Červenec 2004

Stát a církve – jako za Václava Kopeckého

Bohumil Doležal

Ze sobotního Práva jsme se dozvěděli, že kardinál Vlk přednášel 6. května na Katolické akademii v Mnichově o situaci státu a církve u nás. Zprávu o přednášce přinesla Tisková kancelář Biskupské konference Slovenska a převzaly ji internetové stránky českého občanského sdružení „Res Catholica“.

Kardinál si podle TK BKS v Mnichově stěžoval, že se česká vláda pokouší změnit církevní zákon z roku 1991, který církvi poskytl velkou svobodu a nezávislost na státu. Církev sice může zřizovat vlastní zařízení, ale ministerstvo kultury jí odmítá udělit potřebnou registraci. Není vyřešena restituce církevního majetku, protože k tomu chybí politická vůle. Nevyřešena zůstává i otázka vztahů mezi ČR a Vatikánem. Jednání byla uzavřena v červenci 2002, parlament dodnes odmítá smlouvu ratifikovat. Místo toho se stále lživě tvrdí, že taková smlouva poskytuje katolické církvi privilegia a diskriminuje menší církve. Ani výhrada, že vatikánské právo stojí nad státním právem, podle Vlka neobstojí.

Na to reagoval rozhořčeně a ve shodě Hrad a ministr kultury. Klausův tiskový ředitel Hájek prohlásil, že pokud jsou Vlkovy výroky autentické, rozhodně prý „naší republice“ neprospívají. Ministr Dostál hovořil dokonce o poškozování dobrého jména republiky v zahraničí. „Není to bohužel poprvé, kdy český primas obviňuje český stát či jeho prezidenta bez jakýchkoli důkazů a mandátu od ostatních církví z nedemokratického přístupu k církevní problematice.“ Ve skutečnosti prý ještě nikdy neměly církve v české společnosti tak široký a svobodný prostor pro svoji činnost jako teď. To měl ostatně potvrdit biskup Duka na semináři, jejž před časem uspořádalo centrum pro ekonomiku a politiku, a dostalo se mu za to ocenění od moderátora, jímž nebyl nikdo jiný než sám pan prezident.

Chápu, že ve vztahu církví jde o složité záležitosti a že to stát nemá lehké. Přesto je chování Hradu a ministra kultury skandální. Dostálova chvála postavení církví v ČR příliš připomíná psaní komunistického tisku po roce 1948, aby ji člověk mohl brát vážně. Ale především: Česká republika není žádné posvátné palladium, ale lidský výtvor, politický útvar, který má své chyby. Proto má kdokoli právo, ba dokonce povinnost ji kritizovat doma i v zahraničí, a potrefení představitelé jsou ti poslední, kdo by byl kompetentní mudrovat a tom, co slouží nebo neslouží jejím zájmům, nebo dokonce, jak říká ministr Dostál, duše prostší a tedy otevřenější než Klaus, co tyto zájmy „poškozuje“.

Oběma kumpánům se zřejmě stýská po odpovídajícím paragrafu hlavy I. trestního zákona, který byl v polistopadové horlivosti ukvapeně odstraněn. Zvláštní pozornost si zaslouží Dostálovy soustavné pokusy vnést rozkol mezi křesťanské církve a hledat si uvnitř katolické církve své plojhary. V této souvislosti je třeba konstatovat: naše protestantské církve se po roce 1948 nijak zvlášť nevyznamenaly. Pravda, měly to těžké, byly vesměs o hodně slabší než katolíci. To je neopravňovalo, aby zapomněly na slova „co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl“ a kryty nestoudnou hromádkovskou ideologií kolaborace se soustředily na holé a bezpodmínečné přežití. Budou totéž opakovat dnes, když se před nimi ministr Dostál vykrucuje jako odaliska a snaží se je poštvat oproti katolíkům?

Vztah mezi státem a katolickou církví nebude nikdy jednoduchý. Katolicismus je starší forma křesťanství, nese v sobě stopy časů, kdy náboženství a politika nebyly ještě odděleny. To je taky důvod, proč autor těchto řádků nikdy nebyl a nikdy nebude katolíkem. To ovšem neznamená, že by se mělo mlčet k plíživému návratu nenávisti vůči církvím a křesťanství, kterou dnes – ovšemže v „sametové“ podobě – už zase šíří nezodpovědná česká politika.

(www.bohumildolezal.cz)