Červenec 2004

Francouzsko-němečtí "váleční pancharti" byli šikanováni a týráni

Francouzsko-němečtí "váleční pancharti" byli šikanováni a týráni

V kurníku spával jako chlapec Daniel Rouxel, protože jeho babička se styděla za jeho původ narodil se po románku její dcery a důstojníka německé armády ve Francii. Stejně jako Rouxela i desetitisíce dalších napůl německých dětí jejich rodiny, sousedé a učitelé týrali a ponižovali.

Zatímco se Francie připravuje na 60. výročí vylodění v Normandii, kniha Enfants maudits (Prokleté děti) ji konfrontuje s nepěknou kapitolou jejích dějin. "Tyto děti po válce zosobňovaly německého nepřítele. Byla to pomsta na nevinných," řekl Jean-Paul Picaper, který shrnul vzpomínky některých napůl německých dětí ve Francii, jejichž celkový počet se odhaduje na 200 000.

Rouxel, který je "fils de Boche" ("syn skopčáka"), si vzpomíná, jak se celou noc schovával pod mostem, když ho místní radní ponížil před celou rodnou vesnicí v Bretani. Tento muž vyzval Rouxela, aby po nedělní mši povstal, a před lidmi mu řekl: "Víte, jaký je rozdíl mezi skopčáky a vlaštovkami? Řeknu vám to: Vlaštovka si bere své děti s sebou, když opouští Francii. Ale skopčák je tady nechává."

Paříž se až nyní vyrovnává s válečnými dětmi

Rouxelova matka po válce uprchla, aby se vyhnula údělu tisíců Francouzek, které byly za svou "horizontální kolaboraci" ostříhány dohola a vláčeny po ulicích. Matka dalšího válečného dítěte, Gérarda Periouxe, také unikla trestu, ale protože se styděla za milostné dobrodružství s důstojníkem německého námořnictva, začala ubližovat svému "panchartovi".

"Moje matka se zamilovala do někoho, kdo byl považován za nepřítele," říká 62letý Perioux. "Po válce to lidé viděli jako chybu, jako hřích. A ona to přenesla na mě." Matka ho bila skoro denně. Spal v přeplněné spižírně a matka a nevlastní otec ho nutili jíst vši, které měl po těle. Jako dítě nechápal matčiny výbuchy. Nikdy mu neřekla, kdo je jeho skutečný otec. "Do toho ti nic není," vyštěkla na něj, když se ptal.

Podle Picapera bylo nakládání s francouzskými válečnými dětmi dlouho tabu. "Francouzi mají ve zvyku jen oslavovat slavné historické okamžiky. Napoleon je zobrazován jako dobrodinec, revoluce přinesla jen lidská práva - ani kapku krve, přitom každý ví, že jde o víc," uvedl.

Podle historika Petera Schoettlera byla poválečná politika Charlese de Gaulla založena na mýtu, že všichni Francouzi bojovali v protinacistickém odporu. Stejně tak byla prakticky vymazána existence kolaborantské vlády ve Vichy ustavené po francouzské porážce v roce 1940. "Bylo to malé nepěkné tajemství, které Francouzi drželi pod pokličkou, aby se vyrovnali se zraněními, jež Vichy způsobila," řekl Schoettler.

I když Francie a Německo společně založily svazek, z něhož je nyní Evropská unie, a stvrdily své usmíření v roce 1963 Elysejskou smlouvou, Francie teprve nedávno začala přiznávat úplnou realitu vichistické éry. Prezident Jacques Chirac v roce 1995 uznal úlohu vichistického režimu v holocaustu a jako první francouzský prezident se oficiálně Židům omluvil. V roce 1997 byl souzen Maurice Papon za to, že se jako funkcionář Vichy podílel na odesílání francouzských Židů do koncentračních táborů.

Němci se s Francouzkami nesměli ženit

Picaper ještě před deseti lety nebyl s to najít pro svou knihu nakladatele. Za posledních pár týdnů se jí prodalo přes 20 000 výtisků. Mnoho válečných dětí ještě touží po uznání, uvedl. "Některé chtějí dvojí občanství. Jejich otcové je neuznali, tak chtějí aspoň, aby je uznal jejich národ." Nacisté povolovali německým vojákům, aby si brali ženy z Norska a Nizozemska, které byly podle nich árijky. Zakazovali však svazky s Francouzkami, které byly považovány za nižší rasu, uvedl Picaper.

Jen málo francouzských válečných dětí se se svými otci setkalo. Mnozí z nich byli odesláni na východní frontu, další zahynuli při bojích ve Francii po vylodění spojenců. Periouxovi bylo přes padesát, když ho děti přiměly, aby svého otce hledal. Když se tento taxikář, který neumí slovo německy, dozvěděl od rodinného přítele, že je synem německého vojáka, byl to pro něj šok.

Za pomoci archivů vystopoval svého otce, ale dočkal se jen dalšího zklamání. Otec zemřel již před lety a jeho německé děti - a Periouxovi nevlastní sourozenci - se nechtěly ke svému francouzskému bratrovi znát.

"Je to strašně citlivá věc. Německá žena mého otce je stále naživu," řekl Perioux a smutně se usmál při pohledu na černobílou fotografii, na níž se do objektivu usmívá mladý voják. Snímek je jediným důkazem, který má o svém otci - německém nepříteli. "Je tak podobný mému osmatřicetiletému synovi. Když syna objímám, mám pocit, že držím v náruči tatínka," řekl.

(reuters, čtk)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)