Červenec 2004

Příběh české justice - příběh jedenáctý.

Milan Hulík

O presumpci správnosti aneb Kdo nešel z kola ven

Tento příběh je typický, tak typický, že je až symbolický. Je svědectvím o době, ve které se k nám vrátila demokracie, ale která je přesto tak zvláštní a podobná době, ve které demokracie ještě čekala na svůj návrat. A ve které zemřeli i někteří z těch, kteří za její návrat bojovali. A spravedlnost ? Soudy a postižení mají na ni různý názor. Také minulost, zvláště ta nevyrovnaná, si o ni myslí své, jako o té, o které Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v „Neviditelném psu“: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

POSLEDNÍ MUČEDNÍK

Hrdina antikomunistické rezistence Pavel Wonka zemřel dne 26. 4. 1988. Šest dnů po svém odsouzení Okresním soudem v Trutnově. K soudu byl přivezen na kolečkové židli, neschopen chůze a sotva schopen verbálního projevu. Jeho zdravotní stav signalizoval i laikům, že jeho dny mohou být sečteny. Soudkyně JUDr. Marcela Horvátová jej přesto odsoudila k dalšímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 5 měsíců za tzv. maření výkonu úředního rozhodnutí. Co vlastně Pavel Wonka mařil? Tzv. výkon ochranného dohledu, což byl specifický institut socialistického práva, na míru ušitý pro disidenty a politické odpůrce režimu, byť byl formálně namířen proti recidivistům. Těmi ovšem byli i disidenti, jejichž odpor vůči komunistickému totalitnímu režimu bylo možno z hlediska tohoto práva kvalifikovat jako totální a antitotalitní recidivu. Ochranný dohled byl jako trest vedlejší (nebo samostatný) ukládán spolu s hlavním trestem, obvykle s odnětím svobody a spočíval v tom, že po odpykání hlavního trestu, se odsouzený musel již v době obvyklého života v pravidelných intervalech hlásit na některé služebně Veřejné bezpečnosti (komunistické policie) ke kontrole. Tam obvykle několik hodin čekal, což byla součást šikany, k níž patřil následný výslech. Obvyklé intervaly byly jednou týdně, ti co víc zlobili, museli i dvakráte týdně. A Pavel Wonka se musel hlásit každý den! To mu prakticky ztěžovalo normální život.

Ochranný dohled mu byl uložen spolu s trestem odnětí svobody na 21 měsíců nepodmíněně za spáchání trestného činu pobuřování, jehož skutkovou podstatu naplnil tím, že se v r. 1986 přihlásil jako nezávislý kandidát do voleb do Federálního shromáždění. Po odpykání výkonu trestu byl přivezen domů sanitkou, protože nebyl schopen chůze. Nemohl se tedy každý den hlásit na VB, neměl na taxík a ani na ošetřovatele, který by mu v plnění ochranného dohledu pomáhal. Pavel Wonka se tedy rozhodl, že šikanózní trest ochranného dohledu nebude respektovat. A tady se past ochranného dohledu a život Pavla Wonky uzavírají. Za nerespektování ochranného dohledu byl znovu stíhán a tak se vracíme k počátku našeho příběhu a zároveň ke konci posledního antikomunistického mučedníka. Jeho zdravotní stav se po tomto odsouzení v hradecké věznici pro odpírání lékařské péče rychle horšil, až přišel den poslední, o kterém se jeho matka dozvěděla na poště, když zaslechla poštovní úřednici, jak dávala listonoši telegram se slovy, „zavez to k Wonkům, jejich Pavel zemřel.“

Zde dodejme, že vina JUDr. Marcely Horvátové byla ještě větší, než že jen vyslechla ať již vyřčené nebo jen vytušené přání komunistické vrchnosti. Především, když již nebyla tak statečná, jako někteří její kolegové a kolegyně v té době, kteří si již dovolovali zprošťovat z obžaloby různé demonstranty a jiné odpůrce režimu (sám jsem to zažil –pozn. autora článku) a nejednala podle tehdy platného čs. trestního zákona a na základě mezinárodních dokumentů o základních lidských a občanských právech (účast ve volbách není trestné jednání), tak i přes svoji zbabělost, mohla mu přes jeho odsouzení zachránit život. Nemusela ani využít ustanovení tehdy platného trestního zákona, které dovolovalo v případě špatného zdravotního stavu obviněného neodsoudit (k tomu potřebovala statečnost jen malou), jen jednat, jak ji přikazoval zákon, za což se jí nemohlo nic stát. Trestní řád měl totiž ustanovení (§ 70), které přikazovalo informovat bez průtahu některého rodinného příslušníka a vedoucího pracoviště o vzetí obviněného do vazby. Kdyby tak učinila, tak by solidarita rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky spolu s protesty domácího disentu, nepochybně nedovolily bachařům v hradecké věznici takové brutální jednání, kterému Pavel Wonka nakonec podlehl.

Jeho pohřbu ve Vrchlabí se zúčastnili pouze ti, kterým se tam podařilo proniknout přes zábrany Státní bezpečnosti. Proto řeč zadrženého Václava Havla přečetl nad hrobem Stanislav Devátý. Za přátele z disentu a Charty 77 promluvil dnešní pražský světící biskup Václav Malý. Pavel Wonka vstoupil do historie jako poslední oběť a mučedník komunistického režimu.

MSTITEL

Otázku, která se v této souvislosti nabízí, nikdo v ČR nezodpoví. Jak to, že JUDr. Marcela Horvátová působí stále jako soudce u Okresního soudu v Trutnově? Možná by něco mohl prozradit bývalý ministr spravedlnosti ve vládě Václava Klause, JUDr. Jiří Novák. Ten se stal ochráncem JUDr. Marcely Horvátové „pronásledované“ VONSem a částí veřejnosti se stejnou zarputilostí, s jakou Jiří Wonka nastoupil dráhu mstitele. Doposud vítězí JUDr. Marcela Horvátová; Jiří Wonka u Krajského soudu v Hradci Králové dne 11. 3. 2004 svůj boj prozatím prohrál. Co a jak prohrál, si povíme za chvilku. Nejdříve dodejme, že bratr umučeného posledního antikomunistického mučedníka se nestal hrabětem Monte Christo a nenutil svoji nepřítelkyni, aby se zastřelila jako Fernand Mondego, první z Dumasových bídáků, ani ji nepřivedl k infarktu jako Monte Christo zlosyna č. 2 bankéře Danglarse a dokonce ani ne do blázince, kde skončil poslední zloduch – prokurátor Gérard Villefort, kteří nevinného námořníka Edmonda Dantese přivedli na léta do vězení v pevnosti If.

Jenom ji v roce 1991 napsal dopisy, ve kterých ji označil za prase, vraha a zločince, který nemá v justici co dělat. Připusťme, že to nejsou výrazy, které by byly důstojné soudce demokratického režimu. Problém je ve dvou slovech, nikoliv v těch třech pejorativních. Ve slovech „soudce“ a „demokratický“. Protože ve skutečném demokratickém režimu by takový soudce soudit nemohl. Bude-li nějaký demokratický novinář nebo historik jednou hledat výstižné označení pro onen podivný polistopadový režim, nechť použije adjektivum „horvátovský.“ Vyprávění o úsilí VONSu a jiných aktivistů o zbavení JUDr. Horvátové její soudcovské funkce, je téma na jiný příběh o české justici.

Zde jen dodejme, že její působení neiritovalo tehdejšího předsedu vlády Václava Klause, jen prezident Václav Havel vyjádřil své rozčarování. Ministr spravedlnosti se však pevně postavil za hezkou mladou ženu, (oporu trutnovského soudu), která na jednom setkání se svými oponenty ve své bílé krajkové blůzičce, vypadala tak jímavě a poctivě. Vždyť i slzy měla na krajíčku! Urazil tedy Jiří Wonka nevinnou soudkyni, která se jak v komunistickém, tak i v demokratickém režimu řídí jen svým soudcovským svědomím? Poškodil její pověst? Ohrozil integritu její osobnosti ? Čest a profesionální důstojnost?

Jeden čtenář z Kanady mi napsal, že Jiří Wonka se mýlil. Prase je prý rodu mužského a JUDr. Horvátová rodu ženského. Že prý správné označení je… Ať již rodu mužského nebo ženského, fakt je, že naše soudkyně pro takové označení podala na Jiřího Wonku trestní oznámení a okresní státní zástupce jej začal stíhat pro trestný čin útoku na veřejného činitele. I to by s určitou licencí pro horvátovský režim bylo ještě únosné. Neúnosné však bylo, že panu Okresnímu samotné vznesení obvinění a následná obžaloba nestačily. Nařídil, aby Jiří Wonka byl vzat do vazby z obavy, že by mohl uprchnout nebo se skrývat. To náš mstitel neměl v úmyslu, jeho pevným úmyslem však bylo nevstupovat v kontakt s východočeskými policejními orgány. Přinejmenším do té doby, než budou potrestáni „vrazi a viníci smrti jeho bratra.“ Spatřoval je i v některých těchto policistech, v předhorvátovském období „příslušnících Sboru národní bezpečnosti“, jejichž prioritním úkolem byla ochrana socialistického státního zřízení a jeho občanů proti vnitřním i vnějším nepřátelům. Pavel a Jiří Wonkové patřili mezi ty nepřátele vnitřní. Protože cítil svoji předpojatost, napsal jim (těm již zdemokratizovaným) své „státoprávní ohrazení“, které odbojní rytíři ve středověku vydávali jako své „opovězení“: „…nepřeji si, aby trestní oznámení proti mně vyšetřovaly orgány vrchlabské policie, ke které cítím přímo vražednou nenávist a jakýkoli styk s tímto sborem by stoprocentně skončil krvavou řeží“.

Krvavá řež to nakonec nebyla, ale přesto němečtí turisté a obyvatelé Vrchlabí sledovali dne 13. 2. 1995 odpoledne v centru Vrchlabí téměř filmovou zatýkací scénu, kterou Jiří Wonka popsal takto: „…najednou na mne skočili čtyři policajti v černém a aniž mi cokoliv řekli, nebo se představili, začali mě mlátit. První rána do vazu mě srazila na zem, pak mě kopali do hlavy a do uší. Neztratil jsem vědomí a začal křičet o pomoc, sbíhali se lidi šokovaní policejní brutalitou. Policajti mě vláčeli po zemi, nakopali mě do auta a dveřmi při zavírání auta mlátili o moje nohy…“

Toto střetnutí, respektive škoda, která na straně policistů měla vzniknout v důsledku odporu zatýkaného, se také stala základem civilní žaloby o její náhradu, kterou na Jiřího Wonku podalo ministerstvo vnitra. K trestní obžalobě nedošlo, protože trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku abolice prezidenta republiky. „Rytíř antikomunismu“ Václav Benda označil uvěznění Jiřího Wonky za skandál a řekl, že „je nepřijatelné, aby byl někdo pět let po Listopadu vzat do vazby za ostrá slova na adresu spoluviníků tehdejších komunistických zločinů.“

JMÉNEM REPUBLIKY

Ministerstvo vnitra se domáhalo na Jiřím Wonkovi odškodnění ve výši 18.000.-Kč, což byla částka, která představovala náklady léčení policistů v době pracovní neschopnosti, údajně zraněných Jiřím Wonkou při jeho zatýkání, vyplacené bolestné a náhradu za služební příjem v době pracovní neschopnosti. Předmětem dokazování v tomto řízení se stala otázka zákonnosti provedeného zákroku, tj. zda-li policisté zakročující proti Jiřímu Wonkovi postupovali v souladu se Zákonem o Policii ČR č. 283/1991 Sb. I když soud ve svém rozsudku z dubna r. 2003 došel k závěru, že postup policie tomuto zákonu neodporoval, tak šlo o závěr, mírně řečeno, diskutabilní. Výpovědi policistů byly totiž krajně rozporuplné. Každý o průběhu zákroku vypovídal něco jiného. I to se svědkům stává, zejména, odehrává-li se dokazovaný děj rychle a v chaosu. Právní zástupce Jiřího Wonky však poukázal na to, že nikdo ze zakročujících policistů podle vlastního přiznání nevěděl, jak správně měla policie při uvedeném zákroku postupovat. Velitel policistů měl podle vlastní výpovědi zatýkat Jiřího Wonku se slovy „jménem republiky“, ačkoliv podle zákona měl použít formule: „jménem zákona“, policisté se náležitě , opět podle vlastního doznání, neprokázali, neseznámili zadrženého s důvodem zákroku a nepředložili mu písemný příkaz k zatčení. Jejich výpovědi o průběhu zákroku se neshodovali. Neshodli se dokonce ani na tom, jaké měli na sobě uniformy, či zda vůbec nějaké měli. Jejich postup připomínal tajnou policii francouzského krále Ludvíka XIV. s jejími proslulými „lettres des cachets“: „Cokoli doručitel tohoto listu učiní, učiní tak mým jménem. Ludvík.“

Soud ale došel, opět jménem republiky, k závěru, že zákrok policistů byl proveden v souladu s výše uvedeným zákonem, ze žalované částky však ministerstvu přiznal jen 18 %. Do zbytku žalobu zamítl protože ostatní žalobní nároky považoval za neodůvodněné. Jiří Wonka tak spor vyhrál na 82 %, pokud však šlo o princip zavinění – zákonnost či nezákonnost zákroku, tak jej prohrál stoprocentně. Proto se také odvolal a věc se dostala před Krajský soud v Hradci Králové. Ten rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. I on shledal zákrok policistů v pořádku. Jiří Wonka prohrál a musí zaplatit ministerstvu vnitra částku 1.627,50.- Kč. Zatím v rozměru těchto dvou rozsudků, neboť je rozhodnut se o svůj princip soudit dál - podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, eventuelně i ústavní stížnost, bude-li to třeba. V jeho případě se přímo nabízí citace jednoho slavného výroku ještě slavnějšího generála, že Francie neprohrála válku, ale jenom bitvu. A Jiří Wonka jej zná, protože má ve Francii věrné přátele.

Co dodat ? Snad ještě jeden výrok. Použila jej v odůvodnění rozsudku soudkyně okresního soudu. „Rozhodnutí správního orgánu požívá presumpci správnosti do té doby, než je zrušeno.“

Jiří Wonka se tedy měl zákroku policistů podrobit a stěžovat si až potom. Výrok paní soudkyně je jistě správný, ještě správnější by ovšem byl, kdybychom nevěděli, že Pavel Wonka by ještě dnes žil, kdyby takovou správnost presumpce správního rozhodnutí nerespektoval !