Červenec 2004

Šroubovák

Jaroslav Hutka

Myslel jsem si, že když se věc srozumitelně popíše a na místě předvede, stačí to k tomu, aby se něco stalo. Ale jak se to něco má stát? Čeští politici si užívají svůj sladký život a vládu předali úředníkům. A úředníci si užívají svou sladkou moc. A občan je od toho, aby politiky volil, úředníky poslouchal a všechno to blaho odpracoval. A Češi jako ovečky své vlky poctivě volí, a pak z toho u piva bekají. Bekají, ale svou volbu hájí. No a kdo pak má ten řetěz kolem Václava vlastně sundat?

„Je to na nás. Když ho neuříznem my, tak tam bude strašit pořád,“ říkal Hrdina, když jsme v dubnu seděli po koncertě v jeho Balbínce. Měl jsem narozeniny a po půlnoci se přihnal ještě přítel Jura.

„Jarku, sepiš to, jdu do toho s váma,“ rozohnil se Jura.

„Žádné mamlas z Moravské Třebové nám nebude mluvit do teho, jak zme si to tady v Praze zařídili. Vrať se do Sudet, kokote!“ vyjel jsem na Juru.

„Ty hanácké placku, kdy už si konečně vy ten váš zkurvené olomócké orloj přetřete na rudo? A nezapomeň tam nahňácat taky nějaké ty syrečky.“

„Tu smradlavó hmotu z Loštic žeró už jen v Moravské Třebové. My s trochó inteligence čekáme na Olmützer z Kolína nad Rýnem, co přinde po prvnim máju. Syrečky jak za Masaryka…“

Hrdina otráveně vstal a poznamenal, že až se z té Asie vrátíme, tak to máme oznámit u baru.

Jelikož se s Jurou vidíváme zřídka, tak jsme měli potřebu si tu Moravu ještě trochu užít. Pak jsme se zase vrátili k řetězu. Dohodli jsme datum a čas, já to sepsal a rozeslal, Hrdina to pěšky rozdal, aby se politici nemohli vymlouvat, že o tom nevěděli. Že to tedy uřízneme. A to se rozneslo jako poplašná zpráva. Víc lidí mi nadávalo, než souhlasilo. Zbabělý český realismus je bohužel výsledkem stejné okupace jako ten řetěz.

Potom týdeník Respekt zjistil, že zakázku řetězu, na který nepůjde sednout, zadal začátkem sedmdesátých let komunistický radní Kilián a kšeft vzal Zdeněk Kolářský a vstřícně vymyslel lipové listy špičkami nahoru. Většina kumštýřů, ale i ostatního obyvatelstva, se začala chovat hned začátkem sedmdesátých let k okupačnímu režimu vstřícně. Tehdy mi z toho vyšla písnička „…za byt a za stravu, za oděv děláme“. Mezitím nám památkový úřad oznámil, že pokuta je půl milionu a k tomu trestní oznámení. Tak nějak mě to rozveselilo, že zrovna oni. S nimi se dá přece mluvit! Tak si docela představuji, že kdybych jim polovinu té částky slíbil jako úplatek, určitě by od pokuty ustoupili.

Jenže Václav Klaus za své vlády vyhlásil pomník svatého Václava za národní památku a řetěz se k tomu zřejmě přibalil. Jisté to není, je to věc výkladu, jako nakonec všechno, co se od dob řetězu seběhlo. Je to věc výkladu pánů úředníků. A řetěz má hodnotu osm set tisíc, je to umělecké dílo, a teď ještě ke všemu národní památka. Franz Kafka v hrobě škytnul, a dokonce i zakukal.

Asi bych měl tedy dodržet úřední postup a napsat ministru kultury Pavlu Dostálovi, aby ten řetěz vyňal z památkové ochrany. Ale psát zrovna jemu se mi nechce. Příliš rád křičí a nějak mi není jasné to období jeho života, když se ten řetěz věšel. Na oficiální stránce české vlády má anglicky napsaný životopis, kde stojí, že 17. dubna 1969, na protest proti Husákovi přicházejícímu k moci, zrušil své členství v komunistické straně. To tehdy udělalo několik odvážných a všichni to šeredně odnesli. Takže se dále v životopisu logicky uvádí, že pak mohl pracovat už jen jako dělník.

Jenže v roce 1970 jsme hráli s Třešňákem v Olomouci a Pavel Dostál tomu jako jakýsi ředitel okresního kulturního střediska šéfoval. Nám tehdy vzali přehrávky, takže jsme nesměli hrát za peníze. Jezdili jsme tedy vlakem a psali si dopravu na auto. Z toho rozdílu vznikal nějaký drobný honorář. Všichni pořadatelé to pochopili. I Pavel Dostál. Akorát, že on chtěl to auto vidět. Inu jsme si v Olomouci zahráli zadarmo. Hladíkově kapele udělal podobný problém ještě v polovině sedmdesátých let. Na to se ale samozřejmě těžko zlobit. Podváděli jsme a neprošlo nám to. Jenže na druhé straně nebylo možné švihnout v dubnu šedesát devět se stranickou knížkou a o rok později dělat funkcionáře v kultuře a léta v tom vydržet. Takže Pavel Dostál ten řetěz také nebude chtít sundat…

Začal jsem mít s řetězem starosti. Možná se nakonec stane řetězem, do kterého se zamotám já sám. A vtom přišel 21. května dopis.

Zdravím a přeji příjemný den. Na ty řetězy u koníčka není potřeba pilka. Články řetězu jsou spojeny na šroub. Stačí pořádný šroubovák, šířka ostří 18-20 mm, tloušťka ostří 2 mm. Spoje jsou zoxidované, takže by bylo dobře to den dva předem postříkat Konkorem, MD sprejem, ale stačí i brzdová kapalina. Celý prostor je sledován min. 3 kamerami, a tak doporučuju ten olej ve spreji. Zkusím to předem promazat, aby to šlo rychle. Zdravím Karel J.

To přišlo jako andělské znamení. Oni si ten řetěz udělali na šrouby! Rozebírací! Koho by to napadlo? Tak jsem se vydal řetěz ohledat.

Slunce svítilo, Václavák působil mírumilovně, a kde to šlo, tam u sochy Václava posedávali mladí. Během pár minut, co jsem kolem sochy očumoval, se několik lidí pokusilo sednout také na ten řetěz. Okamžitě vstali, neboť bodá. Ale většina bronzových špiček je do zlata ohlazená, což je stopa po těch nabodnutých.

Poprvé jsem si zblízka prohlédl i ty lipové listy. Jsou odfláknuté. Spíš vypadají jako spodní část člověka napíchnutého na kůl. A z vnitřní strany je každý článek řetězu přišroubován velkým šroubem s širokým žlábkem. Možná by šel povolit i pětikorunou…

Ovšem my tam přijdeme demontovat až 8. června v 16. hodin. Snad nám nikdo do té doby ty řetězy neuloví, když řezat je už není třeba.