Červenec 2004

Alter ego

Václav Chyský

Sen je divadlo, kde snící je scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, publikem i kritikem.

Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Václav ležel na čisté slámě vedle rudého huspenitového vaku, připomínajícího obrovskou malinu a pečlivě ho očistoval od výkalů a zabodlé řezanky. Obíral slámku po slámce a dědeček Koštálů, rozkročený nad Václavem s rozšmajdaným kbelíkem, odplavoval nečistotu z vyhřezlé dělohy čůrkami teplého dezinfekčního roztoku.

Tele uvázané u žlabu bylo ještě mokré. Zíralo na nový, chladný, hranatý, neuvěřitelný svět do něhož bylo uvrženo z příjemně teplé, měkké, nevidoucí temnoty. Dánská chovná kráva, koupená za dolary a požívající tak privilegia valutových cizinců, ležela vysílená porodem s hlavou stočenou k rudé amorfní huspenině. Poporodní bolesti byly tak silné, že dánka vytlačila po teleti i dělohu, onen malinový vak, posetý stem bradavičnatých karunkul.

Bylo nedělní dopoledne. Václav držel na veterinárním středisku pohotovostní službu. Právě se nasnídal, když zootechnik Koštál zavolal k výhřezu dělohy. Předchozí noc byla milosrdná, Václav se do růžova vyspal, žádný nutný případ. Nastartoval vetchého, okresem vyřazeného tudora, za kterého minulý týden zaplatil pět tisíc korun a vyrazil do mrazivého dne, prozářeného sluncem Konečně se stal po patnácti letech služby vlastníkem auta. Nebyl sběratelem oldtimerů, to je luxusní koníček, ale co mu zbývalo, na nové auto neměl. Ještě mu v hlavě brněla včerejší rozmíška s okresním, který mu chtěl ze zrezavělého oldtimeru odebrat sadu klíčů, že prý nepatří k ceně auta. „Závistník žloutne a hubne, když sousedův majetek vzkvétá“, napsal hexametrem antický básník Horatius, neboť se rmoutí nad ziskem druhého jako nad svou škodou, i kdyby šlo jen o rezavé klíče.

Mrazem ztvrdlá plastiková zástěra přilehlá na zvěrolékařův nahý hrudník dala rychle zapomenout na státní bleší trh s vyřazeným vozovým parkem a pohled na rudý vak uspořádal veterinářovy myšlenky jiným směrem. Nejdříve dal znecitlivující injekci nad kořen ocasu, aby se dánská červenka uklidnila, přestala nutit a zůstala ležet. V leže se děloha reponuje klidněji. Levou rukou s prsty zatnutými do nozder přitlačoval cikán Lájoš dánce hlavu k zemi a pravou paží objímal její zátylek, tisknuv dolů pahýl pravého rohu.

“Prečo nemajú tie dánske kravy rohy?“ lamentoval Lájoš, “to je akoby z bicykla odmontovali riadítka...!.“

Václav ležel na pravém boku a levou pěstí, omotanou čistým ručníkem, obezřetně tlačil rudou malinu tam, kam patřila, totiž zpátky do pánevní dutiny. Vyhřezlá děloha se chová jako svéhlavé zvíře, sotva zasuneš jeden cíp, na druhé straně ti vyklouzne větší. Je to zápas se slizkým živočichem, vyžadující nesmírný cit, jinak protrhneš křehkou sliznici a svalovinu, pěst se octne v pánvi a děravý zraněný měkkýš beznadějně zhyne mimo svou přirozenou ulitu. Můžeš se obléci, napsat krávu na nucenou porážku a sám poražen, sledován výmluvnými pohledy pomocníků, opustit stáj. Proto reponuj opatrně, centimetr za centimetrem, chvíli pěstí, chvíli otevřenou dlaní, tlač a povoluj v rytmu měkkýšových stahů.

Plastiková zástěra již dávno ztratila svoji mrazivou tuhost pod potůčkem teplého Václavova potu, měkkýšova slizu a vlahých čůrků dezinfekčního prostředku. Lidské a zvířecí výpotky se mísily, potřísňovaly obličej a pod zástěrou zvlhčovaly kalhoty a zvěrolékařovo spodní prádlo. Venku před kravínem zastavilo vedle antikvárního tudora auto, jakási zahraniční značka. V otevřených dveřích se srazil venkovní mrazivý vzduch s teplým stájovým pachem a mlžným oparem vstoupil do kravína městsky oblečený muž. Byl stejně starý jako Václav. Clona páry se jaksi nepřirozeně poutala k jeho postavě. Přesto, že bylo možno rozlišit téměř každou nitku jeho obleku a každou vrásku v jeho tváři, byl takřka zamlžen, jakoby se pohyboval za mléčným sklem. Cosi magického vniklo s příchozím do kravína. Oči Lájoše a dědečka Košťála, upřené dosud na vzdouvajícího se měkkýše, vzhlédly k příchozímu.

“Ne, to není možné, doktore, přeci nefantazíruju, to je váš dvojník!“, vyjekl dědeček. “Máte pravdu, dědečku, rád Václavovi pomůžu“, řekl dvojník. „Počkejte okamžik, skočím si pro holínky, montérky a zástěru, co visí na dveřích mléčnice - vždycky tam přeci visely“, rozhlédl se příchozí a zmizel v mléčnici.

Vzápětí se objevil převlečený, bílou plastikovou zástěru na nahém hrudníku a rutinovaně přilehl k Václavovi s druhé strany rudého pytle. Souhra čtyř zvěrolékřských rukou rychle překonávala odpor vzpurného měkkýše v souhlasném rytmu s přílivem a odlivem děložních stahů a vehnala ho do těla dánky soutěskou porodních cest. Václav a jeho dvojník si oddechli a s pocitem dobře vykonané práce se na sebe usmáli. Ještě zašili pochvu vaginálními sponkami, Lájoš se zootechnikem podložili dánčinu záď šikmým dřevěným můstkem, aby zmírnili poporodní stahy. Dánka bude zachráněna.

Dědeček Košťálů odešel do mléčnice umýt gumové holínky od zaschlé krve a nalepené slámy. Byl dokonale zmaten, stále ještě nevěřil svým očím při pohledu na dvě totožná individua, nežertoval jako obvykle, chvatně si zapálil cigaretu, poděkoval za úspěšný zákrok, podepsal účet a odešel k nedělnímu obědu.

Lájoš ještě zůstal v kravíně. Podával dánce z kýblu teplý otrubový nápoj. Kráva s chutí pila a děložní stahy se uklidňovaly. Lájoš se posadil na stoličku, pozoroval krávu a tele a spokojeně bafal partizánku.V kravíně opět zavládl klid věčného přežvykování, přerušovaný jen občasným zařinčením řetězů.

Václav se se svým dvojníkem neviděl dobrých dvacet let. Neměli o sobě zprávy, nepsali si a netelefonovali, protože nad stykem domova s emigranty bdělo oko a ucho cenzorovo, které s inkviziční neúprosností vyžadovalo lítost a sebekritiku nad politickým pomýlením pražského jara. Kádrovákům chránícím ideologickou sevřenost socialistické společnosti byly předkládány dopisy, v nichž se přátelé a příbuzní z existenčního strachu zříkali nehodných synů a dcer národa opustivších vlast. Nastalo lámání charakterů, nebylo vidět záblesk světla na konci okupačního tunelu.

O to větší bylo Václavovo překvapení, že se jeho dvojník, jeho Alter ego náhle a bez ohlášení objevil v republice, tak dokonale izolované od ostatního světa zátarasy, ostnatými dráty a ideologicko-politickými bariérami. Václavovi při pohledu na dvojníka připadalo, že zírá do zrcadla. Přemoženi dojetím ze setkání po tolika letech se obě geneticky totožná individua bratrsky objala.

Ve Václavově paměti se bezděky počal odvíjet dokumentární film, počínající nekonečnou kolonou vojenských nákladních aut a pancéřových vozů, rachotících za šerého rána 21. srpna 1968 náměstím malého středočeského městečka. Václav tehdy s přítelem Pavlem vyběhli na zvonici kostela svaté Kateřiny a zvonili jako divocí na poplach, jako když město ve středověku zachvátil požár, nebo když se blížilo nepřátelské vojsko. Dobová politická karikatura “zprava dobrý, zleva tanky“ se po týdnech nadšení a nejasném blouznění národa o svobodě zmaterializovala v půlmilionovou okupační armádu. Tankový pluk nezvaných hostí se utábořil se svými pancéřovými vozy na poli za veterinárním střediskem a namířil kanony na československá kasárna. Ti Sověti vypadali ve svých uniformách tak, jako v pětačtyřicátém. Na jejich stejnokrojích se nic nezměnilo. V šedesátém osmém to však nebyli staří ostřílení frontoví mazáci, ale vyhublí vyjevení kluci v rubáškách a vypasení oficíři s kabáty až na paty. Veterináři koukali plukovním kuchtíkům záchodovým okýnkem veterinární ošetřovny přímo do polní kuchyně. Byla to již druhá okupace za Václavova poměrně mladého života.

Ukládání životních zážitků do autobiografické paměti je nezávislé na naší vůli, jsme mnohdy překvapeni, jaké nicůtky se náhle vynoří z dávno zapomenuté minulosti a na důležitá fakta si ne a ne vzpomenout. Kdo je zodpovědný za naší děravou paměť? Když evoluce modelovala lidský centrální nervový systém vyhnětla výklenky pro paměť v hippocampu a amygdale, orgánech sídlících ve středním mozku, zcela svévolně rozhodujících o tom, který vjem založí do archivu nebo který zatratí a z jakých střípků sestaví naši biografii. Na tyto lajdácké a samolibé neuronové archiváře paměti není spolehnutí. Jsou to výborní pomocníci demagogů a Velkých bratrů, kteří využívají black holes naší děravé paměti k manipulaci dějin. Avšak pozor, my nejsme jen obětní beránci naší fušerácké paměti, která byla přírodou určena pro biologické zachování druhu a nikoli pro sepisování historických pojednání. Jsme též pachatelé, dovedně vytěsňující, nebo modifikující nepříjemná fakta, na které si nechceme vzpomenout. Tak to činí paměť jednotlivce i kolektivní paměť národního společenství.

Jsou události, které se stávají křižovatkou života a takovou událostí byla i okupace v srpnu 1968. Pomyslný miniaturní režisér, akribicky promítavší ve Václavově mysli dokumentární film přepadu Československa zastavil odvíjení filmu u osudového rozcestí, kdy se Václav rozklonoval do dvou geneticky identických individuí. Geniální myšlenky a kreativní vize vytrysknou někdy z hlubokého zoufalství a pocitu bezvýchodnosti. Rozhodující motiv pro převratný experiment, který předešel o desítky let genetickou technologii, byl přepad malé země velmocí, jíž tato malá země, lépe řečeno značná část jejího obyvatelstva po dvacet let bezostyšně pochlebovala.

Každý člověk je genetický unikát, sestávající z individuální směsy nukleinových kyselin, schopných vytvářet ideje, skladovat zkušenosti, prožívat žádosti a vášně a dále se rozmnožovat. Z této unikátní směsy vznikli Václavové dva - mateřská bytost a její klon Alter ego. Experiment nebyl zcela bez rizika, nebot Václavovi bylo čtyřicet let a v tomto stáří se již na dědičné hmotě projevují známky stárnutí a defekty, pro klonování nevýhodné.

Václav věděl, že život je šance, nabízející různé alternativy, nekonečné množství životních situací a z nich vyplývající nespočetný řetěz kauzalit, motivů, jednání a náhod. Každé narození v sobě skrývá celý vějíř možných biografií. Avšak všechna lidská individua od té doby, co se člověk stal myslící bytostí mohla v rozhodných chvílích realizovat jen jednu z alternativ. Vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů, hot nebo čehý. Jen buď anebo! Když to vyšlo, bylo dobře, svedlo se to na příhodné postavení hvězd a když rozhodnutí ústilo do katastrofy, pak to byl kismet či predestinace, pro kterou teologické školy vymýšlely ty nejroztodivnější konstrukce.

Václav a jeho klon Alter ego to chtěli chytit za jiný konec. Cílem jejich genetického experimentu bylo zjistit, co ze svého života vytvoří individua totožné dědičné podstaty v podmínkách různých společenských řádů, v jaké míře se podílí na formování osobnosti dědičnost a jaký podíl připadá na vliv vnějšího prostředí. Korelace faktorů dědičnosti a prostředí je nekonečný zdroj diskusí mezi psychology, sociology a genetiky.

Václav a Alter ego si hodili korunou, Václav prohrál, zůstal doma ve společnosti zaživa pohřbené, jejíž funkcionáři periodicky přiznávali chyby, které spáchali v nedávné minulosti, aby autoritářsky plánovali chyby nové. Občas svedli ten svrab na někoho, kdo mezi tím umřel, nebo koho se chtěli zbavit. Václav měl dojem, že měl co dělat s notorickými alkoholiky, kteří se po opici vyzvraceli, pokecali si košili a kalhoty a poblili se znovu, až ty hadry nebyly k nošení. Smrděli na dálku, ale vedli při tom prorocké řeči. Česká země spala jako Šípková Růženka, nesnila však na růžích, ale s noční můrou na hnoji. Václavův život byl nepřestávající obranou proti polypu neschopnosti a netečnosti, prorůstající celou společnost. Může se však jednotlivec natrvalo vzpěčovat vlivu všudypřítomných ideologicky naroubovaných vzorců myšlení ?

Bude schopen se jich jednou zbavit? Bude jeho občanské vědomí v případě změny politické situace v Evropě slučitelné s vědomím občanů, kteří žili mimo dosah komunistického systému? Vždyt oba – Václav i Alter ego - plánovali, že se opět jednou reklonují v jedno individuum. Tkáňové testy však předem musí přešetřit, zda původně totožný genom nepodlehl mutacím vlivem rozličného životního prostředí. Bylo by tragické, kdyby imunobiologické procesy vedly při reklonizaci k vzájemnému odvržení orgánů.

Václav se probral ze svých vzpomínek, nastrkal porodnická fidlátka do kufru tudora, nabídl Alter ego místo vedle sebe a na ledovici rozjel vetchého oldtimera k dalšímu případu, což nebylo tak jednoduché, protože se ojeté pneumatiky na kluzké vozovce vehementně protáčely. Projížděli návsí. Po obou stranách silnice šedivěla oprýskaná stavení staletých selských usedlostí, kolektivizací deklasovaných na ustájovací a skladovací prostory. Původní majitelé byli vysídleni do jiných krajů se striktním zákazem návratu. Třídní justicí odsouzení a v pracovních táborech internovaní sedláci, kterých bylo na desetitisíce, se na socializaci vesnice mohli dívat jen přes ostnatý drát. Byl to vnitročeský odsun padesátých let.

Na zdech bývalého velkostatku - nyní strojně traktorové stanici - si zahlodal zub času s největší chutí. Na štítu selského baroka bylo možno studovat obnaženou strukturu zdiva minulých staletí. Z vrat bývalé kaple se ozývalo bučení jalovic. V padesátých a šedesátých letech stávaly ve stájích velkostatku na kost vyhublé krávy, které končívaly svůj život na sanitních jatkách, aby jen o několik dní předešly uhynutí následkem tuberkulózy. Při překotné kolektivizaci zemědělství nebyl čas na preventivní zdravotní zkoušky a proto při svodu do společných ustájení stačila jen jedna kráva s otevřenou tuberkulózou a za rok byl nakažen celý kravín. Ve Václavově rajónu bylo 90% stavu hovězího dobytka nakaženo tuberkulózou. Politický úkol rozkulačení byl splněn bez ohledu na hospodářské škody, zdravotní stav dobytka a tím i lidí.

Hřbitovní zeď, lemovaná tújemi zakrývala rodinnou hrobku Václava a Alter ego. Tři generace spočívaly za zdí a Alter ego přemýšlel, zda je domov jen tam, kde leží předkové. Je to jen jediný možný domov, jediná možná vlast? Nenachází vyhnanci, vystěhovalci a exulanti vlast též v nových bydlištích, kde získali přátele, kteří jim pomohli zapustit kořeny do nové půdy a kde doprovodili - již díky tomu, že zestárli - na poslední cestě více přátel než ve staré vlasti?

Vlast je pojem, sémanticky a etymologicky spojený s vlastnictvím a vládou. Vlásti (vládnouti), vlastniti, vlastnost, vlastenec – všechna tato slova mají stejný kořen. Vlastní občan vlast anebo si činí vlast nárok na občana? Socialistická vlast si občana, jeho činy i myšlení přivlastňovala absolutně, denně ho znásilňovala ideologií a diktaturou rituálů. Zbývá v takové vlasti ještě prostor pro spontánní vlastenectví ?

Také Alter ego zpytavě pozoroval na biografickém myšlenkovém filmu desítky let, žitých mimo původní domov. Jeho paměť mu promítala životní periodu od chvíle, kdy skočil do neznámých vod a musel v nich plavat. Konečně se mohl někomu sdělit, a kdo ho mohl pochopit lépe než jeho druhé já - Václav.

“Můj úděl byl možné zajímavější“, řekl tiše Alter ego, trpící lehkými pocity výčitek svědomí. „Nemysli si, že můj život postrádal rizika. Začínal jsem ve společenském vakuu, vykořeněn z důvěrného sociálního zázemí, bez styku s rodinou a přátel, jimž jsem se neodvažoval psát. Cizí řeč mne obklopovala po celý den a brněla mi v hlavě ještě ve spánku. Nové zaměstnání, do kterého jsem se musel zapracovat, zvyšovalo existenční nejistotu a vyvolávalo deprese. Kulturní šok, ten náhlý přesun z jedné společenské a jazykové kultury do druhé, se však projevil jako studna mladosti, zabraňující middle age crisis, psychický jev pramenící z tupé sytosti, bezvýchodnosti a nudy. Jenom jedno jsem v exilu nečekal, totiž že mne tam v hojném počtu dohoní straníci a budou se tvářit jakoby nic.“

Díky novým přátelům a zvládnutí cizí řeči, která dnes už mu není cizí, zapustil Alter ego kořeny v zemi, která už také není cizí. Nebyl sám, byl jeden ze statisíců. Dějiny lidstva jsou totiž dějinami migrace a politické emigrace. Literární pravzor všech štvanců, vyhnanců, migrantů, exulantů a nostalgiků – Odysseus – byl Homérem líčen jako hrdina a inovátor válečné taktiky. Homérovi epigoni, řecký básník Pindar, dramatik Euripides a Říman Vergilius měli na prototyp štvanců Odyssea jiný pohled než Homér. Viděli v něm spíše filutu, který myslel především na vlastní výhody a byl de facto zbabělec. Více než dva tisíce let později upírali režimu poplatní spisovatelé a historikové poúnorovým československým emigrantům čestné politické motivy k odchodu za hranice: “Ambice poúnorových emigrantů na toto čestné označení jsou marné, reakční cíl zvrátit chod společenského pokroku je staví před perspektivu každé reakční emigrace, totiž úplné odloučení od živého národního organismu, zmrtvení a nakonec rezignovaná perspektiva zániku, asimilace, tedy osud vystěhovalecký“ (Jan Křen: Do emigrace, Naše vojsko, Praha 1963, str. 16)

Pravý opak byl pravdou, nebot to byl právě exil a život uprostřed jiných kultur, který zesílil v Alter ego vědomí národní identity. Národní identita žitá uprostřed národního společenství je všední samozřejmost, začasto zneužívaná jako politické dráždidlo a žurnalistická floskule, v exilu je nové situaci vystavená identita důvod ke kritickému sebezpytu.

Zabráni každý do svých myšlenek, mlčky opuštěli podřipskou krajinu. Měli naspěch, neboť na druhém kopcovitém konci okresu se nemohla oprasit chovná prasnice. Čedičová kupa Řípu s románskou rotundou svatého Jiří na vrcholu jako milostně vzrušenou bradavkou ženského prsu pomalu mizela za obzorem. Tato nezaměnitelná silueta rodného kraje byla pevně vryta do paměti Alter ego a provázela ho na cestách po celém světě. Je to ale dnes tentýž rodný kraj, který před desítkami let opustil? Nemámí jen optická kulisa?

“Nikdy nevstoupíš do téže řeky“, napsal před dvěma a půl tisíci lety Herakleitos z Efezu. Nikdy do ní nevstoupíš dvakrát, protože turbulentní říční proud přivádí neustále nové molekuly vody a částic jí nesených k tvým nohoum. Voda vře, klokotá a mísí vodní organismy do nespočetných konstelací a oblázky na dně řečiště se kutálí, aby v nekonečně dlouhém čase zakončily svoji pouť z hor do moře. Také říční břeh se mění, jeho formy však pomaleji podléhají zubu času. I tvé nohy, vstoupivší do proudu, nejsou tytéž jako před desítkami let, protože substance kostí se pozvolna vyměnuje ve čtyřletých cyklech, klouby se opotřebovávají, kožní bunky nejsou starší než několik týdnů a na povrchu nepřežijí dvacetčtyři hodin.

Nikdy nevstoupíš do téhož města. Ulice, domy a parky vytvářejí podobně jako břeh pomíjivou kulisu pro efemérní tok lidských životů.

Nikdy nevstoupíš do téže kavárny. Pod novou tapetou, na čerstvě potažených křeslech, kde dříve sedávali na vrzavých židlích literáti a herci protějšího divadla, sedí skupinky turistů a jejich konverzace se točí kolem jiných témat, než kterými žila tvoje generace. U stolků u okna hlaholí mládež češtinou, která má jiný přízvuk a jinou melodii, než jakou mluvíš se svojí manželkou, nebo v úzkém kroužku krajanů. Mladá šatnářka a neznámý vrchní se na tebe dívají cizíma očima a ty jasně cítíš, že jsi nevstoupil do téže řeky, do téhož města a do téže studentské kavárny a že i systém tvých tělesných buněk a tvůj mozek reaguje jinak než před mnohými lety.

Václav byl plně soustředěn na jízdu. Slunce se skrylo za mraky, počalo sněžit a nové vrstvy sněhu překrývaly ujetý ledový podklad. Chumelenice houstla a obloha se snížila takřka k zemi.

“Reklonování našich, po léta odděleně žijících individuí, bude spjato s hlubokým zásahem do tvé i mojí identity“, nahlas přemítal Alter ego, “co kdyby se z toho vyvinula schizofrenie? Nerozešly se naše hodnotové systémy? Nesmíme postupovat ukvapeně a napřed desenzibilizovat naše tkáně abychom zabránili nekrózám a odvržení orgánů. I ten nejpečlivěji připravený experiment může přinést neočekávané komplikace, tím spíše, jedná-li se o hodnocení a srovnávání dvou lidských životů a o jejich zpětné převedení na společného jmenovatele.“

Tudor stoupal vlnovkou silnice do lesnatých vrchů, jeho ojeté pneumatiky se dostávaly do kolize s popraškem sněhu, bojoval s tvořícími se závějemi, jeho jízda se podobala koktání, v závěji vázl, na ledovici zrychloval, až se před Smečnem sešoupl do příkopu. Alter ego pocítil prudkou bolest v zápěstí. Bylo poledne, ale tma jako v pytli a tmavou deku oblohy rozťal blesk sledovaný zahřměním. Tudor ležel na pravém boku a jeho točící se kola připomínala nesmyslně kmitající nožky brouka, převráceného na krunýři a bezmocně vzhlížejícího k nebi.

Alter ego zalomcoval vzpříčenými dveřmi, zmocnila se ho panika, vyvolaná tím, že na něm ležel bezmocný Václav. Proboha, co se s ním stalo! Je snad zraněn, nebo...? Alter ego nechtěl tu myšlenku domyslet. Musí ven z vozu a za každou cenu přivolat pomoc pro bezvědomého Václava. Ven, ven, ven z vozu, to byla jeho jediná myšlenka. Probůh, proč se sem vrátil, vždyt se už nikdy nedostane zpátky do svobodného světa!

“Prosím tě, proč tady tlučeš pěstí do pelesti a házíš sebou ze strany na stranu?” zdáli slyšel Václav manželčin hlas. Scenérie příběhu se pomalu měnila. Tudor nabyl tvaru postele a vzpříčené dveře nahradila hrana pelesti. Za otevřenými okny se ozývaly každodenní zvuky probouzejícího se jitra.

Emigranský sen, horror nocturnus jako skupinový fenomén kolektivně zraněné české duše se vtíral v nesčetných variantách takřka do všech emigrantských ložnic. Zpočátku častěji, později v důsledku prohlubující se integrace s novým prostředím se poznenáhlu vytrácel, až s pádem železné opony zmizel úplně. Sen byl podvědomý prostředník, hledající kontakty k nezapomenutelnému domovu. Překonával pohraniční zátarasy pokořené země, nedbal zákonitosti času a prostoru a povznášel se nad přírodní zákony a pravidla logiky. Jeho stereotypní scenario vyjadřovalo emocionální rozpolcenost emigrantovy duše, toužící po styku se starými přáteli a hluboký děs před komunistickou klecí, z níž není úniku. “Touha každého exilu je, aby přestal být exilem”. (Antonín Měštan: Exilová literatura, v Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21.stol., Sympozium, Praha 2000, str. 157, ISBN 80-7184-932-4)

Na česko-bavorské hranici, kterou donedávna střežili českoslovenští samopalníci, jakoby každým okamžikem očekávali vypuknutí třetí světové války, vlaje modrá evropská vlajka s dvanácti zlatými hvězdami, symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Byl by to vhodný dějinný rámec pro vyhodnocení experimentu Václava a Alter ego? Na Hradčanech vlajka Evropské unie však ještě nevlaje, protože současný český prezident neví, kam hradní domovník evropskou vlajku založil. Snížená kapacita paměti domovníka může být následek Alzheimerovy choroby, nebo též politického záměru, což by bylo horší. Zapomětliví hradní domovníci důvěru evropských partnerů nezvyšují. „Demokracie není událost, je to proces. Mysleli jsme si, že když země jako Česko, měly kdysi demokracii, mohou se při první nabídnuté příležitosti zkratkou vrátit zpět. Ale to nejde. Padesát let komunismu vykonalo své. Lidé raději jedí a pobírají důchody, než volí.” (Madeleine Albright, Lidové noviny, 31.05. 2004)

Společenské předpoklady pro reklonování Václava a Alter ego v jednu bytost ještě nedozrály. Vyhodnocení pokusu je odloženo na neurčito.