Červen 2004

V Česku probíhá dalekosáhlý justiční spor o lidských právech

Karel Mašita

Když začátkem roku 2002 český parlament přijal komplexní novelu zákona z roku 1996 o zpřístupnění svazků bývalé československé tajné Státní bezpečnosti (StB), byla z toho velká sláva. Neboť až tato novela umožnila státní správě zpřístupnit všem českým občanům tuto část pochmurné tuzemské historie, a zároveň českému ministerstvu vnitra nařídila zveřejnit jmenný seznam jak příslušníků StB, tak hlavně všech jejich tajných spolupracovníků. Ten, komu se jeho evidence v tomto seznamu nelíbila, podal příslušnému soudu žalobu, v níž se domáhal očištění svého jména a vyřazení z tohoto seznamu. Soudy poté sice třeba rozhodly, že žalobce je v seznamu neoprávněně, leč to „vyřazení“ už nepřipustily, poněvadž zákon to prý už neumožňuje. Teď se však zdá, že čeští soudci chtějí rušit i ty „záznamy“.

To ovšem předesílá výsostně zajímavý spor. Spor, v němž má posloužit nedávný rozsudek Vrchního soudu v Praze, který v žalobě jednoho občana proti ministerstvu vnitra v jedné z takových věcí rozhodl, že Listina základních práv a svobod má vyšší právní sílu než „obyčejný“ zákon a nařídil, aby neoprávněná „spolupracovní“ evidence tohoto občana byla ze svazků StB vymazána. Dle článku 10 této Listiny má totiž každý právo, „aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho dobré jméno“ a dále má „právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“. Což je právě případ takových „neoprávněných evidencí“.

Zajímavé přitom je, že pražský Vrchní soud takto rozhodl až po nedávné, nabubřele mediální „kauze“ v především z dob normalizace známé české herečky Jiřiny Bohdalové, zatímco stovky dalších stejně úspěšných žalobců se stejného soudního výroku nedočkali a v těch seznamech jsou stále. Možná i kvůli tomu ministerstvo vnitra podalo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a požaduje zrušení takového rozsudku.

Těžko lze nyní předvídat, jak v této věci Nejvyšší soud rozhodne. Několik zásadních otázek však tato kauza nabízí už nyní. Totiž: začne už česká justice konečně dbát především na dodržování základních lidských práv a svobod, nebo raději bude dál „opatrnicky“ soudit jen dle těch často logiku postrádajících „obyčejných“ zákonů? Anebo: není tohle jen další forma nepřímé postkomunistické justiční kolaborace s bývalým komunistickým režimem, aby se definitivně zamezilo možnosti najít v archivech skutečnou pravdu o tom, kdo a jak té komunistické totalitní moci „utajeně“ pomáhal? Ono je totiž možné, že ta „lidská práva“ jsou v tomto případě užita pouze jednorázově – ad hoc jenom pro tyto případy.

Jestliže totiž Nejvyšší soud zmíněné rozhodnutí pražského Vrchního soudu potvrdí, ministerstvo vnitra už pokračovat ve sporu u Ústavního soudu nemůže. Celá věc se tedy stane závazným soudním precedentem, po němž budou následovat stovky, ne-li tisíce stejných žalob se stejným rozsudkem. Pak by totiž parlamentu nezbylo, než zrušit nejen zákon o zpřístupnění svazků StB, ale i lustrační zákon, neboť i ten by ztratil praktický význam. A vítězoslavný comeback komunistů by nejen dál pokračoval, ale ještě by se prohloubil o takové velmi výrazné vítězství.

Snad proto neuškodí připomenout: po ČR už delší času koluje masivní petice za veřejný soud s kapitánem BIS Vladimír Hučínem. Dovolací řízení u Nejvyššího soudu bývají neveřejná. Ale mohou být také veřejná, pokud o tom soud rozhodne. Není tedy stejně důležité, aby také projednávání této věci bylo veřejné?