Červenec 2004

Pohádka o zlodějské radnici.

Eliška Bártová

V Praze jsou úřady, kde podraz není nic neetického

Začalo to přátelsky: jedna z pražských radnic nabídla léta odstrkovaným restituentům výhodný odprodej části jejich kdysi ztraceného majetku. Pak se ale ukázalo, že vstřícnost měla jen zakrýt podraz. Příběh jednoho malého činžáku z pražské periferie znovu potvrdil, jak dobré je dívat se zdejším politikům pod prsty, i když se usmívají.

Nekup to

Když se panu Rudolfu Segerovi podařilo získat v restituci část domu ve Viktorinově ulici na Praze 4, byl to pro něj velký úspěch. Většina z jeho blízkých byla povražděna v koncentračních táborech během druhé světové války a dát dohromady seznam těch, kteří se zachránili útěkem za hranice, nebylo jednoduché. Nakonec se však dopátral pěti příbuzných a ti také v roce 1992 restituovali čtvrtinu domu. Zbytek vlastněný jinou větví rodiny, která o majetek nepožádala, získalo město.

Za podíl ve čtyřpatrovém domě s dvaceti byty vyplácela radnice restituentům ročně zhruba pět tisíc korun. Ani s dalšími výhodami to nebylo zrovna velké terno: podle dohody s městem měli sice menšinoví vlastníci ve svém domě přednostní právo na prázdný byt, ale i když se jich v průběhu dvanácti let uvolnilo několik, radnice svůj slib splnila jen jednou.

Před rokem ale jako by se na zchudlé dědice najednou usmálo štěstí: radnice jim poslala nabídku, jestli mají zájem odkoupit v rámci svého přednostního práva obecní podíl na domě za odhadní cenu čtyř a půl milionu korun. Podle realitních makléřů má dům tržní hodnotu možná i třikrát větší. Takže to vypadalo na velkolepé terno a restituenti odepsali: Bereme.

Po čtrnácti dnech ale radost vystřídaly rozpaky. Z radnice totiž místo smlouvy přichází další dopis s oznámením: Původní nabídka se zvyšuje o tři miliony, protože se objevila „třetí osoba“, která je ochotná městu za činžák ve Viktorinově právě takovou částku dát. I když to stále byla velmi výhodná cena, pro restituenty už sedm a půl milionu přesahovalo jakoukoli sehnatelnou možnost a museli se nákupu vzdát. Až potud vlastně nic zajímavého. Ale ty pořádné šoky měly teprve přijít.

Po pár dnech se totiž ukázalo, že zaplatit navýšenou částku nechce ani neznámý navrhovatel, a podíl zůstal obci. Ta ovšem najednou nejenže už nechtěla o prodeji za původní nebo kompromisní cenu dědicům ani slyšet, ale naopak sama přišla s nabídkou, že od nich jejich podíly odkoupí. „Vůbec jsme nechápali, jakou hru to s námi na radnici hrají,“ říká jeden z menšinových majitelů Jaroslav Sekera. „Proč nám nechtějí představit druhého zájemce, proč ty náhlé změny a co to na nás vlastně šijí za podraz.“ Záhady se postupně vyjasnily.

Prostě jsme se bavili

„Přišel zájemce, že koupí náš podíl za odhadní cenu, tak jsme se rozhodli to prodat,“ vysvětluje počátek obchodu místostarosta Prahy 4 a šéf tamní správy majetku Jan Choděra (ČSSD), který měl celou operaci oficiálně na starost. Kdo byl tím zájemcem a co pohnulo radnici k ochotě prodat mu dům třikrát levněji, než je tržní cena, si už místostarosta nevzpomíná. „Spolumajitelům jsme to nabídnout museli,“ říká, „abychom dodrželi zákon – no ale když se původní zájemce dozvěděl, že to chtějí koupit, nabídl nám víc, a tak jsme zvedli cenu.“ Jak se ale kupec o zájmu spolumajitelů dozvěděl? „To si vysvětlit nedovedu,“ říká místostarosta. A proč to tedy za nabídnuté miliony nakonec nekoupil? To Choděra také neví, stejně jako si už nepamatuje, proč jím zastupovaná obec náhle změnila strategii a místo prodeje chtěla dům kupovat. „Nedokážu říci, proč jsme se tak rozhodli. Prostě jsme se o tom na radě bavili a rozhodli jsme se, že to odkoupíme my,“ říká Choděra.

Odpovědi přitom nejsou tak složité. Možná se všechny skrývají za objevem, že „neznámý zájemce“ je skupina nájemníků licitovaného domu včetně paní Eniko Tarkó, která má na adrese byt, garáž a kanceláře své firmy Eurocontact. Kromě toho je dcerou místostarostky Prahy 4 Heleny Tarkó, která o skocích radnice od nákupu k prodeji spolurozhodovala bez upozornění na své vazby k jednomu ze zájemců. „Já s vámi o tom nehodlám mluvit. Odejděte!“ zlobí se místostarostka Tarkó (ČSSD). „S tou kauzou nemám nic společného – dcera je dospělá a jsou to její záležitosti.“

Dcera Eniko však přináší překvapivou informaci: „Ano, chtěli jsme to koupit, ale o tom ví víc matka. Byl to její nápad, ona to zařizovala s lidmi v domě, ona vám vysvětlí, proč se zvedla cena na sedm a půl milionu, měla k tomu všemu ode mne plnou moc,“ říká. „Ne, žádnou plnou moc nemám, dceru jsem nezastupovala,“ trvá na svém místostarostka. Jenže ze svědectví nájemníků je zřejmý pravý opak. „Paní Tarkó nám přislíbila, že nám proti spolumajiteli pomůže,“ říká nájemnice Jitka Polanecká. „Proto jsme také posléze zvýšili cenu, i když bylo jasné, že na to nemáme.“

Místostarosta Choděra se k případu nechce vracet. „O zájmu dcery své kolegyně jsem nevěděl, ale i kdyby ano, nevnímal bych to jako střet zájmů,“ říká. Podobný je i názor dalšího starostova zástupce Bohumila Koukala (ODS): „Nemyslím si, že by chování paní místostarostky bylo neetické.“ Věc ale ještě není uzavřena. Opoziční politiky transakce paní Tarkó přece jen překvapila a požádali vedení radnice o anulování veškerých rozhodnutí. Případem se pravděpodobně začne zabývat také kontrolní výbor radnice. Starosta Prahy 4 Zdeněk Hovorka (ODS) se k věci nemohl vyjádřit, protože byl celý týden na zásnubní cestě na neznámém místě.

(Respekt)