Červenec 2004

Generál Jan Šejna – předmět zájmu vojenské kontrarozvědky

Jan Kalous

Redakce CS-magazínu se omlouvá, že autor používá češtinu ministerstva vnitra, která bude znít čtenářům odpudivě, nicméně článek obsahuje zajímavé informace.

I. Úvod

Československá armáda se po roce 1945 budovala na zcela jiných základech než její předmnichovská předchůdkyně. Zatímco armáda první republiky se představovala jako síla důsledně apolitická, po skončení druhé světové války se stala místem střetávání politických stran. Hlavně KSČ se snažila získat v ozbrojených silách pevné pozice, které by jí umožnily opřít se o ně, kdyby si to situace žádala.

Ministrem obrany byl jmenován sice nestraník generál Ludvík Svoboda, ale o jeho orientaci na komunistické představitele se nepochybovalo. Do armády proudily síly pochybného rázu. Pod patronací KSČ sem pronikly kádry, jejichž úkol spočíval v důsledném sledování linie strany.

Po roce 1948 došlo k posílení těchto tendencí, s důrazem na očištění armády od třídně nespolehlivých důstojníků. Vedle pátého oddělení hlavního štábu, tzv. obranného zpravodajství (OBZ), po válce zřízeného a kontrolovaného komunisty, se na “tvoření” nové armády podílely složky StB a vojenské kontrarozvědky. Prací v těchto institucích se pochopitelně účastnili i sovětští poradci (generál NKVD pro oblast střední Evropy měl svoji centrálu ve Vídni). Jmenované instituce se podílely na likvidaci z nejrůznějších důvodů nepohodlných důstojníků (předčasné penzionování, různé provokace, tvrdé výslechy, znemožnění studia rodinných příslušníků apod.). Nejnápadnějším projevem se staly inscenované vojenské procesy.

Moc pátého oddělení generálního štábu vzrostla. Jeho vedoucí, generál Bedřich Reicin, zosobňoval typického straně oddaného a všeho schopného člověka. Zelenou dostávali lidé podobní Reicinovi: průměrní, nevzdělaní, ale angažovaní a věrní komunisté. Jedním z nich byl i pozdější generálmajor Jan Šejna, jehož osobě se věnuje následující text. Vše výše řečené Šejna beze zbytku splňoval. Zájem o něj posílil jeho pro komunisty nečekaný útěk na Západ a jeho vystupování a následně činnost v USA. Jádro této studie tvoří materiály vedené na Šejnu po únoru 1968 vojenskou kontrarozvědkou (VKR).

II. Šejna – voják ČSLA

Jan Šejna se narodil 12. 5. 1927 v Radhosticích. Jeho rodiče (otec Jan, matka Růžena) pracovali v zemědělství. V době svého studia na gymnáziu v Libotyni (v roce 1941) se dostal do konfliktu se zákonem.

Dne 18. 10. 1941 se spolu se svým spolužákem pokusil obohatit o 100 korun v obchodě Karla Kukly. Po jeho manželce požadoval zmíněnou částku jako pokutu poté, když jim prodala rohlíky bez potravinových lístků. Vykazoval se přitom falešným průkazem, který si vyrobil z listu vytrženého ze sešitu. Kuklová si chtěla tento doklad podrobněji prohlédnout, Šejna a jeho společník začali utíkat, ale byli chyceni. Šejna při prvním výslechu uváděl jiné jméno (Lešků z Radhostic), ale později se k činu doznal. Soud v Českých Budějovicích ho 29. 4. 1942 odsoudil k trestu odnětí svobody na čtyři týdny.

Po jeho útěku se o tuto temnou část života Jana Šejny (tuto epizodu neuvedl v oficiálním životopisu) začala zajímat vojenská kontrarozvědka. Ve vyhodnocení Šejnova archivního svazku starší referent 3. oddělení 1. odboru správy VKR major Emil Veselý v červnu 1968 napsal: “Německé úřady, které se případem zabývaly, ohodnotily činnost Šejny jako závažnou, kterou nelze nechat nepovšimnutou a bez trestu.” Veselý dále uvedl: “Nic nesvědčí o tom, že by se spis dostal služební cestou na gestapo. Mezi presenčními razítky se razítko gestapa nebo jiné zpravodajské složky nacistů nenachází.”

V listopadu 1950 začala Šejnova vojenská kariéra. Narukoval k 63. ženijnímu pluku do Terezína. O dva roky později se u téhož pluku stal zástupcem velitele pro věci politické. Později se objevily zprávy, že se do této funkce dostal nevybíravým způsobem poté, co donášel na další vojáky. Šejna postupně stoupal po žebříčku politické správy: v roce 1954 se stal zástupcem velitele pro věci politické ženijního vojska v ministerstvu národní obrany (v této funkci vydržel do roku 1956), v roce 1956 povýšil na náčelníka sekretariátu ministra obrany Bohumíra Lomského (zde do roku 1964) a v roce 1964 se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na MNO (zde až do svého útěku v únoru 1968). Na Ministerstvu si Šejna vybudoval silnou pozici. Měl vlivné známé: mimo jiné přes Antonína Novotného ml. kontakt k prezidentovi. Byl pravou šedou eminencí a obávanou figurou.

V souvislosti se jménem postupně až generálmajora Jana Šejny se taktéž hovořilo o jeho pochybných známých a o transakcích, jejichž zákonnost byla zpochybňována. Šejna našel zálibu v dívkách (hmotně je podporoval, případně se snažil využít svého vlivu a zajistit jim určité výhody). Vedle podvodů se semeny se podílel na podivných obchodech s chatami (zde mimo jiné i pro mladého Novotného a ministra Lomského), auty a tuzexovými korunami. V době svého útěku měl četné dluhy. Nebyl ovšem chráněn jenom svými známými, stal se poslancem Národního shromáždění (od listopadu 1954 zastupoval v NS volební obvod Litoměřice) a vztahovala se tak na něj poslanecká imunita.

Z titulu svých funkcí Šejna věděl o strategii nejen Československé lidové armády, ale znal i údaje o plánech Varšavské smlouvy. Nepochybně byl dobře informován i o činnosti a struktuře Státní bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky a o jejich rezidentech v zahraničí. Mnoho věděl i na nejvyšší představitele strany a státu, a to nejen v ČSSR, ale i v dalších socialistických zemích (hlavně SSSR). Pochopitelně měl přístup k přísně tajným materiálům.

Podle výpisu zabývajícího se znalostmi Jana Šejny v oblasti skutečností utajovaných v zájmu zabezpečení státu disponoval uprchlý generál následujícími údaji: z funkce náčelníka sekretariátu MNO (1956–1964) znal dokumenty předkládané vojenské komisi obrany ÚV KSČ, mohl znát počty ČSLA v době míru i za války, údaje o raketové výzbroji a dislokaci raketových jednotek a o chráněných pracovištích. Dále měl z této funkce přístup ke všem materiálům projednávaným v kolegiu MNO a v předsednictvu ÚV KSČ. Viděl ukázky zbraní a účastnil se cvičení VÍTR, ŠÍP a VLTAVA. Ve funkci vedoucího tajemníka HV KSČ znal materiály kolegia MNO. Byl přítomen operativním poradám ministra, předsednictva HV KSČ, byra hlavní politické správy. Měl možnost se seznámit se všemi materiály ÚV KSČ ve stejném rozsahu jako vedoucí tajemníci krajských výborů. Výpis dále uváděl, že podle dosavadního šetření chybělo celkem 15 přísně tajných a tajných spisů. Zajímavé bylo konstatování, že Šejnovi jeho nadřízení plně důvěřovali, protože se u něj nikdy nepočítalo s provedením kontroly.

V letech 1956–1961 se Šejna účastnil zasedání branné komise (ta se scházela jednou až dvakrát do roka). Mimo něj měli na taková jednání přístup prezident Antonín Novotný, ministr národní obrany Bohumír Lomský, ministr vnitra Rudolf Barák, předseda vlády Viliam Široký a generál Vitanovský.

III. Šejnův rok 1968

Pozice prezidenta a do ledna 1968 prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného (mocného Šejnova ochránce) byla počátkem roku 1968 oslabena. Do čela strany nastoupili komunisté, kteří volali po změně strnulé politiky KSČ. V této souvislosti (tedy se změnou na postu 1. tajemníka strany) se později objevily spekulace o skupině generálů, kteří připravovali akci na podporu Novotného. Padlo zde i jméno nejvyššího politického generála ČSSR Jana Šejny.

Podle informací později citovaných v západním tisku se pučisté sešli začátkem ledna 1968 v ministerstvu národní obrany ve složení: ministr národní obrany gen. Bohumír Lomský, ministr vnitra Josef Kudrna, náčelník generálního štábu gen. Otakar Rytíř, dále Miroslav Mamula a gen. Jan Šejna. Šejnovi byla svěřena okupace Prahy věrnými jednotkami a zatčení odpůrců. Politickou záštitu se měl pokusit získat Novotný. Obrátil se na generálního tajemníka spřátelené KSSS Leonida Iljiče Brežněva. Ten mu ovšem nezapomněl velmi laxní přístup v době, kdy došlo k výměně Chruščova, a postavil se za Dubčeka. Toho již mezitím informoval o přípravě akce generál Prchlík. Stoupenci nového vedení KSČ z řad generálů se sešli ve vojenské akademii. Dubček vyzval armádu, aby zůstala neutrální. Spiklencům se nepodařilo získat pro svoji akci podporu. Dubček tak získal přehled, odkud hrozí uvnitř armády potenciální nebezpečí. Rozhodl se pučisty jednoho po druhém postupně zbavovat funkcí.

Prvním na řadě byl Mamula, jehož nahradil gen. Prchlík. Dalším nahrazeným se měl stát Šejna. Ze strachu před následky svého jednání volil (podle západního tisku) raději útěk. Sám Šejna spekulace o jakémsi převratu v lednu 1968 popřel. Podobné úvahy ovšem jistě nemohly podpořit postavení prezidenta Novotného. Sílily tlaky na jeho odstoupení z úřadu.

Šejna se v době lednového pléna projevoval jako věrný stoupenec Novotného. Na jeho podporu svolal mimořádné schůze předsednictva hlavního výboru KSČ na MNO (3. a 5. 1. 1968). Podle zápisů z těchto jednání vyhlašoval jednoznačnou podporu Novotnému a odsuzoval jeho kritiky. Doporučoval zaslat vyjádření podporující dosavadní styl politiky, kterou symbolizoval právě Novotný (výsledkem byl dopis zasedání ÚV KSČ z 5. 1. 1968 – jistě ho nepodepsal jenom Šejna, nicméně po jeho útěku se ostatní signatáři ke svému podpisu neznali a vše svedli na Šejnu). Právě 5. 1. 1968 zde Šejna řekl: “Je třeba otevřeně říci, že řada názorů ve své podstatě směřuje k vyvolání nedůvěry ve vedení strany. [...] Domníváme se, že takováto situace nejen znesnadňuje, ale i ohrožuje důsledné plnění direktiv XIII. sjezdu strany a říjnových tezí strany. [...] Domníváme se, že je třeba odmítnout osobní či skupinové zájmy a stanoviska a stranicky zásadově a principiálně ochraňovat a prosazovat základní leninské principy života naší socialistické společnosti. [...] Myslím si, jestliže se setkáme s názory, které nás komunisty musí urážet, a to jak směrem k ÚV, vedoucím funkcionářům, tak i s. Novotnému, je naší povinností nejen se ohradit, ale takovéto názory ostře odmítnout a současně informovat ÚV. [...] Myslíme si, že je naší povinností a právem reagovat ve prospěch ÚV, vedoucích funkcionářů a soudruha Novotného.”

V únoru 1968 už začalo být okolo generálmajora Šejny rušno. Ještě v prosinci 1967 získal u Národní banky úvěr 100 000 korun. V lednu 1968 byl zatčen pplk. Moravec. Při jeho vyšetřování vyšlo najevo, že na poškození zemědělských družstev o více než 300 000 korun se podílel i Šejna. Dne 12. 2. 1968 byl Šejna obviněn a následně na něj byl vydán příkaz k zadržení. Jako poslanec Národního shromáždění však měl imunitu a mohl tak být zadržen až po jejím zrušení. Národní shromáždění bylo požádáno o zbavení imunity v cause Jana Šejny 21. 2. Téhož dne ovšem Šejnu na hrozící nebezpečí někdo upozornil (zastupující předsedkyně NS Leflerová nebo snad zástupce nejvyššího vojenského prokurátora Kiesewetter?). Dne 22. 2. se Šejna účastnil recepce na sovětském velvyslanectví. Další host večírku generál Ondrůj později (v dubnu 1968) prohlásil, že Šejna tam byl sám jako kůl v plotě a že se mu celý večer věnoval. Dne 23. 2. nešel Šejna do práce a manželce oznámil, že se chystá na cestu do Českého lesa. O den později spolu se svým synem Janem a milenkou Evženií Musilovou přejel státní hranici (vykázali se diplomatickými pasy) do Maďarska. Dne 27. 2. 1968 byl Šejna zbaven imunity, ale to se již nacházel v Itálii, kam přes Jugoslávii o den dříve přijel. Na americkém velvyslanectví v Římě požádal o vízum do USA. Do Spojených států odletěl 29. 2. 1968. Šejna se nyní cítil v bezpečí před stíháním, které mu na území ČSSR fakticky hrozilo. V Praze však zanechal svoji manželku a další s ním spojené osoby, které měly v budoucnu nést dopady jeho činnosti.

Šejna jako poslanec nemohl být vystaven soudnímu stíhání bez zbavení imunity Národním shromážděním. Ještě 21. 2. 1968 se objevil v budově parlamentu. V té době převzala Leflerová žádost o jeho vydání od náměstka generálního prokurátora a hlavního vojenského prokurátora plk. JUDr. Samka. Až 26. 2. se spustila procedura jednání o zbavení imunity, která skončila kladným doporučením plénu NS. To vystavilo poslance Šejnu trestnímu stíhání a generálního prokurátora zavázalo informovat o dalším šetření případu. Zpráva, že Šejna uprchl, byla v ČSSR publikována 5. 3. 1968. Kritice byl vystaven i parlament a jeho vedoucí představitelé. Ministr Bohumír Lomský oznámil vytvoření speciální komise na MNO. V březnu 1968 byl Šejna zbaven mandátu poslance NS. Ani tyto kroky nemohli uchránit zodpovědné politiky ve funkcích. V březnu 1968 byl odvolán ministr vnitra Kudrna a generální prokurátor Bartuška. V dubnu 1968 se obměny dočkala celá vláda a vedení Národního shromáždění (do té doby předseda Bohuslav Laštovička, místopředsedové Helena Leflerová, Václav Škoda a Michal Chudík)).

V souvislosti se Šejnovým útěkem vznikla otázka, zda existovala osoba, která generála varovala před zbavením imunity a jeho vydáním trestnímu stíhání. Kdo to byl konkrétně? Jan Horský pomáhal Šejnovi a Moravcovi (alespoň podle názoru FMV) zakrývat jejich trestnou činnost, ale informace na odpovídající úrovni nemohl poskytnout. Podezřelým se stal také JUDr. Doleček (po útěku Šejny byl vazebně stíhán, o jeho úmyslu emigrovat ale nevěděl). Další takovou osobou mohl být plk. JUDr. Zbyněk Kiesewetter (později rozpracován v OS r. č. 5879, pozdější nejvyšší vojenský prokurátor, v tomto období přítel Šejny, byl přítomen řadě setkání s ním i s dalšími podezřelými). Tuto možnost potvrdili major Kovář a Šejnův řidič. Důvěrník BÍLÝ uvedl, že na jednom ze setkání Šejny, Kiesewettera, Novotného ml. a Horského se právě Kiesewetter vyjádřil, že Laštovička se bude snažit, aby k Šejnově trestnímu postihu nedošlo.

Agent TENOR informoval zase o tom, že Šejnův zubař Zelenka mu řekl o varování z nejvyššího místa – od prezidenta Novotného. Ačkoliv se StB a vojenská kontrarozvědka snažily zjistit, kdo Šejnu varoval, konkrétního výsledku se nedobraly.

Československé zpravodajské orgány se snažily následně zjistit, jak útěk Šejny proběhl. Podle jednoho nejmenovaného spolupracovníka ve Vídni odeslala rezidentura CIA již 26. 2. 1968 do Washingtonu telegram ve znění: “Generál Šejna OK.” Dne 4. 3. následoval další telegram: Šejnův dokonalý životopis.

V lednu 1970 se k útěku Šejny vyjádřil i pplk. Ladislav Hájek ve svém hlášení vojenské kontrarozvědce. Dne 7. 3. 1968 pozval pisatel vojenského přidělence Itálie v USA plk. Agostino Sorceho. Při otázce na útěk Šejny Sorce uvedl, že se jmenovaný spojil z Terstu s americkým velvyslanectvím v Římě. Italská policie s uprchlíky vůbec nejednala. Italská vláda požádala druhý den USA o odvoz Šejny ze svého území (nechtěla zhoršovat své styky s ČSSR). Podle Sorceho byly činem Šejny překvapeny i USA. Nic nebylo předem domluveno. Hájek dále uvedl informace o Šejnovi, které se mu podařilo získat při recepci 12. 3. a při setkání s náčelníkem US-Army plk. Tchacherem 15. 3. 1968.

Tchacher mu řekl, že Šejna byl po svém příjezdu do USA ubytován na velitelství CIA v Langley (šest mil od Washingtonu). Pracovník styčného oddělení Army pplk. Merrick mu řekl, že Šejna byl podroben výslechu DIA a CIA (k politickým otázkám). Šejna vypovídal ochotně. USA s uprchlým generálmajorem ČSLA počítají do budoucna jako s expertem na Československo. Merrick dodal, že Šejna dostane asi 100 000 dolarů, aby si mohl koupit dům.

Navrátilec do ČSSR František Špaček v prosinci 1969 pro vojenskou kontrarozvědku uvedl, že v New York Times vyšla v polovině roku 1969 informace o motelu, který Šejna vlastní v rekreační oblasti Lake George. Špaček k této zprávě doplnil, že zmíněnou oblast několikrát navštívil a Šejnu zde neregistroval.

Po útěku generála Šejny se ještě dále zvýšil tlak na odstoupení zdiskreditovaného prezidenta Antonína Novotného. Novotný vzdoroval těmto výzvám dva týdny. Poté abdikoval a odjel si doléčit staré žlučníkové potíže do Karlových Varů.

V téže době (přesněji dne 14. 3. 1968) spáchal sebevraždu generál Vladimír Janko, náměstek ministra národní obrany. Odešel tak další člověk významně svázaný se Šejnou a s Novotným. Hovořilo se o spojení Janka se Šejnou, s pokusem o převrat z ledna 1968 a s čistkami v armádě, které z ní mají odstranit důstojníky nepřátelské novému vedení strany a státu. V posledních poznámkách, které si zapsal ve svém deníku, stálo: “Byl jsem již tolik pošpiněn některými soudruhy ve spojitosti se Šejnou. Otevřeně říkám, že žádný rozkaz jsem nikomu nevydal ani bych nevydal ke zneužití armády, ač je jasné i podle zákona, na to měl právo s. Novotný. Jsem dodnes přesvědčen, že informace, které dostal, byly míněny jen a jen pro případ bouří. Šejna později prohlašoval, že gen. Janko se dozvěděl o chystané intervenci sil Varšavské smlouvy a jeho náklonnost k SSSR by nepřežila z této akce vyplývající zhoršení československo-sovětských vztahů.

K případu gen. Janka se vyslovil bývalý pracovník vojenské kontrarozvědky František Častulík. Prohlásil, že během své práce pro zmíněnou instituci získal poznatky o tom, že Janko byl v roce 1939 vězněn jeden až dva dny na gestapu v Ostravě. Nyní se mohl stát obětí vydírání.

Dne 25. 4. 1968 spáchal sebevraždu pplk. Jiří Počepický, náčelník odboru vyšetřování městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze, který byl dobře obeznámen s podrobnostmi případu Šejna – Moravec. Spekulovalo se, že právě přes Počepického dostával Šejna informace o průběhu šetření. V dopise na rozloučenou napsal manželce: “S věcí, do níž jsem se dostal, bude mnoho senzací, mám za to, že volím správnou cestu.”

Československé úřady požádaly začátkem března 1968 americkou vládu o vydání uprchlého generála Šejny, podezřelého z majetkové trestné činnosti. Odvolávaly se přitom na vzájemnou smlouvu o vydání osob obviněných ze zločinné činnosti z roku 1926, která stále platila. Zahraniční média ale již v této době spekulovala o tom, že Šejna vydán do ČSSR nebude (přivezl cenné informace, nedůvěra ke kriminalizaci Šejny). Mluvčí ministerstva obrany USA na dotaz k Šejnově osobě uvedl: “Nezdá se, že vůbec sloužil v armádě. Spíše vypadá jako politický generál.”

V ČSSR byl nepřítomný Šejna 17. 4. 1970 odsouzen za trestné činy (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a zběhnutí do ciziny) k deseti letům odnětí svobody, k propadnutí veškerého majetku, ztrátě čestných titulů a vyznamenání a k náhradě škody ve výši zhruba 230 000 korun.

V listopadu 1968 emigrovali přes Vídeň do USA matka (Elfrída Musilová), bratr (Jan Musil) a přítelkyně milenky (Eva Lörincová) Jana Šejny. V lednu 1970 je následoval i československou rozvědkou a tajnou policií rozpracovaný Jan Horský (přes USA do Austrálie), podezřívaný z agenturní spolupráce s americkou rozvědkou. Ministerstvu vnitra se podařilo zjistit tři adresy uprchlého Šejny (New York, Washington, Lake George). Dále byly sledovány Šejnovy písemné styky s ČSSR.

Do kategorie lidí udržujících kontakt s uprchlým generálem byly zařazeny následující osoby: manželka Viktorie Šejnová, nevlastní dcera Marie Kopřivová, zeť Miroslav Kopřiva, nevlastní syn Vladimír Šejna, manžel Šejnovy sestry Josef Jindříček, otec Jan Šejna, matka Růžena Šejnová, Elfrída Musilová (matka jeho milenky), Vladek Musil (její bývalý manžel), Hana Musilová (jejich dcera), Eva Lörincová (přítelkyně Musilové), Marie Lörincová (její matka), Štefan Lörinc (její otec), Štěpán Lörinc (jejich syn), Anna Popsteinová (její teta), Milan Procházka, Petr Hubený. K nejdůvěrnějším stykům podle sledování bezpečnostních orgánů patřili: Jaroslav Moravec, Jan Horský, Josef Kovář, František Čvanda. Všem jmenovaným a podezřelým osobám věnovala vojenská kontrarozvědka a StB pozornost.

IV. Šejnova činnost v zahraničí

Šejna, jeho milenka Musilová a syn Jan odcestovali koncem února 1968 z Itálie do USA, kde požádali o politický azyl. Taková figura, jakou Šejna nepochybně představoval (nejvyšší politický generál ČSLA a významný hodnostář Varšavské smlouvy), neunikla zájmu tajných služeb Spojených států. CIA mu zajistila ubytování a ochranku. Existovaly zde důvodné předpoklady, že se komunistická tajná bezpečnost a rozvědka pokusí Šejnu buď unést zpět do ČSSR, nebo ho dokonce zlikviduje. Šejna byl podroben výslechu americké vojenské rozvědky. USA mu rovněž poskytly tajné ubytování, finanční prostředky a jeho synovi a Musilové rovněž hmotné zajištění. Šejna mohl americké vládě nabídnout své znalosti z prostředí, které měl za svoji kariéru v ČSLA možnost poznat, a snad i tajné dokumenty, vyvezené z ČSSR. Šejna tento fakt popřel. Podobně reagovaly i oficiální československé instituce s tím, že Šejna samozřejmě zná problematiku věcí, s nimiž přišel z titulu svých funkcí do styku, ale škody způsobené ČSSR útěkem tak předního hodnostáře MNO se budou postupně snižovat v souvislosti se změnami přijatými jako reakce na nastalou situaci.

Generál Ernest Vasiliak ve výpovědi datované v květnu 1972 (výpověď byla 23. 10. 1972 zaslána náměstkem MV ČSSR genmjr. ing. Jánem Hanuliakem náčelníku odboru vyšetřování StB ve VKR plk. JUDr. Rudolfu Šubrtovi s pokynem, aby Vasiliaka co nejdříve vyslechl) uvedl, že na vyžádání gen. Šejny zhotovil od roku 1962 během následujících čtyř let 3059 kusů fotografií tajných materiálů z činnosti MNO. Sám vypracoval seznam čítající 706 položek. Vasiliak se rovněž domníval, že Šejna si tyto dokumenty připravoval dlouhodobě jako špion USA v ČSLA. Operační oddělení generálního štábu při prověřování Vasiliakova seznamu položek konstatovalo, že se většinou nepodařilo prokázat existenci materiálů nebo že takové dokumenty nikdy neexistovaly.

Šejna sám navázal kontakt pouze se svojí rodinou (blahopřání otci k 80. narozeninám a dopisy manželce). Na Moravcovu korespondenci neodpovídal. Československé bezpečnostní orgány nezjistily jeho přesnou adresu (uváděly i tři možná místa). Pohybovaly se v kategoriích “asi, možná, snad”.

Mohlo by se zdát, že se Šejna spokojil s garancemi poskytnutými mu ze strany USA. Šejna si byl jistě vědom své hodnoty (byl považován za znalce problematiky východního bloku). Ve snaze strhnout na sebe pozornost nejen médií vystupoval veřejně s nejrůznějšími senzačními informacemi.

Jaká ovšem byla skutečná hodnota zpráv, které vypouštěl? Mnohé z jeho vystoupení se nepodařilo jednoznačně prokázat (např. zprávy o pokusech na amerických zajatcích během korejské války). Hovořil dále k aféře Pueblo (leden 1968 – zajetí americké výzvědné lodi Pueblo severokorejskými úřady), o sovětsko-čínské roztržce v souvislosti s vietnamskou válkou z pohledu KSČ, o intervenci států Varšavské smlouvy do ČSSR, o novém vedení ČSSR (Dzúr – bývalý fašista, Husák – udavač vězňů ve vězení), o dodávkách zbraní IRA apod. Mluvil i o Chruščovovi, o sovětských maršálech (Koněv, Žukov, Malinovskij), o jednání s Kubánci a s Egyptem, o politice komunistů ve vztahu ke Střednímu východu, o plánech na invazi do západní Evropy, o podpoře portugalské komunistické strany atd. Napsal také knihu s dramatickým názvem Pohřbíme vás.

Z uvedeného výčtu témat, ke kterým se Šejna vyjadřoval, vyplývá, že šlo o záležitosti politicky aktuální. V době studené války Západ jeho svědectvím věřil. Je třeba dát mu za pravdu minimálně v jedné věci – totiž v tom, že v Moskvě skutečně existovala skupina vojenských činitelů, kteří více či méně usměrňovali politická rozhodnutí. Lze věřit tomu, co o nich v jednom ze svých rozhovorů (v srpnovém čísle Readers Digest 1969) uvedl: “Na základě osobních zkušeností s těmito lidmi vím, že kdykoliv se jim jedna z jejich vojenských akcí vyplatí, ženou věc na ostří nože. Svou bezohledností a nesprávnou kalkulací by mohli svrhnout svět do války, které chtějí prostí lidé na celém světě všemožně zabránit.”

Šejnovy výstupy byly pozorně monitorovány a vyhodnocovány. Většinou se dospělo k závěru, že uvedená fakta neodpovídají skutečnosti, respektive že se jedná o Šejnovu příliš bujnou fantazii (jeho vzpomínky byly označeny za pamflet).

V roce 1971 dostalo federální ministerstvo vnitra zprávy o chystaných Šejnových memoárech, které měly vycházet v západních médiích (Washington Post, International Herald Tribune, Sunday Telegraph, Svobodná Evropa, Deutsche Welle). Podepsaný Stavinoha doporučoval provést protiofenzívu, která spočívala v následujícím:

1. Představit Šejnu jako amoralistu, zloděje, slabocha, zrádce. Zpochybnit jeho tvrzení, vyvolat rozpory s novodobou československou emigrací.

2. Tiskový odbor ministerstva vnitra měl připravit seriál o Šejnovi a zajistit jeho uvedení v čs. sdělovacích prostředcích.

3. Druhá správa MV měla dokumentovat útoky proti Šejnovi ze strany současné emigrace po jeho zběhnutí.

Ministerstvo vnitra dále (např. v únoru 1972) kladlo důraz na sledování Šejnovy produkce a doporučovalo prověřovat jím uváděné údaje.

Dne 6. 4. 1968 se v budově Státního departmentu ve Washingtonu uskutečnilo setkání Musilové a Šejny ml. s pracovníky československého velvyslanectví v USA. Oba prohlásili, že ČSSR opustili dobrovolně. Dále uvedli, že by byli ochotni se do Československa vrátit, pokud by bylo zastaveno soudní stíhání generála Šejny (obviněním vzneseným vůči jeho osobě ostatně nevěřili). Neuvedli svá zaměstnání, pouze podotkli, že jsou dostatečně finančně zajištěni.

V. Vojenská kontrarozvědka a akce HONZA

Útěk generálmajora Jana Šejny, člověka s mimořádnými kontakty a těžko odhadnutelnými znalostmi o struktuře ČSLA, vzbudil pozornost vojenské kontrarozvědky a Státní bezpečnosti. Dne 26. 4. 1968 založila hlavní správa vojenské kontrarozvědky spis pro akci HONZA (osobní svazek č. 4634). V dalším období byla monitorována Šejnova činnost bezprostředně před útěkem, jeho kontakty v armádě i mimo ni (včetně šetření Novotného ml.), jeho pokusy o navázání styků s domovem, byla rozpracována řada podezřelých osob (např. rodiče, manželka, matka Musilové apod.). Objevily se zde i úvahy o potenciálním vylákání Šejny z USA a jeho unesení do Československa (podobně jako v případě Bohumila Laušmana).

Uvedené československé bezpečnostní orgány se také snažily zjistit odpovědnost konkrétních osob při zakrývání Šejnovy trestné činnosti a při jeho útěku. K důležitým bodům patřil úkol zpřesnit Šejnovy znalosti přísně tajných dokumentů z MNO, respektive zodpovědět otázku, zda je Šejna vyvezl do USA (v jaké podobě?). Z titulu své funkce znal Šejna mnoho podrobností z politických a vojenských otázek ČSLA a celé Varšavské smlouvy. Nyní šlo o to eliminovat škody vzniklé Šejnovým útěkem a jeho výslechy zpravodajskými službami USA (nikdo nevěděl o šíři Šejnových znalostí a o tom, co vypověděl Američanům). Existovala zde také obava, že západní rozvědka využije lidí, s nimiž se Šejna stýkal. Tyto jedinci byli pochopitelně sledováni a zahrnuti do akce HONZA.

Ve výpisu z šetření na MNO z 9. 4. 1971 se podepsaný pplk. Haase zabýval otázkou, jaké znalosti mohl Šejna mít v době svého útěku do USA. Dospěl k tomuto závěru: Šejna se měl možnost seznámit s operační dokumentací, mobilizační a organizační přípravou ČSLA, operační přípravou státního území, výstavbou ozbrojených sil, kádrovými materiály, velením a spojením. Podplukovník Trojan (bývalý příslušník sekretariátu MNO) se domníval, že Šejna při svém nástupu na místo náčelníka sekretariátu MNO převzal od svého předchůdce (gen. Strašila) trezor s kádrovými materiály a následně si je prostudoval.

V září a říjnu 1970 došlo k jednání příslušníků StB s dr. Řípou, advokátem Šejny a jeho manželky Viktorie. Řípa měl odjet do Holandska. StB předpokládala, že by s ním Šejna mohl navázat styk. V této souvislosti jim Řípa odmítl dát kopii dopisu, který psal Šejnovi. Akceptoval pouze možnost nahlédnutí. O Šejnovi si myslel, že není tak špatným člověkem (mnohé naslibuje, se splněním je to již horší). Na dotaz, zda ví o údajném Šejnově dopisu manželce, poslaném ještě před útěkem z území ČSSR, odpověděl, že existuje-li taková písemnost a získá-li ji, předá ji bezpečnostním orgánům.

Před Řípovým odjezdem se uskutečnila ještě jedna schůzka ve stejném složení. Řípa uvedl, že se seznámil se soudním spisem vedeným proti Šejnovi. Pokud jde o Viktorii Šejnovou, Řípa prohlásil, že o manželových plánech neměla tušení. Šejna sám mu napsal dva dopisy. K lidem majícím ze Šejnovy činnosti užitek podle něj patřili: pplk. Počepický, Horský, předseda JZD z Litoměřic, předseda MNV Úštěk, lidé z ÚVN, hlavně MUDr. Bednář, Moravec (po útěku Šejny se z hlavního obviněného stal pouze svedený) a dr. Kiesewetter (nynější hlavní vojenský prokurátor). StB k Řípovi v závěru poznamenala, že se jedná o osobu, která jim může jisté věci zamlčet. Ovšem v záznamu z poloviny září 1970 je jeho dosavadní činnost v návaznosti na bezpečnostní orgány hodnocena jako dobrá a doporučuje se jeho využití v akci HONZA (Řípa je hodnocen jako impulzivní, seriózní člověk s dobrým poměrem k orgánům MV).

Po útěku Šejny (25. 2. 1968) byla ustavena komise PÚV KSČ ve složení: Černík (předseda), Piller, Šalgovič, Hlína, gen. Prchlík, gen. Pepich. Sekretariát komise tvořili: bývalý plukovník Bizík (ÚV KSČ), býv. plk. Padrůněk (MV), pplk. Dupkala (HPS ČSLA), plk. Kaucký (sekretář Prchlíka), mjr. Jankrle (MV). V subkomisi zasedali zástupci z vojenské prokuratury, z ministerstva vnitra, ministerstva obrany, generálního štábu, vojenské kontrarozvědky. V průběhu vyšetřování zařadil plk. Dupkala mezi důvěrné Šejnovy styky gen. Babku (náčelník KVS Ostrava), plk. Paluše (zástupce náčelníka KS MNO), gen. Širůčka (náčelník OZ GŠ), gen. Janka (sebevražda), plk. Jaška (náčelníka štábu VVO), pplk. Kauška (ÚV KSČ), Květu Foralovou (pracovnice Dukly), plk. Čunáta (vojenská katedra ČVUT), plk. Kiesewettera (hlavní vojenský prokurátor), pplk. Čecha (MVS Praha), jakéhosi plukovníka z krajské vojenské správy Košice, dále pak Horského, pplk. Počepického (zemřel), Josefa Kováře, bývalého prezidenta Novotného a jeho syna a plk. Solfronka (OZS GŠ). Po lednu 1968 generál Pepich pověřil právě plk. Dupkalu, aby prověřil trestnou činnost gen. Šejny. Nešlo pouze o machinace se semeny (Moravec byl zatčen 25. 1. v Ústřední vojenské nemocnici), ale Dupkala měl zjistit, zda Šejna nebyl napojen i na podezřelé obchody s auty.

Ve zprávě HS VKR zabývající se znalostmi Šejny v problematice činnosti VKR se uvádělo, že Šejna znal Statut VKR (schválený v roce 1962) i její strukturu. Dále byly vyjmenovány osoby přicházející s ním do styku. Šejna tak znal plk. Kokošku (náčelníka 1. odb. S-VKR) a pracovníky S-VKR gen. Stavinohu, plk. Pitru a plk. Šorala. V občasném styku se s ním nacházeli pplk. Kalina (zástupce náčelníka 1. odb. S-VKR), pplk. Melnyčok (náčelník 1. odd. 1. odb. S-VKR), pplk. Burian (náčelník 2. odd. 1. odb. S-VKR) a pplk. Selement (náčelník organizačního oddělení kádrového odb. S-VKR). Šejna dále osobně znal tyto pracovníky S-VKR: pplk. Míla, pplk. Zahálku, mjr. Lacinu, mjr. Boučka, mjr. Kučeru, mjr. Dlouhého a mjr. Jareše. Do září 1963 přicházel do služebních a soukromých kontaktů se Šejnou i bývalý náčelník 1. odboru S-VKR plk. Solfronk. Osobní styky s uprchlým generálmajorem udržovali pplk. Čech a mjr. Kovář. V rámci VKR byli její příslušníci rozděleni do tří kategorií:

1. Ten, kdo osobně znal Šejnu (18 jmen).

2. Ten, kdo věděl, že Šejna páchá trestnou činnost a bude za ni stíhán (15 jmen).

3. Další osoby v ČSLA se styky se Šejnou a zastávající nyní funkce (13 jmen).

Všem těmto lidem byla věnována pozornost StB v úzké součinnosti s VKR.

Ve vyhodnocení styků bývalého generálmajora Šejny v akci HONZA (datováno v lednu 1982)) byly v rámci ČSLA rozděleny osoby do tří kategorií:

1. U nichž bylo prováděno agenturně operativní rozpracování (uveden seznam 13 jmen, např. genmjr. Babka, MUDr. Bednář, Čvanda, Kiesewetter ad.) – u nich nebyl zjištěn kontakt se Šejnou.

2. Jimž se věnovala periodická agenturní pozornost a byly provedeny preventivní pohovory (seznam 15 jmen) – také zde bez konkrétních poznatků.

3. U nichž existuje možnost buď vytěžit, nebo využít k rozpracování (seznam 8 jmen).

Po útěku Šejny byli ze svých funkcí odvoláni ministr národní obrany Lomský, náčelník GŠ gen. Rytíř a genmjr. Širůčka (Šejna mu z USA napsal dopis, v němž ho požádal o schůzku). Dále byl sledován písemný kontakt Šejna – ČSSR (Šejna – Širůčka) a ČSSR – Šejna (Moravec – Šejna). Moravec se snažil kontaktovat Šejnu dvakrát dopisem, v němž mu připomínal závazky, které musel převzít po jeho emigraci na Západ. Hlavní správa vojenské kontrarozvědky prověřovala (alespoň podle doplňku k plánu agenturně operativních opatření v akci HONZA z června 1970) 47 osob. Mimo jiné u nich doporučovala zablokovat jejich případné cesty do zahraničí. Tato opatření se netýkala pouze příbuzných a známých Šejny, ale také Musilové a Lörincové. Ve zprávě sekretariátu 1. náměstka ministra vnitra o případu Šejna – Moravec byly jmenovány osoby, na které by se měla zaměřit činnost bezpečnostních orgánů v souvislosti se šetřením Šejnova případu. Jednalo se o následující seznam:

Jan Horský (zástupce britské společnosti Consolidated Telegraph, externí poradce Pan American a BAC) – důvodně podezřelý ze špionáže ve prospěch Západu (zprávy mu měl předávat Moravec, Šejna a Kovář), představen jako temná figura, později emigroval do Austrálie;

gen. Otakar Rytíř (náčelník GŠ), angažoval se ve snaze zastavit trestní stíhání Moravce a zdůvodňoval tento krok údajným zpravodajským zájmem;

Antonín Novotný ml. (syn prezidenta Novotného), snažil se získat omilostnění Moravce u svého otce, měl také Šejnovi vyřizovat úmysl prezidenta udělat ho vedoucím kanceláře prezidenta republiky;

dále se zde vyskytují jména gen. Vosáhla a gen. Mamuly (měli se politicky angažovat v cause Šejna).

Úkolem VKR bylo rozpracovat styky jmenovaných osob se Šejnou a zjistit jejich podíl při útěku bývalého generála ČSLA. Z dalších vojenských osob zasahovaly do případu Šejna – Moravec (a jako takoví zasluhují zpravodajskou pozornost): gen. Babka (náčelník SZS GŠ), pplk. Ticháček (HV KSČ MNO), MUDr. Bednář (ÚVN), plk. Žiebek (generální ředitelství vojenských staveb), pplk. Drobník (velitelství 7. spoj. pluku), pplk. Čunát (HV KSČ MNO), pplk. Kauška (HV KSČ MNO), Chmel (náčelník org. úseku GŘ VLS), plk. Růžička (GŘ VLS), pplk. Duchek (SZS GŠ).

Jaroslav Moravec, obviněný v případě spekulací se semeny, zdůvodňoval svoji trestnou činnost snahou získat prostředky (celkově se jednalo o 215 000 Kčs). Tyto peníze údajně předal z funkce tajemníka ONV pplk. Žákovi ze zpravodajské služby generálního štábu na nákup služebních bytů. Pplk. Žák ale zemřel. Moravec proto žádal zastavení trestního stíhání. Učinil vše v zájmu armády a mohlo by dojít k ohrožení práce vojenské zpravodajské služby.

Generál Rytíř se za této situace domníval, že Šejna se bude na stranické konferenci HV KSČ MNO od Moravce veřejně distancovat, ale že přesto sklidí kritiku za výběr svých nejbližších spolupracovníků. Následně se pokusí zabránit dalšímu šetření případu. Po zatčení Moravce (zajímavé je, že se vyskytly dva časové údaje v souvislosti s jeho zatčením v ÚVN – v prvním případě uvádí 19 hodin, ve druhém 17 hodin) začalo být záhy kolem Šejny nebezpečno. Pozice jeho opor (hlavně prezidenta Novotného) se po lednovém zasedání ÚV KSČ nedaly již označit za stabilní. Šejna se ocitl v přímém ohrožení vyšetřováním a dalo se předpokládat, že by ho v tomto případě neochránila ani poslanecká imunita. Již výše jsem uvedl, že Šejna svým způsobem života (mimomanželské vztahy, machinace s chatami pro nejvyšší státní a vojenské představitele – Novotný, Lomský atd., podezřelé půjčky) mohl v případě trestního stíhání tyto osoby kompromitovat.

K okolnostem případu Šejna – Moravec se vyjádřil plukovník Josef Drong (Šejnu osobně nikdy neviděl). Dne 26. 1. 1968 mu náčelník GŠ gen. Rytíř dal Moravcův osobní spis. Drong se tak seznámil s podrobnostmi i kolem právě probíhajícího vyšetřování. Moravec napsal dopis prezidentu republiky, v němž objasňoval svoji činnost, za kterou byl nyní stíhán. Pomáhal při obstarávání služebních bytů pro potřeby ZS GŠ (uváděl jména pplk. Žáka a pplk. Částky). Celkem půjčil pro tento účel Žákovi sumu 215 000 korun. Žák ale mezitím zemřel a Moravec musel vyrovnat tuto záležitost obchody s jetelovým semínkem. Po prezidentu Novotném žádal zastavení vyšetřování a zdůvodňoval to svojí pomocí zpravodajské správě. Novotný věc předal náčelníku generálního štábu s dotazem, zda skutečně nejsou ohroženy zpravodajské zájmy. Generální štáb Moravcovo odůvodnění zamítl a doporučil celou záležitost dovést do konce.

Ve své výpovědi pro StB (datované 4. 9. 1970) plukovník Alfons Solfronk (bývalý čs. vojenský přidělenec v Rumunsku) uvedl, že se v době, kdy působil v Bukurešti, zúčastnil setkání s vojenským přidělencem USA v RSR plk. Jamesem Roosou. Když spolu debatovali o případu gen. Šejny, Roosa uvedl, že Šejna opustil ČSSR z důvodů pronásledování a nesouhlasu s politikou KSČ. Do USA odletěl normální civilní linkou. Roosa taktéž zmínil, že je mu známa žádost o vydání Šejny zpět do Československa. Podle americké strany zde však scházejí důkazy o trestné činnosti jmenovaného. Šejnu považují za věrohodného znalce.

Náčelník sekretariátu a zástupce ministra národní obrany plukovník František Čvanda v pohovoru o případu Šejny provedeném 25. 9. 1972 charakterizoval jednotlivé osoby ve vztahu k uprchlému generálovi. Z jeho slov vyplývá, že Šejna mohl mít přes mjr. Laštovku přístup k tajným spisům MNO, stejně tak mohl získat přes sekretářku vojenského přidělence v Moskvě prap. Novotnou přístup k informacím o armádě SSSR. Čvanda upozornil také na bývalého Šejnova politruka plk. Škultetyho (později se z něj stal důstojník pro zvláštní úkoly ministra) a na Šejnovo “dvojče” pplk. Trojana (vše mu zařizoval, Šejnovi bezmezně věřil). Jako příslušníky udržující se Šejnou do poslední chvíle styky jmenoval plk. Paluše, plk. Bobka, gen. Šurku, plk. Michalce. Čvanda zde také mimo jiné uvedl, že Šejna se pokoušel psát scénáře, ale v této aktivitě neuspěl. K jeho vztahu s ministrem obrany uvedl, že Lomský věděl o Šejnových milostných dobrodružstvích (např. vztahu k Votrubové). Čvanda se vyslovil k možnosti zneužití některých osob nepřátelskou rozvědkou. Podezříval tyto osoby: Zacha, Tluku, Pšenicu, Vlastimila Sýkoru, Březinu (zdůvodňoval to jejich negativními charakterovými vlastnostmi).

V listopadu 1970 byl proveden obdobný pohovor i s Josefem Kovářem, bývalým příslušníkem HS VKR. Kovář uvedl, že Šejna byl o průběhu vyšetřování Moravce informován od Počepického. Po Moravcově zatčení se pak obrátil na něj, aby zjistil stav pátrání. Kovář podle svých slov nepodnikl vůbec nic a telefonem to Šejnovi oznámil. Ten však již měl zprávy od Kiesewettera. Útěk vnímal jako snahu po vyřešení svých osobních a rodinných nesnází. Vyhnul se tak manželce, Votrubové i postihu za svoji trestnou činnost. Kovář si také myslel, že na Šejnu padala odpovědnost za sebevraždy gen. Janka a Počepického.

Bezpečnostní orgány věnovaly svoji pozornost také významnému známému generála Šejny Antonínu Novotnému ml. Šejna z tohoto kontaktu nepochybně těžil. Podle záznamu pořízeného po rozhovoru s důvěrníkem v srpnu 1971 se Novotný nedíval na Šejnu jako na zločince. Utekl proto, že se obával možného uvěznění (podle Novotného se Šejna dříve před ním vyjádřil, že by ho do takového zařízení nikdo nedostal). K osobě Moravce Novotný uvedl, že on byl hlavní figurou v trestné činnosti, z které je nyní obviňován uprchlý Šejna. Novotný se i v dalším období stal objektem zájmu VKR a StB. Byl na něj veden osobní svazek (stejně jako na Šejnu). Podle jiného záznamu o rozhovoru s Novotným (D – NOVINÁŘ) vnímal syn bývalého prezidenta Šejnu jako sovětského agenta v USA. Jeho otec ovšem neměl s útěkem generálmajora ČSLA nic společného.

Jiný pramen informoval o Šejnových aktivitách z pohledu generála Kužela. Kužel se domníval, že Šejna byl lepší agent než proslulý sovětský doktor Sorge. Jeho útěk tak souvisel s tím, že by mohl být odhalen. Pro své služby Západu, odkud Šejna dostával auta, nepotřeboval tedy machinace s jetelovými semínky. Podle zprávy HS VKR se agent RAK domníval, že by (na základě informací gen. Kužela) mohl být Šejna zapojen i do tranzitu drog přes československé území.

Obdobné názory se objevují i u jiných osob vyslýchaných v souvislosti s Šejnou. Například MUDr. Heřman vyslovil názor, že v útěku Šejny hrála svoji roli i jugoslávská rozvědka. Podobně se k otázce agentství čs. generála pro Západ vyjádřil již zmíněný E. Vasiliak, když Šejnu obvinil z kontaktů a předávání informací americké zpravodajské službě.

Plk. Rudolf Votruba ve své výpovědi označil Šejnu za hochštaplera, zloděje a nečestného chlapa. Jestliže Lomský prohlašoval, že o Šejnově trestné činnosti nevěděl, dopustil se určitě nepravdy. Šejna byl zapojen do soukromých staveb chat a vil u Slapské přehrady. Nebyly mu cizí ani majetkové machinace, a to již v letech 1956–1958 (šlo o machinace s nábytkem z bytů po sovětských poradcích). Votruba se také zmínil o Šejnově specifickém vztahu k ženám. Své bývalé sekretářce (milence) Míle Votrubové (Šejna za tento vztah sklidil stranickou kritiku a opustila ho jeho manželka Viktorie) zařídil místo v ČSAV.

Z výpisu z informace náčelníka ZS GŠ genmjr. Burdy vyplývá, že se Šejna a Moravec pokoušeli zabránit dalšímu šetření případu přes gen. Babku. K činnosti Šejny na Litoměřicku Burda uvedl, že si zde před svým útěkem vypůjčil zhruba 30 000 korun. Mimo jiné se v této lokalitě postaral o domek i pro ministra Lomského.

Vyslechnut byl i MUDr. Milan Bednář z Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, ke kterému Šejna jako k lékaři docházel. Bednář vypověděl, že se Šejnou se seznámil přes politického pracovníka ÚVN mjr. Kyselku (což byl velmi dobrý přítel gen. Šejny). Bednář viděl jmenovaného celkem šestkrát, naposledy asi měsíc před emigrací.

Vojenská kontrarozvědka získala také informace o rozhovoru se zubařem Šejny v USA Josephem F. Zelenkou. Docházel k němu i Šejnův syn s Evženií Musilovou (oba se později vzali a v roce 1981 se jim narodila dcera). Šejna podle Zelenky neměl stabilní zaměstnání, napsal několik knih a článků, poskytnul mnoho interview. V úvahách o svém útěku přiznal, že byl zapojen do machinací (semínka, armádní auta, tuzexové koruny) a byl kompromitován svými kontakty s prezidentem Novotným. Šejna přemýšlel o tom, že by si otevřel restauraci (v české a slovenské kolonii v USA byl velmi populární).

Vojenská kontrarozvědka proto řešila několik zásadních otázek:

1) Jak široké znalosti měl Šejna o jejich lidech a činnosti?

2) Může na základě svých informací ohrozit pozice československých agentů působících v zahraničí?

3) Jak široce je znal?

4) Které tajné objekty MNO Šejna zhlédl a mohl by o nich vydat svědectví?

Z existujících dokumentů vyplývá, že se v čs. vojenské i civilní rozvědce vyskytovaly obavy z ohrožení agentů v zahraničí i obavy z vyzrazení různých přísně tajných informací. Další otázka se nabízí v souvislosti s jeho komplikovaným útěkem: kdyby Šejna patřil do agenturní sítě Západu, proč by volil při svém útěku tak riskantní cestu (přes Maďarsko, Jugoslávii), když mohl jet daleko bezpečněji přes Rakousko nebo SRN rovnou do Itálie? Odpověď hledali i vyšetřovatelé. Došli k závěru, že Šejna nebyl agentem Západu, což ostatně vyvrací i komplikovaná trasa při odjezdu z ČSSR.

V březnu 1968 se velení československé armády rozhodlo, že k prošetření Šejnovy činnosti a okolností jeho útěku vytvoří komisi. Ta měla následující složení: předseda gen. Rusov (tehdy generální inspektor ČSLA, pozdější náčelník GŠ), členové: gen. Šmoldas (po jmenování Rusova náčelníkem GŠ nový generální inspektor ČSLA a předseda této komise), gen. Vítek, plk. Karas, plk. Cerha, plk. Pšenčík, plk. Pšenica, plk. Stejskal, plk. Nigrin, pplk. Stejskal. Tato komise předložila 11. 6. 1968 zprávu čtvrtému zasedání vojenské rady ministerstva národní obrany o výsledcích šetření.

Konstatovala absenci kritiky a kontroly Šejnovy činnosti, i když se k tomu naskytla řada příležitostí (amorální způsob jeho života, milostné aféry, projevy nedůslednosti v práci, roztříštěnost zájmů apod.). Šejna se systematicky připravoval na svůj útěk (prodloužil si platnost svého pasu, promazal si vůz, zajistil si mezinárodní pojišťovací kartu a některé náhradní součástky k automobilu). Jeho dluhy postupně rostly, v druhé polovině roku 1966 dosáhly částky 250 000 korun. Komise vykázala Šejnovu majetkovou trestnou činnost v následující tabulce:

1. zisk za semene zhruba 300 000 Kčs

2. zisk za obstarávání aut 15 000 Kčs

3. vylákání peněz za obstarání bagru 5 000 Kčs

4. zisk za slib opatřit auta (nevrátil, auta neobstaral):

Novák 16 000 Kčs

Kopřiva 35 000 Kčs

Koudelka 15 000 Kčs

5. současné dluhy občanům:

Křivánek 4 000 Kčs

Černuška 7 000 Kčs

Pelech 10 000 Kčs

6. současný dluh u Státní spořitelny v Praze 26 816 Kčs

7. odcizené peníze vylákané na odměny 20 000 Kčs

CELKEM 513 816 Kčs

K částce 513 816 Kčs bylo podle vyšetřovatelů nutno připočíst i výhody z užívání armádních vozidel pro soukromé účely, tj. 112 121 Kčs; dále pak hodnotu práce vojáků pracujících na jeho chatě, tj. 27 108 Kč, a peníze za dřevo, tj. 5000 Kčs. Ke znalostem Šejny Šmoldas uvedl: “Při celkovém hodnocení rozsahu a hloubky znalostí Šejny o utajovaných skutečnostech je třeba brát v úvahu, že i když neměl odborné vojenské vzdělání, nesnažil se zvýšit svou odbornou kvalifikaci a neprojevil úsilí o proniknutí do odborně vojenských otázek ČSLA, přesto vzhledem k jeho přirozené inteligenci lze předpokládat, že častým projednáváním nejdůležitějších celoarmádních problémů na nejvyšší úrovni mu utkvěla v paměti celá řada důležitých konkrétních údajů, které může zneužít.“ K motivům Šejnova útěku se ve zprávě pravilo: “Šejnův útěk byl motivován jeho politickou angažovaností na výsledcích prosincového a lednového pléna ÚV KSČ a bezprostřední příčinou ovlivňující jeho útěk odhalení trestné činnosti. [...] Morální zodpovědnost za cesty vedoucí až k jeho zradě má především s. Novotný.”

V květnu 1968 předložil premiér Černík vládě zprávu o šetření okolností souvisících s útěkem Šejny. Rozebral zde:

1. Šejnův politický profil: hodnocen jako bezcharakterní člověk, demagog a intrikán, vděčící za své postavení svým stykům, hlavně s prezidentem Novotným.

2. Pokusy o zneužití ČSLA a SNB v průběhu prosincového a lednového pléna ÚV KSČ, toto nepotvrzeno, existují různé verze (Moravec: jednalo se o využití ozbrojených sil, proti tomu např. gen. Rytíř).

3. Šejnova trestná činnost: celková částka vyčíslena na 513 816 Kčs (zahrnuto: machinace se semeny, auta, obstarání bagru, sliby aut, sliby občanům, dluh u Státní spořitelny, peníze vylákané jako odměny).

4. Následky jeho útěku: nebyl svázán se zahraniční rozvědkou.

V závěru Černík prohlásil: “Zběhnutím Šejny vznikly pro čs. stát značné škody, neboť Šejna byl seznámen s řadou přísně utajovaných skutečností týkajících se obranyschopnosti naší země. S určitostí možno předpokládat, že vyzradí vše, co ví. Hrozí tu i další nebezpečí, že rozvědku USA seznámí s řadou osob, které se s ním kompromitovaly a tyto osoby mohou být vystaveny velkým tlakům. Bude potřeba, pokud jsou nám tyto osoby známy, aby bylo toto nebezpečí s nimi projednáno, popřípadě byly z preventivních důvodů přemístěny na méně významné úseky práce. To se týká zejména osob z úseku MNO a MV.“

V dubnu 1970 předložil ministr národní obrany genplk. Martin Dzúr zprávu o stavu splnění a účinnosti opatření přijatých v ČSLA v souvislosti s emigrací Šejny. Odvolával se na zprávu speciální komise zřízené přímo na MNO (viz výše). Nebyla zjištěna konkrétní opatření ve věci zneužití armády v době prosincového a lednového pléna. Potvrdil zneužívání prostředků vojenské správy k machinacím a pro Šejnův osobní prospěch. Nedostatky s diplomatickými pasy (za ně byl učiněn zodpovědným gen. Babka) se potvrdily a byly již odstraněny. Ze Šejny se stala nedotknutelná osoba (napomohl tomu přístup jeho nadřízených). Zmíněné skutečnosti potvrdila i zpráva Inspekce ministra národní obrany. Navíc vyčíslila Šejnův dluh vůči vojenské správě (z důvodu pobytu jmenovaného mimo ČSSR hodnocen jako nedobytný) – jednalo se o částku 102 706 Kčs.

Dne 9. 11. 1983 doporučil plk. Lubomír Prejda (SR spec. HS VKR) ve své závěrečné zprávě ukončit rozpracování OS HONZA. K Šejnově trestné činnosti poznamenal, že byla motivována nákladným způsobem jeho života. O jeho spolupráci se západními rozvědkami se vyslovil pochybovačně – vzhledem k trase, jakou Šejna zvolil při svém útěku. Po svém příletu do USA se ovšem jmenovaný dal zcela k dispozici americkým zpravodajským službám CIA a DIA, které z jeho informací v následujícím období vydatně těžily. Tím vznikly ČSSR (hlavně pak MNO a GŠ) nenahraditelné škody (rozsah prozrazení sice nebyl zjištěn, přesto Šejna z titulů svých funkcí disponoval pro Západ cennými informacemi). V souvislosti s jeho útěkem byly vytvořeny komise u předsednictva ÚV KSČ, předsednictva vlády ČSSR a zvláštní komise na MNO. Celkem bylo během prověřování při OS HONZA vyhodnoceno 51 Šejnových styků (z toho 12 důvěrných, 4 blízcí příbuzní a dalších 35 osob). Dále bylo odvoláno nebo přeřazeno na méně důležitá pracoviště 15 osob a s 28 byly provedeny pohovory. Šejna se pokusil pouze jednou kontaktovat genmjr. Širůčku (v roce 1969). “S přihlédnutím k současnému stavu a možnostem pro další rozpracování Šejny v USA a k odstupu času od jeho zběhnutí [...] navrhuji rozpracování Šejny v osobním svazku HONZA, r. č. 4634, ukončit, protože není předpoklad návratu objekta do ČSSR. Podmínky pro ukončení rozpracování jsou splněny i tím, že v období posledních několika let nebyly zjištěny případy, že by Šejna v zahraničí pokračoval v nepřátelské činnosti proti ČSSR“

VI. Závěr

Útěk gen. Jana Šejny otevřel řadu dílčích otázek, které musely čs. úřady co nejdříve vyřešit. Do té doby nezpochybnitelná osoba nejvyššího politického generála ČSLA s mocnými známostmi (až po prezidenta Novotného) byla podrobena rozsáhlému vyšetřování a kritice. Často ho kritizovali lidé, kteří mu v předcházejícím období věrně sloužili nebo pomáhali budovat jeho pozici (Šejna byl léta bez jakékoliv kontroly). Distancovali se od něj i ti, kteří podobně jako on sledovali Novotného politickou linii. Nyní se jim naskytla příležitost vše hodit na Šejnu a spolupodílet se tak na vytváření obrazu zrádce a intrikána.

Šejnova osobnost vypovídá o poměrech, které panovaly v armádě, umožnily mu vybudovat si pozici a skrývat svoje intriky a machinace. Ještě mocnější uplácel různými pozornostmi (např. chaty pro ministra národní obrany Lomského nebo pro prezidenta Novotného). Od nich pak očekával ochranu. V okamžiku, kdy byla pozice jeho záštit zpochybněna a rozhodně se nezdála tak pevnou, sondoval možnost užití ozbrojených sil na jejich podporu (otázka kolem prosincového a lednového pléna ÚV KSČ). Po vypuknutí aféry s jetelovým semínkem volil před hrozbou trestního stíhání útěk do USA. V probíhající studené válce tak Západ získal velmi výraznou osobnost, o jejíž znalostech organizace čs. armády, Varšavské smlouvy, zákulisí řady událostí a vlivných osob nemohlo být pochyb. Dokazuje to i rozsáhlé šetření kolem Šejnova útěku (agenturně bylo zpracováno přes 50 osob) a vyvozování osobní zodpovědnosti u činitelů bezprostředně s ním svázaných (odvolání Lomského, Kudrny, Rytíře ad.).

V USA se Šejna snažil využít svých znalostí. Nepochybně měl americkým rozvědkám co nabídnout. Očekával maximální utajení místa svého pobytu a ujištění, že vláda USA nebude reagovat na oficiální čs. žádost o jeho vydání. Snažil se poutat na sebe i nadále mediální pozornost.

Československé bezpečnostní orgány (tj. příslušná správa StB v součinnosti s HS VKR) se snažily o prošetření Šejnovy trestné činnosti. Šejna byl v roce 1970 odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a zběhnutí do ciziny k deseti letům odnětí svobody. V souvislosti s jeho případem se sledovala odpovědnost dalších osob (Moravec, Horský, Kiesewetter ad.), jeho případné úsilí o navázání kontaktů, rozsah jeho znalostí z problematiky MNO, GŠ, ÚV KSČ. Byl na něj veden osobní svazek (č. 4634). Uvažovalo se o jeho vyvezení zpět do ČSSR.

Politický generál Jan Šejna, černé svědomí MNO, typický obrázek všeho schopného aparátčíka, uměl po útěku do USA využít svých kontaktů v ČSSR a svých znalostí (kterými mohl své bývalé ochránce kompromitovat). Zemřel 23. 8. 1997 ve věku 70 let (pracoval pro CIA jako analytik). Je třeba ovšem hodnotit celý jeho život, tedy i kariéru na Ministerstvu národní obrany. Šejna se stal prototypem prospěcháře a intrikána vychovaného komunistickou stranou.

Příloha č. 1

Životopis Jana Šejny (9. 6. 1952)

“Životopis napište vlastní rukou, perem a inkoustem, jasně, srozumitelně, čitelně a úhledně, vojensky stručně, ale [...] volnou formou a v chronologickém pořádku. Podle podrobných pokynů, které Vám byly vydány, rozveďte [...] v uvedeném pořádku tyto údaje:

O vlastní osobě – všechna data osobní a vojenská; sociální původ, kdy, kde a proč jste vstoupil do KSČ, čís. legitimace, stranické funkce, školení a tresty, ztráta členství, kdy a proč; totéž o příslušnosti k jiným politickým stranám a [...] organizacím; důvod bezpartijnosti od r. 1945; data vzdělání občanského i vojenského; chronologicky všechna zaměstnání a funkce v nich od mládí dodnes; činnost za okupace – občanská i ilegální; všechny údaje o vojenské službě v armádě naší i cizích; kdy, kde, funkce, hodnosti, vyznamenání, zranění, zajetí; zvláštní schopnosti; majetkové poměry a vedlejší příjmy; soudní vyšetřování, odsouzení, věznění, kdy, kde a proč; o Vašich příbuzných a dětech [...]; o pobytu v zahraničí Vašem i příbuzných – kdy, kde, proč a činnost; o manželce – data osobní, o zaměstnání, vzdělání a politické příslušnosti, majetkové poměry a sociální původ, data o jejích příbuzných, o pobytu v zahraničí jejím i jejích příbuzných.

Narodil jsem se 12. května 1927 v obci Radhostice, okres Strakonice, kraj České Budějovice, země česká. Pocházím z rodiny malorolníka, otec vlastnil 3,5 ha půdy, v zimě pracoval jako lesní dělník.

Do dnešního dne dosáhl jsem hodnosti poručíka žen. skup. pol. prac. vel. II. Od 22. 4. 1951 až do dnešní doby zastávám funkci zástupce velitele pro věci politické 63. žen. pluku Povážského v Terezíně.

Jsem národnosti české, otec Čech, matka též Češka. Členem strany jsem od 23. 4. 1946, číslo legitimace D 165147, přijat v místní organizaci Vítání, okr. Horš. Týn. Po celou dobu svého dětství jsem viděl těžký život svých rodičů, když otec musel pracovat v lese velkostatkáře za 400 Kčs za celou zimu a matka skoro zadarmo u velkých zemědělců. Na začátku okupace mně otcův bratr, který byl členem strany již za prvé republiky, vysvětloval program strany, v tomto mě ještě více utvrdil matky bratr Václav Růžička, který byl v zahraničním odboji v Sovětském svazu a po návratu mě seznámil s životem pracujících v Sovětském svazu a prací VKS(b). Otcových a matčiných příbuzných bylo v době okupace vězněno sedm v koncentračních táborech a jeden padl u rozhlasu.

Do strany jsem se hlásil v červnu 1945, přihlášku jsem předal učiteli Josefu Nemejcovi, který ji odevzdával organizaci. Za dva měsíce potom jsem se odstěhoval s otcem do pohraničí a legitimaci jsem neměl ještě vydanou, proto jsem se na podzim hlásil znovu s otcem do strany v místní organizaci Vítání a legitimace mi byla vystavena v dubnu 1946. V této době jsem byl také zvolen jednatelem místní organizace KSČ Vítání. V roce 1947 jako okrskový důvěrník KSČ a referent okresního výboru KSČ. V únorových událostech jsem se zúčastnil schůzí jako referent v místních organizacích a sjezdu rolnických komisí v Praze. V roce 1948 v listopadu jsem byl pověřen funkcí zemědělského tajemníka okresního výboru KSČ, přičemž jsem dostal také stranické školení měsíční v Liblíně, kraj Plzeň. Funkci zemědělského tajemníka jsem zastával až do června 1950, kdy jsem onemocněl se žlučníkem a byl jsem dva měsíce v léčení. Po této době jsem zůstal pracovat v JZD, protože jsem měl jít 1. 10. 1950 na vojnu. Do armády jsem nenastoupil, vzhledem k budování JZD mi byl dán rok odklad a v té době jsem byl znovu referentem OV KSČ a členem OV KSČ. Mimo tyto funkce jsem byl učitel RSŠ v MO Vítání, navštěvoval jsem večerní školu KSČ. Od ledna 1950 do nástupu vojenské služby jsem zastával funkci předsedy MNV ve Vítání.

V jiných politických stranách jsem nikdy organizován nebyl. V masových organizacích jsem byl organizován v SČSP od roku 1949, kde jsem měl funkci důvěrníka v JSČZ, kde jsem byl od roku 1946 a zastával jsem tyto funkce: člen výboru místní organizace, místopředseda okresního výboru JSČZ a předseda okresní komise pro živočišnou výrobu. Obě funkce mně byly dány po únoru 1948. Dále jsem byl od roku 1949 členem ČSM, zakládal jsem místní skupiny v obci Vítání, jejíž jsem se stal předsedou. Mimoto jsem byl místopředsedou okresního výboru ČSM a členem krajského výboru ČSM v Plzni. Tyto funkce jsem zastával od roku 1949 až do nástupu vojenské služby.

Vychodil jsem pět tříd obecné školy v Loštění a čtyři třídy střední školy ve Strakonicích. Z této školy, když se tehdejší úřady dověděly, že matčin bratr utekl za hranice, jsem byl vyloučen a nasazen k velkému zemědělci na práci. Odtud jsem byl nasazen v r. 1943 jako pomocný dělník do kovářské dílny u fy Petrášek ve Vlachově Březí, kde jsem pracoval až do ledna 1945. V lednu 1945 jsem byl nasazen na zákopové práce na Moravu do Hóžové u Rožnova pod Radhoštěm, odtamtud za pět týdnů jsem byl přeřazen na zákopové práce k Hošťálkovicím ve Slezsku (Sudety). Tam jsem pracoval až do začátku dubna, kdy jsme byli před frontou odsunuti a všichni posláni domů.

V době revoluce jsem se zúčastnil hlídek v obci Libotyni, kde jsem s rodiči bydlel od r. 1928 až do r. 1945. V roce 1945 jsem šel s rodiči osídlit do pohraničí obec Vítání, okr. Horš. Týn, kde si otec zabral hospodářství o 13 ha a já jsem pracoval s ním společně. V roce 1947 při scelování a odchodu některých zemědělců z pohraničí jsem se chtěl oženit a zabral jsem si svoje hospodářství 7 ha a otec ze svého hospodářství si nechal také jenom 7 ha. V roce 1948 v říjnu jsem spolu s pěti zemědělci zakládal zemědělské výrobní družstvo, které jím nebylo schváleno a museli jsme čekat až do února 1949, kdy vyšel zákon o JZD. V naší obci jsme najeli hned na III. typ. Po založení JZD jsem byl rodiči mého děvčete vyhnán, proto jsem se neoženil, budovy, které jsem měl od národ. pozemkového fondu, JZD zbouralo a materiál použilo na stavbu družstevní stáje. Pozemky jsem předal JZD, jehož jsem se stal členem. V tomto JZD mimo dobu, kterou jsem byl na okresním sekretariátě, jsem pracoval až do nástupu vojenské prezenční služby. Majetek nemám žádný.

Otec Jan Šejna, narozen 27. 10. 1902 v Libotyni, okr. Prachatice, národnost česká, syn rolníka 3,5 ha. Oba rodiče Češi. Za prvé republiky byl zaměstnán do 18 roků jako čeledín u sedláků, po 18 letech se šel učit tesařem a v této práci byl až do nástupu voj. služby, kterou vykonával v Písku jako kulometčík. Po příchodu z voj. služby pracoval většinou v lese a u velkých zemědělců, až do roku 1927, kdy se oženil a dostal předáno hospodářství za 10 000 Kč. Na tomto hospodářství pracoval až do r. 1945, kdy osídlil pohraničí v obci Vítání, kde je nyní předsedou JZD IV. typu. Mimo hospodářství pracoval jako lesní dělník zvláště v okupaci, kdy tam byl přímo nasazen pracovním úřadem, také v obci Libotín [sic] u velkostatkáře Holoubka. Otec je členem KSČ od dubna 1946. Od této doby je také členem výboru místní organizace. Za prvé republiky, ani za okupace, ani po okupaci nebyl členem žádné jiné pol. strany. Je členem SČSP od r. 1949, kde nemá žádnou funkci, členem výboru JSČZ je od r. 1946. Zároveň byl v okresním výboru jako ovocnář. Je členem JZD od založení (únor 1949) a od této doby až do nynějška je předsedou tohoto JZD v obci Vítání, okr. Horš. Týn.

Matka je dcerou rolníka 3 ha z obce Radhostic, od devíti roků sloužila u velkých zemědělců až do r. 1925, kdy byla jako služka u nějakého úředníka v Praze. Po provdání odešla s otcem na hospodářství, kde pracovala stále až do odchodu do pohraničí. Mimo své hospodářství pracovala většinou u velkých zemědělců za to, že oni pomáhali otcovi s koňmi, protože pole měl otec na velkém kopci, a někdy za živobytí, kterého jsme měli z našich polí nedostatek. Matka je narozena roku 1900, členkou strany od 1. ledna 1948, za prvé republiky, ani v okupaci, ani do února nebyla nikde organizována. Nyní je členkou JZD od roku 1949 a pracuje jako dojička.

Nikdo z rodičů neměl stranické řízení, ani soudní, ani nebyli nikdy trestáni. Otec je z deseti sourozenců, z nichž tři zemřeli, jeden byl organizován v Lidové straně, s kterým od roku 1929 neudržuje žádné styky. Čtyři jsou členy KSČ, z nichž Josef Šejna již za prvé republiky, dva jsou bezpartijní. Matka je ze sedmi sourozenců, z nichž jsou všichni členy KSČ před únorem, jeden – Josef Růžička – tajemníkem na ONV ve Strakonicích. Sestra Marie Šejnová, narozena 28. 11. 1935, vychodila obecnou a střední školu 4. třídy, odkud šla studovat do nižší rolnické školy [...] a nyní studuje ve vyšší rolnické škole. [...] Je členkou ČSM od r. 1949.

Mám tři děti. Jedno vlastní, dvě nevlastní. Vlastní dítě je narozeno v r. 1950. Nevlastní děti, které si manželka přivezla ze Sovětského svazu a já si je vzal za své, měly dřívější jméno Ladislav a Marie Medinský[ch], nyní převzaly moje jméno. Marie Šejnová, narozena v dubnu 1941, navštěvuje národní školu v Srbech, okr. Horš. Týn, je pionýrka. Ladislav Šejna, narozen v dubnu 1945, navštěvuje třídu národní školy.

Nikdo z mých příbuzných mimo matky, bratra Václava Růžičky a mojí manželky není a nebyl v zahraničí.

Václav Růžička odešel po pronásledování gestapem v roce 1939 přes Polsko do Sovětského svazu, kde pak při tvoření zahraničního odboje vstoupil do Svobodovy armády, a vrátil se v roce 1945 jako nemocný, v roce 1945 vstoupil do KSČ a v roce 1949 byl předsedou MNV [...], okr. Strakonice.

Manželka se narodila 1. 12. 1926 v SSSR, obec Albinovka, oblast Žitomirská. Jmenuje se Viktorie Šejnová, roz. Zemeková.

Otec manželky byl mlynářský dělník, za manželku si vzal dceru [...], která od otce dostala mlýn a 18 ha. Po říjnové revoluci jim tento majetek byl zkonfiskován a otec manželky byl na tři roky na Sibiři jako dělník na sovchoze, odkud se vrátil a byl zaměstnán jako krmič na sovchoze a později hlídač. Manželka po vychození školy pracovala jako telefonistka, po příchodu Němců jako dělnice v pekárně. Od roku 1941 byla členkou Komsomolu. Manželka již byla v SSSR provdána, její manžel byl kapitánem sovětské armády a padl ve Velké vlastenecké válce. Do ČSR přišla dobrovolně s rodiči v roce 1947 a osídlila s otcem hospodářství v obci Vítání. Je členkou SČSP od roku 1949, nebyla organizována v žádných politických stranách, až nyní byla jí dána přihláška do KSČ a byla přijata jako kandidát. V roce 1948 byla zvolena místopředsedou místního akčního výboru ve Vítání a od roku 1949 od října zastává funkci předsedy MAV NF ve Vítání. Je [...] členkou výboru JZD. Pracuje v JZD. [...]

Manželka měla dva sourozence. Bratr zemřel v SSSR a sestra je provdána za Končelíka Václava, který pracuje jako řeznický dělník [...], který, než jsem šel do armády, byl členem strany. Nyní nevím, poněvadž s ním neudržuji žádné styky. Sestra manželky byla členkou ČSM od roku 1949. Je zaměstnána jako dělnice. [...] Otec manželky zemřel v roce 1950, matka žije u sestry [...] a je 14 roků nevyléčitelně nemocná. Nebyli a nejsou organizováni v žádné politické straně.

Potvrzuji, že údaje v tomto životopise uvedené jsou pravdivé a úplné.

Terezín 9. 6. 1952

por. žen. Šejna Jan v. r.”

Příloha č. 2

Záznam o rozhovoru s. Dudy s náměstkem asistenta státního tajemníka Walterem Stoesselem (13. 3. 1968)

„Na základě pokynu ústředí jsem dne 13. 3. 1968 v 17:30 hod. navštívil náměstka asistenta státního tajemníka pro evropské záležitosti Waltera Stoessela, abych mu předal formální žádost o vydání uprchlého Jana Šejny. Z americké strany byl rozhovoru přítomen úřadující vedoucí čs. referátu Homer Phelps.

V úvodu návštěvy jsem se odvolal na naše ústní sdělení ze sedmého t. m., kterým jsme předběžně požádali o Šejnovo vydání, a poté jsem předal nótu s přiloženým zatykačem na Jana Šejnu, vydaným vyšším vojenským prokurátorem v Příbrami.

Zopakoval jsem trestnou činnost Šejnovu, poukázal na text úmluvy o vydávání zločinců mezi Československem a USA z r. 1925 v doplněném znění z r. 1935 a podtrhl, že vláda ČSSR očekává, že vláda USA v plném rozsahu splní extradiční povinnost vyplývající ze závazků, jež USA zmíněnou úmluvou převzaly. Zdůraznil jsem rovněž, že čs. veřejnost byla o případu Šejny podrobně informována včetně skutečnosti, že jsme požádali vládu USA o jeho vydání a nyní bedlivě sleduje americký postup v této záležitosti.

Stoessel si přečetl nótu ZÚ a prostudoval předložený zatykač na Šejnu. Sdělil, že nótu přijímá, a poznamenal, že USA věc prostudují (,it will be under consideration‘). S odvoláním na náš poslední rozhovor pak sdělil, že USA nepovažovaly za nutné – jak zněl náš požadavek a jak ukládá extradiční úmluva – Šejnu zatknout a zadržet, neboť ,za daných okolností má vláda USA všechnu potřebnou jistotu, že Šejna by byl k dispozici pro vydání‘ (,available for extradition‘), pokud budou pro to shledány důvody. Odpověděl jsem, že smluvní povinnost USA je zcela jednoznačná a za její plnění nesou výhradně odpovědnost Spojené státy.

Rozhovor trval cca 15 minut.

Ve Washingtonu dne 13. 3. 1968, zapsal Duda.”

Příloha č. 3

Informace o rozmluvě s J. Šejnou ml. a E. Musilovou v USA (10. 4. 1968)

Rozmluva se Šejnou ml. a Musilovou se uskutečnila dne 6. dubna 1968 v 9 hodin na Stadepu. Za ZÚ byli přítomni Turek a Janout, za Stadep Batjerová a Wenick. Šejna a Musilová řekli toto:

Československo opustili dobrovolně. Šejna kvůli otci a Musilová kvůli mladšímu Šejnovi. Předem věděli, že odjíždějí na Západ. Nevidí v tom nic špatného. Odjeli tak, jak bylo uvedeno v tisku. Do Československa se hodlají vrátit, až se situace změní, to je, až bude trestní řízení proti Šejnovi staršímu zastaveno. Obviněním proti němu nevěří. Je jim známo, z čeho je obviňován a že se žádá o jeho vydání. Bez komentáře vzali na vědomí, že mu byl ustanoven obhájce. Cest. doklady neměli u sebe. Batjerová přislíbila dát je ZÚ k prohlédnutí do příštího týdne. Šejna mladší má pas, není si jist výjezdní doložkou. Musilová blíže neuvedla, na jaký doklad cestovala. Je si vědoma, že je v USA bez povolení čs. úřadů. Nikdo z nich nemá zájem o povolení pobytu, neboť to v současné době nepovažují za potřebné. Budou-li mít zájem o návrat, obrátí se na ZÚ. Na tom oba trvali i po opětném vysvětlení, že legalizace jejich pobytu v zahraničí je k ničemu nezavazuje a ponechává otevřenou cestu k návratu. Šejna naznačil, že jeho vztah k otci je silnější než k matce. Musilová připouští, že matka ji bude postrádat. Není však pravda, že matka byla na ní hmotně závislá, ale spíše naopak. Neuvedli, mají-li v USA již zaměstnání a nebo studují-li. Jsou však dostatečně finančně zajištěni, zdroj neuvedli. Neuvedli, kde ponechali při útěku auto. Batjerová doplnila, že v Terstu, a naznačila, že by mohlo být vráceno do Československa. Konzulární pomoc ZÚ zatím nepotřebují. Ochotně si však vzali adresu a telefon. číslo ZÚ. Řekli, že v případě potřeby zatelefonují přímo. Atmosféra schůzky byla zpočátku stísněná. Šejna a Musilová odpovídali jednoslabičně a místy nejasně. Chovali se slušně, jen občas naznačili, že otázky pracovníků ZÚ považují za zbytečné. Pracovníci Stadepu se do hovoru nevměšovali, jen stočil-li se hovor na Šejnu staršího a jeho trestnou činnost, žádali, aby se o tom nehovořilo.

Pplk. Josef Večerník”

Příloha č. 4

Vyhodnocení Šejnova archivního svazku (14. 6. 1968)

Uvedený svazek byl podle pokynu zástupce náčelníka 1. odboru S-VKR pplk. Kaliny vyhodnocen s cílem zjistit, neobsahuje-li některé skutečnosti, které by mohly dokumentovat případný zájem gestapa o osoby figurující ve svazku, zejména o osobu Jana Šejny, nar. 12. 5. 1927.

S ohledem na shora uvedený cíl byly zkoumány otázky:

1. Se kterými bezpečnostními složkami přišel Jan Šejna do styku v souvislosti s vyšetřováním jeho trestné činnosti, které se dopustil 18. 10. 1941. (Vydávání se za úřední osobu, neoprávněné vymáhání pokuty, zhotovení ,úředního dokladu‘).

2. Kdo prováděl vyšetřování Jana Šejny, kterými německými institucemi spis procházel, se kterými německými úřady přišel osobně do styku.

3. Jakou závažnost přisuzovaly samotné německé úřady Šejnově trestné činnosti.

4. Mohlo-li býti trestného činu Jana Šejny využito k případnému tlaku na jeho rodiče.

Ad 1. Z bezpečnostních složek to byla pouze česká četnická stanice ve Vlachově Březí, která 25. 10. 1941 provedla se Šejnou informativní výslech a podala na něj soudní udání.

Ad 2. K vyšetřování se vyjadřovaly nebo je provedly tyto německé úřady: Vrchní zástupce u zemského německého soudu v Praze. (Vyšetřování neprovedl, rozhodl předat případ k vyřízení nižší instanci.) Německý úřední soud v Budějovicích. Provádí se Šejnou výslech 23. 1. 1942 v Husinci a uskutečňuje s ním soudní jednání v Č. Budějovicích dne 29. 4. 1942. Odsuzuje jej k trestu odnětí svobody na čtyři týdny vězení. Konstatuje nutnost provedení výchovných opatření, o jejichž druhu rozhodne příslušná instituce. Německý úřední soud v Klatovech. Zde byl Šejna ve výkonu trestu v době od 24. 5. 1942 do 21. 6. 1942.

Ad 3. Německé úřady, které se případem zabývaly, ohodnotily činnost Jana Šejny jako závažnou, kterou nelze nechat nepovšimnutu a bez trestu. Nedochází však k závěru, že by naplňovala skutkovou podstatu tr. č. 132 říšského zákona, přihlíží k věku obžalovaného (14 let), k tomu, že se dopustil činu naprosto nekvalifikovaně, nekvalifikovanými prostředky a za naivních okolností a že dělá na soud svým výrazem dětinský dojem. Celé soudní líčení trvalo 15 minut. Účastnil se ho otec Šejny a kromě orgánů zástupce německé organizace mládeže, Jugendhilfe NSW‘. Jednání bylo neveřejné.

Ad 4. I když nelze tuto okolnost průkazně vyloučit, jeví se její možnost zpracovateli tohoto vyhodnocení nepravděpodobná. Nic nesvědčí o tom, že by se spis dostal služební cestou na gestapo. Mezi presenčními razítky se razítko gestapa nebo jiné zpravodajské složky nacistů nenachází. Rovněž ručně psané poznámky na spisech nesvědčí o tom, že by se případem zabývaly nebo byly o něm informovány. Že soudní spisy neobsahují žádné materiály k rodičům obžalovaného může vést k pravděpodobné domněnce, že z hlediska německých orgánů byli bezúhonní. Není konstatována ani zmínkou jejich zákonná odpovědnost za činnost jejich nezletilého syna.

Zkoumaný materiál obsahoval 31 (třicet jedna) listů. Mimo spisů s udáním četnické stanice, který je psán česky, jsou ostatní dokumenty v německém jazyce, včetně vyšetřovacího spisu podepsaného vlastnoručně Janem Šejnou ml.

Zpracoval: St. ref. I.-3. S-VKR major Emil Veselý”

Příloha č. 5

Rozsah znalostí Jana Šejny (1968)

1) Rozsah znalostí J. Šejny v oblasti skutečností utajovaných v zájmu zabezpečení obrany státu:

K pracím na operačních plánech ani k seznámení se s nimi nebyl po celou dobu působení na MNO Šejna osobně připuštěn. Přesto však z funkce náčelníka sekretariátu MNO v letech 1956–1964 měl přístup k některým dokumentům, které souvisely s důležitými opatřeními ke zvýšení připravenosti ČSLA a státu k činnosti za branné pohotovosti. Jde zejména o zásadní dokumenty předkládané k projednání vojenské komisi obrany ÚV KSČ od jejího vzniku v roce 1957 až do roku 1964, kdy Šejna přešel na jinou funkci (obsah jednání 1.–25. schůze VKO je přiložen). Jaké znalosti mohl mít v tomto směru, nelze však doposud přesně určit. Z dosavadního šetření a dostupných materiálů bylo zjištěno, že při jednáních VKO o operačních plánech na operačním sále Šejna přítomen nebyl. Nelze však vyloučit, že mu mohou být známy některé skutečnosti související s operační dokumentací, které mohly být uváděny při jednání VKO o dalších otázkách celoarmádního a celostátního charakteru. Usnesení z jednání VKO o otázkách operační dokumentace s termíny platnosti, kdy se předpokládají změny, se však do rukou Šejny jako náčelníka sekretariátu dostaly.

Z dalších usnesení VKO, ke kterým měl Šejna přístup, mohl znát celkové počty ČSLA v míru i za války, množství svazků a útvarů rozvinovaných za války. Znal některé údaje o raketové výzbroji a dislokaci raketových jednotek.

Z dosavadního šetření také vyplývá, že Šejna mohl znát řadu údajů o chráněných pracovištích zvláštní důležitosti předurčených pro dislokaci nejvyšších stranických, státních a vojenských orgánů, a to: technické parametry jako odolnost, kapacita, technické vybavení u těchto pracovišť: K-116, K-16, K-111, S-1, 2, 3; předurčení u K-111, K-116, K-16, u ostatních jeho znalost v tomto směru nelze vyloučit; přesné umístění K-116, K-16, K-111 a pravděpodobně i S-1. Rovněž i u ostatních tyto znalosti nelze vyloučit. Kromě toho pravděpodobně znal i objekt TRNOVANY.

Přítomnost Šejny na dalších státně důležitých objektech je v současné době prověřována přímo na místě. Šejna jako náčelník sekretariátu MNO měl přístup ke všem materiálům projednávaným v kolegiu ministra národní obrany.

V této době kolegium ministra projednalo za jeho přítomnosti 27 materiálů PT – zvláštní důležitosti, obsahující zásadní otázky dislokace ČSLA, bojové pohotovosti ČSLA, řízení a výstavby ČSLA, kádrového zabezpečení výstavby ČSLA, celkové mobilizační připravenosti ČSLA, perspektivního plánu rozvinutí ČSLA v míru a ve válce do roku 1965.

Ostatní materiály projednávané v kolegiu MNO (185 schůzí) byly charakteru přísně tajného a tajného a řešily otázky: rozpracování linie usnesení orgánů ÚV KSČ na podmínky armády; operační a bojová příprava štábů a vojsk; ochrana a obrany teritoria; organizace a dislokace, doplňování ČSLA; bojová pohotovost; řízení a velení do stupně okruh a níže; výběr, příprava, rozmisťování a povyšování kádrů; zabezpečení armády výzbrojí a technikou; materiální, finanční, zdravotnické zabezpečení a investiční výstavby.

Šejna měl také přístup k materiálům pro předsednictvo ÚV KSČ, pokud byly zaslány ministru národní obrany, z nichž podle evidence v sekr. ministra bylo osm materiálů PT–ZD k otázkám spojeného velení, komplexního řešení raketové výzbroje a rozvoje ČSLA do roku 1970.

V letech 1956–1964 se Šejna účastnil většiny ukázek bojové techniky organizovaných pro KMNO a VKO i většiny cvičení pro zahraniční delegace. Prokazatelně se účastnil ukázek: pozemní raketové techniky, nadzvukové letecké techniky, ženijní techniky, cvičení vzdušných [sil] v systému PVO, bojové činnosti let. útvaru ze zamořeného letiště.

Dále se Šejna účastnil cvičení VÍTR, cvičení ŠÍP 95, VLTAVA, opatření spojených s výjezdem vojsk a štábů při berlínských událostech.

Rovněž ve funkci vedoucího tajemníka HV KSČ od r. 1964 až do svého útěku měl Šejna k dispozici materiály kolegia ministra NO, operativních porad ministra NO, předsednictva HV KSČ a byra HPS.

Materiály KMNO tohoto období (145 schůzí) zahrnují šest materiálů PT–ZD o přípravě záloh, úkolech kádrové práce, vyhodnocení splnění úkolů BPP raketového vojska a organizační směrnice pro boj. a polit. přípravu vojsk na rok 1968. Ostatní materiály PT a T jsou stejného charakteru jako v letech 1956–1963. Od r. 1965 se Šejna nezúčastnil 17 schůzí KM.

Od roku 1964 svolával ministr NO operativní porady. Konalo se 45 schůzí, na nichž bylo projednáno 143 bodů. Šejna se zúčastnil 19 porad, materiály však dostal na všechny porady s výjimkou jednoho materiálu PT–ZD. Na oper. poradách se projednávaly otázky kázně a stavu trestnosti, některé kádrové otázky, perspektiva velení a řízení v ČSLA, organizační a dislokační změny 1967, prováděcí plán výstavby ČSLA na rok 1967, hlavní problémy letectva a PVOS z hlediska zkušeností z lokálních válek.

V předsednictvu HV KSČ bylo od roku 1966 projednáno osm materiálů PT, které se týkaly kádrových otázek (změny na stavebně-výrobním úseku, změny předpokládané NGŠ), povyšování, vytvoření GI MNO, dále byly projednávány otázky koncepce rozvoje, hodnocení funkcionářů MNO a jejich vzájemných vztahů a zásadních vztahů a zásadních problémů stranické práce na MNO.

Jako ved. tajemníku HV KSČ byly Šejnovi zasílány všechny materiály pro byro HPS. Z materiálů PT–ZD šlo o zprávu o výsledcích dosažených v přípravě záloh 1963–1965 a návrhy na její další provádění, informaci o stavu plnění usnesení ÚV KSČ, o situaci v zálohách pol. pracovníků ČSLA, o rozmisťování kádrů vel. směru a pol. pracovníků v roce 1967 s návrhy další činnosti.

Z dalších závažných materiálů šlo o plán org. výstavby a dislokace do r. 1980, plán kádrového zabezpečení na rok 1968, hodnocení kádrů v nomenklatuře ÚV KSČ, směrnice pro uvedení ČSLA do bojové pohotovosti a organizační struktura stranickopolitického aparátu vyplývající z realizace obranného systému.

Dále měl Šejna možnost seznámit se se všemi materiály ÚV KSČ ve stejném rozsahu jako vedoucí tajemníci KV KSČ.

Materiály ke všem uvedeným otázkám byly komisí přesně vyspecifikovány do zvláštních přehledů.

Současně se zjišťováním rozsahu materiálů, které měl Šejna k dispozici byla provedena na sekretariátu HV KSČ MNO prověrka dodržování zásad stanovených předpisem Adm-2-1 o manipulaci s vojenskými písemnostmi a Zákl-3-1 o ochraně státního a služebního tajemství v ČSLA. Byly zjištěny vážné nedostatky v manipulaci se spisy a jejich uložením. V letech 1964–1965 nebyla na sekretariátu HV KSČ MNO vůbec vedena evidence došlých spisů. Rovněž evidence pozdějších let není úplná. Podle dosavadního šetření chybí celkem 15 přísně tajných (PT) a tajných (T) spisů. U dvou PT spisů nesouhlasí počet listů a u tří PT spisů byly přílohy předány jako série ,K‘ přímo Šejnovi a chybí o nich záznamy. Šetření o ztrátách uvedených dokumentů pokračuje dále ve smyslu předpisu Zákl-3-1.

K tomu:

a) Znalosti Šejny o obsahu usnesení VKO ÚV KSČ vyplývají z jeho dřívější funkce náčelníka sekretariátu MNO.

b) Technické znalosti o existenci objektů zvláštního charakteru má Šejna z materiálů předkládaných VKO ÚV KSČ a z dřívějšího zařazení ve funkci ZVP náčelníka ženijního vojska MNO.

c) Znalosti o umístění některých objektů vyplývají z osobní přítomnosti na nich. Na objektu K-116 byl Šejna přítomen za účelem zabezpečení pobytu hlavních funkcionářů (stranických i vojenských) před obsazením objektu v roce 1961. Důvod přítomnosti na dalších objektech je komisí dále prověřován.

d) Nedostatky na úseku manipulace s vojenskými písemnostmi a stranickopolitickými materiály jsou způsobeny v prvé řadě Šejnou, který jako náčelník měl povinnost zajišťovat ochranu státního a služebního tajemství a tuto povinnost hrubě zanedbával. V tomto směru nebyl Šejna a jemu podřízený sekretariát vyššími stranickými ani služebními orgány nikdy kontrolován.

Za organizaci a provádění kontroly stavu ochrany státního a služebního tajemství v ČSLA ve smyslu předpisu Zákl-3-1 hl. 1 část, čl. 31–53 odpovídá náčelník GŠ ČSLA, náčelníci složek MNO, velitelé a náčelníci štábů svazů. svazků a útvarů.

V současné době zjišťuje komise příčiny, proč tato kontrola nebyla důsledně prováděna také směrem k sekretariátu HV KSČ MNO. ”

Příloha č. 6

Svodka k osobě Jan Šejna (29. 5. 1970)

Šejna Jan, býv. generálmajor ČSLA, nar. 12. 5. 1927, Radhostice, syn rolníka, národnosti české, čsl. státní příslušník, bezpartijní, naposled zařazen na MNO jako vedoucí tajemník HV KSČ, býv. poslanec Národního shromáždění ČSSR, ženatý, býv. bydliště Praha 6-Dejvice, Neherovská 16, t. č. USA, oblast Lake George.

Jmenovaný je I. odborem III. správy FS ZS rozpracován v akci HONZA – osobní svazek č. 4634.

Na základě rozhodnutí NS ze dne 27. 2. 1968 byl podle čl. 58 zák. č.100/60 Sb. dán souhlas k zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby Šejny pro trestný čin rozkrádání národního majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132, odst. 1., písm. c, odst. 3., písm. a trestního zákona.

Téhož dne dostala vojenská kontrarozvědka příkaz vyššího vojenského prokurátora Příbram čj. 2 Vv 3/68 ze dne 27. 2. 1968 k dodání gen. Šejny do vazby s tím, že proti gen. Šejnovi bylo vzneseno obvinění dne 27. 2. 1968 pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a že trestní řízení je vedeno u Vyšší vojenské prokuratury Příbram. Příkaz VVP Příbram k dodání gen. Šejny do vazby nemohl být proveden, protože šetřením, provedeným vojenskou kontrarozvědkou, bylo zjištěno, že gen. Šejna dne 25. 2. 1968 odjel z Prahy do Bratislavy, kde téhož dne překročil hranice ČSSR–MLR a tentýž den ve 20:00 hodin hranice MLR–Jugoslávie přes hraniční přechod Letemy–Hodošan. Dne 26. 2. 1968 ve 14:30 hodin překročil jugoslávsko-italské hranice na hraničním přechodu Koper. Tato skutečnost je dokumentována šifrou 22 čsl. vojenského přidělence v Bělehradě.

Společně s býv. generálem Šejnou opustili naše území:

Šejna Jan, nar. [...] 1950, Praha, syn, národnosti české, čsl. státní příslušník, student, posledně bytem Praha 6 [...];

Musilová Evženie, nar. [...] 1946, Praha, svobodná, studující, české národnosti, čsl. státní příslušnice, posledně bytem Praha 6 [...], milenka Šejny.

V listopadu 1968 uskutečnila soukromou cestu do Rakouska matka a přítelkyně Evženie Musilové, které této cesty využily k emigraci do kapitalistického zahraničí a odjely do USA, kde vešly ve styk se Šejnou.

Musilová Elfrída, nar. [...] 1912, Praha, rozvedená, české národnosti, čsl. státní příslušnice, původním povoláním úřednice, nyní důchodkyně, posledně bytem Horní Počernice [...], okres Praha-východ;

Lörincová Eva, nar. [...] 1946, Sokolov, svobodná, české národnosti, čsl. státní příslušnice, produkční v čsl. televizi, posledně bytem Praha 6 [...].

Musilová s Lörincovou navštívili v Rakousku jistou známou jménem Valburga Burian, Wien XV, Sechshauser Strasse 28.

Společně s Elfrídou Musilovou emigroval i její syn Musil Jan, nar. [...] 1955, Praha, školák, čsl. státní příslušník, české národnosti, posledně bytem Horní Počernice [...].

V průběhu rozpracování Šejny věnovala vojenská kontrarozvědka pozornost i motivu spáchání trestného činu zběhnutí do zahraničí. Nebyly zjištěny žádné poznatky, že by Šejna před svým útěkem do zahraničí prováděl jinou trestnou činnost, než rozkrádání národního majetku v socialistickém vlastnictví. Rovněž tak nebyl zjištěn nějaký podíl nepřátelských rozvědek na jeho útěku, ani spojení Šejny s nějakou kapitalistickou ambasádou. Bylo zjištěno a potvrzeno, že motivem jeho rozhodnutí opustit republiku byla obava z trestního postihu za trestné činy kriminálního charakteru. Šejna uprchl z ČSSR v posledním okamžiku, kdy již bylo vyžádáno zbavení poslanecké imunity v NS a hrozilo mu zatčení. Později sám v dopise z USA uvedl své manželce, že byl varován a doporučeno mu, aby ,zmizel‘.

Úkonem ,K-3‘ [tj. úkolová prověrka korespondence] byly podchyceny tyto adresy na Šejnu: P. O. BOX 313, Grand Central Station, New York, N. Y. 10017, USA; P. O. BOX 2002, Main P. O. Washington, D. C., 20013, USA; P. O. BOX 654, Lake George, State New York, Z. C., 12845.

Z dopisu v roce 1969 je patrné, že po propuštění z izolace se Šejna se synem a E. Musilovou stali majiteli motelu v oblasti Lake George. V lednu 1970 bylo zjištěno, že pozemek, na kterém se motel nachází, má vykoupit stát a Šejna má zájem o koupi domu ve Washingtonu.

Šejna udržuje písemné styky do ČSSR s:

Šejnová Viktorie, nar. [...] 1921, Albinovka – SSSR, manželka, bytem Praha 6 [...];

Kopřivová Marie, nar. [...] 1941, nevlastní dcera Šejny, v domácnosti, bytem Praha 6 [...];

Kopřiva Miroslav, nar. [...] 1939, zeť Šejny, býv. kapitán ČSLA, nyní taxikář, bytem Praha 6 [...];

Šejna Vladimír, nar. [...] 1945, nevl. syn, občanský pracovník VPP Praha, bytem Praha 8 [...];

Jindříšek Josef, bytem Litoměřice [...], manžel sestry Šejny – Marie, rozené Šejnové;

Šejna Jan, nar. [...] 1902, otec, bytem Litoměřice [...];

Šejnová Růžena, nar. [...] 1900, matka, bytem Litoměřice [...].

Musilová Elfrída (3346 Conectitut, Av. 306, Washington, D. C., Z. C., 20008) udržuje písemný styk do ČSSR s:

Musil Vladek, nar. [...] 1921, býv. manžel, bytem Praha 1 [...];

Musilová Hana, nar. [...] 1948, dcera, bytem Praha 1 [...].

Lörincová Eva, (APT – 306, 3446 Conectitut Av., Washington, D. C., 20008, USA) udržuje písemný styk do ČSSR s:

Lörincová Marie, nar. [...] 1923, matka, [...] okres Praha-východ;

Lörinc Štefan, nar. [...] 1922, otec, bytem dtto;

Lörinc Štěpán, bratr, bytem dtto;

Popsteinová Anna, teta, bytem Podbořany [...], okres Louny;

Procházka Milan, důvěrný přítel, bytem Praha 7 [...];

Hubený Petr, známý, bytem Brno (napsal Lörincové jednorázově dopis).

Před útěkem do kapitalistického zahraničí se Šejna důvěrně stýkal s celou řadou osob. Tyto osoby byly přehodnoceny, 11 osob je pojato do agenturně operativního rozpracování, 13 osobám je věnována občasná agenturní pozornost a ostatní, kteří skýtají záruky politické spolehlivosti jsou postupně vytěžovány. Z nejdůvěrnějších styků lze uvést:

Moravec Jaroslav, nar. [...] 1928 Záboří, bytem Praha 6 [...];

Horský Jan, nar. [...] 1919 Kristy – SSSR, bytem Praha 6 [...];

Kovář Josef, nar. [...] 1928, býv. příslušník VKR (od 31. 5. 1967 v záloze), bytem Roztoky [...];

Čvanda František, nar. [...] 1927, důstojník MNO, bytem Praha 6 [...].

Dále je cestou II. správy FS ZS prověřován poznatek od jistého dr. Františka Ledvinky, zda Šejna neměl vztah k pracovníku AVV dr. Georgu Rueckert.

Současně bude vytěžen voj. základní služby Petr Patik, příslušník VÚ Klatovy, u kterého byla zjištěna adresa na Šejnu do USA.

Další agenturně operativní rozpracování Šejny je prováděno podle plánu AOO a je zaměřeno ke splnění těchto cílů:

V důsledku vytěžení Šejny americkou rozvědkou provádět aktivní opatření ke stykům Šejny (na základě jejich přehodnocení), pokračovat v prověřování hloubky vzájemných vztahů a provádět diferencovaná opatření k včasnému zjištění zájmu a předejít pokusům k možnému využití těchto osob nepřátelskou rozvědkou. Zamezit tak agenturnímu proniknutí do ČSLA a těžiště tohoto úsilí zaměřit hlavně na MNO, GŠ a štáby VO.

Ve spolupráci se správou rozvědky rozpracovat Šejnu a jeho společníky s cílem zjistit současnou činnost Šejny, jeho společenské postavení, finanční zajištění, kam vyjíždí, zda i mimo USA, do kterých prostorů a současně podchycovat, zda do těchto prostorů nevyjíždí i jeho styky z ČSSR. Zkoumat i možnost vyvezení Šejny a Musilové na naše území.

Strš. ref. III.-1.-1. pplk. Karel Haase”

Příloha č. 7

Informace generálního prokurátora ČSSR pro ministra vnitra ČSSR (28. 7. 1970)

Generální prokurátor ČSSR svým dopisem ze dne 1. června a jeho urgencí z 10. července t. r. požádal o sdělení, zda ministerstvo vnitra nemá k dispozici důkazy svědčící o protistátní činnosti odsouzeného Jana Šejny.

Šejna byl rozsudkem Vyššího vojenského soudu Příbram ze dne 17. 4. 1970 odsouzen pro trestné činy kriminálního charakteru (§ 9 odst. 2, § 17 odst. 1, 2 písm. b, c v souběhu s § 158 odst. 1 písm. a, dále § 158 odst. 1 písm. a, odst. 2 písm. a, § 132 odst. 1 písm. b, § 132 odst. 1 písm. c, § 248 odst. 1, 2, písm. b tr. zák.) a pro zběhnutí do ciziny (§ 283 odst. 1 tr. zák.) k maximální výměře trestu za tyto trestné činy, tj. k 10 letům odnětí svobody, dále pak k propadnutí veškerého majetku, ztrátě čestných titulů a vyznamenání a k náhradě škody asi 230 000 Kčs.

Šejna nebyl vyšetřován, obžalován ani odsouzen pro žádný protistátní trestný čin, a to především pro obtížnost dokazování takového trestného činu a zřejmě i pro možné potíže při žádosti o jeho vydání. Vyšetřování celého případu vedl výlučně vyšší vojenský prokurátor v Příbrami.

Z materiálů shromážděných I. a III. správou vyplývá, že československé bezpečnostní orgány v současné době nemají k dispozici přímé důkazy Šejnovy zrádcovské činnosti. Na druhé straně je však známo, že Šejna je a po delší dobu bude významným zdrojem informací pro americkou rozvědku. O těchto skutečnostech svědčí zejména informace, které získali vojenští přidělenci pplk. Horák (USA) a pplk. Solfronk (RSR) v březnu 1968. Tyto informace, byť byly známy orgánům prokuratury již v roce 1968, nebyly použity a jsou z hlediska nám známých materiálů jediným zdrojem, z něhož je možno vycházet při vyvozování dalších trestně právních závěrů vůči Šejnovi. (Ani materiály komise MNO, která podobně objasňovala škody spáchané Šejnou, neprokazují, že by Šejna odvezl do ciziny přísně tajné dokumenty MNO.) Je však třeba upozornit, že oba bývalí vojenští přidělenci získali tyto informace od diplomatických pracovníků protivníka, a proto nelze vyloučit, že je soud odmítne.

V této souvislosti upozorňujeme na to, že jde o problém, který má širší dosah. Osoby, které jsou nositeli zejména státního tajemství zvláštní důležitosti, nelze při jejich útěku do ciziny postihnout žádnou zvýšenou trestní sazbou, pokud jim není dostatečným důkazním materiálem prokázáno, že státní tajemství cizí moci vyzradily (vyzvědačství), neboť náš trestní zákon na takové případy se zvýšeným postihem nepamatuje (na rozdíl od úprav v socialistických a i některých kapitalistických státech).

I když je tudíž v Šejnově případě zřejmé, že spáchal vyzvědačství, které je postihováno až absolutním trestem, musí být soudu předložen o tom přesvědčivý důkaz.

Se zřetelem k shora uvedeným skutečnostem doporučujeme:

1. aby byli vyslechnuti jmenovaní bývalí vojenští přidělenci orgány vyšetřování StB ve VKR,

2. aby byly v dohodě s GP a ostatními orgány činnými v trestním řízení zpracovány podněty k potřebné úpravě trestního zákona a dále pak k jeho přiblížení právním úpravám v socialistických státech (v oblasti protistátních trestných činů).

Prosíme o schválení tohoto vyřízení:

Vážený soudruhu,

k Tvým dopisům čj. GP 0100/70 a 83/70 sděluji, že podle našich informací se Jan Šejna po svém zběhnutí do ciziny stal výhradním objektem zájmu speciálních institucí USA, které provedly veškerá opatření k naprostému utajení všeho, co se Šejny týkalo, počínaje místy jeho pobytu přes důvody Šejnova zběhnutí až po obsah jeho výpovědi.

O protistátní činnosti jmenovaného svědčí sdělení býv. čs. vojenského přidělence v USA pplk. L. Horáka a informační zpráva býv. vojenského přidělence v Bukurešti plk. A. Solfronka. Obě vyjádření jsou z roku 1968 a orgány prokuratury, které případ vyšetřovaly, je měly k dispozici.

Vzhledem k tomu, že poznatky jmenovaných jsou v současné době jediným výchozím zdrojem pro objasnění Šejnovy protistátní činnosti, dal jsem svým orgánům pokyn k jejich výslechu. O výsledku tohoto opatření Tě budu informovat.

Se soudružským pozdravem

soudruh dr. Ján Feješ, generální prokurátor ČSSR, Praha

Obsah informace byl projednán se s. náměstkem Košnarem.

V Praze dne 28. července 1970

Náčelník právního odboru OVS FMV; nahlédne náčelník HS VKR”

Příloha č. 8

Závěrečná zpráva o ukončení OS HONZA (9. 11. 1984)

Závěrečná zpráva o ukončení OS HONZA, r. č. sv. 4634, ve kterém je veden Šejna Jan, bývalý genmjr. ČSLA, nar. 12. 5. 1927, Radhostice, české národnosti, posledně bytem Praha 6, Neherovská 16, t. č. USA, P. O. BOX 2002, Main P. O. Washington, D. C., 20013.

Šejna po výkonu různých funkcí v ČSLA byl v roce 1956 ustanoven do funkce náčelníka sekretariátu ministra národní obrany a v roce 1964 do funkce vedoucího tajemníka HV KSČ. Od roku 1954 byl rovněž poslancem Národního shromáždění ČSSR a v posledním období i členem jeho předsednictva. Z tohoto služebního a politického postavení navázal a udržoval rozsáhlé styky s řadou vedoucích funkcionářů ČSLA, státních a politických orgánů.

Jmenovaný byl znám tím, že pro své přátele pořádal nákladné pohoštění a oslavy, svými sklony k nemorálnímu způsobu života a intimními styky se ženami, což jej finančně vyčerpávalo natolik, že se ve značné míře zadlužoval. Na základě toho pak hledal způsoby, jak tuto svou situaci řešit. Zvolil způsob opatřovat si finanční prostředky cestou páchání trestné činnosti.

Národní shromáždění ČSSR dne 27. 2. 1968 podle čl. 58 zákona 100/60 Sb. dalo souhlas k zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby jmenovaného pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1, písm. c a odst. 3, písm. a tr. zákona. Příkaz vyššího vojenského prokurátora Příbram k dodání Šejny do vazby nemohl být splněn. Šejnovi již dříve bylo zřejmé, že za páchanou trestnou činnost bude postaven před soud, proto dne 25. 2. 1968 společně se synem Janem (nar. 7. 6. 1950) a svou milenkou Evženií Musilovou (nar. 3. 1. 1946) zběhl přes MLR, SFRJ a Itálii do USA, kde požádal o politický azyl.

Jak později bylo opatřeními VKR a v průběhu trestního řízení prokázáno, jeho zběhnutí do kapitalistického zahraničí nebylo motivováno politickými pohnutkami, ale obavami z trestního postihu za spáchanou trestnou činnost majetkového charakteru. O skutečnosti, že jeho útěk neorganizovala nepřátelská rozvědka, svědčí i to, že Šejna volil cestu do kapitalistického zahraničí přes celou ČSSR, MLR a SFRJ, kde mu všude hrozilo nebezpečí zadržení. Vzhledem k vlastnictví diplomatického pasu mohl volit cestu kratší přes Rakousko nebo NSR, což u tak vzácného pramene informací by to byl pro nepřátelskou rozvědku způsob bezpečnější. Možný podíl nepřátelské rozvědky na útěku Šejny do zahraničí vyvrací i sdělení italského diplomata, který se vyjádřil, že příslušní orgánové na italském území byli příchodem Šejny značně překvapeni a předpokládali, že jde o provokaci.

Bylo prokázáno, že Šejna o svém úmyslu zběhnout se nikomu nesvěřil, na útěk se připravoval sám a rozhodl se k němu poté, co byl nezjištěnou osobou varován o připravovaném trestním stíhání proti němu. Nebylo zjištěno, že by páchal jinou než kriminální trestnou činnost.

Rozsudkem Vyššího vojenského soudu Příbram byl dne 17. 4. 1970 za spáchané trestné činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, zpronevěry, spekulace, zneužívání pravomoci veřejného činitele a zběhnutí odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Byly mu uloženy vedlejší tresty propadnutí majetku, ztráta čestných titulů a vyznamenání, náhrada způsobené škody institucím a soukromým osobám. Další osoby, kompromitované trestnou činností Šejny, byly řešeny Vyšší vojenskou prokuraturou nebo civilním prokurátorem.

Dne 26. dubna 1968 byl na Šejnu založen osobní svazek r. č. 4634 s tematikou vyzvědačství pro USA s cílem rozpracování:

1) Zjistit bývalé důvěrné styky Šejny, prověřit hloubku vzájemných vztahů a provést nutná opatření k včasnému zajištění zájmů a předejít pokusům k možnému využití těchto osob nepřátelskou rozvědkou.

2) Vyjasnit, zda Šejna před útěkem z ČSSR nebyl ve styku s orgány cizí moci a doprověřit okolnosti jeho zběhnutí.

3) Soustavně zkoumat ve spolupráci s I. správou SNB možnosti vyvedení Šejny a Musilové na naše území.

Rozpracováním bylo zjištěno, že Šejna byl dopraven do Washingtonu, kde byl postupně vytěžován pracovníky americké špionážní centrály CIA a pracovníky vojenské zpravodajské služby DIA, pro které se stal cenným objektem jak ve vojenské, tak i politické oblasti. Proto ze strany těchto institucí byla ihned po příchodu Šejny do USA učiněna veškerá opatření k naprostému utajení jeho pobytu, výpovědí, činnosti apod. Z toho lze vyvozovat, že Šejna představuje pro nepřátelskou rozvědku experta pro vojenské a politické otázky jak pro ČSSR, tak i ostatní země socialistického tábora. Na základě svých znalostí může prověřovat a odvozovat určité údaje získané zpravodajskou službou USA z politické a vojenské oblasti ideologie.

Na veřejnost pronikly pouze některé skutečnosti, které nebylo možno utajit nebo na kterých měla z taktických a politických důvodů příslušná místa na Západě zájem, aby došlo k jejich zveřejnění v rámci globální politické strategie při vedení psychologické války proti zemím socialistického tábora. V tomto směru jsou známy případy poskytnutých interview zahraničnímu tisku a televizi.

Veškeré materiály získané k Šejnovi z jeho publikací v zahraničním tisku a rozhlase byly předány odboru vyšetřování StB ve VKR k posouzení, zda nedávají podklad pro rozšíření stíhání Šejny. Důvody pro toto rozšíření stíhání nebyly zjištěny.

Za situace střežení všech faktů týkajících se Šejny se jen velmi obtížně dařilo získávat byť dílčí poznatky o jeho nepřátelské činnosti, činnosti vůbec, pobytu apod., i když je předpoklad, že se Šejna dal plně k dispozici nepřátelské rozvědce.

K osobám z řad styků Šejny po upřesnění jejich zařazení byla provedena opatření k zamezení jejich zneužití nepřátelskou rozvědkou, a to za použití prostředků agenturních, technických i oficiálních.

V tomto směru bylo vyhodnoceno 51 styků Šejny, z toho 12 důvěrných, 4 blízcí příbuzní, které byly aktivně rozpracovávány. Dále pak 35 osob, z nichž po přehodnocení byla 12 stykům věnována periodická agenturní kontrola. U osob, kde hrozilo nebezpečí emigrace, byla provedena opatření na státní hranici.

V rámci těchto opatření nebyl zjištěn závažnější signál o zájmech Šejny nebo nepřátelské rozvědky o ČSLA nebo osoby z řad jeho styků.

Při plnění všech těchto opatření je nutno brát v úvahu tehdejší složitou politickou situaci a později i ztížené podmínky pro práci MV. Dále i to, že k Šejnovi jako politickému pracovníku nedisponovala VKR žádnými poznatky k jeho osobě po zařazení na HV KSČ.

K šetření okolností souvisících s útěkem Šejny byly vytvořeny komise předsednictva ÚV KSČ a předsednictva vlády ČSSR. Mimoto na základě usnesení vlády ČSSR č. 186/68 bylo zvláštní komisí Ministerstva národní obrany, zřízené podle RMNO č. 5/68 dne 8. 3. 1968 k prošetření rozsahu znalostí trestné činnosti Jana Šejny za dobu jeho služebního působení v ČSLA, provedeno vyhodnocení všech údajů, které mohl znát v oblasti skutečností utajovaných v zájmu obrany státu. Ve spolupráci s komisí byla prováděna opatření k překrytí těchto míst před nepřátelskou rozvědkou a předávány poznatky v oblasti dezinformace.

Po zjištění značného rozsahu znalostí utajovaných skutečností Šejnou z oblasti vojenské, stranické a státní, byly prováděny příslušné dezinformace, byla provedena opatření na režimových pracovištích a u vedoucích funkcionářů.

Byla přijata a realizována opatření k paralyzování důsledků vyzrazení údajů utajovaných v zájmu obrany státu. Došlo ke kádrovým opatřením vůči těm, kteří byli stykem se Šejnou kompromitováni. Bylo odvoláno nebo přeřazeno na méně důležitá pracoviště 15 funkcionářů, z rozhodnutí vyšších orgánů byli odvoláni armádní generál Lomský a Rytíř a genmjr. Širůčka, s 28 funkcionáři byly provedeny kádrové pohovory. Tato opatření byla projednána v kolegiu ministra národní obrany.

Dle plánu politicko-organizačních opatření ke zprávě ministra vnitra ČSSR o podvratné činnosti protivníka proti ČSSR, schváleného ministrem národní obrany, bylo Inspekci ministra národní obrany uloženo ve spolupráci s MV pro Radu obrany státu připravit zprávu o závěrech v případě Šejny. Inspekci ministra národní obrany bylo v tomto směru uloženo v součinnosti s VKR sledovat a vyhodnocovat účinnost přijatých opatření. Z této spolupráce vyplynulo, že opatření doposud realizovaná po velitelské linii jsou účinná a dostačující k paralyzování znalostí Šejny v oblasti skutečností utajovaných v zájmu obrany státu.

V komplexní zprávě komise MNO ze dne 17. 12. 1968 bylo zdůrazněno, že i když Šejny nedisponoval údaji o komplexní operační dokumentaci, na druhé straně však v důsledku zastávaných funkcí získal vědomosti o struktuře ČSLA, MNO a GŠ a o některých utajovaných objektech, znal řadu vedoucích funkcionářů MNO a GŠ, okruhů a jejich charakteristiky. Vyzrazením těchto údajů způsobil dalekosáhlé škody. Skutečnosti, které vyzradil a jejich rozsah nebyly v konkrétní podobě zjištěny. S odstupem času nemůže Šejna již disponovat žádnými údaji a skutečnostmi z vojenské oblasti.

Prováděnými opatřeními byly krátce po zběhnutí Šejny do USA cestou ZTÚ NÁKUP [tj. úkolovou prověrkou korespondence] a PŘESTAVBA [tj. telefonním odposlechem a kontrolou dálnopisného spojení] zjišťovány písemné a telefonické styky rodinného charakteru na jeho příbuzné v ČSSR. Je znám pouze jeden případ snahy o navázání písemného styku ze strany Šejny s vysokým funkcionářem ČSLA v roce 1969 (genmjr. Širůčka – od 28. 2. 1983 v záloze).

Rozpracováním vyčleněných osob z řad styků Šejny nebylo zjištěno, že by některá z nich projevila zájem o styk s ním, kromě bývalého pplk. Moravce. Moravcova snaha byla motivována osobními zájmy, protože jako ručitel na půjčky ve Státní spořitelně splácel za Šejnu vyšší finanční částky.

V současné době z řad styků Šejny je v ČSLA zařazeno již jen osm osob: genpor. Romočuský Štěpán – VLP ČSSR v RSR, genmjr. Růžička Václav – GŘ VLS Praha, plk. Vrána Josef – KS MNO, plk. Máša Oldřich – VA AZ Brno, plk. Bednář Milan – ÚVN Praha, pplk. Němec Josef – KV USS Pardubice, nprap. Hruška Ludvík – 68. msp, o. p. Čárková Cecilie – Kancelář ministra nár. obrany. Vzhledem k věku některých osob se jejich počet v krátké době opět sníží. Průběžnými prověrkami těchto osob nebyly získány žádné poznatky, které by signalizovaly podezření na možné styky se Šejnou a snahy o jejich zneužití nepřátelskou rozvědkou.

V posledních několika letech písemný ani jiný styk Šejny do ČSSR nebyl cestou ZTÚ NÁKUP podchycen. Ze ZTÚ však vyplývá, že v roce 1982 zaslal Šejna blahopřání svému otci k 80. narozeninám.

Z příbuzných udržuje písemný styk pouze jeho sestra Jindříšková z Litoměřic, tento je však uskutečňován pouze na adresu Elfrídy Musilové (matka milenky Šejny Evženie Musilové). Vyplývá z něj, že Jindříšková není informována ani o skutečnostech týkajících se osoby Šejny a jeho soukromí. V písemných stycích příbuzných a známých Šejny ze zahraničí do ČSSR rovněž neprocházejí žádné skutečnosti týkající se jeho osoby. Nic však nenaznačuje tomu, že by Šejna měl do ČSSR jiné než oficiální spojení.

Poslední konkrétnější poznatky k synovi Šejny a jeho manželce Evženii Musilové (bývalá milenka Šejny), byly získány cestou Milady Turečkové, která pravidelně vyjížděla do USA s Evou Lörincovou (přítelkyně Evženie Musilové ještě před její emigrací), která s dcerou Turečkové bydlela. (Lörincová společně s matkou Evženie Musilové Elfrídou a jejím bratrem v listopadu 1968 emigrovaly do USA). Turečková při svých návštěvách v USA se mimo Lörincové setkávala i s Evženií Musilovou. Dcera Turečkové se však koncem roku 1981 přestěhovala do NSR, čímž skončily možnosti získávání informací z prostředí Šejny a jeho příbuzných.

Dne 27. 8. 1983 vycestovala do SFRJ na turistiku Hana Rehanzlová (nar. 18. 9. 1948) se svojí dcerou Lenkou. Z této cesty se do 11. 9. 1983 do ČSSR nevrátila. Ze ZTÚ NÁKUP vyplývá, že nyní žije v USA u své matky. Přípravy k její emigraci a způsob, jakým se dostala do USA, nebyly zjištěny. Emigrací Rehanzlové však zanikla možnost získávat i kusé informace o rodině Musilové, která má vazby na Šejnu.

S poznatky k činnosti a pobytu Šejny v USA nedisponují ani pracovníci 26. odboru I. správy SNB, se kterými po celou dobu byla prováděna úzká součinnost při jejich rozpracovávání objekta, avšak bez konkrétnějších výsledků, nevyjímaje základních údajů o adrese pobytu Šejny v USA.

Tím došlo k tomu, že v současné době prakticky jediným zdrojem získávání informací o Šejnovi zůstávají poznatky ČTK – mezinárodní redakce, přílohy Zahraničních aktualit.

Z uváděných skutečností v závěrečné zprávě vyplývá, že v podstatě byly splněny cíle stanovené v plánu rozpracování OS HONZA, mimo vytvoření možností pro vyvedení Šejny a Musilové na naše území.

Při rozpracování OS HONZA byly vynaloženy fin. prostředky ve výši 10 437,15 Kčs.

S přihlédnutím k současnému stavu a možnostem pro další rozpracování Šejny v USA a k odstupu času od jeho zběhnutí ve smyslu Směrnic pro činnost pracovníků kontrarozvědky (A Oper-I-1), článek 34, bod 1, navrhuji rozpracování Šejny v osobním svazku r. č. 4634 ukončit, protože není předpoklad návratu objekta do ČSSR.

Podmínky pro ukončení rozpracování jsou splněny i tím, že v období posledních několika let nebyly zjištěny případy, že by Šejna v zahraničí pokračoval v nepřátelské činnosti proti ČSSR.

Podle R[ozkazu] N[áčelníka] HS VKR č. 0020/83 materiály natrvalo uložit do archivu HS VKR z důvodu pobytu objekta mimo ČSSR. Přístup k materiálům uloženým v archivu umožnit pouze po souhlasu náčelníka HS VKR.

Cestou agentury na MNO a GŠ ČSLA bude i nadále věnována pozornost možnému navazování kontaktů ze strany USA rozvědky na osoby, které docházely se Šejnou do styku.

St. ref. spec. I/1 HS VKR plk. Lubomír Prejda

Doporučuji: náčelník I. odboru HS VKR plk. JUDr. Jan Nagy”

(ÚDV)

Zpátky