Červen 2004

František Kupka: Dobrovolná vyhnanství

Jan Skřivánek

Vyučený sedlář, portrétista císařovny, anarchistický karikaturista a průkopník moderní malby - to všechno a mnohem víc byl František Kupka. Sám o sobě v memoárech napsal: "Byl jsem od dětství samotář a žil smutné mládí." I když je třeba počítat s jistou dávkou autostylizace, není pochyb, že jeho mládí, poznamenané smrtí matky a nepochopením okolí, nebylo šťastné. Narodil se 23. září 1871 jako prvorozený syn městského úředníka Václava Kupky, sloužícího v Opočně a poté v Dobrušce.

Místo studií musel jít v necelých třinácti letech do učení. Před povoláním sedláře jej zachránil dobrušský starosta Josef Archleb. Všiml si mladíkova talentu a přesvědčil jeho otce, aby synovi umožnil věnovat se umění. Na podzim roku 1889 byl Kupka přijat na pražskou Akademii, do ateliéru historické a náboženské malby.

Patřil k nejtalentovanějším studentům, ale potýkal se s hmotnou nouzí. Vedle kondicí si přivydělával jako spiritistické médium, což škodilo jeho nervům. Po ukončení školy strávil několik semestrů na Akademii ve Vídni. Upozornil na sebe obrazem Poslední sen umírajícího Heina. Portrétovat se od něho nechala i císařovna Sisi.

Průkopník abstrakce

Kupku to však táhlo do Paříže, kam se přestěhoval roku 1896. Na živobytí si musel začít vydělávat jako ilustrátor a karikaturista. Byl zavalen prací, na vlastní malířskou tvorbu neměl téměř čas. Jistou proslulost mu zajistily ostře satirické cykly Peníze, Náboženství a Mír, které nakreslil pro jeden anarchistický časopis.

"Víme, co je to teplý bylinkový čaj a polévka, ale teplá chromatika?" poznamenal ironicky jistý pařížský kritik v recenzi Podzimního salonu, na kterém Kupka v roce 1912 představil obrazy Amorfa a Teplá chromatika. Šlo o první abstraktní malby, které byly veřejně vystaveny. Už tehdy platilo, že negativní reklama je taky reklama. Rozruch, který Kupkovy obrazy vyvolaly, mohl být dobrým impulsem pro jeho kariéru. Koneckonců o pár let dřív Paříž šokovali fauvisté a kubisté a publikum zdaleka nebylo tak nepřipravené, jak by se z novinových článků mohlo zdát.

V témže roce se Kupka zúčastnil společné výstavy skupiny Section d'Or. Básník Appolinaire nazval program skupiny orfismem. "Je to umění namalovat nové struktury s prvky, které nepocházejí z vizuální reality, ale jsou zcela vytvořeny umělcem, jenž je obdařil silnou realitou," charakterizoval básník orfismus, když stál před Kupkovými obrazy. Co na to Kupka? Ohradil se, že s nějakým orfismem nechce mít nic společného. Byl přílišná individualita, než aby se ztotožnil se skupinovým programem. Chyběla mu i lehkost či bezostyšnost, s níž četní jiní umělci, zdaleka nedosahující jeho kvalit, navazovali kontakty se sběrateli a prodávali sami sebe. Kupka podepsal první smlouvu s galeristou až ve svých osmdesáti letech.

Mezi Paříží a Prahou

Možná by bylo vše jinak, nebýt první světové války. Ta Kupku ještě více odcizila francouzskému uměleckému světu a standardnímu galerijnímu provozu. Hned v srpnu 1914 narukoval jako dobrovolník do francouzské armády. Vojenský věk však měl již dávno za sebou, a tak byl záhy kvůli zdravotním potížím odvelen z fronty zpět do zázemí.

Když byl zpět v Paříži, jmenoval jej Masaryk předsedou krajanské kolonie. Kupka pomáhal organizovat českou vojenskou jednotku a pod pseudonymem Dalny vytvářel propagační plakáty, pohlednice a protirakouské karikatury. Navrhl mimo jiné uniformy a prapor legií. Za své zásluhy byl povýšen do hodnosti kapitána.

Po válce mu pražská Akademie nabídla profesuru. Kupka stálý příjem potřeboval, ale zároveň nechtěl opustit Paříž. S vedením školy se po ročním vyjednávání dohodl, že zůstane ve Francii jako stálý průvodce a rádce českých stipendistů. Kupkovou pařížskou speciálkou prošlo mezi válkami několik desítek malířů a sochařů, mezi nimiž nechyběly takové pozdější osobnosti, jako byl Josef Šíma, Jan Zrzavý, Vincenc Makovský či Jan Bauch. Studenti za Kupkou přicházeli buď přímo do jeho ateliéru v Puteaux na předměstí Paříže, nebo se s ním scházeli na pravidelných čtvrtečních setkáních v Café Bonaparte.

Malíř a jeho sběratel

Někdy v roce 1919 zaklepal na dveře Kupkova ateliéru Jindřich Waldes, vynálezce patentního spínadla a majitel prosperující firmy Koh-i-noor s pobočkami v Praze, Drážďanech, Varšavě, Paříži i New Yorku. V osobě pragmatického podnikatele a vášnivého vlastence Waldese získal Kupka svého prvního opravdového sběratele. Těžko si představit rozdílnější osobnosti, než byli Kupka a Waldes. Mezi oběma muži i jejich partnerkami se přesto vyvinulo hluboké přátelství. Waldes Kupkovi mnohokrát finančně vypomohl a do své sbírky koupil řadu jeho děl. Spíše než o abstraktní malbu měl zájem o Kupkovu ranou realistickou tvorbu. Kupka také navrhl ochrannou známku Koh-i-nooru, slavnou dívku s patentkou na oku.

I s Waldesovou pomocí však byla Kupkova situace svízelná. A cítil se nepochopen. Ve třicátých letech Kupku navíc sužovaly vážné nervové krize, které jej zaháněly do ještě hlubší izolace. Mnohé své obrazy v takových chvílích zničil nebo od základu přepracovával.

Jedním z mála uznání uměleckého světa byla tehdy nabídka malířů skupiny Abstraction-Création, aby se stal jejich čestným předsedou, a účast na výstavě Kubismus a abstraktní umění v newyorském Museum of Modern Art.

Posmrtná cesta ke slávě

V roce 1946 uspořádal SVU Mánes Kupkovi k sedmdesátým pátým narozeninám obsáhlou retrospektivu. Jejím kurátorem i autorem předmluvy katalogu byl sám umělec. Česká vláda tehdy zakoupila asi čtyřicet Kupkových obrazů včetně dnes tak slavné Amorfy. Ohlas výstavy však byl rozpačitý. Byla přijata spíše jako povinný projev úcty.

Počátkem 50. let se objevily první náznaky zájmu o Kupkovo dílo. Ceny, za něž své obrazy prodával, se však stále pohybovaly velmi nízko. Pozdější významná sběratelka a propagátorka Kupkova díla Meda Mládková, tehdy ještě studentka dějin umění, se s umělcem seznámila v roce 1956, rok před jeho smrtí. "Na tuto návštěvu nikdy nezapomenu," řekla Mládková loni MF DNES. "Přišel mi otevřít krásný starý pán s podlouhlým obličejem a s knírkem. Na sobě měl bílý plášť. Já se představila, on mě zavedl rovnou do ateliéru. Sotva jsem tam vstoupila, něco se ve mně rozechvělo a já měla pocit, že se pominu. Byla jsem tak vzrušená, že to nedokážu popsat. Koupila jsem si jeden jeho obraz za velmi malé peníze a noc jsem před ním seděla a slyšela hudbu."

Retrospektivy v Musée national d'art moderne v Paříži v roce 1958 se Kupka již nedožil, zemřel 24. června 1957. České publikum se s jeho dílem mohlo znovu setkat až o deset let později, během tzv. pražského jara. V roce 1975 se konala důležitá Kupkova výstava v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Zatím poslední z řady poct, kterých se dostalo jeho dílu, byla výstava K pramenům abstrakce, kterou na konci loňského roku připravilo Museé d'Orsay.

Hledání absolutna

Když Kupka v roce 1931 slavil šedesátiny, autor jeho první knižní monografie Emanuel Siblík o něm napsal: "Jako malíř je sotva třicátník, měřeno jmenovitě českými poměry, kde umělec musí míti po třicítce již ustálený umělecký profil, aby mohl býti snadno rozpoznán a zařazen sběratelem-snobem... Kupka šedesátník dnes stále ještě hledá."

Ohromné vnitřní nasazení, s jakým k tvorbě přistupoval, věčné hledačství a neochota spokojit se s již dosaženým činí z Kupky umělce mimořádných kvalit. Zajímavé je, jak sevřeně celé jeho dílo při vší výrazové pestrosti působí. Od prvních obrazů v duchu secesního symbolismu až po takřka minimalistická plátna z třicátých let je možné přesně sledovat cestu, po které se umělec rozhodl jít.

Tváří v tvář abstraktní malbě a modernímu umění vůbec se divák často ocitá na pochybách, zda nejde jen o podvod či žert. U Kupky je naopak takřka na první pohled zřejmé, že zde nikdo nepodvádí ani se divákovi nevysmívá. Za každou čárku, za každý tah štětce ručil celým svým životem.

(MF DNES)