Červenec 2004

Jak česká šlechta přichází o iluze.

Silvie Blechová

Před 15 lety se vrátili do domovů svých předků. Jak se jim tu žije?

Ponížili je, okradli, jejich majetek ve většině případů zpustošili. Oni se však vrátili a zničené statky dávají dohromady. Někdy se zdá nepochopitelné, proč se někteří šlechtici vůbec vraceli z dlouholeté emigrace (někteří vstoupili na českou půdu vůbec poprvé v životě) a proč zničený a nákladně udržovaný majetek zkrátka neprodali.

Romantické představy o znovunavrátivších se hradních či zámeckých pánech a jejich pohodlném životě ve většině případů neplatí. Šlechtici se vraceli do zchátralých budov, kde komunisté se zvrácenou vynalézavostí umisťovali sklady, učňovské internáty či armádu, a do statků, kde se špatně hospodařilo, a k lesům, polím a rybníkům, které ještě nedávno patřily všem a nikomu. "Je to dobrý pocit vrátit se na Český Šternberk, jenže to má příchuť ekonomické sebevraždy," vyjádřili to lakonicky Zdeněk a Filip Sternbergové. Do "ekonomické sebevraždy" se mimo jiné pustily i tři staré české rody - Lobkowiczové, Czerninové a Hildprandtové.

Lobkowiczové v Křimicích

Jaroslav Lobkowicz, hlava křimické větve Lobkowiczů a poslanec KDU-ČSL, podniká (zelí z jeho zelárny je proslulé) a snaží se pozvolna dávat dohromady křimický zámek. Ačkoliv rodina dostala zpět zchátralou stavbu už před deseti lety, stále v ní sídlí depozitář Západočeského muzea. "Ze zákona měli právo tam zůstat ještě deset let, ty už ale uplynuly a oni jsou tam pořád," krčí rameny Lobkowicz.

Stojíme před zámkem - a je to smutný pohled. Na bráně ještě zbyla oprýskaná cedule Nepovolaným vstup zakázán, rozbitými okny fičí vítr, omítka opadala. Jaroslav Lobkowicz nemá paradoxně od většiny prostor zámku ani klíč.

"Udělali jsme aspoň novou střechu, takže už do toho neprší. Okna jsou rozbitá, ale já je nemůžu opravit," říká s úsměvem a vypráví, jak o majetek pečuje třeba i tak, že s manželkou Elisabeth vezme igelitku a jde do zámeckého parku sbírat odpadky. "Je příjemné, když to má člověk zpátky, ale i bez majetku se dá žít. Majetek jsou totiž hlavně starosti," říká muž, který se vyučil opravářem televizí a v emigraci v Německu se stal hvězdou firmy Siemens.

Majetek křimické větve Lobkowiczů zabavili nejprve nacisté (jak píše říšský protektor, byli jedni z "deseti hlavních exponentů české šlechty"), komunisté následovali jejich příkladu v roce 1950. Zámek byl "převzat Národní kulturní komisí" s plánem zakonzervovat stavbu jako památku. Jenže se ozvali funkcionáři Škodovky, nově Leninových závodů, že si budovu vyhlédli jako ideální místo pro učňovský internát. Starobylý rod uhnul učnům."

V roce 1950 mi bylo osm let. Vzpomínám si třeba, že jsem pak díky učňům, kteří nám pomáhali stěhovat, vykouřil svoji první cigaretu," vzpomíná Lobkowicz na události staré přes 50 let. Část zařízení byla odvezena na blízký zámek Kozel, část přišla do antikvariátů, zbytek byl prodán ve veřejné dražbě na nádvoří zámku. Jaroslav Claude Lobkowicz, otec nynějšího "pána křimického zámku", přihlížel, jak lidé kupují starobylý nábytek jeho předků za směšné částky.

Sám ale prý nucený odchod nevnímal "nijak tragicky". "Alespoň já ne. Před tím jsme si mohli hrát jen v zámeckém parku, ale po vystěhování jsme si říkali, že se nám konečně otevře svět," líčí svůj dětský pohled na tragickou dobu. Starší členové rodu se na věc dívali poněkud jinak, nic ale nedali najevo.

"Můj otec o tom poprvé mluvil až měsíc před smrtí, v roce 1985, kdy se svěřil svému lékaři, že když mu zabírali majetek, tak že to bylo, jako by mu trhali části jeho těla. Nikdy se o tom moc nemluvilo a když už, tak nikdy s trpkostí," popisuje Lobkowicz atmosféru v rodině, jejíž hlava léta živila pět dětí - jako cestář na čtyřkilometrovém úseku mezi Křimicemi a sousedními Vejprnicemi.

Nemluví se ani o tom, zda budou tři synové Jaroslava Lobkowicze, kteří vyrostli a studují v cizině, pokračovat v péči o rodinný majetek. Je to téměř samozřejmé.

Czerninové v Dymokurech

Sedíme v chladné místnosti dymokurského zámku, kde ještě před deseti lety měla policie sklad, okolo pobíhají psi. Theobald Czernin (rodina ho zná spíše jako Děpolda) a jeho syn Tomáš se tváří rozpačitě. "Nevím, jestli právě my jsme až tak zajímaví... Myslím, že byly vrstvy, které komunismus postihl víc," krčí rameny Tomáš.

Starý rod začal přicházet o půdu už za první republiky. Za nacistické okupace byl ve stejné skupině "českých exponentů" jako Lobkowiczové. Rudolf Czernin (otec Theobalda a dědeček Tomáše) se proti nucené správě svého majetku soudně ohradil. "Dědeček vyhrál, a když hrozilo, že to vyhraje i podruhé, tak ho zavřeli za poslouchání Londýna na dva roky," přibližuje dědečkův osud Tomáš Czernin.

Rodina se musela ze zámku okamžitě vystěhovat. Nucený správce majetek prodal protektorátu, zrušení prodejní smlouvy Czerninové dosáhli až v roce 1952. Jenže mezitím proběhlo střídání mocných, a tak byli sice de iure opět majiteli (a zůstali jimi v pozemkových knihách celou totalitu), ale de facto už zámek, statky, lesy, pole i rybníky shrábnul komunistický stát.

Následoval tradiční scénář - podřadná povolání, ponižování a chátrání po staletí udržovaného majetku. Rudolf Czernin se živil třeba tak, že tahal dříví v lese. A jak byl Jaroslav Claude Lobkowicz vzorným cestářem, tak i Rudolf vynikal ve svém nedobrovolném povolání.

Po stížnostech, že zaujímá "aktivně negativní postoj k socialistickému zřízení", se za něj postavili kolegové s tím, že jeho spřežení tahá dříví "na 147 procent". Chátrání majetku ale nesl těžce. "Docela rád pak zůstal v Rakousku," říká o otci Theobald Czernin, který sám strávil dvacet let jako řidič sanitky a kudy chodil, tudy ho komunisté titulovali "soudruhu hrabě".

Zámek Dymokury prošel rukama tří armád (Wehrmachtu, Rudé a Československé lidové armády) a policie, takže si lze domyslet, v jakém byl stavu. "Rusové rozkopali půl baráku, asi hledali poklady, pak tady byly řecké děti, jezeďácká kuchyň a nakonec policejní sklady," doplňuje muž, jehož komunisté oslovovali "soudruhu hrabě".

Rodina dostala Dymokury zpět až v roce 1994. "S vnitrem se to strašně vleklo. Už to bylo vydané nám, ale jim se odtud nechtělo. Ostatně až v roce 93 jsme dostali povolení to vůbec vidět," popisuje polistopadové navracení nemovitostí Theobald Czernin. Převzali majetek a začali hned "sedlačit". "My jsme chtěli v prvé řadě rozjet hospodářství. Moje maminka se tady byla podívat v roce 1991 a říkala mi: Žádej o všechno, jen o zámek ne, ten stojí jen peníze," vzpomíná na realistickou radu své matky Czernin starší. Pro zanedbaný a prázdný zámek hledali využití, nabízeli ho jako sídlo různým institucím, ale marně, stal se tedy nakonec domovem celé rodiny.

Po patnácti letech od revoluce rodina "sedlačí" a pozvolna opravuje svůj zámek. Nejmladší generace (čtyři děti Tomáše Czernina a jeho rakouské manželky) si vykládá historii po svém - jako největší nadávku v rodině prý používají "ty komunisto"...

Hildprandtové v Blatné

Komunisté, jakkoliv rod Hildprandtů ponížili a okradli stejně krutě jako Lobkowicze nebo Czerniny, alespoň zachovali unikátní blatenský vodní zámek v relativně dobrém stavu. Místo armády nebo JZD tam sídlili památkáři, a ti se starali pečlivě.

"Měli jsme štěstí. Knihovna například zůstala kompletní, a to je sedmnáct tisíc svazků," pokyvuje spokojeně hlavou téměř devadesátiletá, stále vitální a noblesní dáma, spolumajitelka zámku a blatenské rybárny Kornélie Hildprandtová.

Žije nyní s dcerou Janou provdanou Germenis v barokním domku v parku, kde se prohánějí téměř zdomácnělí daňci, a jediné, co paní Kornélii mrzí, je, že se návratu nedožil její manžel Bedřich. "Nějaký týden po listopadu jsme hned přijeli. Přijali nás ohromně, protože mého muže měli tady dost rádi. On se toho bohužel nedožil - zemřel v roce 1981 v Mnichově," říká Kornélie Hildprandtová a elegantním gestem si upravuje vlasy. Právě po návratu domů její manžel toužil v exilu nejvíc. "Občas nás sem pustili, a když nás nepustili, tak jel alespoň na hranici dívat se na Šumavu," vypráví o stesku svého otce paní Jana.

Zámek museli Hildprandtovi opustit v zimě roku 1953 poté, co se Bedřich vrátil z vězení, kde strávil rok a půl za pomoc lidem, kteří se pokusili emigrovat. "Já si to vystěhování hodně pamatuju, přestože mi byly čtyři roky. Vzbudili nás v noci, takový to byl špinavý voják s bajonetem a říkal: "A ven!" vzpomíná na brutální komunistické metody a na časy, kdy se nesměli přiblížit k Blatné na méně než deset kilometrů.

Komplikovanou situaci řešili odchodem do emigrace. Do exilu v Etiopii se Hildprandtové dostali koncem padesátých let díky diplomatickým kontaktům otce paní Kornélie, ale předcházela tomu dlouhá léta, kdy je komunisté nechtěli pustit. Pomohl jim etiopský císař, jinak častý pacient karlovarských pramenů, který si o Hildprandty "zažádal" u prezidenta Antonína Novotného.

"Moc hezké to bylo, báječné klima, dva a půl tisíce metrů nad mořem," vzpomíná nejstarší členka rodiny Hildprandtů na čtrnáct let, kdy byl její muž "expertem na koně" a ona pracovala jako překladatelka pro OSN. Komunisté je ale zase dostihli - to když v Etiopii vypukla revoluce. Znovu utíkali, nejprve žili ve Španělsku, pak v Německu.

Po revoluci se vrátili okamžitě. V roce 1993 dostala rodina Hildprandtů zpět všechen majetek, zámek zpřístupnila osm dní po jeho převzetí. Jako pro Lobkowicze či Czerniny i pro Hildprandty je starost o zámek jak černá díra, v níž velmi rychle mizí peníze. "Stát by nám měl pomoci a já věřím tomu, že se to jednou stane," podotýká paní Jana, která šéfuje Asociaci majitelů hradů a zámků, ale nazapomene zdůraznit, že by přesto neměnili.

A když nepomůže stát, postarají se snad dědicové, i když jeden z nich - jeden ze dvou vnuků Kornélie Hildprandtové - právě dokončuje diplomatickou školu v Londýně.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)