Červen 2004

Jan Hus a různá pojetí pravdy

Petr Čornej

Husův dějinný zjev se tyčí jako milník na rozhraní dvou epoch. Jeho kořeny tkví sice ve středověku, avšak řadou myšlenek se obracejí již do nové doby. Jedna legenda vypráví, jak Husova matka, poprvé doprovázející syna z Husince do prachatické školy, během cesty sedmkrát poklekla. Nebylo to samo sebou. Sedmička je v křesťanské symbolice číslem boží přízně a dokonalosti. Jako dokonalý křesťan a člověk obdařený boží přízní se betlémský kazatel jevil i svým početným přívržencům, kteří ho spontánně zařadili mezi mučedníky a den jeho upálení ctili až do bělohorské bitvy jako svátek. Dávali tím najevo, že Husovu smrt na kostnické hranici vnímají jako událost dějinného významu, jako čin, jenž ukázal bloudícímu lidstvu cestu ke spasení.

Takový normální mladík

Prvních jedenatřicet let života nic nenasvědčovalo, že se Jan z Husince zapíše do historie. Byl to život jednoho z tisíců mladíků, kteří v univerzitním vzdělání a kněžském svěcení spatřovali prostředek k zajištění solidní hmotné existence a společenské prestiže. I proto se o Husově dětství a rodičích téměř nic neví. Mezi historiky dokonce několik desetiletí probíhá tichý spor, zda se Hus narodil v Husinci u Prachatic, kam klade jeho kolébku tradice z konce 15. století, nebo v Husinci u Klecan, severně od Prahy. Jeho otec se snad jmenoval Michal, matka byla známa pouze svou zbožností. Hus nikde neudal rok svého narození. Stalo se tak nejspíš roku 1371, i když bývají uváděna též data jiná.

Zprvu průměrný student pražského vysokého učení dosáhl v roce 1393 titulu bakaláře a tři léta nato hodnosti mistra svobodných umění. Opravňovalo jej to k dráze univerzitního učitele, už v oněch dobách nepříliš lukrativní. Zřejmě však nepřestával snít o kněžském rouchu, které mu přinese blahobyt. Vnitřní přerod se dostavil ještě před třicítkou. Dá se jen spekulovat, co bylo jeho hlavní příčinou. Snad vliv oblíbených učitelů, oslněných spisy anglického reformního myslitele Johna Wycliffa, možná generační zkušenost konfrontující "zlatý věk" vlády Karla IV. s neutěšeným stavem Českého království, církve a celé společnosti; vyloučit nelze ani ryze osobní motivy.

Česká záležitost

Ve chvíli, kdy Hus přijal kněžské svěcení, byl zralým mužem, který měl jasno o svém dalším působení. Nebyl sám, kdo chtěl napravovat církev a společnost v duchu evangelia a kdo v návratu k ideálům prvotní církve shledával východisko z obecně pociťovaného marasmu. Byl však jediný, kdo v Čechách získal mimořádnou odezvu a uvedl dějiny do pohybu.

Mezníkem byl 14. březen 1402, kdy příslušná komise jmenovala Jana Husa správcem a kazatelem v kapli sv. Neviňátek, obecně nazývané Betlém. Už zakládací listina stanovila, aby zdejší kazatelé vykládali slovo boží českým jazykem. Betlémská kaple se Husovou zásluhou stala nejen místem hojně navštěvovaných kázání, ale také prostorem, kde se veřejnost v srozumitelné podobě seznamovala s konceptem obrody církve a společnosti diskutovaným na pražské univerzitě.

Čeští stoupenci reformního hnutí přijali za své názory Johna Wycliffa, který navrhoval, aby panovník a jeho úředníci zbavili zbohatlou církev pozemkového majetku i politického vlivu a navrátili ji původnímu pastýřskému poslání spočívajícímu v péči o spásu věřících. To však nebyla jediná podmínka nápravy. Ještě větší důraz kladl Wycliff na svrchovanost božího zákona, jímž se mají všichni křesťané řídit a který poznávají prostřednictvím bible. I když Hus nebyl jediný, kdo se s tímto řešením ztotožňoval, v důsledku učitelského působení na univerzitě, kazatelské činnosti, výjimečné píle, patrné z jeho četných literárních prací, i nesporného charizmatu vyrostl v nejvýraznějšího představitele české reformy. S jeho jménem němečtí studenti a profesoři příznačně spojovali vydání Dekretu kutnohorského, jenž v lednu 1409 fakticky odevzdal pražské vysoké učení pod kontrolu Husovy skupiny. Tehdy se poprvé ukázaly meze nápravného programu. Třebaže jej Hus se svými spolupracovníky pojímal jako nadnárodní výzvu závaznou pro celé křesťanstvo, náležitého ohlasu dosáhl především mezi českým etnikem. Převážná většina Němců v českých zemích i cizina se postavily k základním reformním principům odmítavě.

Pozvánka do Kostnice

Dokud nad Husem držel ochrannou ruku král Václav IV., dokud se těšil přízni mocných českých a moravských šlechticů, dokud na pražských ulicích demonstrovali jeho posluchači, nemusel se obávat ani arcibiskupa, ani soudu papežského dvora, u něhož probíhal proces, který betlémský kazatel sám zahájil žalobou vznesenou proti spálení Wycliffových knih. Papežský soudce dal sice Husa do klatby, nikoli však kvůli kacířství, nýbrž proto, že se osobně nedostavil k projednání svého případu.

Opravdový zlom nastal v roce 1414, když mistr Jan obdržel pozvánku na církevní koncil svolaný z iniciativy římského krále Zikmunda Lucemburského do porýnského města Kostnice. Vrcholné církevní shromáždění rovněž usilovalo o nápravu církve a hodlalo posoudit i citlivé věroučné problémy. Husovi se tak na jedné straně nabízela příležitost obhájit před elitou křesťanských vzdělanců oprávněnost svého reformního programu, na straně druhé vyvstávalo nebezpečí, že jej koncil odsoudí jako kacíře. Ve chvílích rozhodování sehrály u Husa hlavní roli politické tlaky a příslib Zikmundova ochranného listu.

Různé světy

Další události - Husovo zatčení, věznění, odsouzení a upálení v sobotu 6. července 1415 - jsou notoricky známé. Méně se již ví, že Hus si vše zkomplikoval i právnickou nezkušeností. V okamžiku, kdy začal v kostnickém žaláři odpovídat na otázky vyšetřovací komise, přistoupil fakticky na obvinění z kacířství. Také na Zikmundovy písemné bezpečnostní záruky se odvolával nepatřičně. Římský král nemohl zasahovat do sféry církevního práva, kam Husův proces spadal. Prosadil však alespoň Husovo veřejné slyšení před koncilem, což byla věc u osoby podezřelé z kacířství neslýchaná. Pravda, kdyby chtěl, asi by pražskému kazateli pomohl více, ale byl typem pragmatického státníka, jenž kvůli Husovi nehodlal riskovat například rozpad koncilu.

Ani pověstné odvolání ke Kristu jako nejvyššímu a nejspravedlivějšímu soudci husineckému rodákovi neprospělo. Koncil nepochopil, jak se někdo může před soudem dovolávat ideální autority, zatímco Hus dával tímto krokem najevo přesvědčení o nadřazenosti božího zákona nad církevním i civilním právem. Kdo nežije v souladu s božím přikázáním, tedy mravně, nemůže dobře zastávat žádný úřad ani spravedlivě vykonávat úlohu soudce, tvrdil Hus. Pranic jej proto nezajímalo, že z hlediska církevního práva probíhal až na drobná pochybení jeho proces korektně. Jako nepřeklenutelný se ukázal rozpor v pojetí církve. Zatímco Hus vnímal církev jako mystické společenství sdružující všechny skutečné křesťany předurčené ke spasení, spoléhal koncil na institucionální církev, která jediná má právo rozhodovat o své nápravě. Uskutečnění Husových názorů v praxi by podle představitelů kostnického shromáždění uvrhlo církev do vírů anarchie. Kdo totiž může o sobě s jistotou říci, že je dokonalý křesťan a že zná správný výměr božího zákona?

Musím jít do důsledků

Bylo však politicky nežádoucí, aby reformní koncil odsoudil k smrti reformního kazatele. Plný měsíc proto představitelé synodu čekali, zda Hus neodvolá. Mistr Jan do poslední chvíle věřil v možnost záchrany, zároveň byl však rozhodnut neustoupit a následovat příkladu Ježíše Krista, apoštolů a křesťanských mučedníků. Bral přitom v potaz i poměry v Čechách a na Moravě, kde v něm na tisíce stoupenců vidělo symbol hnutí, které mezitím získalo politický rozměr. Na popraviště tak kráčel s jistotou, že zemře za absolutní pravdu, za zákon boží.

Husův postoj, jakkoli vyvěral z hluboké gotické zbožnosti, byl středověký jen zdánlivě. I když pražský mistr neusiloval o vznik nové křesťanské církve a jednotu křesťanstva považoval za základní hodnotu, v mnoha směrech předjal zásady velkých evropských reformací. To byl důvod, proč se k jeho odkazu přihlásil i Martin Luther.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)