Červenec 2004

Good bye, Kohl. Bývalá NDR se vylidňuje

Daniel Kaiser

Good bye, Kohl. Bývalá NDR se vylidňuje, skoro polovina tamních obyvatel je závislá na sociální podpoře. Kde se stala chyba?

Podle demografických prognóz bude v polovině století žít v bývalé NDR polovina nynějšího počtu obyvatel. Sanace "prvního státu dělníků a rolníků na německé půdě" přišla zatím spolkovou republiku na 1,25 bilionu eur. Většinou to byly vyhozené peníze.

Posledního dubna, pouhých pár hodin před rozšířením Evropské unie, se z východoněmecké Žitavy přihlásil polozapomenutý Helmut Kohl: "Jako člověk, který byl u toho, vědomě prohlašuji: toto je šťastná chvíle a velký okamžik. Přeji si, aby nám to štěstí zůstalo i ve všedním životě se všemi jeho problémy, abychom neztratili z očí naši vizi. My jsme mladá Evropa."

V tu chvíli musel dojatý řečník připadat Žitavským jako návštěvník z jiné planety. Způsob, jakým kdysi právě Kohl sjednotil Německo, mohutně přispěl k tomu, že východní Němci si rozšíření Evropské unie většinou nepřáli. Ekonomicky jsou spíš neúspěšní, nevěří si a bojí se "laciné konkurence" z České republiky a z Polska. Právě exkancléřovy sliby v nich kdysi zasely apriorní nedůvěru k okamžikům, kdy politici vyhlašují dějiny.

Před čtrnácti lety Helmut Kohl východním Němcům maloval "kvetoucí krajiny", z Východu chtěl vybudovat ukázkovou stanici sociálně-tržního hospodářství. Dnes je zřejmé, že celá nákladná operace ukázkově selhala. Když vystoupáte od Teplic na Cínovec, rozprostře se před vámi dějiště společenských a demografických zvratů, jaké v dnešní Evropě nemají obdoby. Východní Německo vymírá, polyká dotace a jako koule na noze stahuje pod vodu celé německé hospodářství. Co se to vlastně s naším sousedem po roce 1990 stalo?

Projedené dotace

Když vláda neví kudy kam, sestaví zpravidla odbornou komisi. To se stalo i v případě východního Německa: tým vedený bývalým starostou Hamburku Klausem von Dohnanyim zkoumal východoněmecké poměry a před nedávnem sepsal nemilosrdnou diagnózu. Jejím leitmotivem je poznání, že dobré úmysly a otevřená peněženka ještě nemusejí nic znamenat.

Do východního Německa přiteklo od sjednocení ze spolkového rozpočtu na dotacích nepředstavitelných 1,25 bilionu eur. Investovalo se ale většinou mizerně, hlavně do spotřeby (odborníci spočítali, že se zkonzumují dvě třetiny dotací) a udržování sociální sítě. Kancléř Kohl přes protesty tehdejšího sociálnědemokratického předáka Oskara Lafontaina prosadil okamžité narovnání kursu východoněmecké a západoněmecké marky. V poměru jedna ku jedné se upravily i důchody, takže průměrný východoněmecký důchodce dnes inkasuje víc než jeho západní vrstevník.

Východní Německo od svého většího bratra takřka kompletně převzalo daňový systém, krkolomné pracovní předpisy a sociální odvody. S tak vysokými náklady práce nemohly neefektivní komunistické podniky vůbec obstát a vesměs se zhroutily. Vzniklou mezeru neměl kdo zaplnit - menší a střední firmy, které v České republice nebo v Polsku vznikaly houfně, se v nových spolkových zemích, svázaných západoněmeckým právním řádem, rodily a přežívaly jen těžko.

Podle Dohnanyiho chybí v bývalé NDR na dva tisíce takových firem. Moderní kanceláře - aby podpořila stavební boom na východě, nabídla spolková vláda boháčům výhodné daňové odpisy pak často nebylo komu pronajmout. Komise teď navrhuje aspoň deset procent kancelářských budov, do kterých se nikdy nikdo nenastěhoval, znovu strhnout.

Mírný hospodářský růst se ve východním Německu zastavil v půli 90. let, od té doby je v recesi. Ekonomické zahnívání celého Německa (příští rok spolková vláda už počtvrté za sebou poruší evropský pakt stability a sestaví rozpočet s příliš vysokým schodkem) připisují autoři zprávy z větší části právě neproduktivním dotacím Východu. Berlín, hlavní město třetí největší ekonomické mocnosti světa, hlásí nezaměstnanost 18 procent. Okolí Berlína, to často vzývané geopolitické těžiště rozšířené Evropy, je z ekonomického pohledu poušť. V Halle, kdysi centru chemického průmyslu, nemá práci 27 procent lidí - nikde jinde ve staré Evropské unii na tom nejsou tak zle. Čísla pro celé východní Německo oscilují kolem 20 procent. Nebude asi náhoda, že stejně velká skupina voličů pravidelně hlasuje pro postkomunistickou a protirežimní PDS.

Ještě hůř by statistiky vypadaly, kdyby je stát nelakoval svou "politikou zaměstnaností": v Dohnanyiho zprávě se píše, že v mnoha obcích je největším zaměstnavatelem pracovní úřad se svými veřejně prospěšnými, takže většinou nanicovatými programy, že státní sektor zaměstnává ve východním Německu o třetinu víc byrokratů než srovnatelné úřady na západě země.

Z toho pole ekonomického zmaru vyčnívá několik enkláv, vesměs v Sasku. Drážďany, Lipsko nebo Rostock úspěšně oživily svoje předválečné tradice, dnes jsou z nich opět živá velkoměsta, kde se vyrábí, kde se dá společensky žít a večer je kam zajít na dobrou kulturu. Lipsko se dokonce ucházelo o pořadatelství olympijských her. Jsou to ale výjimky potvrzující pravidlo.

Exodus trvá

Německá demokratická republika se svými trabanty, umělou hmotou a Friedrichstadtpalastem na sebe v 80. letech přitahovala posměch každého správného estéta. Dnes je východ Německa daleko hezčí (a daleko hezčí než přiléhající kraje Polska a Čech), má nové vyasfaltované silnice, vkusně opravená historická centra měst, do nichž se dá dojet moderními vlaky, špičkově vybavené univerzity a nejmodernější telefonní síť v Evropě. Všechno se to ale podobá pouhé kulise, němečtí studenti se raději tlačí v přeplněných a otřískaných univerzitách na západě země a v leckterém menším východoněmeckém městě člověka upoutá zvláštní prázdno a ticho.

Od sjednocení v roce 1990 přišlo východní Německo o jeden milion obyvatel, místo 18 milionů v něm dnes žije 17 milionů duší. Bez Berlína, který přitahuje mladé lidi, studenty a vůbec freaky všeho druhu a demograficky pád alespoň zpomaluje, by celkový obrázek vypadal ještě hůř.

Pravé drama se odehrává v mnoha venkovských oblastech. Známí, kteří obývají osamocený statek v Pomořanech, si mi stěžovali, že se jim za posledních pár let odstěhovali skoro všichni zajímaví sousedé v okruhu dvaceti kilometrů, každý, s kým si měli co říci.

Pohraniční Žitava, kde se starý exkancléř Kohl pokoušel vykouzlit mladou Evropu, ztratila po revoluci třetinu obyvatelstva, přes 12 tisíc lidí. Když se ve městě zrovna nefotografují politické veličiny, vypráví starosta Arnd Voigt smutným, v podstatě ale smířeným hlasem, že obě jeho děti pracují na západě. Mladé, hlavně ty s lepším vzděláním, to táhne do Frankfurtu nad Mohanem, do Hamburku, Bavorska nebo Badenska-Württemberska. Tam je práce dost.

Zprávy o postupném vylidňování přicházejí z celého východu. Berlínský institut pro demografii odhaduje, že do roku 2050 se populace v nových spolkových zemích smrskne na polovinu, neboli že ubude víc než osm milionů lidí. Bývalá "hráz socialismu" je na nejlepší cestě stát se naleštěným domovem důchodců.

Nemá samozřejmě smysl vinit ze všeho Kohla a jeho neoficiální doktrínu "milí voliči, udělám, co vám na očích vidím". Východ Německa byl tradičně zaostalejší, zle jej postihly strasti války a v prvních letech míru i sovětské konfiskace továren. Zvláště těžkou ránu zasadili tamní společnosti komunisté, do stavby berlínské zdi v roce 1961 před nimi ze země utekly 2,2 miliony lidí: zpravidla střední třída, technická inteligence a kvalifikovaní dělníci. Činorodost a cílevědomost, tedy tradice, o niž právě tyto vrstvy pečují, tu dnes nemá kdo křísit. (Liberální FDP například v nových spolkových zemích prakticky neexistuje.)

Tragédie německého sjednocení spočívá v neschopnosti obrátit nebo alespoň zastavit trvalý útěk mozků a vyškolených rukou. V tom selhal konzervativec Kohl a v tom selhal i jeho sociálnědemokratický nástupce Schröder. Obě velké partaje si nemají co vyčítat.

Kancléř Schröder si poslední dobou pohrává s různými nápady, jak východoněmeckou mizérii vyřešit. Do návrhu evropské ústavy například jeho emisaři propašovali paragraf, který bývalé NDR "kvůli překonávání následků studené války" uděluje generální výjimku z přísných evropských pravidel na státní výpomoc firmám. Bizarní ustanovení - česká diplomacie ho přechází hrdinným mlčením - ospravedlňují sociálnědemokratičtí i konzervativní politici nutností dát východnímu Německu ještě jednu šanci. Poslankyně SPD Petra Ernstbergerová mi vysvětlovala, že přechod na tržní systém u nich dopadl mnohem hůř než v České republice, takže co.

Opačným směrem uvažuje Dohnanyiho komise. Navrhuje nové spolkové země odbyrokratizovat, usnadnit v nich zakládání podniků, deregulovat trh práce, snížit daně ze zisku právnických firem a vysadit přísné ekologické normy - dlouho před Dohnanyim, ještě v roce 1990, propagoval tyto nápady známý liberální politik Otto von Lambsdorf, později se přidal i sociálnědemokratický exkancléř Helmut Schmidt - a navrhuje také státní dotace zaměřit do oblastí, které mají jakous takous šanci se zmátožit (a zbytek východního Německa, což se ale nahlas neříká, nechat na pospas osudu.) Druhý nápad by se podle všeho mohl ujmout už proto, že není tak radikální.

Národní park na místě NDR

Nápadná nechuť východních Němců k rozšíření nepramení z nějakých temných hlubin jejich charakteru, nejsou to nepřejícníci, kteří by se po pádu komunismu ke svým bývalým kolegům v sovětském zajetí obrátili zády. Jsou "jenom" znejistělí z ekonomického vývoje, zvykli si natahovat ruku po státu (poslední výpůjčka z Dohnanyiho: 47 procent východních Němců čerpá většinu svých příjmů ze sociálních dávek), a přitom je hryžou výčitky svědomí. Často se jim zdá, že západní Němci v nich vidí obtížné parazity.

Po rozšíření Evropské unie se bývalá NDR ocitla mezi dvěma mlýnskými koly. Kapitál se může ještě volněji přelévat do střední a východní Evropy, kvalifikovaná pracovní síla bude dál odcházet na západ. Jeden fejetonista už si v deníku Frankfurter Allgemeine zavtipkoval, že v prostoru mezi Baltem a Krušnými horami pomalu vzniká národní park, jakýsi zelený pás Evropy - míň domů, víc přírody, míň lidí, víc divoké zvěře. Tu a tam potká turista stárnoucí domorodce, vděčné za příležitost s někým pohovořit.

Tvrdé jádro, tvrdé přistání

Tak daleko to patrně nedojde, katastrofické scénáře většinou chtějí odvrátit trendy, které předpovídají. Už teď je ale východ Německa skanzenem "sociálně tržního hospodářství", varovným příkladem, kam to vede, když se zákony a normy západoevropského státu blahobytu bezhlavě aplikují v postkomunistickém světě. Svým způsobem by mohl posloužit i jako memento všem tuzemským politikům, kteří fantazírují o českém místě v tvrdém, prointegrovaném jádru Evropské unie. Východní Německo do něj s nadšením napochodovalo před čtrnácti lety.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)