Červenec 2004

Agustin Vološin (1874 - 1945).

Petr Čuka

Tragický osud podkarpatského kněze a politika

Jedním z mnoha tabu minulého režimu byla i pravda o odvlečení několika set československých občanů či držitelů tzv. Nansenova pasu do stalinského SSSR po obsazení Prahy dne 9. května 1945. Z neúplných "směrných" čísel z českých zdrojů a rychlosti "realizace" vyplývá, že NKVD se sestavováním seznamů "antisovětsky" orientovaných osob a přípravou k jejich odvlečení zabývala dlouho před vstupem na území ČSR. Přímým zatýkáním byla pověřena součást Lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD) - vojenská kontrarozvědka Smerš (Směrť špiónam).1) Příslušníci Smerš na čs. území nedodržovali části dohody uzavřené dne 8. května 1944 mezi londýnskou exilovou vládou a vládou SSSR o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velením. V článku 6 bylo řečeno, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být vojenským operačním pásmem, čs. vláda tam převezme plný výkon veřejné moci. Podle článku 7 uvedené dohody podléhalo civilní obyvatelstvo čs. jurisdikci, a to i v případě trestných činů spáchaných proti vojákům Rudé armády, pokud byly spáchány vně operačního pásma.2)

Do zhovadilosti doby celkem dobře zapadá soutěžení jednotlivých částí Smerš o počty československých občanů zatčených a poté odvlečených do pracovně-koncentračních lágrů a věznic v SSSR. V Praze, operovaly Smerš 1. a 2. ukrajinského frontu. S mírným zpožděním přidala Smerš 60. armády 4. ukrajinského frontu, jež zde působila, aniž zde byla místně příslušná.3)

Docházelo dokonce k situacím, při kterých si konkureční komanda vzájemně "kradla" jednotlivé oběti.4) O pochybné prvenství, v zatýkání při osvobozování Prahy Smerš 60. armády 4. ukrajinského frontu přišla, ale již ráno 9. května 1945 vyslal z Ostravy sto důstojníků NKVD, jejich sluhy a vojáky strážního oddílu. Ráno v pět hodin druhého dne projela kolona Šternberkem. Po natankování paliva v Olomouci byla jednotka zastavena v Čáslavi. Zdržení způsobili místní občané ovacemi "osvoboditelům". Do Prahy přijeli okolo osmé hodiny večer dne 10. května. V hotelu Alcron byli zaskočeni žádostí o průkazy totožnosti. Ještě v noci se první příslušníci Smerš nastěhovali do Střešovic, Dělostřelecká č. p. 11. Prahu zatýkací komando opustilo dne 2O. května, kdy se přesunulo do Pardubic.5) Po dobu svého pobytu používalo, jak vyplývá z protokolu o zatčení, číslo polní pošty 43 850. Kolik československých občanů bylo podobnými oddíly odvlečeno krátce po válce do SSSR se zjišťuje až v současné době.6) Kdo konkrétně nebohé osoby registrované v kartotékách a seznamech NKVD odvlekl a jak skončili,to se dozvíme až z archivů NKVD (respektive KGB) v Rusku.

Krátce po skončení války se čs. úřady snažily o navrácení odvlečených, ministerstvo zahraničních věcí dokonce intervenovalo u příslušných sovětských úřadů. Urgence jejich příbuzných byly vyslyšeny ještě krátce po únoru 1948. Např. v říjnu 1948 přišla z našeho moskevského zastupitelského úřadu informace, "že osoby ruské národnosti“ (naše i sovětské úřady v dochované diplomatické korespondenci nerozlišovaly, zda šlo o osoby ruského či neruského původu - pozn. aut.) „zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR, a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné...". O měsíc později zasílá velvyslanec B. Laštovička lakonickou depeši: "Intervence ve prospěch bývalých ruských emigrantů... je zcela nežádoucí, i když formálně jde o naše občany."7) Od té doby se komunizovaná ČSR v této choulostivé otázce chovala jako poslušný satelit východní mocnosti.

Jedním z odvlečených byl i Msgre. Augustin Vološin. Komu vadil jednasedmdesátiletý stařec? Proč se i on stal objektem zájmu stalinské bezpečnostní mašinérie? Na tyto otázky neumíme dostatečně přesně odpovědět, můžeme se ale přesto pokusit vytvořit jistý celek z některých známých, méně známých a nových informací.

Augustin Vološin se narodil 17. března 1874 v Kelečíně na Podkarpatské Rusi jako jedno z pěti dětí kněze Ivana Vološina a Emílie roz. Zomboniové. V Budapešti vystudoval klasické gymnázium a matematiku na universitě. Poté absolvoval pedagogiku a filozofii ve Vídni a teologii v Římě. V roce 1898 se oženil s Irenou Setřikovou.8)

Po skončení I. světové války se zaostalá, leč strategicky položená Podkarpatská Rus stala licitovanou kartou ve vytváření nové organizace Evropy. Zájem projevovaly okolní nově vzniklé státy, především Maďarsko, Polsko, Ukrajina a později i bolševické Rusko. Po vzniku Maďarské republiky rad a po krachu ideje samostatné Ukrajiny byla dne 8. května 1919 svolána do Užhorodu schůze místních politických představitelů (respektive zástupců tří Národních rad) do Užhorodu. Za předsednictví A. Vološina byla vytvořena jednotná "Centrální ruská národní rada", která se jednomyslně vyslovila pro připojení k ČSR. Stočlenná deputace této rady (za vedení A. Vološina, A. Beskida a A. Žatkoviče) jednala v druhé polovině května 1919 dokonce s prezidentem T.G.Masarykem. Vnitropolitický vývoj korespondoval se závěry spojenecké Nejvyšší rady, která dne 4. dubna 1919 mj. rozhodla o připojení Podkarpatské Rusi k ČSR.

Léta 1919 - 1923 na Podkarpatské Rusi lze charakterizovat jako dobu přechodu od "diktatury vojenské a civilní správy" na republikánský parlamentní systém a následující časový úsek do roku 1938 obdobím demokratického parlamentarismu. V letech 1925 až 1929 byl A. Vološin poslancem za lidovou stranu v Národním shromáždění.9)

Přijetím mnichovského diktátu se situace Podkarpatské Rusi velmi zkomplikovala. Msgre. Vološin byl v říjnu 1938 jmenován státním tajemníkem v první zemské vládě A. Bródyho. Pro přílišnou promaďarskou orientaci byla vláda rozpuštěna. Ministrem pro správu Podkarpatské Rusi se pak stal Msgre. A. Vološin.10) Okleštěné Česko-Slovensko se při jakékoli vnitropolitické akci muselo ohlížet na mocenského hegemona - hitlerovské Německo. Také maďarská a polská vláda se připravovala na boj o Podkarpatskou Rus. Následkem zahraničně politického vývoje po Mnichovu přišla i Podkarpatská Rus o část ve prospěch Maďarska. Po přijetí zákona o autonomii dne 19. listopadu 1938 se úředním jazykem nyní již Karpatské Ukrajiny stala ukrajinština. Premiérem zemské vlády a zároveň ministrem vnitra se stal Msgr. A. Vološin. Za dobu svého krátkého trvání měla vláda problémy se sílící ukrajinskou nacionální opozicí (především s její polovojenskou složkou Sič), podporovanou Němci.

Msgr. A. Vološin zcela pragmaticky v zájmu zachování identity národa pronesl dne 13. listopadu 1938 k novinářům: "Svět již počítá s ukrajinským národem a jeho úsilím vytvořit ukrajinský stát".11) Jedinou možností, která by zabránila polským, maďarským, ale i sovětským ambicím, pohltit Karpatskou Ukrajinu byla spolupráce s ukrajinskými nacionalisty, tzn. i s Německou říší. Nakonec i volby v polovině února 1939 dopadly ve prospěch Ukrajinské národní jednoty. Ještě počátkem kritického měsíce března se pražská centrální vláda snažila udržet klid politickou cestou. Že A. Vološin měl i v této situci podporu centrálních úřadů, o tom svědčí fakt, že při nové reorganizaci vlády zůstal ministerským předsedou karpatoukrajinské vlády. Napětí vyvrcholilo po 13. března 1939, kdy se Sičovci pokusili násilně převzít moc. Četnictvo, SOS (Stráž obrany státu) a armádní jednotky pod velením gen. L. Prchaly po bojích obnovily pořádek v Chustu. Dne 14. března vyhlásili autonomisté samostatný stát Karpatská Ukrajina. Zároveň byla ustavena vláda, opět v čele s Dr. Augustinem Vološinem.12) Českoslovenští představitelé centrální vlády, podle nařízení udržet klid za každou cenu, částečně obnovili pořádek a v Chustu odzbrojili Sič. Vološinova vláda se uchýlila do kláštera, kde byla obklíčena vojskem. Téhož dne večer se po celé jižní hranici rozhořely boje s maďarskými bojůvkami, za nimiž postupovala maďarská regulérní armáda. Po okupaci českých zemí a vzniku samostatného Slovenska předala část vojenských jednotek zbraně Sičovcům, kteří bránili svůj nový stát. Vojsko bývalé česko-slovenské republiky se evakuovalo na Slovensko a do Rumunska. Karpatoukrajinská vláda v čele s Dr. Vološinem opustila Chust, a přes Tačevo ustoupila do rumunského Sigetu, kde byla vzata pod ochranu tamního policejního prefekta.13)

Odsud Msgr. Vološin odjel do Prahy. Již v červnu 1938 si na Smíchově v ulici Pod lipkami 12 zakoupil vilu.14) Na uvedené adrese se podle policejní evidence hlásil až 3. července 1939.15) Správní komise hlavního města Prahy mu v polovině prosince 1939 udělila právo domovské.16) Protektorátními úřady byl evidován jako cizinec.17) Jako důkaz, o tom, že na nemocného Dr. Vološina, již bez jakýchkoli v ambicí, sovětská moc nezapomněla, můžeme citovat materiály Františka Prokopa, českého příslušníka paraskupiny NKVD URAGAN II.

Parašutisté seskočili v noci na 1. dubna 1945 na Dobříšsku. Hlavní objektem jejich zájmu byly "organizace ruských emigrantů". Členové skupiny URAGAN II.: "obdrželi... adresu bývalého guvernéra Podkarpatské Rusi, p. Vološina Augustina... Tomu... později zaslali z Kytína kufr, maskován jako by byl z Užhorodu. Tento kufr měl při otevření explodovat..."18)

Část ukrajinské komunity v posledních měsících II. světové války opouštěla Protektorát Čechy a Morava směrem na západ. Msgr. Vološin, ač již v březnu 1945 přesvědčován svými přáteli (mezi nimi zřejmě musíme hledat zdroje informací, které ovlivnily úkolování paraskupiny URAGAN II.), aby odjel z Prahy. Při jeho zkušenostech se zdá být nepravděpodobné, že by špatně odhadl poválečný vývoj, spíše se smířil se skutečností a odevzdal se osudu.19)

V krátkém historickém čase prvních květnových dnů se odehrálo mnoho událostí, na scéně našich dějin se vystřídalo příliš mnoho osob. Písemné dokumenty k této problematice mimo archívy KGB není snadné nalézt, a proto jsme nuceni spoléhat na jediný, leč časem negativně poznamenaný pramen - paměť účastníků těchto pohnutých událostí. Přímé účastnice20), žijící s Msgre. A. Vološinem v domě, si vzpomínají, že vojáci u nich byli celkem čtyřikrát. První "výslech" měl proběhnout v den velikonoční neděle (podle juliánského kalendáře). Podle našeho kalendáře tedy 6. května 1945. Po obědě prý přišli dva až tři muži v uniformách. Hovořili s Vološinem v jeho pracovně asi 3-4 hodiny. Vojáci mluvili rusky, Vološin odpovídal ukrajinsky. Jeden z nich o sobě tvrdil, že je také profesorem. Datum na první pohled vyvrací její vzpomínka na ranní vysílání českého rozhlasu o vstupu Rudé armády (RA). Můžeme se však oprávněně domnívat, že se jednalo o vojáky 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA), kteří se v prostoru Smíchova v danou dobu mohli nacházet. Jak městský, tak obnovený čs. rozhlas shodně vysílaly dne 6. května ráno rusky výzvu o pomoc směřovanou vojsku gen. Vlasova. Vojáci ROA zde byli nazváni "sovětskými občany".21), Důkazy chybějí, ale mohlo jít o jistou politickou sondáž, jako např. předchozí kontakty s gen. V. Klecandou.22)

Ke druhé návštěvě mělo dojít dva až tři dni po první - tedy mezi 8. a 9. květnem 1945. Tentokrát přišli vojáci jenom dva, opětně mluvící rusky, a Msgr. Vološina snad odvedli do školy, v nočních hodinách však byl zpět. Sám Vološin tvrdil, že chtěli pouze vidět jeho pracovnu. Mohlo jít ještě jednou o vojáky ROA, neboť se v tomto regionu jejich části pohybovaly ještě po příchodu Rudé armády.23)

Týden po první návštěvě, tedy přibližně 13. května 1945, přijelo po obědě několik osobních aut, v nichž sedělo nejméně deset vojáků. Zcela nepokrytě říkali, že jdou A. Vološina zatknout. Přesto se "zatčený" ještě jednou vrátil: v noci okolo půl dvanácté. Snad byl odvezen do Černé ulice, Msgr. Vološin odmítal o zatčení sdělit něco více. Toto zajištění již bylo pravděpodobně provedeno příslušníky Smerš. Mohlo dojít k přehlédnutí, možná byl odvezen Smeršem 1. ukrajinského frontu a nenacházel se na seznamu. Mnoho otázek, ale žádná odpověď.

Počtvrté byl již definitivně zatčen. Podle vzpomínek k tomu mělo dojít brzo ráno dva až tři dni po předchozím. Dva vojáci mu řekli, aby si nic sebou nebral, že jde jen o formalitu. S tímto koresponduje i údaj tehdejšího člena Smerš 4. ukrajinského frontu Siněvirského: "...Do Střešovic jsme se vrátili... v šest hodin večer... Přijelo auto kapitána Šibajlova. ,Zdravím tě, Koljo.´ Usmíval se, jeho opuchlá tvář vyzařovala uspokojení z dobře vykonané práce. ,Poznáváš?´ Podíval jsem se na starého monsignora vystupujícího z vozu. ,Vološin!´ ,Ano, to je on. Váš bývalý prezident.´ Stařík Vološin se na mne pomalu podíval. Není jasné, jestli mě viděl. Jeho duch bloudil daleko, v nebeských krajích... ,Kam se díváš, pope? Na nebe? Pozdě, dřív jsi se měl modlit k bohu a ne zabývat se politikou.´ Vološin nedal najevo, že by Šibajlova poslouchal." 24)

Kapitán Šibajlov opravdu napsal a signoval zprávu o zatčení A. Vološina, datovanou 15. května 1945. 25) Poté byl pravděpodobně odvezen z Dělostřelecké ulice na letiště v blízkosti Prahy a pak deportován do Moskvy. Formulář zatčeného z Lefortské věznice byl vyplněn již 20. května 1945.26)

Dne 10. července píše vězeňský doktor mjr. Janšin zprávu o zdravotním stavu Msgre.A. Vološina s doporučením převézt ho do vězeňské nemocnice v Butyrce.27) Tam o devět dní později, dne 19. července 1945 v 15 hodin 20 minut Msgre. PhDr. Augustin Vološin umřel na zástavu srdce.28) O smrti a odvlečení nebyla pravdivě informována ani rodina, ani tehdejší čs. vláda.29)

Na tragickém konci PhDr. A. Vološina můžeme dokumentovat konkrétní nezákonné postupy a chování bezpečnostních složek bolševického impéria. Třídní nenávist umožňovala komunistům mstít se politickým konkurentům i po mnoha letech.

1) K vojenské kontrarozvědce SMERŠ např. Hingley Ronald, Die russische Geheimpolizei 1565 - 1970, Bayreuth 1972, str. 269 ad., Gordiewsky Oleg - Christopher Andrew, KGB. Die Geschichte seiner Auslandsoperationen von Lenin bis Gorbatschov, Mnichov 1990, str. 438 - 440, Encyklopedie špionáže, Praha 1993, str. 295 - 296.

2) Polišenská Milada, Pohlceni mašinérií stalinské moci, Mezinárodní Politika č. 11/91, str. 26. - 27.

3) Siněvirskij Nikolaj, Smerš..., str. 98.

4) Tamtéž, str. 93: " ...Koněvova operativní skupina první vyčenichala mrtvé tělo Goebbelse ... tělo se jim ztratilo... Navečer se celá věc vysvětlila. Žukovci byli daleko chytřejší. Vlezli do místnosti oknem a Goebbelsovu mrtvolu ukradli... socialistické soutěžení je mezi smerševci nanejvýš nezbytné."

5) Tamtéž ....str. 94.

Z českých pramenů můžeme jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky identifikovat velmi obtížně. Víme např., že v Praze se nacházel útvar pplk. Solovjeva (později nahrazen kpt. Nazarenkem), který sídlil postupně v Dykově ul. č. 14, ve Slezské č. 60 a nakonec v jedné vile v Hradešínské ulici (pod čísly polní pošty 44 396, 49 467 a 89 508). Srovn. A MV ČR, 310 - 88 - 22. Další kontrarozvědné součásti velel mjr. Melnik. A MV ČR, arch. č. 589 523 MV.

6) Zpřesňováním počtu odvlečených čsl. občanů se zabývá Olga Hulínová z KPV - Karlovy Vary. Z materiálů GP ČR, archívů MV a MZV a vzpomínek pamětníků sestavila průběžné seznamy,rozdělené na osoby ruské a ukrajinské národnosti (cca 280 osob), české, slovenské a jiné národnosti (cca 180 osob)

7) Brezina Ivan, Tajšet, Irkutská oblast, Revolver revue 22/1993, str. 225 - 226

8) Vzpomínky PhDr. Olgy Dutkové

9) Podkarpatská Rus, sborník Klubu přátel Podkarpatské Rusi, Bratislava 1936, str. 76

10) Feierabend Ladislav, Ve vládách Druhé republiky, New York 1961, str. 47 - 51

11) Podkarpatská Rus (Od Mnichova do 16. března 1939), pplk. pěch. A. Barovský, Vojenský historický archiv (dále VHA), 22 - 12 - 22

12) Nova Svoboda, ročník XL, č.58 z 16.března 1938

13) VHA, 22 - 12 - 22

14) Smlouva trhová, Katastrální úřad - Praha město, Čd.17695/39

15) Státní ústřední archiv, Evidence osob

16) Obecní Úřad Prahy 5, bytový odbor složka domu 1784

17) Archív hlavního města Prahy (dále A. hl. m. Prahy), Lístek pro domácnost III č. k. 971

18) VHA, 308 - 124 - 36, materiály Františka Prokopa

19) Štefan Augustin, Osudové dni, Vilnye Slovo ze 22. listopadu 1969, Toronto

20) PhDr. Olga Dutková a PhDr. Ema Dutková (nyní řádová sestra Basilitánslého řádu)

21) A. hl. m. Prahy, Sbírka Pražské květnové povstání, č. k. 4, Ježek Vladimír, Voláme všechny, NPL 1961, str. 110

22) Auský A. Stanislav, Vojska generála Vlasova v Čechách, Praha 1992, str. 141 - 142

23) Žáček Pavel, Do záhuby, Studentské listy č. 11/1991, str. 16

24) Sinevirskij..., kapitola z 10. - 22. května 1945, str. 94 - 95

25) Kopie materiálů je uložena ve spise ÚDV - 224/Vv - 93. Viz Příloha 1.

26) Tamtéž. , viz Příloha 2.

27) Tamtéž. , viz Příloha 3.

28) Tamtéž. , viz Přílohy 4 a 5.

29) Vološinovi příbuzní byli dne 4. října 1945 (pod č.j. Kab. 775/451) informováni kanceláří předsedy vlády Mons. Šrámka, že hledaný se nachází ve věznici Rudé armády ve slezské Ratiboři. Viz žádost Ing. M. Dutky o posmrtnou rehabilitaci A. V., podána dne 17. února 1991 na GP ČSFR. Je zachován dopis Úřadu předsednictva vlády č. Kab. 774/45 I/D ze dne 4. 10. 1945 na oddělení pro styk se spojeneckými armádami MNO. Do zdejšího úřadu došla zpráva, že ve věznici v Ratiboři ve Slezku jsou orgány RA zajištěni někteří čs. státní příslušníci. Mezi vězněnými je také bývalý poslanec čsl. strany lidové Mons. Dr. A. Vološin... Pokud jde o Mons. Dra Augustina Vološina, odvolávám se na předchozí dopis a jednání a Vámi, kdy Vám bylo sděleno, že na Mons. Dru. Vološinu má zájem náměstek předsedy vlády Mons. Dr. Šrámek... Za kabinet náměstka předsedy vlády, podpis nečitelný. K dopisu je připojen seznam se jmény čs. občanů. VHA, MNO, hl. štáb, styčné odd., 1945, čj. 14789/styč. 1945

(ÚDV)