Červenec 2004

Příběhy české justice - příběh dvanáctý.

Milan Hulík

Jménem republiky se určuje...

I tento příběh je typický a jistě také i symbolický. Co všechno symbolizuje tu nevyrovnanou minulost? Smutek, zlost nebo absurdita? Zdá se, že dnes již nejvíce absurdita. Bohužel, stále více zaujímá místo, kde by měla stát ta bohyně se zavázanýma očima, mečem a váhami v rukou.

Lustrace (lustratio) pochází z latiny

a znamená objasnění, osvětlení nebo rituální očistu, slavnost, při které má dojít ke smíření s božstvem. Lustračním se nazývá i zákon č. 451/1991 Sb. „kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR“. Ti, kteří se tímto zákonem cítili dotčeni a poškozeni, zejména tím, že jejich jména byla zanesena do registru svazků StB, podávají žaloby na ochranu své osobnosti podle § 11 občanského zákona.

Městský soud v Praze vynesl v roce 1995 rozsudek, jeden z mnoha, v jehož výroku se uvádí: „Určuje se, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. b/ zákona č.451/91 Sb.“ V překladu z paragrafů to znamená, že žalobce nebyl spolupracovníkem StB a jako takový je neoprávněně veden v evidenci spolupracovníků StB.

Problém lustrací je související problém s vyrovnáním se s minulostí a jeho řešení zákonem není bezchybné, jako všechny problémy života, které řeší litera zákona. Svedl se a svádí se o něj stále lítý boj mezi pravicí a levicí – zapomenout nebo připomínat? Ti, co se v komunistickém režimu svezli, třeba jen trochu a za vozem, chtějí zapomenout. Ti přejetí nebo jen ti, co se vézt nesměli ani za vozem, natož do něj nastoupit, chtějí připomínat. Tím nejpovolanějším by zde měl být soud, sice jen světský, ale spravedlivý. Je ovšem jen málo rozsudků, které se s tímto požadavkem tak rozcházejí, jako rozsudky vynášené podle lustračního zákona. Proč? Rozsudky nejsou odvislé jen od důkazního řízení vycházejícího ze svazku žalobců, od jejich minulosti, ale i od minulosti svědků, většinou bývalých příslušníků StB a v neposlední řadě i od minulosti a bývalé politické orientace soudců. A nemusí jít jen o orientace, stačí, když jde o to, co prof. JUDr. V. Cepl, bývalý ústavní soudce, nazývá „formálním defétismem postsocialistických právníků“.

Co to je? Tím se vyznačují nejen právníci, bývalí členové KSČ zvyklí poslouchat svoji vrchnost, ale i mnozí tehdejší nestraníci, zvyklí sklánět hlavu a nevyčuhovat. Ale i zvyklí na to, že je třeba plout s proudem, a ne pádlovat proti postkomunismu, zajetým strukturám a nedej Bože, proti někomu, kdo má moc.

Agentem StB

byl tajný spolupracovník, který podával informace a na rozdíl od jen důvěrníka, dostával i úkoly, které plnil. Motivace agentů byla trojí. Ideály, peníze nebo strach. To tehdy, byl-li spolupracovník vydírán. Někdy se motivy spojily.

Tajný spolupracovník „Jiří“ byl zaměstnán u Správy služeb diplomatického sboru a dále působil jako produkční a tlumočník v západoněmecké televizi ARD akreditované v ČSSR. Komu již toto něco napovídá, nebude překvapen obsahem odtajněného spisu č. 45277 011 zavedeného dne 18.12.1969 a ukončeného dne 12.10.1972. Kdo pracoval pro zahraniční organizaci, navíc západoněmeckou televizi a disponoval stálým výjezdem na Západ, těžko mohl nespolupracovat s StB.

JUDr. J. J., kdysi zaměstnanec firmy Baťa ve Zlíně, byl činný jako čelný funkcionář dorostu tělovýchovné jednoty SOKOL. Nejen kvůli tomu měl kádrové problémy, pracoval jako recepční ve Špindlerově mlýně a posléze dokončil studia práv a působil jako advokátní koncipient, aby poté prošel různými zaměstnáními. Ke spolupráci s StB byl získán jako recepční hotelu Sněžka, kde podle žargonu StB „podával drobné poznatky k devizovým cizincům“. Spolupráce s ním byla rozšířena, když v Praze nastoupil do služeb hessenského rozhlasu a televize. Za své operativní poznatky „byl velmi dobře hodnocen a Květoň (jeho nové krycí jméno) byl za tuto činnost několikráte odměněn,“ se uvádí v jeho spise. „Spolupracovník Květoň byl několikráte prověřován různými technickými úkony a agenturou a nebylo zjištěno závadových poznatků.“ Prověřování bylo nutné, vždyť kdo více mohl být negativně ovlivňován, než ten, kdo pracoval přímo v ideodiverzních prostředcích masové propagandy. Jako prověřený spolupracovník „předal řadu velmi hodnotných operativně využitelných informací“ a mohl proto přejít do 1. odboru - A první správy ministerstva vnitra-rozvědky. Podle spisu byl „Květoň „využíván především k politicko-hospodářskému zpravodajství, k rozpracování zájmových osob v řadách pracovníků rozhlasových a televizních společností NSR, k zájmovým osobám z řad čs. emigrace, a ve spolupráci s kontrarozvědnými orgány ke kontrole zájmových osob z řad zahraničních korespondentů působících v ČSSR. Květoň předal značné množství zpráv a poznatků různého charakteru. Celá řada z nich byla velmi dobře hodnocena. Z titulu svého zaměstnání jezdil Květoň v minulých letech velmi často do NSR. Při jedné z těchto cest, byl ve dnech 22. - 23. 10. 1969 kontaktován západoněmeckými bezpečnostními orgány a tento kontakt ihned ohlásil svému řídícímu orgánu.“ To uvádí memorandum 37. odboru I. správy FMV ze dne 2. 10. 1972 podepsané npor. Axmanem. Toto memorandum jej dále hodnotí jako univerzálního spolupracovníka, nepostradatelného pro západoněmecké redaktory a konstatuje i to, že je v důsledku dlouholeté spolupráce dostatečně zkompromitován. Exulanty bude jistě zajímat, že Květoň byl za informace o zájmových osobách exilu u příležitosti vánoc a narozenin odměňován věcnými dary.

Spis obsahuje i přepis rozhovorů s Květoněm při jeho vytěžování. Vedle jiných informací poskytl 2. odboru velmi podrobné informace a charakteristiky vedoucích pracovníků hessenského rozhlasu a televize včetně sekretářek a pracovníků Westdeutsche Rundfunk, Norddeutsche Rundfunk, Sudwestfunk, Bayerische Rundfunk, Sender Freies Berlin, ZDF, jakož i o řadě jiných lidí z hotelů, cestovních kanceláří, odborových organizací atd.

Květoň byl i úkolován na zájmové osoby, pod legendou rozhovoru pro ARD měl u spisovatele Procházky zjistit, jaký je ohlas sjezdu spisovatelů, při návštěvách v Klubu novinářů získat informace o rozmisťování některých novinářů ze zrušených listů. Výdaje spojené s obědy a večeřemi hradila StB, stejně i večeře, které Květoň pořádal doma pro pracovníky západoněmecké obchodní mise v Praze, která tehdy do jisté míry suplovala neexistující vyslanectví. Jako dobový dokument poznamenejme, že večeře stála tehdy 45 Kč. Cíl: vytěžování s cílem získat co nejvíce informací. Na mezinárodním televizním festivalu v červnu 1969 plnil Květoň úkoly tipovací. Schůzky Květoně s jeho řídícím orgánem se konaly v pražských restauracích, např. v Havaně ve Vršovicích, v restauraci Radiopalác a jiných a Květoň na nich předával informace nejen ústně, ale i písemně. Např. záznam rozhovoru s poslancem SPD, informace o setkání s exulantem Ledererem, bývalým hercem kolínského divadla a členem OV KSČ v Kolíně (bratrem známého novináře), se zástupcem vedoucího obchodní mise a dalšími osobami. O nich Květoň podal podrobné zprávy týkající se osobních věcí, politických názorů, jejich odhadu politického vývoje, praxe vydávání víz, názorů na komunistické politiky a mocenský boj mezi nimi a dění v ČSSR.

StB však nevěřila nikomu. Proto také Krajská správa SNB, I. odbor, 2. oddělení, informuje 14. 10. 1969 rozvědku, že Květoň při rozhovorech s německými novináři pronáší „protistátní“ poznámky, z nichž lze usoudit, že má nepřátelský vztah k ČSSR a její politice. Rozvědka má ale s Květoněm další plány a „protisocialistické“ postoje Květoně považuje za vhodné krytí jeho činnosti. Ostatně rivalita mezi kontrarozvědkou a rozvědkou a jejich rozdílné zájmy, existovala mezi všemi zpravodajskými službami.

Jako kuriozitu zaznamenejme, že v této době vyplácí StB Květoňovi na jeho cestu do NSR „příspěvek“ 250 DM. Z toho má uhradit květiny pro jednu „zájmovou dámu“, výdaje za eventuelní večeři, náklady spojené s telefonováním a zajížďkou do Weidenu, (za emigrovavším Ledererem), za ubytování na jednu noc a dokonce tento obnos představuje i jisté „ocenění výsledků spolupráce.“ Jak vidět, StB nebyla příliš štědrá nebo neměla představu o cenách v NSR. Důležitá je poznámka: “částka je legalisovatelná, jmenovaný je částečně vyplácen svým zaměstnavatelem v DM.“ To proto, aby náš agent nemusel tyto peníze schovávat na hranici

Květoň je mimořádně agilní, předává ze svých cest do NSR celostránkové elaboráty plné informací, odevzdává StB magnetofonové pásky s rozhovory, např. se spisovatelem Procházkou, patriarchou pravoslavné církve v ČSSR a dalšími osobami.

Svazek Květoně je velmi obsáhlý a popis všech jeho aktivit je nad rámec tohoto článku. Ten však není o tom, jak Květoň práskal, ale jak tuto činnost posoudil soud.

Důkazní řízení

v soudním sporu zahájeném na základě žaloby JUDr. J. J. o ochranu osobnosti vycházelo z obsahu svazku a než se s ním seznámíme, zopakujme znovu výrok rozsudku č. j. 32 C 286/92 ze dne 13. 2. 1995: „Určuje se, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § odst.1, písm.b/ zákona č.451/91 Sb.“

Kdo je osoba uvedená pod tímto paragrafem, odstavcem a písmenem? Je to „osoba evidovaná v materiálech StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu nebo ideový spolupracovník StB.“

Pokud čtenář nyní oněměl nebo je přesvědčen o překlepu v předponě „ne“, tak ocitujme z rozsudku jeho odůvodnění: „Žalobce JUDr. J. J. (vulgo Květoň) u soudu tvrdil, že podpisy ve svazku nejsou jeho, nevzpomíná si, že by dostal nějaké peníze, a pokud ano, tak je složil do pokladny agentury (ARD) a neměl při styku s StB krycí jméno. Většina vyslechnutých svědků, bývalých příslušníků StB si žalobce nepamatovala, svědek V. Reichard připustil, že se s ním několikráte sešel, ale jen proto, že se o žalobce zajímala západoněmecká zpravodajská služba a jeho oddělení proti ní působilo. Na toto téma se žalobcem několikráte mluvil a vyptával se jej na osoby v ARD, o kterých měla StB podezření, že pracují pro západoněmeckou zpravodajskou službu. Další příslušník, svědek H. Dostál vypověděl, že „se žalobcem konzultoval nějaké záležitosti. Žalobce mu poskytoval informace o tom, co ARD připravuje k natáčení, zda tam docházejí pracovníci z jiných televizních agentur atd.“ Svědek R. Zezula řekl, že „žalobce přebral jako agenta, že žalobce však nevěděl, že je jeho řídícím orgánem a že podle směrnic žalobce agentem byl, ale že ,to ani nevěděl´“ (sic). „Při rozlišení tajných spolupracovníků na dvě kategorie – jednak na ty, kteří byli aktivní a úkolováni, jednak na ty, kteří jen informovali, pak žalobce patřil do druhé kategorie. O tom, že vede jeho svazek, žalobci neřekl, šlo vlastně o svazek fiktivní.“ Svědek Ladislav Válek vypověděl, že „v letech 1973 - 1991 působil jako korespondent DPA v tuzemsku. Jeho vztahy se žalobcem byly přátelské i pracovní. Žalobce pracoval u západoněmecké televize ARD. Při práci se stýkal i s MV. To tehdy, potřeboval-li ověřit nějakou informaci. To dělal telefonicky. Jinak se s příslušníky StB nestýkal. Toto je v podstatě obsah celého důkazního řízení.

Jak je možné,

že soud vyhověl žalobci a poskytl mu satisfakci, když určil, že je neoprávněně evidován? To se dozvíme ze závěru odůvodnění našeho rozsudku: „z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce byl veden v materiálech StB jako tajný spolupracovník – agent; nebylo prokázáno, že by jím skutečně byl. Taková zjištění nelze učinit ze žádného z provedených důkazů. Osobní svazek vedený StB k osobě žalobce, neobsahuje žádný skutečně kompromitující doklad, tj. materiál jím psaný či alespoň podepsaný. Žádný ze svědků – bývalých příslušníků StB, jejichž jména figurují ve svazku, žalobce za agenta neoznačil. Svědek Koziorek si na žalobce nevzpomněl. Svědek Čech si na žalobce vzpomněl jako na recepčního v hotelu v Krkonoších, služebně se s ním nestýkal. Svědek Reichard vypověděl, že mu žalobce poskytoval informace k činnosti ARD v tuzemsku; za spolupracovníka ho neoznačil. Podle svědka Zezuly byl žalobce veden jako agent. Žalobce mu dával informace o činnosti ARD v tuzemsku. Osobní svazek žalobce neobsahuje ani záznam o vázacím aktu, tj. podklad pro registraci žalobce jako agenta. Evidování žalobce, proti pravdě v materiálech StB jako tajného spolupracovníka (agenta) představovalo a představuje, při posouzení podle § 11, §13 odst.1 obč. zákona neoprávněný zásah proti jeho osobnosti, občanské cti, neboť jde o údaj difamující, způsobilý snížit jeho vážnost před třetími osobami, přinejmenším před těmi, k nimž se tento údaj dostane v důsledku indiskrece. Co platí o evidenci, je nutno vztáhnout i na výstup z ní, tj. na lustrační osvědčení. Lustrační zákon sice nehovoří v § 2 odst.1, písm.b) výslovně o pravdivé evidenci, ale tak mu nutno, v souladu s účelem zákona a pro nepochybně neblahý dopad pozitivní lustrace na občanskou prestiž, rozumět, tj. vykládat zmíněná ustanovení restriktivně tak, že míří jen na osoby evidované jako tajní spolupracovníci StB popravdě. Proti neoprávněnému zásahu proti osobnosti, občanské cti žalobce, spočívající v neoprávněné evidenci jeho osoby jako tajného spolupracovníka StB včetně lustračního výstupu z této evidence, mu byla podle § 13 odst.1 obč. zákona přiznána jím požadovaná ochrana formou určení, že je evidován neprávem.“

???

Z výpovědí svědků vysvítá mnohé. Nejen v tomto sporu - nepamatují se, zlehčují a jejich solidarita je více než zřejmá. Pokud někdy usvědčují, pak jsou jejich výpovědi považovány za nevěrohodné, jsou to přece příslušníci zločinné organizace a lhaní bylo jejich první přirozeností, navíc to byli komunisté, kteří mnohdy ani lež od pravdy nerozeznávali. Pokud nemluví pravdu nebo si nepamatují či zapomněli, jsou jejich výpovědi považovány za věrohodné. A co obsah svazku? Agent to přece nepodepsal, nečetl a bůhví, kdo to všechno sepsal? Soud si ale nepoložil a nám nezodpověděl otázku - kdo a proč by sepisoval takové množství údajů věrně kopírujících život a zaměstnání agenta, navíc údajů, které odpovídají tisícům dalších údajů ve spisech jiných osob, údajů ověřitelných křížem krážem nejen přes spisy, ale přes výpovědi mnoha a mnoha jiných osob? Notoričtí kverulanti české justice ukazují prstem i na soudce a považují je za podjaté, zejména s ohledem na jejich minulost, pokud působili již v komunistické justici.

Neuvěříme-li tomu, pak existuje pouze jedno vysvětlení! Ti chytřejší v StB již před dvaceti lety věděli, kdy přijde převrat a koho bude pak nutno zkompromitovat. Třeba i nynějšího starostu České obce sokolské JUDr. Jiřího Jánoše.