“ (tj. do Iráku, bd) „naši reportéři neměli jezdit, jsou jen výkřiky zbytků totality v nás.“ Ozvaly se ovšem i výkřiky, že neměli jezdit zpátky autem, že zbytečně riskovali, říkal to například i velvyslanec Klepetko, než i on propadl celonárodní euforii. Takovou kritiku nelze odbývat poukazem na zbytky totality. Kritizovatelný je každý, i naši zlatí hoši z Iráku.

SRN bude muset vynaložit tři miliony eur na přestěhování křečků polních z předměstí Mohuče, kde vzniká velká průmyslová zóna. Právní sekce EU totiž stanovila, že křeček nesmí být zabit a jeho nora zatopena. Bylo by vhodné, kdyby přijala podobné ustanovení i o kriticích Benešových dekretů.

Pátek 23. dubna

K napínavé proceduře hlasování v poslanecké sněmovně dodejme už jen to, že o poslance Kotta se údajně starali průběžně tři jeho sociálnědemokratičtí kolegové. Dbali na to, aby nepřišel do styku s alkoholem, což jej, jak známo, dokáže úplně paralyzovat. Skurilní okolnosti této politické krize jsou nepochybně viditelné i zvenčí. Jiří Hanák už pojmenoval hlavního viníka: je jím „volební systém, produkující většinu tak těsnou, že ji musí zachraňovat z nemocnice importovaný poslanec.“ Oč lepší to bylo za totality, volební systém produkoval většinu úplně postačující. Taky Zeman s Klausem chtěli v době opozičně smluvního vládnutí volební systém vylepšit, aby produkoval většinu méně těsnou. Pan Hanák tehdy řval jako mutující tygr. Většinu těsnou vyprodukovali voliči, a vyprodukovali ji proto, že si ze stávající mizerné nabídky politických stran nedokázali vybrat. Na mizerné nabídce mají podíl i nejrůznější žurnalističtí lobbisté, kteří poslušně a nestydatě hájí zájmy politických uskupení. Pan Hanák, jak známo, patří k havlovskému výsadku v Právu. Svádět to na Pravdu a Lásku, která se v minulých volbách zmohla na většinu jednoho jediného hlasu, se mu nepochybně nechce. Svádět to na voliče je nepopulární, voliče si nesmíme rozzlobit (kromě toho by to bylo nespravedlivé). A tak za všechno může volební systém.

Ostatně Právo jsou v jednom ohledu obdivuhodné noviny. Po celých patnáct let dokázalo vzdorovat hlodajícímu zubu času a uchovalo si - v poněkud zjemnělé a zastřené formě, tak říkajíc v ilegalitě - zvyklosti nabyté v uplynulých desetiletích. Připomínají japonské vojáky, přežívající v džungli třicet let po skončení druhé světové války: díky sametovým okolnostem jsou ovšem na rozdíl od nich obklopeni daleko větším pohodlím. Až se přežene nepříznivá doba, zbaví se zbytečného balastu (tj. vyhází lidi jako je nakonec i pan Hanák) a plnou silou se přihlásí ke své mnohaleté tradici. Vytrvalost v návaznosti na tradici se projevuje i v detailech. Tak například včera Právo přesvědčilo nepochybně všechny své čtenáře, že americká agrese v Iráku se hroutí, protože nyní už odcházejí i Poláci. Dnes sice mluvčí polské vlády prohlásil, že polští vojáci v Iráku zůstanou tak dlouho, jak to bude nutné, to jest do doby, než se podaří situaci stabilizovat. Jenže tomu už v Právu moc výraznou publicitu nedali. Výsledný dojem? Američtí imperialisté jdou od porážky k porážce, tak jako tomu ostatně bylo už v letech 1948-1989.

České soudní síně jsou už pár let svědectvím rozhořčené politické bitvy mezi šlechtickými restituenty a českými plebejci (nyní naposled se bije Thun-Hohenstein s Choltickými o místní zámek). Zrádná šlechta je v soudních síních i v médiích kádrována na své němectví a věrnost národní věci a drtivou většinou neobstojí (pokud by náhodou obstála, budou pak na svou věrnost národní věci kádrováni dotyční soudci a oni to dobře vědí). Že v takové bojové atmosféře utrpí vážnost soudů, je nabíledni.

Slovenský prezident Gašparovič hodlá pokračovat ve visegrádské spolupráci, chce však visegrádskou skupinu rozšířit o Rakousko a zejména Ukrajinu. Doplňme ještě Kazachstán, pak to bude dokonalé.

Miloš Zeman zahájil tažení za svůj návrat do čela ČSSD. Jeho věrní Šplíchal a Laštůvka od něho ovšem očekávají plán do budoucna. Připomíná to návrat přestárlého a mírně senilního mafiánského bosse z vězení, kde strávil mnoho let: najednou se ukazuje, že zaujmout opět čelnou pozici bude dosti složitý úkol a možná na něj už intelektuální schopnosti vysočinského Edmonda Dantčse nestačí. Teď ho čeká úvodní mítink v Mostě, který mnoho napoví, pak přijdou na řadu Podsedice, kde kdysi padla slavná facka: Zeman by mohl využít své návštěvy a založit tradici, tj. odhalit na památném místě pamětní desku, třeba jen se stručným textem: „zde vyťal dne toho a toho přítel Wagner příteli Grulichovi pověstnou podsedickou facku“. A při každém dalším výročí by sem nějaký zástupce sociálně demokratické vlády (nejlíp se k tomu z hlediska resortu hodí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy) položil kytici rudých růží.

Sobota 24. dubna

Soud se senátorem Železným (jde o celní únik při dovozu obrazů) začne těsně před volbami do Evropského parlamentu. Ať už je to náhoda nebo ne, je to projev jakési organizační indolence. Senátor Železný má minimální šanci být zvolen, a i v případě že nejde o úmysl poškodit ho ve volbách, nikdo tomu nebude věřit. Případ se vleče už dost dlouho, soud mohl buď začít před měsícem nebo počkat do konce června.

Trochu podobně jako soud si počíná ministerstvo obrany, když hodlá znovu zpochybnit vývoz radiolokátorů Věra do Číny s poukazem na to, že nebyly splněny podmínky, kterými podmínilo svůj souhlas. Kdyby byli řekli rovnou ne (důvodů pro to měli sto a jeden) spolkli by to Číňané daleko spíš, než když je takhle dlouhodobě tahají za nos. A pokud bude ministerstvo tvrdit, že to není důsledek americké intervence, nebude mu nikdo věřit, i kdyby to byla pravda.

Premiér Špidla nenavštíví šampionát v ledním hokeji. Je to zcela přirozená reakce na chování pana Hušáka. Hušákův obývák nenavštíví ani Kalousek, Šimonovský, Sobotka, Mareš a Ibl, kterému se ovšem hrozně moc chce. Solidarita ministrů s předsedou vlády je na místě.

Oslavy vstupu České republiky do Evropské unie, které si naplánovali jihočeští politici, poznamenají nejspíš akce sudetoněmeckých narušitelů, kteří chtějí na hranicích rozdávat letáky kritizující Benešovy dekrety a vysvětlující požadavek na jejich zrušení. Jejich heslo je „Nemůžeme slavit s vámi“. Jihočeský hejtman Zahradník (ODS) se zlobí: považuje protest za zcela zbytečný výstřelek, teď jde přece o budoucí dobré vztahy národů v rámci EU a ne o neustálé rozebírání minulosti. Ve skutečnosti je upozornění na dekrety daleko víc na místě než někdejší snahy zabránit vstupu ČR do EU: teď jste tady, tak s tím koukejte něco dělat. Doufejme, že naši hrobaři minulosti to budou mít v Evropské unii těžké.

Předseda Národní rady Slovenské republiky (a předseda KDH) Pavol Hrušovský prohlásil k česko-slovenským vztahům: „Jsem přesvědčen, že je potřeba využít tyto bezproblémové, nadstandardní vzájemné vztahy a pokusit se je rozšířit i na sousední státy, myslím tím zejména země visegrádské čtyřky, ale i státy středoevropského regionu, jako jsou Rakousko a Slovinsko. Mohla by to být šance vytvořit v Evropě silný blok států po vzoru například skandinávských států nebo Beneluxu.“ Má úplně pravdu, je jen otázka, zda se to aspoň v případě Visegrádu nemělo stát už dřív a zda si nové mezinárodní výzvy nevyžadují i v rámci EU širších koalic.

Pondělí 26. dubna

Miloš Zeman exhiboval před naplněným sálem svých příznivců v Mostě. Byli tam údajně svezeni z celé republiky a bylo jich asi pět set. Oznámil jim i přítomným věrným poslancům a exposlancům (Foldyna, organizátor akce Hojdar, Kopecký, Laštůvka, Grégr) podmínky, za nichž je ochoten uvažovat o svém návratu do politiky (na nějž se ovšem třese jako řeznický hafan na buřta): je nutné svolat mimořádný sjezd ČSSD (toho je ochoten se zúčastnit; na řádný sjezd v roce 2005 ovšem nepůjde, protože pouhý rok před volbami už nebude dost času na nápravu reputace ČSSD), provést změnu v čele strany, vyhnat z vlády lidovce a US-DEU. Podařilo se mu urazit zároveň Grosse i Špidlu a mluvil o deratizaci. Otázku svého návratu do předsednické funkce hodlá řešit, až to bude aktuální. Tento postoj znejistil i Zemanovy věrné: většina z nich nepovažuje požadavek svolání mimořádného sjezdu ještě v tomto roce za realistický, poslanec Hojdar volá bezelstně a bezradně: „My do toho boje klidně půjdeme, ale musíme vědět, že nás někdo chce vést“. Celkem realisticky a bez obalu zhodnotil expremiérovo vystoupení senátor Falbr: "Ostrý vzduch na Vysočině mu zřejmě ublížil, protože vystupovat v průběhu volební kampaně s takovými požadavky svědčí o tom, že už nemá všech pět pohromadě. Není v situaci, kdy by si mohl klást podmínky, a už vůbec ne tak idiotské. Bezohlednost, s jakou usiluje o rozbití strany, je hodna opovržení." Je to poměrně trefné.

Dcera jednoho z popravených Hitlerových odpůrců z roku 1944 Eduarda Brücklmeiera žádá o restituci dvou domů na Staroměstském náměstí, nikoli ovšem podle restitučních zákonů, ale podle obecných předpisů určovací žalobou. Spor se vleče, obvodní soud jí nejprve vyhověl, městský to pak zamítl, Nejvyšší soud pak rozhodnutí zrušil a vše je opět na začátku. Na celé věci je zajímavé vlastně jen jedno: Právo volí tentokrát o hodně mírnější tón, účast v atentátu na Hitlera, za niž byl Brücklmeier oběšen, je zjevně pro Kovaříka a spol. polehčující okolnost. Dědičce se dokonce díky tomu dostalo několika hraběcích rad: např. aby vymáhala odškodnění na německém státu.

Do vlády jde nyní věcný záměr zákona o prostituci. Problematika je mi poněkud odlehlá a nemám na věc, jak říká pan prezident, „silný názor“. Zaujalo mne jen jedno: ministerstvo vnitra počítá při potírání kriminality v této citlivé oblasti s nasazením policejních provokatérů, kteří budou „předstírat zájem o sexuální služby“. Nedovedu si představit, že by iniciativa MV ČR skončila jinak, než že příslušníci policie ČR budou mít tyto služby k dispozici zdarma. Mohlo by se to uvádět i v reklamních letáčcích při náborových akcích (pro policii, nikoli pro nevěstince).

Biskupská konference vyzvala v dopise věřící, aby ve volbách do Evropského parlamentu „dali hlas křesťanským hodnotám“. Dopis se četl na nedělních katolických bohoslužbách. Je těžké si to vykládat jinak než jako skrytou propagaci KDU-ČSL. K čemu jsou katolické církvi takové humpolácké akce? Ti, co budou volit lidovce, jsou již rozhodnuti a dopis jen dodá další argumenty různým českým volnomyšlenkářům.

Úterý 27. dubna

Všechny tři největší české listy (Právo, Mladá fronta Dnes i Lidové noviny) přinesly jako „otvírák“ zprávu o tom, že manželé Stodolovi, kteří ze zištných důvodů zavraždili několik starých bezbranných lidí, dostali doživotí. Udělení doživotního trestu za úkladnou vraždu, byť i jedné jediné osoby, by u nás mělo být samozřejmostí, tak jako je tomu v sousedním Německu. (Nedávno tam dostala např. sedmdesátipětiletá důchodkyně - mimochodem Češka - tento trest za to, že objednala vraždu svého manžela.) Zdá se, že my si takovou přísnost nemůžeme dovolit, protože by zjevně naše řady příliš decimovala. Četl jsem kdysi, jak se někdy v třicátých letech australské úřady vypořádávaly na Nové Guinei s lidožroutstvím. Čas od času se totiž stávalo, že domorodci nějakého svého bližního zkonzumovali. Brát to jako vraždu a trestat provinilce smrtí by se za daných okolností rovnalo genocidě. Proto byl delikvent pouze převezen do centrální věznice v Port Moresby a odseděl si tam několik měsíců. Trest byl poměrně účinný: jeho nejděsivější součástí byl transport dotyčného. Protože v zemi neexistovaly silnice, děl se letecky. Jakmile se ocelový pták odlepil od země, lidojed se hrůzou pomočil a podělal. Působilo to jako protialkoholická léčba. Lidožroutství se nakonec podařilo eliminovat. Škoda, že našinci již letecké dopravě přivykli!

Poté, co odešel ze sněmovny, ztratil se z mého horizontu někdejší poslanec ODS a následně US-DEU František Kozel. Pohled na poněkud přestárlého a obtloustlého d´Artagnana byl při fádních přenosech z poslanecké sněmovny příjemným osvěžením. Nyní se pan Kozel vrací na televizní obrazovky v souvislosti s aférou soudce Berky, obviněného ze zločinného spolčení při konkursních machinacích. Je v podezření, že zneužil své pozice náměstka místopředsedy vlády Mareše a protiprávně shromažďoval osobní údaje (jeden z obžalovaných je jeho zeť). Moje potěšení je věc čistě osobní a soukromá, píši o tom vlastně jen proto, že způsob, jak o tom referovaly noviny, je příznačný. Zatímco v Právu a v Lidovkách zprávě věnovali výraznou pozornost, Mladá fronta Dnes, jejíž zpravodajství je neseno výrazně v duchu Respektování, ji zastrčila na desátou stránku do rubriky Ekonomika. Obávám se, že tato pštrosí technika je směšná a neúčinná, pokud u nás vycházejí ještě jiné noviny než MfD. Vlk (politicky zlomyslná část publika) se sice ve zpravodajství MfD nenasytí, ale jak se zdá, moc to nepomůže: ani Kozel nakonec nezůstane celý.

A ještě jednou MfD: US-DEU zahájila předvolební kampaň na vltavském parníku. Svorně o tom informuje Právo a MfD, MfD pouze zapomněla zmínit, že se na parníku nacházeli pouze politici US-DEU a pozvaní novináři. Lid se nedostavil, zjevně podléhá vábení ODS. Bude třeba si zvolit jiný.

A aby nevznikl dojem, že snad chci chválit Právo: i to se dnes vyznamenalo, přineslo kratičkou zprávičku „Landsmanšaft chystá protest“. Zpráva je školním příkladem (post)bolševické demagogie a potvrzením úsloví, co se v (stalinistickém) mládí naučíš, v postkomunistické zralém věku jako když najdeš. Na poměrně malém prostoru jsou semlety dvě nesouvisející zprávy: Jakýsi „Nacionálně demokratický akční výbor“ protestuje v Rakousku proti vstupu nových zemí do EU a rakouské Sudetoněmecké sdružení upozorňuje na problematičnost Benešových dekretů. Nacionálně demokratický výbor přitom nemluví o Benešových dekretech a SLÖ neprotestuje proti vstupu nových zemí do EU, jen upozorňuje, že je tu problém, se kterým se musí něco dělat. Ve zprávě se vlastně ani netvrdí, že by tu byla souvislost, jen se tato souvislost potichu navozuje. Ale aby na to přišel, musí si ji člověk přečíst třikrát. Skvostná ukázka demagogie.

Začíná soudní bitva mezi německo-katolickým šlechticem Kinským a baštou demokracie ve střední Evropě o palác na Staroměstském náměstí. Má jen jednu vadu na kráse: totiž tu, že se předstírá, jako by šlo o soudní proces v evropském slova smyslu. Je zjevné, že český stát a vládní koalice (pod přísným dohledem opozice) zabrání všemi silami tomu, aby Kinský mohl vyhrát. Soudce, který by chtěl dát Kinskému za pravdu, se octne přinejmenším v situaci Zdeňka Štěpánka, který se prý kdysi mírně přiopilý na základě sázky s V + W pokusil v Jiráskově hře Jan Hus v roli císaře Zikmunda zabránit upálení Mistra Jana. Proč máme absolvovat takové pseudoprocesy? Je to nebezpečný precedens. Když už je vláda na tom tak zle, bylo by od ní poctivější, kdyby nechala palác obsadit protiteroristickým komandem a Kinského zavřela do Daliborky.

Soudce, který rozhodl o tom, že proces se senátorem Železným se bude konat bezprostředně před volbami do Evropského parlamentu, kde Železný taky kandiduje, se hájí: voliči prý mají včas vědět, zda Železný spáchal trestný čin. Problém je v tom, že soud vysílá voličům před volbami signál, že se senátorem Železným není něco v pořádku a to i v tom případě, když bude osvobozen. Soud se zcela zbytečně plete do politiky a kompromituje v očích veřejnosti své rozhodnutí, i když bude spravedlivé. I soudce by měl uvažovat politicky, ale jenom proto, aby poznal, kdy se do politiky plete, ačkoli nemá a nesmí.

Richard Falbr na celoevropském sabbatu, pardon summitu sociálních demokratů v Bruselu nejdřív vystoupil s oslňujícím projevem, poté usnul. Stalo se mu to už podruhé. Věc je jasná: senátor Falbr trpí zvlášť těžkou formou konferenční nemoci, kterou jsem kdysi popsal v jednom fejetonu pro Události, který tu připomínám.

Středa 28. dubna

František Oldřich Kinský, jak se dalo očekávat, prohrál spor o palác Kinských. Podle rozhodnutí soudu proběhla kdysi konfiskace v rámci zákona, protože Kinský byl v roce 1945 osobou německé národnosti. Jaký smysl má konat předem rozhodnuté soudní procesy, které se navíc řídí podle formálně zákonných, ale docela absurdních kritérií (právo na vlastnictví se určuje podle národnosti nárokovatele). Kromě toho problém byl, že oni majetek nezabavili Kinskému, ale jeho v té době už několik let mrtvému otci.

Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění agentury STEM vévodí žebříčku ODS s 35,3%. KSČM má 19%, ČSSD necelých 17, KDU-ČSL osm a půl. ODS s lidovci by dnes ve volbách získali pohodlných 110 mandátů. Odliv preferencí levice je logický a jeho hlavním viníkem je tandem Zeman – Špidla. Špidla si vedení ČSSD nemůže udržet a Zeman je nemůže získat. V tomto nelítostném zápase bude zjevně ČSSD rozervána na cucky.

Zemanovi přívrženci vydali listinu dvaceti sedmi zrádců, kteří nepodpořili expředsedovu kandidaturu na prezidenta. Jsou to údajně: Vlastimil Aubrecht, Petra Buzková, Karel Černý, Milan Ekert, Stanislav Gross, Petr Ibl, Michal Kraus, Jozef Kubinyi, Radko Martínek, Jan Mládek, Eva Nováková, Josef Řihák, Ladislav Skopal, Evžen Snítilý, Bohuslav Sobotka, Hana Šedivá, Vladimír Špidla, Rudolf Tomíček, Jiří Třešňák, Jaroslav Tvrdík, Milan Urban, Jitka Vojtilová, Václav Votava, Lubomír Zaorálek, Petr Zgarba a Pavel Dostál, Brutus, který rovněž vrazil kudlu do Césarova panděra, ač tomu zasažený dlouho nemohl uvěřit. Zrádcování je typickým doprovodným jevem rozkladu politického tělesa.

Jakousi stálici a jistotu představuje v sociální demokracii ministr Škromach. Nejen že nefiguruje na seznamu zrádců, ale bije se za národní zájmy s energií, kterou by mu mohli závidět i Grebeníček s Klausem. Nyní vytáhl do boje proti německým imperialistům, a žádá, aby vydali to, co si na úkor českého pracujícího nakřečkovali v dobách studené války: „Naše momentální nízká životní úroveň je také daní za vysokou životní úroveň v těch stávajících evropských zemích, která byla vybudována v dobách železné opony. Já myslím, že teď je doba vyrovnání a vrácení toho, co nám vlastně ještě v rámci tohoto vyrovnání dluží." Ve skutečnosti nám západní imperialisté nic nedluží. Kdysi jsme z hlouposti a v podstatě dobrovolně vlezli do ruské pasti, a náš dlouholetý odboj, spočívající z větší části (čestné výjimky potvrzují pravidlo) ve flákání a šlendriánu, se spolupodepsal na kormoutlivém stavu naší vlasti. Nesvalujme vlastní selhání na jiné. Občas i tak znamenití chlapíci, jako jsme my, taky za něco mohou. Až se jednou bude tesat alegorická socha drzosti, může pan ministr stát sochaři modelem.

A ještě jednou ze stejného soudku: Britský liberální list The Guardian uvádí na prvním místě mezi nejznámějšími Čechy Kafku a Freuda. Z hlediska „českých národních zájmů“ jsou to ovšem pouze „krajané“ (něco jako čestní Češi). Pokud by se dožili roku 1945 a přežili u nás holocaust, byli by podle Benešových dekretů oholeni o majetek a vyexpedováni v dobytčáku do Němec. Taktéž se mýlí jinak obvykle dobře informovaný Martin Zvěřina: ani Bernard Bolzano by ve světle Benešových dekretů neobstál, jeho otec byl Ital (žádná příliš polehčující okolnost, viz Mussolini) a matka Němka, mateřština němčina. I on by si to šupačil směr americká okupační zóna Německa.

Kdekdo se dnes zlobí na kyperské Řeky, že odmítli plán na sjednocení ostrova. Rusové je ovšem podporují, což je ještě podezřelejší. Proč Západu i zde tolik záleží na zachování něčeho, co nemůže držet pohromadě? Kdysi se řecká vojenská junta v posledních křečích své existence pokusila ostrov anektovat. Nato Turci ukázali zuby, a protože byli silnější, ukousli si, jak to bývá, víc, než jim patřilo. Umožnila jim to indolence jejich řeckých nepřátel. Jediné možné řešení by dnes bylo rozdělit ostrov mezi Řecko a Turecko, jenže to odporuje nesmyslným představám o multikulturalitě. Multikulturalita mezi pejsky a kočičkami nikdy nefungovala.

Čtvrtek 29. dubna

Íránský ministr zahraničí, který přicestoval do ČR zjevně na poslední chvíli (návštěva se prý dohodla v úterý), se smrtelně urazil, protože ministr Svoboda zjevně nehodlal kvůli němu postoupit nějakou novou vozíčkovou eskapádu a prezident Klaus neměl na přijetí čas. Nevím, jak může taková země jako Írán předpokládat, že se kvůli ní budeme stavět na hlavu, jako to kdysi dělali čeští komunisté ve vztahu k Rusku. Každá drzost by měla mít své realistické meze.

Nemám, jak pravívá náš pan prezident, silný názor na otázku regulace prostituce. Avšak argument, že pokud ji stát v podstatě uzná za živnost, stane se pasákem, je mimořádně idiotská demagogie. Je to totéž, jako říkat, že stát, který nařizuje utratit skot, u něhož je podezření na nemoc šílených krav, se stává rasem.

Zeman neustále hauzíruje seznamem 27 zrádných poslanců. Pokud je seznam správný, je to frapantní porušení tajnosti volby a mělo by být stíháno. Pokud seznam není správný, jedná se o pomluvy a dezinformace. Že seznam není správný, se ovšem nedá dokázat, volba byla tajná. Zůstává tedy první možnost.

Pražští sociální demokraté svolali „pracovní aktiv“, který žádá, aby strana napříště spolupracovala se všemi politickými silami v zemi a na všech úrovních. Je naprosto zjevné, že jde o spolupráci s KSČM na nejvyšší úrovni. K iniciátorům patří zjevně David, Šplíchal a Kavan. Zemanovi stoupenci tedy zahájili protivládní ofenzívu. Zatím ji nelze přeceňovat: není jasné, jaký statut má takový pracovní aktiv v rámci strany, zúčastnila se ho asi desetina pražského členstva a v okamžiku hlasování byla přítomna jen dvacetina. Nicméně Špidlovi oponenti prokázali jakési organizační schopnosti. V Praze, v centru české politiky, to ovšem není těžké.

Klaus osloví o půlnoci z 30. dubna na 1. května národ z Blaníku. Tomuto večeru říká náš lid „čarodějnice“. Předpokládám, že prezident bude mít k ruce i příslovečné koště. Předtím se zúčastní v Louňovicích pod Blaníkem jarní slavnosti keltských ohňů: to je z národního hlediska OK, proti Keltům nic nemáme, existují jen v Irsku, Walesu a možná ještě v Bretagni, je to daleko a je jich málo. Louňovičtí Keltofilové se zřejmě stejně jako Ondřej Neff v dnešních Lidových novinách domnívají, že Kelti byli našimi bezprostředními předchůdci na tomto teritoriu. To je omyl, po nich tu byli naši úhlavní nepřátelé, Germáni. Kdyby ovšem v Louňovicích slavili markomanské ohně, český prezident by nepochybně velmi rychle vylezl na jiný kopec: něco podobného si totiž nemůže dovolit. Klausův tiskový ředitel Hájek se zaručil, že nad Hradem nikdy nezavlaje modrá vlajka s hvězdičkami: bylo by to jako sovětská vlajka za totality. Panu Hájkovi zjevně chybí jakési jemnější rozlišovací schopnosti a měl by být vyšetřen lékařem.

Kyperští Řekové považují i nadále plán OSN za základ k jednání o znovusjednocení Kypru. Vyjádřili se tak po společné schůzce řecký i kyperskořecký prezident. Jsou pouze znepokojeni tím, že plán nedostatečně zaručuje Řekům vyhnaným tureckou armádou v roce 1974 právo na návrat do jejich domovů a majetkovou restituci. Místo české vlády a všech českých vlastenců musí být v této věci nepochybně na straně Turecka: nelze přehlížet, co byla příčina a co byl následek, to, co se dnes jeví jako nepatřičné, bylo v roce 1974 úplně normální a kromě toho nelze přepisovat historii.

Nový návrh trestního zákona, který nyní projednává vláda, vychází ze (správné) premisy, že ochrana lidského života a zdraví je mnohem důležitější než ochrana majetku. Starý trestní zákon, který jsme zdědili z doby bolševismu, to viděl přesně naopak. Změna se ovšem nelíbí Karlu Steigerwaldovi. V dnešní Mladé frontě Dnes píše: „Vláda se zabývá zostřováním trestů za zločiny v dopravě. Chce přitvrdit i v násilných trestných činech. Opět se vynořuje staré známé „třikrát a dost“ a jako obvykle lidovcům neprochází. Za přitvrzení je třeba vládu pochválit. Vyhovuje obecnému mínění, že s darebáky se zachází příliš jemně. Kdyby se však držela toho nejhlubšího mínění lidu, musela by k většině zločinů přiřadit rovnou popravu. Hlas lidu není hlas Boha, nýbrž pomsty.“ Vůbec nejde o úlitbu veřejnému mínění, ale o návrat k úctě k lidskému životu, kterou bolševik zatloukl.

V téže MfD se zajímavě shodují europesimisté Hirsch a Kratochvíl s eurooptimistou Svobodou v jedné věci: do ruské žumpy jsme byli v roce 1948 zavlečeni proti vlastní vůli (byli jsme „vytrženi“ z Evropy, praví Svoboda). Nebyli jsme vytrženi. Vpochodovali jsme do ní (tedy většina české společnosti, výjimky potvrzují pravidlo) z blbosti a s rozvinutými prapory. V naší historii je řada věcí, na něž můžeme být právem pyšni. Toto k nim ovšem nepatří, a je třeba to znovu a znovu opakovat.

Vláda hodlá různými opatřeními do roku 2010 zredukovat počet mrtvých na českých silnicích na polovinu. To si může přát, ale těžko se to slibuje – mohla by slíbit, kdyby o to stála, že počet mrtvých se o polovinu zvýší, k realizaci takového plánu existují spolehlivé technické prostředky. Zvlášť se těším na figuríny policistů, které mají na místě častých dopravních nehod psychologicky působit na projíždějící řidiče. Protože policie ČR není schopná postavit ke každé figuríně jednoho živého policajta (v tom případě by figuríny byly zbytečné), už teď jsem zvědavý na to, co lidová tvořivost s policejními strašáky provede.

Pátek 30. dubna

Kdybychom brali našeho pana prezidenta doslova, zažíváme dnes něco jako nevěsta před svatební nocí: o půlnoci přijdeme o suverenitu. Václav Klaus se před ponížením ukryl do blanických hvozdů. Jiní oslavují. Oslavovat zatím opravdu není co. Záleží na tom, jak se v EU prosadíme. Václav Klaus kdysi prohlásil (a Právo to dnes připomnělo): "Ubezpečuji každého, že probuzením se do prvního květnového rána nenastane žádný radikální zvrat našich životů. Na straně druhé by měl každý vědět, že tímto okamžikem dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky." V tom je jakýsi protimluv: pokud dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky, bude to znamenat dosti radikální zvrat našich životů.

Předseda pražské židovské obce Jelínek se pozastavuje nad tím, že se příliš medializují různé pochybné publikace s antisemitským podtextem. Ještě daleko horší jsou ovšem texty jako článek rabína Friedmana v Mladé frontě Dnes z 21. dubna. Od českého tisku je to bohužel podobná technika, kterou používali komunističtí demagogové, když se dovolávali různých excentrických kritiků Západu ve prospěch své věci. Ze strany lidí jako rabín Friedman je to ovšem ještě horší. Dávají se do služeb nepřítele jako někteří Angličané a Američané, kteří za druhé světové války otevřeně (a v německém, případně v italském rozhlase) podporovali Hitlera a Mussoliniho. Teď je taky válka.

Právu (Alexandru Kramerovi) poskytl rozhovor profesor Erazim Kohák. Profesor Kohák je jakýsi komplement Václava Bělohradského: kdyby v českém uvažování o politice představoval liberální pravici Václav Bělohradský, socialistickou levici Erazim Kohák a jinak by už nebylo nic, vznikl by dokonalý model ideologického blázince. Kohák kritizuje náš vstup do NATO (opět jsme se přimkli k velkému bratrovi a očekáváme od něho ochranu, NATO mělo být hned po rozpadu SSSR zrušeno). Proboha, co je na tom špatného, když se malý stát sdružuje s velkými státy a očekává od nich ochranu? Nyní ovšem od Evropy ochranu neočekáváme, naopak ji spoluutváříme (a v případě nutnosti ji budeme svými čtyřmi nadzvukovými letadly a dvaceti modernizovanými tanky bránit před mezinárodním terorismem). Evropská unie je důležitá hlavně proto, že je schopna vzdorovat nadnárodním koncernům, což je podle prof. Koháka zjevně hlavní nebezpečí, které nám dnes hrozí. Španělé se rozhodli správně, když jako odpověď na teroristické atentáty stáhli své jednotky z Iráku: na úder se totiž nemá odpovídat ještě větším úderem. A po všech těchto neohrožených (to je třeba prof. Kohákovi přiznat) pitomostech následuje obrana premiéra Špidly (Kohák mu spolu s dalšími dvanácti mudrci dělá jakéhosi dobrovolného rádce, nikoli poradce), která má ovšem už ryze české parametry: Špidla se choval politicky obratně, nepostavil se přímo proti agresi USA, ale „neposkvrnil“ ČR přímým podílem na ní. Víc dělat nemohl, protože politika není filozofie, ČR je malá země a politika je umění možného. Filozofie naproti tomu, aspoň politická filozofie v té podobě, jak ji pan Kohák předvádí v Právu, je zcela zjevně umění naprosto nemožného.

Agentura SC & C provedla pro Mladou frontu Dnes a Českou televizi průzkum preferencí před volbami do Evropského parlamentu: ODS může počítat s 27%, ČSSD se 14, KSČM s 12, Evropští demokraté s 9, KDU a Železného nezávislí s 8. Preference se liší od toho, co uvádějí STEM i CVVM: ODS zde trochu tratí, ČSSD získává a dostává se před komunisty, ED se jeví jako černý kůň soutěže o štrasburská křesla. Zdá se, že agenturu SC & C vedla při její práci neviditelná ruka Pravdy a Lásky.

Václav Klaus si jako Pilát umyl ruce a nechal projít Lex Beneš tím, že jej sice v předepsané lhůtě nepodepsal, ale také nevetoval. Kdyby ho vetoval, pošramotil by si image v politické soutěži krásy, v níž zatím přesvědčivě vede. Kdyby ho podepsal, nejspíš by si u řady lidí taky moc nepomohl. Takže máme prezidenta ani oblečeného, ani nahého. Sláva mu.

Neděle 2. května

Právo uveřejnilo v pátek článek historika Ivana Pfaffa (viz také článek autora Událostí Do EU s drzým čelem v tomto čísle CS-magazínu). Nemohu odolat, abych k dokreslení profilu tohoto zaníceného obhájce prezidenta Beneše a nesmlouvavého kritika sudetoněmeckých revanšistů neuvedl vzpomínku na jednu jeho aktivitu z šedesátých let, s níž jsem měl i já nedobrovolně co do činění.

Když komunisté v roce 1965 zakazovali časopis Tvář, v němž jsem pracoval, uspořádali jsme na jeho obranu rozsáhlou podpisovou akci. Podepsala se pod ni řada významných osobností české kultury od Jaroslava Seiferta přes Mikuláše Medka a Miloše Formana po Jana Wericha. Petici a vyplněné podpisové archy jsme odevzdali na sekretariátu Svazu čs. spisovatelů, který formálně zastavení časopisu „realizoval“. Způsobem mně dosud nejasným se stalo, že tam podpisové archy ukradl zmíněný Ivan Pfaff, připsal k nim vlastní ohnivou výzvu proti komunistickému útlaku v Československu a vše poslal nic netušícímu Pavlu Tigridovi. Výzvě se dostalo na Západě velké publicity a začala se jí okamžitě zabývat StB. Ta poměrně rychle zjistila vznik pseudoiniciativy i jejího konstruktéra a pana Pfaffa zavřeli, až zčernal. Musím říci, že mu to tak trochu přeji: to, co udělal, byl sprostý podvod na signatářích petice proti zákazu Tváře i na nás, co jsme původní akci proti zákazu Tváře organizovali. StB, která nás tehdy ostřížím zrakem sledovala, mohla té provokace proti nám snadno zneužít. Od té doby nejsem schopen brát Ivana Pfaffa vůbec vážně.

Pondělí 3. května

Čeští ústavní činitelé (současní i bývalí) pronesli u příležitosti vstupu do EU spoustu historických výroků. Exprezident Havel se přihlásil ke komunistické iniciativě za očistu českého jazyka: „Naši národní identitu si nejvíc omezujeme a ničíme my sami. Tím, že mluvíme špatnou češtinou – i ti nejvyšší politici mluví hůř než za Rakouska-Uherska poslední poštmistr…“ Mířil tím nepochybně na svého věčného soupeře (předpokládám, že po smrti budou v pekle zavřeni po vzoru slavné Sartrovy hry do jednoho pokoje, kde si budou na věky věků vyřizovat své malicherné účty), který zopakoval svou oblíbenou tezi: „My dnes nevstupujeme do Evropy, protože v té už dávno jsme a byli jsme v ní vždycky, i v dobách naší největší poroby.“ To je samozřejmě nesmysl, byli jsme půlstoletí na výletě v Rusku, lidem jako Klaus pouze chybí citlivá čidla, aby si toho všimli, ačkoli se všude kolem nás dosud povalují kupky bolševického hnoje. Exceloval ovšem premiér Špidla: „Na jaře v roce 1968 se země vydala na cestu, kterou dnes dokončuje“. To už přímo hraničí s šířením poplašné zprávy.

Stát prohrál dvě miliardy Kč v arbitráži s firmou Petrcíle. Soud rozhodl, že Fond národního majetku neprávem odstoupil od smlouvy o privatizaci ostravské Nové huti, čímž firmu poškodil. Za firmou Petrcíle se skrývá český průmyslový magnát Radim Masný. Své nadšení nad jeho úspěchem vyjádříme jeho oblíbenými slovy, jimiž kdysi oslovil národ z televizní obrazovky: „Do prdele!“

Jinak se v posledních dnech, vzhledem k bujícím oslavám našeho vstupu do EU, nedělo nic politicky zajímavého. Proto ta stručnost.

Úterý 4. května

Ministr obrany Kostelka se domnívá, že k vývozu Věry do ČLR nedojde. V tomto případě nejde o obchod s bílým masem, ale o radiolokátor. S transakcí od počátku nesouhlasí vicepremiér Mareš. Podle týdeníku Euro je už proti i premiér Špidla (údajně mu v té věci psali prezident Bush i státní tajemník Powell). Má se to navléknout na nedodržení podmínek, které si stanovilo ministerstvo obrany. Proč se do toho pro Kristovy rány vůbec pouštěli, to už to mohli rovnou vyvézt do KLDR. Špidla teď chce od NATO, aby koupilo Věru místo ČLR. Vlastní indolence má být dostatečným důvodem k vydírání spojenců. Taky není ani slušné, ani vhodné tahat ČLR za nohu, i když zrovna náš spojenec není. Je totiž na takové cviky moc velká a silná. Dá se taky odhadnout, že Čínané nejsou Němci: nemusí si od nás, vítězů všech světových válek, nutně nechat všechno líbit. Oni tuhle pitomou hru nehrají.

Šest amerických důstojníků bude za týrání iráckých zajatců propuštěno z armády. České postkomunistické noviny (Právo, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) unisono jásají: američtí imperialisté opět přistiženi při činu. Lidožrouti (druhá strana), může mučit, znásilňovat, vraždit podle libosti - u nich je to normální, oni si na nějaká lidská práva nehrají, a salonní evropští humanisté to plně respektují. Toto selektivní pojetí lidských práv platí už od dob vietnamské války. Maročtí teroristé ve Španělsku hovořili o „takzvaných civilistech“. Nemyslím si, že bychom se měli snížit ke stejným metodám, jako druhá strana. Ale nevzít její stanovisko v potaz prostě nelze.

„Volil jsem Zemana“, hlásá hrdě do světa poslanec a předseda pardubické ČSSD Miroslav Váňa. Octl se totiž na černé listině sedmadvaceti českých pánů, přesněji řečeno přátel, kteří měli údajně při prezidentské volbě zradit svého expředsedu. Stejně se zachoval i předseda poslaneckého klubu Ibl. To vzbuzuje podezření, že smyslem listiny je ověřit postoj několika sociálnědemokratických politiků, kde není jasno. Další horliví vyznavači Zemana budou nepochybně následovat s tím, jak bude sílit expředsedova pozice ve straně. Nakonec se třeba ukáže, že ho volili všichni. V tom případě se při loňské prezidentské volbě stal zázrak. Přitom normální odpověď slušného politika v této situaci je: volba byla tajná, a tudíž není nikomu nic po tom, jak jsem volil.

Francouzský extremista Le Pen poctil svou návštěvou Českou republiku a navštíví mladoboleslavskou Škodovku. Mladoboleslavský primátor a ředitel Škodovky Kulhánek se ukryjí. Pan Le Pen se tedy bude potloukat po Škodovce bez jejich vznešeného doprovodu. Správně by ho měl vyhodit vrátný. Pustili by tam i Usámu bin Ládina?

V nejnovějším průzkumu CVVM, který potvrzuje setrvalý trend preferencí na naší politické scéně (suverénně vede ODS, druhé místo – opět suverénně před ČSSD – hájí komunisté, a do parlamentu by se dostal ještě lidovecký ocásek), udává 3% preferencí pro „nezávislé“. Do této kolonky sečetli Nezávislé i Sdružení nezávislých, tedy dva zcela rozdílné politické subjekty, které se pouze podobně jmenují. Je zjevné, že ten údaj nemá sám o sobě vůbec žádný smysl. Není ovšem vyloučeno, že Nezávislí mají tři procenta, Sdružení nezávislých tři procenta, což jsou dohromady tři procenta (aritmetika se v případě nekonečně malých politických těles řídí zcela zvláštními pravidly).

V Právu vyšel další nestoudný článek o vyhnání Němců z východní Evropy, tentokrát od jakéhosi Richarda Krále. Je pozoruhodný hned z několika hledisek: jednak používá pro ty, co prchali před tzv. Rudou armádou, výraz utečenec (vzor utopenec), tj. termín, kterým bolševici za totality označovali emigranty a který je plodem pokroucené jazykové kreativity ideologického oddělení ÚV KSČ. Odvolává se opět na Pařížskou reparační dohodu z prosince 1945, jako by se týkala i osobního majetku. Ohání se 360 tisíci umučených Čechů – přitom drtivá většina z nich byli židé, jejich značná část se hlásila před válkou k německé národnosti a ti z nich, co unikli plynovým komorám, šli po válce často do „odsunu“, neboli, jak pan Král požaduje, aby se správně česky říkalo, do „pereselenija“. Nemáme se prý za co stydět, nucené přesidlování bylo v Evropě ve dvacátém století zcela běžné (příkladem je mj. Indie).

Reportéři bez hranic považují (mimochodem zcela právem) změnu českého zákona o pomluvě, údajně jej zneužívá řada politiků. Pomluva by neměla být trestným činem. Pan poslanec Pleva (ODS) by s tím souhlasil, ale požaduje, aby byla stíhatelná občanskoprávně s tím, že za ni budou stanoveny citelné sankce (v řádu milionů Kč). Nejlepší by bylo zavést tělesné tresty. Každý pomlouvač by byl (jako za báťušky cara) třikrát prohnán ulicí a politici ODS by měli pokoj.

Mexiko a Peru odvolaly své velvyslance z Havany a snížily svá zastoupení na Kubě na úroveň chargé d´affaires. Současně Mexiko nařídilo kubánskému velvyslanci, aby do 48 hodin opustil zemi. Je to reakce Castrův prvomájový projev. Drzý bandita tam obě země označil za „lokaje imperialismu“. Je příjemné vidět, že jsou země, které si dovedou zachovat vážnost. Když před pár lety na Kubě zavřeli Pilipa a Bubebníka, přilezl tam český předseda senátu po břiše.

Evropskou unií zmítá spor o přímé daně. Nové země mají tendenci je snižovat (ČR je výjimkou), a přitom piští jako hladová ptáčata po různých dotacích z rozpočtu EU, do něhož přispívá lvím podílem SRN ze svých vysokých daní. Zajímavé spojení zásadového konzervatismu s drzostí.

Středa 5. května

Poslanecká sněmovna vyhověla senátu a vypustila z mediálního zákona stupidní nařízení, podle něhož by měli moderátoři soukromých médií povinnost mluvit spisovně. Pro původní návrh hlasovali tentokrát už jen komunisté. Když senátor Bárta zdůvodňoval senátní stanovisko a citoval velmi nespisovnou pasáž z Karla Čapka (Čapek v ní hovoří o „zkurvení ducha“), opustila navrhovatelka, komunistická poslankyně Ivana Levá, s pláčem jednací síň. Novinářům pak řekla, že není na hrubé výrazy a takovou argumentaci těžko snáší. Soudružka poslankyně připomíná světce (pokud se nemýlím, svatého Aloise), který, aspoň lze-li věřit tomu, co píše náš národní nespisovný klasik Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka, se údajně rozplakal poté, co se v jeho přítomnosti jakýsi hrubý voják hlasitě ubzdil. Jinak je zvláštní, jak jsou zastánci ideologie, která za sebou v době své naštěstí definitivně minulé slávy zanechala hekatomby mrtvol, citliví na neslušná slova, obnažené partie ženského těla atp. atp. Pokrytectví je v této souvislosti příliš slabé slovo.

KDU postaví do senátních voleb skoro ve všech 27 volebních obvodech vlastní kandidáty. Zdá se, že doba nesmyslných koalic typu pes a tři blechy definitivně pominula. Došlo to už i lidovcům. Protože se několik koalic typu minipejsek a tři blechy uchází o přízeň voličů ve volbách do Evropského parlamentu, bude zajímavé sledovat, jak dopadnou.

Prezident Chirac kráčí ve stopách svých slavných předchůdců (na mysli člověku vytane především Napoleon Bonaparte, ten sice nebyl prezident, ale tím lépe) a chce, aby do Evropské ústavy byl zabudován pasus o tom, že kdo ji do dvou let od vstupu neratifikuje, přestává být členem EU. Zajímavá finta, míří zjevně na nové členy, Chirac tomu říká „přátelský nátlak“. To je zjevně něco podobného jako „bratrská pomoc“.

Čtvrtek 6. května

Prezident Bush se jednoznačně distancoval od týrání iráckých vězňů v amerických věznicích a slíbil potrestání viníků. Právu je to málo. Jako vždycky za posledních osmdesát tři let jeho existence. Zřejmě by měl spáchat harakiri. Ve skutečnosti ve válce se takové věci dějí. Těžko je úplně vyloučit. Je jen rozdíl mezi těmi, kteří vědí, že se dít nemají, a hodlají je napravit, a mezi těmi, kteří je považují za normu. V Libyi proběhl proces se čtyřmi bulharskými ošetřovatelkami, které byly obviněny, že nakazily asi dvě stě padesát libyjských dětí virem AIDS. Údajně polepšený patron teroristů Kaddáfí prohlásil, že jde o imperialistické spiknutí. Přiznání bylo na obviněných vynucenou soustavným bitím a znásilňováním. Všechny čtyři byly odsouzeny k trestu smrti zastřelením. Jsem zvědav, jak se nad tím bude zítra Právo pohoršovat.

V poslanecké sněmovně proběhla zuřivá hádka nad novelou zákona o utajovaných skutečnostech. Ivan Langer obvinil vládu z lajdáctví (novelu podala na poslední chvíli). Nato ministr Palach prohlásil, že Langer je primitivní tlachal a plytký politik. Jakou má mít poslanecká sněmovna vážnost, když tam zaznívají takové směšné a nevěcné invektivy?

Senátní výbor pro kulturu navrhuje inovaci plošného placení poplatků za rozhlas a televizi. Nonvlastníci by se mohli z povinnosti platit vyvázat notářsky ověřeným čestným prohlášením, že nevlastní televizní, případně rozhlasový přijímač. Ministr Dostál souhlasí. Struktura této zákonné úpravy nápadně připomíná Benešovy dekrety. Vlastnictví se předpokládá, nonvlastnictví je třeba prokázat. Neměla by mít úprava formu dekretu prezidenta republiky Václava Klause?

Komise pro ústavu poslanecké sněmovny projednává novelu ústavy. Poslanci se zatím shodli na omezení své imunity: platila by jen po dobu výkonu mandátu. Také by bylo možno diskutovat o zániku mandátu v případě, že bude poslanec odsouzen za úmyslný trestný čin. Tak široká imunita jako u nás je prý jen v Rusku. Ve Velké Británii jsou na tom poslanci podstatně hůř. Problém je, že si to Velká Británie jako civilizovaná, nikoli postkomunistická země může dovolit. U nás je pořád myslitelné (i když připouštím, že je to možnost v tuto chvíli hodně teoretická), že jedna část opozičních poslanců napochoduje po vypršení mandátu do basy, kdežto ta, co ve sněmovně zůstane, přijde o mandát, protože bude odsouzena za vlastizradu. Na přímé volbě prezidenta se členové komise nedokázali shodnout, jsou však prý pro to, aby prezident předsedy a místopředsedy ústavního a nejvyššího soudu a vedení ČNB nejen jmenoval, ale i odvolával. Nebylo by tedy lepší a jednodušší, kdyby prezident byl zároveň i předsedou a místopředsedou ústavního a nejvyššího soudu a vedením ČNB?

„Šrejbrův právník ústavním soudcem?“, diví se Právo: prezident kandidoval bývalého předsedu České advokátní komory Stanislava Balíka, který mj. hájil i Šrejbra ve známé sponzorské aféře, na místo ústavního soudce a senát, jak se zdá, tentokrát kandidáta bez problémů nominuje. Vytýkat advokátům jejich klienty znamená vracet se před rok 1989. Každý má právo na obhájce, i Šrejbr.

V úterý odpoledne nalezli policisté na Bukové hoře u Teplic nad Metují, poblíž Kříže smíření, výbušný systém. Dospěli k závěru, že ho tam nastražil zesnulý atentátník Štěpánek, který se asi před čtvrt rokem při zatýkání pokusil o sebevraždu a na následky zranění, jež si způsobil, nakonec za pár dní zemřel. To je zvláštní: umrlec klade nástražné systémy. Horor jako z Erbena.

Petr Fischer cituje v Lidových novinách titulek z Die Zeit „Europa, einig Vaterland“. Vyvozuje z toho dalekosáhlé závěry a zjevně mu ušlo, že jde o ironickou parafrázi prvního verše bývalé dederonské hymny „Auferstanden aus den Ruinen, Deutschland einig Vaterland“ (text stvořil německý bolševický veršotepec Johannes Becher).

Pátek 7. května

„Proces“, který proběhl v Libyi se čtyřmi bulharskými sestrami a jedním lékařem, je mimořádně nestydatou soudní fraškou. Ty čtyři ženské se zjevně rozhodli zavraždit. Čtyři roky vyfasoval lékař, který v době, kdy došlo k údajnému kriminálnímu činu, v zemi ještě nebyl. Salonní humanisté typu profesora Koháka zatím nejsou slyšet. Bulhaři se zjevně vraždit smí. Pokud Kaddáfí dopustí, aby rozsudky smrti byly vykonány, ztratí i tu minimální důvěryhodnost, kterou si získal, když vydal své lidi, kteří v jeho službách provedli známý letecký atentát, a vyplatil obětem odškodnění. Není vyloučeno, že se snaží hrát na druhou stranu, protože nestabilita v Iráku se protahuje, Západ je rozdělen a protiamerické nálady tam sílí.

Petr Pithart odmítl převzít Evropskou medaili, kterou mu udělila bavorská vláda. Nemůže přenést přes srdce, že poslanci CSU hlasovali proti přijetí ČR do Evropské unie (podrobněji v článku B. Doležal: Pithart nechce medaili)

ČSSD prý vkládá velké naděje do věrohodnosti průzkumu, který vypracovali dva renomovaní západní odborníci v nových členských zemích EU. Podle něho získá ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu 29,8% hlasů (o průzkumu jsme už psali). Z domácích průzkumů je přitom zjevné, že by měla přesvědčivě vyhrát ODS a na druhém místě skončit komunisté. Pokud se předpověď obou expertů nenaplní, je těžké jejich prognózy brát jinak než jako naivní pokus ovlivnit veřejné mínění v ČR.

Pondělí 10. května

Nový ministr zdravotnictví Kubinyi se představil dvěma razantními akcemi. Jednak zaútočil na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, jednak, a to hlavně, odvolal ředitele IKEM Filipa. Pan Kubinyi předvádí svou svalovou výbavu. Je to dosti primitivní technika, problém zdravotnictví není v osobách, ale v tom, že peníze, které jsou k dispozici, nestačí na pokrytí výdajů. Je to jedna z bezedných černých děr, produkujících obrovský veřejný dluh ČR. Pan Kubinyi připomíná předsedu klubu Za Prahu krásnější, který se rozhodne zahájit činnost svého spolku demolicí Petřínské rozhledny. Je to zároveň naivní a směšné.

US-DEU věří na úspěch koalice, kterou utvořila k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu. Koalice vystupuje pod jménem, které nikdo nezná (Unie liberálních demokratů) a do čela si postavila političku, kterou si je jen málokdo schopen spojit s Unií svobody – senátorka Rögnerová je předsedkyní klubu „Nezávislí“. Jak se v tom má volič vyznat? Jak má vědět, že když volí „Unii liberálních demokratů“ a nezávislou senátorku Rögnerovou, volí vlastně US-DEU? US-DEU se definitivně stala obětí kataklysmatického procesu integrace pravice.

Profesor Jičínský vyjadřuje v dnešním Právu názor, že prezident Klaus nedodržel literu ústavy, když Lex Beneš ani nepodepsal, ani nevetoval. Jičínského výklad je pravdě podobný, bylo by ostatně logické a správné, kdyby se i nejvyšší ústavní činitel ČR držel zásady „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne, a nedůstojně nekličkoval.

Američtí baptisté varují českou republiku před legalizací prostituce. Takový krok prý může nenávratně poškodit vztahy mezi USA a ČR. „Američané a Britové nemilosrdně bojovali proti otroctví, tak i my slibujeme stejný postup vůči zemím, které umožňují masové zotročování dívek a žen.“ Problém je, že 99% údajně zotročených si své povolání vybralo dobrovolně a za žádné zotročení je nepovažuje. Vaše starosti na naši hlavu.

Vnitro muselo poprvé mazat v seznamu StB, a vypustit jakéhosi Jana Vaněčka, který se údajně dostal do seznamu neoprávněně na základě padělaného podpisu. To ostatně není první případ. Je však třeba vytvořit i obrácený precedens a připsat do registru někoho, kdo tam logicky patří, ačkoli tam není uveden. Seznam by měl být napříště pojat dynamicky, a při každé výměně vládní garnitury by někteří byli vyškrtnuti, jiní zase připsáni. A až se k veslu dostane KSČM, nabude seznam definitivní podobu.

Úterý 11. května

Podle agentury TNS-Factum (preference pro volby do poslanecké sněmovny) by pětiprocentní hranici z 6,7% překročilo Sdružení nezávislých kandidátů. Sdružení nyní kandiduje do Evropského parlamentu společně s Kaslovými Evropskými demokraty a jeho kandidátku vede Josef Zieleniec. Je otázka, jak vážně se má brát tento výsledek: jednak si je hodně lidí plete s Železného Nezávislými, jednak se díky eurovolbám vezou tak trochu s Evropskými demokraty a osobnostmi, které si Kaslova strana přitáhla, jednak výsledky agentury TNS-Factum je užitečné vždy ještě konfrontovat s výsledky STEM a CVVM, které bývají střízlivější. Navíc slovo Nezávislí je prázdná schránka, do které si každý může vkládat své osobní přání a naděje, ale to jde jen poměrně krátkou dobu, svou pouhou existencí takové prázdné schránky (Děkujeme odejděte, Čtyřkoalice) pak většinu vkladatelů otráví. Výsledek je spíš svědectví o existenci bludných cca 10% voličů Pravdy a Lásky, kteří nevědí, kam se přidat – tito voliči se totiž neradi váží a nejradši by v duchu svého proroka volili stranu, která pokud možno neexistuje. Je to škoda, protože tito dezorientovaní lidé (to je vůbec největší Havlova vina) oslabují demokratické pravicové strany, přesněji řečeno fakticky nedovolí, aby nějaká taková vznikla. Když probereme výsledky průzkumu TNS-Factum přepočítané na mandáty (ODS 79, KDU 17, KSČM 50, ČSSD 40, Sdružení nezávislých kandidátů 14), zjistíme, že není naděje na vytvoření většinové vlády. SNK v této podobě nepůjde do koalice v níž bude ODS nebo KSČM a ani pokračování současné koalice by nebylo možné. Čili: přes vysoká procenta pro ODS by volby opět vygenerovaly patovou situaci. A to už je trochu nebezpečné, jediné volby, z nichž v ČR nevzešel pat, byly ty první.

KSČM má problémy v „Evropské levicové straně“, kterou před časem s velkou pompou spolu s několika evropskými komunistickými a trockistickými stranami založila. Italští komunisté a trockisté tvrdě požadovali, aby ve stanovách nové celoevropské strany bylo i potvrzení „nepřijatelnosti stalinistických praktik“. Čeští vyjednavači (Miroslav Ransdorf) ovšem upřednostňovali formulaci odsuzující „nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu“, která je podle nich širší (vztahuje se u nás prý i na sedmdesátá a osmdesátá léta), ale ve skutečnosti jen mlhavější a vyčuranější (členská základna KSČM nesnese žádné explicitní odsouzení stalinismu, jsou to samí staří stalinisté). KSČM tak zůstává zatím mimo „Evropskou levicovou stranu“. Podle Ransdorfa však těm ostatním nakonec nezbude než české komunisty přijmout, v Evropském parlamentu je bez nich zastoupeno jen šest členů Evropské levicové strany a nemohou tedy vytvořit frakci (k tomu je potřeba sedmi účastníků). A tak je čeští komunisté mohou pěkně ždímat. Vykutálená společnost.

Středa 12. května

Ozbrojená skupina manželů Stodolových se zmocnila několika zajatců, z nichž některé popravila. Nesedí vám snad tato terminologie? Ale proboha proč, přesně tímto způsobem informuje český postkomunistický tisk od Mladé fronty Dnes přes Právo až po Lidové noviny o teroristických zvěrstvech v Iráku. Nejprve proudy krokodýlích slz nad týráním vězňů v amerických armádních věznicích (jistě, dělat se to nemá), a pak zpráva o něčem, co výrazy jako „poprava“ a „zajatec“ dostává ráz jakési legitimní odplaty. Byla to „pomsta“, píše Mladá fronta Dnes, a to přece musí každý pochopit, pomsta je morálně ospravedlnitelná! V dobách, kdy byla ještě Evropa civilizovanější a méně rozložená, se o popravě hovořilo tam, kde měl ten akt jakousi legitimitu, a zajatci byli vojáci, jichž se protivná strana zmocnila ve válce. Dnes je poprava synonymum pro vraždu a zajatci se můžeme stát všichni, protože jsme, jak říkají maročtí teroristé, stejně jen „takzvaní civilisté“. Tímto způsobem se bez odporu přistupuje na logiku světa, který je nám cizí a zásadně nepřátelský. A když na ni přistoupíme, jak před ním pak v budoucnu, až dojde na lámání chleba, ubráníme své pivní mozoly?

Způsob uvažování, připomínající islámské fundamentalisty, není jen českou specialitou. Letos bude kulaté výročí spojenecké invaze v Normandii. Francouzští organizátoři přizvali tentokrát i německého spolkového kancléře (před deseti lety tam Kohl ještě nesměl). Nebude mu však zjevně povoleno položit věnec. Generální tajemník sdružení britských veteránů z Normandie totiž prohlásil, že by to bylo bezbožné, něco jako svatokrádež. Zdá se, že věří na podobného Boha jako Usáma. Komunismus sice padl, ale přesvědčení, že motorem světa je stále obnovovaná, neuhasitelná nenávist, se uchytilo na východ i na západ od Aše. Od války uplynulo skoro šedesát let, ale Němcům nikdo nevěří. Mají mít stále statut poraženého a charakter druhořadé, nerovnoprávné evropské mocnosti. Jsou vystavováni nesmyslným a ponižujícím formálním omezením a celá Evropa to zjevně považuje za správné. Současné Německo se od své neblahé minulosti tisíckrát slovem i činy distancovalo, ale není to nic platné. Naše civilizace je proto tak prohnilá a rozložená, protože už nestojí na křesťanských základech. Podle našeho nynějšího přesvědčení je nepřátele třeba nenávidět do čtvrtého a pátého pokolení a odpouštět je směšné a nepraktické.

Paní poslankyně Čelišová (KSČM) má velmi podobně tvarovaná ústa jako její stranický kolega Ransdorf. Z toho by plynulo, že buď je jeho příbuzná, nebo patří k „reformistům“ v KSČM a zmíněná zvláštnost je reformismu v KSČM příznakem. Vzbudila ovšem nyní pozornost ani ne tak tvarem úst, jako tím, co z nich vyšlo: v poslanecké debatě o utajených porodech a urychlených adopcích prohlásila: „Zajímal se někdo o to, jaké děti v ústavech vlastně jsou? Děti vysoce kvalitní, v uvozovkách, rozhodně ne.“ Načež byla od lidovců, navrhovatelů úpravy (a někdejších dlouholetých koaličních partnerů KSČ) obviněna z hlásání zásad hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Poslankyně Čelišová nepochybně chtěla jen upozornit na to, že kdyby svatoušci navrhovatelé přišli do některého z domovů a měli si vybrat, pravděpodobně by zase rychle odešli, a řekla to tak, že toho svatoušci mohli hned na místě zneužít, aby si napravili pošramocené preference. Podobnými nesmyslnými spory se ve veřejnosti vzbuzuje dojem, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Výsledkem jsou pak patové situace, které standardně navozují každé další volby do PS.

Na veřejném slyšení přijal Senát Parlamentu ČR memorandum, v němž se obrací na český stát, aby vyžadoval označování naší země jako Česko (Czechia, Tschechien, Tchéquie) a dbal, aby název důsledně prosazovali diplomaté, aby vešel do učebnic a na adresy sportovních týmů (zapomněli na telefonní seznamy světových metropolí). To, co senátoři vyprodukovali, je zhůvěřilost srovnatelná s komunistickým návrhem o užívání spisovné češtiny, který s takovou pompou odmítli. Přitom přizvaný ředitel Ústavu pro jazyk český ČAV řekl na slyšení docela rozumně: „Jazyk má svůj život a jestli někdo vydá zákon či doporučení, na věci to nic nezmění. Lidé, kterým se slovo Česko nelíbí, ho používat nebudou“.

Soudní líčení s bývalým důstojníkem BIS Hučínem se nyní zabývá údajným Hučínovým podvodem, během něhož se mu podařilo zmocnit se závratné částky 7 600,- Kč. Okolnosti jsou navíc podle toho, co píší noviny, krajně podezřelé. Těžko se ubránit podezření, že se státní orgány po obžalovaném „vozí“. A vyvstává pak docela logicky otázka, co je za tím.

Čtvrtek 13. května

Zpravodajství o Iráku v českých celoplošných médiích, aspoň v těch, které mám čas podrobněji sledovat, je, hlavně pokud jde o nehoráznosti, zřejmě vyráběno centrálně, všichni ti výtečníci z Práva, Mladé fronty Dnes a Lidových novin tvoří sehraný tým. Podle Práva není „zajatec“ Berg, kterému teroristé uřízli hlavu, tím hlavním viníkem: stal se asi jen „obětním beránkem“ v rukou teroristů. Rozuměj: pravým viníkem jsou američtí imperialisté, Bush a jeho tým. Na Právu je hezké aspoň to, že od konce čtyřicátých let minulého století drží linii, důslednost patří k uznávaným ctnostem. Milan Vodička v MfD se zase domnívá, že některé chyby jdou na vrub samotného Berga. Vychází zjevně z pojetí, že uřezávání hlav je ve světě něco normálního, atmosférický jev, něco jako krupobití, člověk vybavený meteorologickými informacemi se mu dokáže vyhnout, a pokud tak neučiní, je to jeho chyba. A konečně Martin Čermák nás v Lidových novinách ponouká, že dokud nebudeme mít k dispozici další informace, musíme i Bergovo zavraždění (stejně jako ponižování iráckých zajatců) chápat jako selhání jednotlivců. Selhání jednotlivců má v této linii pěknou tradici. Stálo za povražděním izraelské sportovní výpravy na olympiádě v Mnichově (z časového odstupu se extremistům jako jsem já jeví obludné, že po tom masakru nebyla olympiáda zrušena), za únosem lodi Achille Lauro a zavražděním amerického invalidy, za atentáty z 11. září 2001. Systémové chyby má jen demokracie. U lidožroutů mluvme zásadně o selhání jednotlivců.

Václav Klaus tentokrát vynechává cestu do Prčic (místo toho letí do Norska), akce se zato zúčastní početná a reprezentativní delegace US-DEU v čele s předsedou Marešem, evropskou jedničkou strany Rögnerovou a jejím zakladatelem Janem Rumlem. Je to přímo symbolické.

Zemřel poslanec ODS Jiří Patočka. Předseda Topolánek to komentoval slovy: „Byl rozhodně v horším stavu než Cyril Svoboda,ale přesto svou práci odváděl bez jakéhokoli zájmu televizních kamer.“ Poslanci ODS jsou zjevně využitelní ke stranické propagandě i po smrti.

Nájezd nového ministra zdravotnictví Kubinyiho proti VZP a její ředitelce připomíná slavné Gorbačovovo tažení proti alkoholismu. A je za ním trochu cítit naději, že pod rukou schopného manažera se VZP změní ve strojek, do něhož se vloží deset miliard a vypadne dvacet. Víra v zákon o samovolném rozmnožování energie je nositelkou dějinného optimismu všech českých vlád od roku 1992, a tak české zdravotnictví zůstane zjevně i v rukou nového ministra malströmem, produkujícím další samozadlužování české společnosti.

Nad Vsetínem se bude tyčit Fučíkova socha. Zatímco městští zastupitelé znovuvztyčení pomníku odmítli poté, co jim čeští státní historici vědecky potvrdili, že národní hrdina někdejšího bolševického Československa nemá se Vsetínem nic společného (jinak by byl jeho pomník O. K.), zakoupili komunisté pozemek, na němž ji nyní hodlají instalovat. Bylo by dobré komunistům za každou cenu zabránit v koupi Řípu.

Pátek 14. května

Velvyslanec EU ve Slovenské republice přišel s originálním projektem kultivace romského etnika. Pro romské děti mají být zřízeny internátní školy, kde by pobývaly vždy od pondělí do pátku a byly „souvisle vystaveny systému hodnot, které v naší civilizaci převládají“. Rodičům je třeba poskytnout finanční pobídku, která by je přiměla, aby s tímto plánem souhlasili. Obávám se, že tak budou romští rodiče souvisle vystaveni systému hodnot, které by v naší civilizaci rozhodně převládat neměly.

Čeští europoslanci budou pobírat 65 tisíc Kč měsíčně, tedy skoro o dvacet tisíc víc než poslanci PS. Podle jakési internetové ankety to většina našich občanů považuje za nehoráznost. Nemyslí si náhodou většina našich občanů, že by těch šedesát pět tisíc měla brát ona? Podle Práva figuruje mezi výdaji, které bude poslancům hradit EU, 394 tisíc na platy asistentů. Tato suma by chtěla blíže vysvětlit, mohlo by se totiž zdát, že každý český poslanec by si mohl vydržovat až šest poradců se stejným platem, jako má on sám.

Poslance Bielesze údajně lanaří ODS, poslanec Bielesz si ovšem chce ještě užívat svobody a do manželského chomoutu s občanskými demokraty zatím nevleze. Pro politického proutníka jsou nepochybně příjemnější letmá partnerství na jednu noc, tedy spíše jedno hlasování, než slib věrnosti až do hrobu.

Taktéž zajímavý vývoj prodělává členská základna KSČM. Členové stárnou, ubývá jich, zato preference utěšeně rostou. To si zaslouží jakýsi rozbor.

Prezident Chirac a spolkový kancléř Schröder dali najevo pobouření nad „popravou“ amerického civilisty v Iráku. „Byli jsme přesvědčeni, že tyto časy jsou již dávno pryč.“ Co to znamená? Že jsou pryč časy, kdy bylo možné, únosné nebo snad dokonce záhodné uřezávat americkým civilistům hlavy? To by byla smělé přenesení principu Křen – Pešek (dnes to sice správné není, ale kdysi to bylo docela správné) z vyhánění Němců na řezání hlav americkým imperialistům (pan profesor Křen si jistě vzpomene, jak za mladých let jeho slunné kariéry frčel boj proti americkému imperialismu všemi prostředky).

Auto ministra Němce vážně porušilo dopravní předpisy, zní titulek v Mladé frontě Dnes. Auto předpisy porušit nemůže, jen řidič. Pokud ministr neřídil, je z obliga. Nemá povinnost kontrolovat techniku jízdy svých šoférů.

Sobota 15. května

Právo informuje s neskrývaným nadšením o jakémsi vyčuraném italském generálovi, který žádá, aby řízení vojenských operací v Iráku bylo okamžitě předáno mezinárodnímu velení, protože skandál s mučením iráckých vězňů prý vystavil Američany přílišnému tlaku. Představují si to zjevně tak, že američtí vojáci v Iráku zůstanou (tvoří drtivou většinu okupačních sil), ale dostanou cizí velení, protože to jejich se neosvědčilo. Nad takovou drzostí zůstává opravdu rozum stát. český postkomunistický tisk se musí vypořádat s nepříjemnou skutečností, že snímky, uveřejněné v Daily Mirror, byly falsa. Technika je stará a osvědčená: v Právu je na první straně docela dole zastrčená zprávička, v Mladé frontě Dnes dokonce jen dvě věty v článku nadepsaném „Američané propustili irácké vězně“ a pak na stránce deset zpráva s titulkem „Daily Mirror se omluvil za zfalšované snímky“. Všechno je tedy v pořádku, omluvili se. Z týrání vězňů se dělá bezmála genocida, vražda amerického civilisty se nazývá popravou a další den už o ní média nic neví, lhaní anglických novin se bagatelizuje.

Václav Bělohradský uveřejnil v Právu další ze svých nesmyslných textů, bojujících proti americkému imperialismu, pardon unilateralismu a jeho českým žurnalistickým přisluhovačům, kteří jsou údajně ještě horší než politici - mučitelé iráckých vězňů. V závěru píše: „Multilateralismus nemůže být pro nás Evropany jen politickou strategií, je jádrem naší morální tradice. A v ní jde především o to, obnovit v každé generaci Evropanů etickou podmínku soudnosti – odvahu vidět se očima jiných!“ Jenže člověk musí napřed vidět věc, kterou bere za svou a kterou považuje za správnou, protože je jen jedna pravda, a té se musíme snažit dosáhnout. Což jde jen tak, že budeme mít odvahu vidět to, co je kolem nás, svýma vlastníma očima. Umět se na sebe podívat z odstupu (brát vážně, jak nás vidí druzí) je jistě důležité, ale tomu, kdo nevěří v jednu pravdu, neusiluje o ni a nemá odvahu se na věci dívat svýma očima, nebude k ničemu.

Předseda ODS Topolánek prohlásil, že v případě vítězství ODS v příštích volbách jsou dny nejvyšší státní zástupkyně Benešové sečteny. Pokud paní Benešová vidí jediné důstojné životní poslání v tom, že bude nejvyšší státní zástupkyní, nepochybně se poleká. Terčem Topolánkovy kritiky se stal její výrok, že se někteří starostové chovají jako gubernátoři. Pan Topolánek zareagoval po bolševicku a obvinil Benešovou, že urazila skoro šest tisíc starostů (tj. všechny a tedy starostenství jako stav). Bolševici bývali obezřetnější, byli by řekli, že urazila „všechny poctivé starosty“, kterých je ovšem drtivá většina. Pan Topolánek se ještě musí trochu učit, ale už je na nejlepší cestě.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky