Červenec 2004

Den, který zlomil válku.

Jaroslav Hrbek, Lenka Studničková

Uplynulo 60 let od vylodění spojenců v Normandii

Po dlouhých čtyřicet let se oficiální komunistická historiografie pokoušela vytvořit ve vědomí české společnosti falešný obraz druhé světové války a dokázat, že o jejím výsledku se rozhodovalo výlučně na východní frontě. Šedesáté výročí invaze do Normandie nabízí dobrou příležitost tento falešný obraz uvést na pravou míru.

Neklid na západní frontě

V souladu s tezí, že zápas Sovětského svazu s nacistickým Německem byl jádrem druhé světové války, byly všechny ostatní události tohoto globálního konfliktu považovány za vedlejší a válčiště a bojiště, na nichž nebojovala Rudá armáda, svým významem za druhořadá. Zásluhy ostatních spojeneckých národů o vítězství nad společným nepřítelem se měřily zásadně jen objemem podpory a pomoci, jež poskytly boji Sovětského svazu.

Sovětští představitelé sice až do okamžiku, kdy byl Sovětský svaz 22. června 1941 věrolomně přepaden svým dosavadním spojencem, podněcovali prostřednictvím Komunistické internacionály své stoupence v západních zemích k boji proti „imperialistické válce“. Nabádali dokonce ilegální komunistické organizace v okupované Evropě k podpoře „spravedlivého boje německého proletariátu proti agresi západních imperialistů“. Bez ohledu na to však krátce po zahájení německého útoku žádali od vlády Velké Británie a později i Spojených států rozsáhlou materiální pomoc a podporu včetně zahájení vojenských akcí, jež by pomohly těžce zkoušené Rudé armádě. Její velení podcenilo sílu nacistického wehrmachtu a zanedbalo přípravy k obraně ve víře, že sovětské ozbrojené síly německý útok snadno odrazí a přejdou do protiofenzívy.

Podobně jako se Josif Vissarionovič Stalin vehementně domáhal dodávek spojenecké materiální pomoci, naléhal již od roku 1942 na brzké otevření „druhé fronty“ v západní Evropě, jež by ulehčila Rudé armádě a odvedla část sil německého wehrmachtu z východní fronty. Sovětský diktátor přitom vůbec nebral v potaz celkovou strategickou situaci, jež vylodění spojeneckých armád v západní Evropě v roce 1942 a po větší část roku 1943 bránila. Podobně jako západní komunisté a sovětofilové, kteří vedli v Británii a USA kampaň za okamžité otevření „druhé fronty“, si totiž neuvědomoval, že předčasný pokus o invazi na evropský kontinent by nutně skončil fiaskem a umožnil by naopak Německu vrhnout všechny síly na východní frontu.

V době, kdy na Atlantiku stále ještě zuřil nelítostný boj mezi spojeneckými námořními silami a německými ponorkami, byl ostatně jakýkoli pokus o vylodění v západní Evropě příliš riskantní. Teprve když v květnu 1943 spojenecké eskortní síly vybojovaly vítězství nad ponorkami, mohl Západ začít vážně uvažovat o provedení invaze do Evropy. Stalin však viděl v odkladech této operace především neochotu pomoci Sovětskému svazu, ne-li dokonce záměr vyčerpat Rudou armádu tvrdým bojem s německým wehrmachtem a získat tak politickou výhodu pro poválečné uspořádání Evropy. Tato interpretace pak vedla komunistickou historiografii k názoru, že Britové a Američané přistoupili k provedení invaze do západní Evropy, teprve když se začali obávat, že Rudá armáda porazí Němce bez jejich pomoci a osvobodí celou Evropu sama.

Ve Stalinově podezíravé mysli vedla od představy, že západní Spojenci mají pro odklady invaze především politické důvody, logicky cesta k přesvědčení, že západní vojenští představitelé problémy spjaté s provedením operace zveličují. Odtud pak byl již jen krok k bagatelizování složitosti a náročnosti celé operace jako takové. Kontinentální stratégové ostatně nikdy neměli příliš pochopení pro problémy spjaté s rozsáhlými vyloďovacími operacemi. Podcenili je němečtí generálové při přípravě invaze do Británie v létě 1940, podceňovali je i sovětští maršálové. Ještě na konferenci nejvyšších představitelů tří spojeneckých mocností v Teheránu na podzim 1943 označil maršál Kliment Jefremovič Vorošilov, k velkému zděšení přítomných britských a amerických generálů a admirálů, invazi přes Lamanšský průliv za pouhé překročení širší řeky. Stalinovy strategické představy nebyly o nic vytříbenější.

Pečeť z Normandie

Komunistická historiografie byla sice časem nucena uznat, že invaze do Normandie byla složitou operací, vyžadující nasazení obrovských sil armády, námořnictva a letectva, a že její naplánování a provedení vyžadovalo značnou dávku vojenského umění, nadále však tvrdila, že tato operace mohla dosáhnout úspěchu jen proto, že síla německé armády již byla zlomena na východní frontě a o porážce nacistického Německa již bylo dávno rozhodnuto. V tomto pojetí pak zůstala invaze do Normandie jen úspěšnou operací ozbrojených sil západních spojenců na vedlejším, druhořadém bojišti.

Dnes se může jevit zcela samozřejmým, že v globálním konfliktu, jakým druhá světová válka byla, lze jen těžko označit některá bojiště za druhořadá, protože o výsledku takového konfliktu rozhoduje nejen součin všech vojenských akcí, jež v jeho rámci probíhají, ale promítají se do něj i další činitelé, jakými jsou například materiální či lidský potenciál. Tak jako vítězství Rudé armády nad německými vojsky na východní frontě nerozhodla sama o porážce Německa či dokonce celé Osy, tak ani invaze do Normandie, přestože byla nejsložitější vojenskou operací v dějinách lidstva, nebyla sama o sobě klíčem k tomuto vítězství. Lze však mít za to, že po úspěšném vylodění spojeneckých vojsk v západní Evropě byla porážka nacistického Německa zpečetěna.

Rámeček

Mrtví leželi úplně všude, říká Leonard Jindra (83), poslední žijící voják s českými kořeny, který se zúčastnil vylodění

Měl jste před operací D-day už nějakou válečnou zkušenost?

Ne. V Americe jsem prodělal základní vojenský výcvik a v Británii pak speciální přípravu na vylodění. Učili jsme se během ní, jak zdolat zátarasy z ostnatých drátů a překonat minová pole. Pak jsem byl přidělen k 29. divizi, která se 6. června 1944 vylodila v Normandii na Omaha Beach.

Jak vylodění probíhalo?

Velitelé nás vzbudili mezi druhou a třetí ranní a nechali připravit královskou snídani. Stoly na transportní lodi byly plné rostbífu, ryb, kaviáru a dalších dobrot. Stejně jsme ale jedli s vědomím, že pro některé jsou to poslední sousta v životě. Pak jsme se naskládali do člunů, v každém bylo asi pětatřicet lidí, a zahájili útok. Němci ale zasáhli hodně člunů už na moři, a mnozí z naší divize, která útočila v první linii, se ani nedostali na břeh. Navíc u normandského pobřeží byly písečné prahy, s kterými jsme nepočítali, takže když jsme vyskočili z člunů, byla tam ještě hodně hluboká voda a někteří se utopili. Každý totiž na zádech vlekl bezmála třicet kilo výzbroje, se kterou bylo velmi obtížné i běžet, natož plavat. Ti, co přežili a dostali se na pevninu, museli být opatrní a dávat pozor, aby nešlápli na miny. Němci přitom nepřestávali pálit, takže to vypadalo jako na jatkách. Viděl jsem, jak kolem mě létají kamarádi do vzduchu, všude se válely utržené ruce a nohy, vnitřnosti i celá mrtvá těla. Byl jsem se na té pláži znovu podívat před třemi roky a pořád mi není jasné, jak jsme vůbec mohli dokázat splnit úkol a dobýt kopec, který se tam tyčí.

Jaké ztráty měla vaše divize během operace?

První den jsme přišli o pět tisíc lidí. Byl jsem v druhém praporu a všichni, co jsme zbyli, jsme se potom spojili dohromady, abychom mohli pokračovat dál. Před vyloděním nám říkali, že než přijdeme na břeh, naše letectvo bude to území bombardovat a udělá tam pro nás krátery, do kterých budeme moci skákat a krýt se. Ale žádné díry tam nebyly. Připadali jsme si, jako by nás úplně odepsali.

Co se dělo dál?

Němci se snažili ze všech sil odrazit útok, takže jsme si nemohli ani na chvilku odpočinout. Bylo to stejné i druhý a třetí den. Navíc Němci otevřeli nějakou přehradu a v obrovském proudu vody, který s sebou nesl utržené stromy, větve i mrtvá hospodářská zvířata, zahynuli další naši vojáci. Nakonec se nám ale přece jen podařilo jejich obranu prolomit.

Viděl jste film Zachraňte vojína Ryana? Bylo tam vylodění zachyceno věrohodně?

Film jsem viděl a myslím, že jeho úvod opravdu odpovídá skutečnosti. Úplně všechny hrůzy té chvíle však přece jen zachytit nedokázal.

Normandie, 6. červen 1944

Na pobřeží Normandie bylo vysazeno 156 000 vojáků, z toho 120 000 z moře a 36 000 ze vzduchu. Námořní část operace zajišťovalo 1155 bojových, 2470 výsadkových lodí a 1656 výsadkových člunů. Ze vzduchu krylo operaci 10 000 letadel, která provedla 14 000 vzletů. Vrchním velitelem celé operace, známé pod krycím jménem Overlord, byl americký generál Dwight D. Eisenhower.

(Respekt)