Červenec 2004

O práškovacích letadlech

Ross Hedvíček

Stál jsem před časem na konci můstku, tady se tomu říká dock na intercoastal, což jsou úžiny mezi pobřežními ostrovy zvanými "keys", v tomto případě Manasota Key a pevninou. Protože hloubka vody není velká, tak ty můstky, takové dlouhé dřevěné lávky, jsou často dost dlouhé, někdy i sto nebo dvě stě metrů, aby dosáhly do větší hloubky a k můstku se dalo přijet s větší lodi. Můstek začínal v pobřežním houští a končil až téměř uprostřed úžiny, kolem dokola žádné domy, jen voda a zeleň. A modrá obloha a slunce a ticho. Příjemné ticho, slaný vzduch, no, pohoda. Ryby nechytám a tak jsem tam jen tak stál. Když se mne někdo ptá, zda tam chodím meditovat, tak obvykle odpovídám, že ne, že tam chodím levitovat - meditation a levitation se rýmuje a na blbou otázku blbá odpověď.

A jak tam tak stojím zadumán, tak se zcela nečekaně a v ten moment se ještě zcela nehlučně asi metr či dva nad okrajem zelené na protějším břehu vynořilo obrovské letadlo - no, když říkám obrovské, tak myslím obrovské a když je to od vás sto metrů ve výši vaší hlavy a řítí se to přímo na vás, teď už se šíleným řevem, tak je to úplně nehorázné veliké. Hlavou mi ve zlomku vteřiny proběhla scéna z filmu podle Hellerovy knížky Hlava 22, jak tam někdo stojí na podobném můstku, jako teď já, přiletí letadlo a přesekne ho v pase, horní část trupu ulítne jako řepa a spodní část od pasu dolů tam jen tak stojí, stříká z toho krev, nohy ještě udělají pár kroku a skočí do vody. Tahle představa a dennodenně zdivočen záběry z televize, jak letadla narážejí do mrakodrapu v New Yorku, způsobila, že jsem sebou přes svých šest stop sedm palců a tři sta třicet liber plesknul na břicho jako platejz a snažil se vsáknout se mezi škvíry prken. Jak psal Wolker, abych byl menším a ještě menším, až bych byl nejmenším na celém světě.

Letadlo by mne určitě minulo aspoň 2 metry na mou hlavou i kdybych zůstal stát, ale mně se v ten moment zdálo, i když jsem ležel, že to byla záležitost pár centimetrů. Otočil jsem se a sedl si a viděl, že je to nejspíš práškovači DC-3 z letiště Buckingham ve Fort Myers a nebo se nějaký důchodce prohání ve svém letadlu-veteránu. Pilot to lehce zvedl a udělal nad mořem mírnou otočku doleva a vracel se směrem, kterým přiletěl. Bělovlasý, sluchátka na uších, a podle úsměvu přes celou hubu mi bylo jasné, že si je velice dobře vědom, k jakému náhlému tělocviku mne před chvíli donutil. To už jsem zase na tom můstku stál s pravici vztyčenou nad hlavou a prostředníčkem prominentně napřímeným, aby to bylo vidět. Neříkal jsem nic, moje výkřiky "aaaaassshoooooleeee!" by stejně asi neslyšel.

Tuhle story jsem vyprávěl před týdnem Johnovi Almanovi ve VA-nemocnici v St. Petersburgu. A John se smál smíchem bez zvuku, protože měl propíchnuté obě plíce a dva malé vakuové přístroje, každý z jedné strany postele, mu odtamtud vysávaly krev.

John za války lítal s černými bombardéry. Černé bombardéry byly něco jiného než černí baroni - i když to taky bolelo. Oficiálně to byla 8th Air Force, 492nd Bomb Group, 801 squadron - a říkalo se jim Carpetbaggers. V různých knížkách, jako třeba Hellerova Hlava 22 nebo Memphis Belle, se dočtete, jak letci počítali missions - tedy počet letů nad nepřátelským územím - aby pak mohli jet domů. Letci z Mephis Belle odlétali 25 missions a pak šli domů a byla o nich napsána kniha a natočen film. To bylo v roce 1942. Od května 1944 se počet letu už nepočítal. John jich odlétal šedesát jedna. Prostě se létalo, dokud vám neřekli, že máte přestat. A nebo jste nebyli mrtví. Vyšší pravděpodobnost byla, že mrtví, dřív než vám řeknou.

John říkal, že se rozhodl už krátce poté, co vystoupil z transportní lodi v Anglii, že se už může rovnou považovat za mrtvého. Pro člověka, který vlastně oficiálně ani neexistoval, to nebylo ani tak moc přehnané. 801st squadron,

která létala z Harringtonu, tehdy ovšem známá hlavně jako Station

179, byla spojená akce Army Air Corps a Office of Strategic Services - OSS, což byla válečný předchůdce dnešního CIA. Žádné nálety ve velkých formacích, kdy bylo na nebi letadel nepočítané - Carpetbaggers létali v noci a sami. Navíc jejich letadla - B-24 - neměla oficiální označení a byla natřená na černo. Takže se letci v černých neoznačených B-24 nemuseli bát jen Němců, ale i vlastních, tedy britské protiletecké obrany a letců ve stíhačkách RAF, kteří, když viděli neoznačené letadlo, tak měli ve zvyku střílet napřed a ptát se až potom. Papírově byla jejich squadrona zrušena ještě předtím, než přijeli do Anglie, a až do roku 1995 byly jejich operace více či méně "classified" - nebyli vůbec zmíněni ani v oficiální historii Eighth Air Force. Prostě neexistovali. Když se všichni fotili, tak pózovali před obyčejnými B-24, ne před těmi, se kterými ve skutečnosti létali.

Když se prý vraceli do Anglie ze svého třináctého náletu - jak mi vyprávěl a třináctka není zrovna oblíbené číslo - tak museli nouzové přistát na běžném letišti Royal Air Force. Britové věděli, že Němcům padlo do rukou několik fungujících B-24 a teď si představte, se si jim na jejich tarmac (přistávací dráha z dehtového makadamu) sedne načerno natřená B-24 bez jakéhokoliv označení s posádkou bez dokumentů (ty se odevzdávaly před letem) ze squadrony, která jasně neexistovala a tvrdící, že jsou ze základny, která taky neexistovala! Britové se už prý chystali, že radši ony neexistující letce pro jistotu zavřou a případně postřílejí, když tu se z letadla vyhrabal poslední z nich a zahrnul překvapeně Brity záplavou nadávek, porovnávající velikost jejich genitálií s psacími tužkami a slibující zvětšit jejich řitní otvory nástrojem zvaným výstružník a žádající okamžitě odvedení do zasrané mess hall, tedy jídelny! Angličanům ztuhl už tak stiff upper lip a došli k závěru, tihle lidé budou asi opravdu Američani, jak říkají. No uznejte, Němci by přece nikdy nemohli být takhle sprostí!

Carpetbaggers létali se vším možným, od běžných bomb, přes shazování letáků, falešných německých marek, novin až po létání s nadržemi s benzínem pro generála Pattona ve Francii. Jednotky generála Pattona neměly dost benzínu a tak B-24 Liberator byly vybaveny nádržemi a za týden mezi dvacátým prvním a třicátým září 1944 fungujíce jako náklaďáky s benzínem přepravily 822 791 galonů osmdesáti oktanového benzínu z Harringonu na tři různá letiště ve Francii a Belgii. To rozhazovat falešné německé marky nad německými pozicemi bylo prý mnohem zábavnější. Vězela za tím idea ještě víc poškodit už tak nahnutou německou ekonomiku a i z pohledu německých vojáků bylo lepší, když jim nad hlavami létala letadla shazující peníze, než aby to byly bomby. Německá marka byla německá marka, i když byla vyrobená v USA.

Jedním z poznatků zakrátko bylo, že černě natřené liberátory shazující peníze se nemusí bát německého protiletadlového dělostřelectva, protože na ně Němci prostě nestřílí! Propagandisté toho využili tak, že příště naložili B-24 plné letáků, novin a „pasů“, slibujících držitelům těchto Passierscheinů

volný průchod přes frontu k Američanům. Na druhé straně Němci si zase všimli, že po průletu černých bombardérů s letáky a penězi je na frontě obvykle tak 30 minut klid a využívali toho času k vaření jídla nebo návštěvě latríny. Ovšem ne všichni Němci. John vyprávěl, že při jednom letu nízko nad zemí najednou německá střela ráže 88 prolítla podlahou letadla a zase zmizela stropem - bez výbuchu, protože to bylo příliš nízko. Posádka byla pochopitelně velmi znechucena onou německou nevděčnosti a tak následující noc udělali další nálet rozhazujíce peníze a noviny v úplně stejném sektoru. Tentokrát ovšem byly po deseti minutách následováni dvěma dalšími černými liberátory. Ty už ale nebyly naložené Reichsmarkami a novinami... Propagandisté prý byli rozčileni, ale nic se z toho nevyvodilo.

John o těchto věcech, jako ostatně velká část veteránů, nikdy nemluvil. Kdysi přijeli k nám na pobřeží nějací Švýcaři a kupovali si kondominium. A v rámci sezení u piva a vína a vzpomínání na staré časy jsme se dozvěděli o jedné válečné záhadě. Švýcaři si prý velice zakládali na své neutralitě i během války a přesto jim někdo začátkem roku 1945 vybombardoval nádraží a celé nádražní depo v Curychu. A nikdy se oficiálně nezjistilo, kdo to vlastně byl, zda to byli Briti, Američani nebo Němci. Letadla, která přes město přelétala, totiž neměla žádné označení. A byla úplně černá. "No to je velice zajímavé", pravil John, "to už se po takové době těžko dnes zjistí..."

Dobrá zpráva je, že John už je dnes z nemocnice doma a nejen že se mu zase dobře dýchá, ale už zase kouří havana. Kouř z doutníků se prý nevdechuje, to prý na plíce nemá vliv. Aspoň tak mi to bylo řečeno.

Jedna z mnoha internetových stránek, vzpomínající Carpetbaggers včetně fotografií - je na adrese: http://www.fortunecity.com/meltingpot/roberts/38/

(prosinec 2001)