Červenec 2004

Tomáš G. Masaryk - a co my s ním?

Antonín Klimek

Lidé zapomínají, že roku 1850 v Hodoníně narozený syn pologramotného kočího ze Slovenska a německé hospodyně z jižní Moravy nebyl rodem Čech. Ještě když přišel ve dvaatřiceti letech na Karlovu univerzitu jako profesor, nebyla jeho čeština dokonalá.

Masarykovo vědecké renomé přesáhlo hranice českých zemí i habsburské monarchie. Hlavní síla tohoto filozofa, pedagoga, předsedy jedné z nejmenších, ale mezi vzdělanci vlivné, takzvané realistické strany, poslance říšské rady, však spočívala ve schopnosti vyhmátnout ducha doby a jednat. Kladl provokující, na nové cesty ukazující otázky, byť jeho odpovědi nebyly vždy správné. Měl kuráž postavit se mocným, čelit veřejnému mínění, ať už v boji o Čechům posvátné podvržené Rukopisy, v aféře žida Hilsnera obviněného z rituální vraždy nebo při obraně Jihoslovanů, neprávem obžalovaných vídeňskými úřady.

Já mu slíbil republiku!

Když Masaryk slavil šedesátku, řekl prorocky těm, kdo s poklonami bilancovali jeho zásluhy: "To hlavní teprve přijde." V pětašedesáti zvážil on, dosud obhájce zachování Rakouska-Uherska, perspektivy otvírané světovou válkou a postavil se do čela československého odboje v zahraničí, kde toho o Češích věděli málo a o Slovácích vlastně nic. Stál u kolébky legií a s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem - takřka o dvě generace mladšími - uskutečnili zázrak: uznání státu rozhodujícími mocnostmi ještě před jeho vznikem.

Když byl 28. října 1918 samostatný stát vyhlášen, věděla cizina více o Masarykovi než o Československu. Jistí rakouští a maďarští aristokraté tvrdili, že habsburskou monarchii neposlala do hrobu vojska, nýbrž přesvědčivá výmluvnost Masaryka, jehož argumenty vzali za své rozhodující státníci. Německé noviny publikovaly v čase mírové konference karikaturu, na níž nejmocnější muž tehdejšího světa, americký prezident Wilson, volá: "Sežeňte mi Masaryka! Já mu slíbil nějakou republiku a zapomněl jsem kterou."

A už se to kýve

Při vůli národa k samostatnosti a jedinečné konstelaci dějin na sklonku první světové války, s oním rozpadem Rakouska-Uherska a s absencí vlivu rozvráceného Německa i Ruska ve střední Evropě by československý či český stát vznikl i bez Masaryka. Ale jinak a jiný než ten, jenž se stal pýchou dědů, jejichž do růžova zbarvený pohled zdědila naše generace.

Dějiny Masarykovy republiky byly od počátku úporným bojem o její udržení. Masaryk a Beneš svázali stát - vybudovaný na kvádru versailleského mírového systému - se západními demokratickými mocnostmi, především s Francií. Ta měla ve střední Evropě totožný zájem: nedopustit obnovení agresivní moci Německa.

Systém se však záhy ukazoval notně vratkým. Vztahy Československa s maďarským a polským sousedem do nepřátelství pokřivily teritoriální spory přerůstající v ozbrojené konflikty, poměr k Německu a Rakousku byl chladný, uvnitř státu protestovaly proti začlenění do republiky velké menšiny, zejména více než třímilionová německá; od roku 1921 chce režim v sovětský změnit komunistická strana, "sekce III. internacionály".

Vše kontroluji

Masaryk, obdivovaný cizinou, která jej srovnávala s velkými mysliteli i vladaři minulosti, muž, jehož autorita mezi Čechy byla až nadoblačná, a současně respektovaný příslušníky minorit, tvořil nenahraditelný pilíř státu. Jedině on mohl být volen prezidentem neomezeně.

Byl si svého významu vědom. Sám se oceňoval vysoko, což není u velkých státníků a politiků neobvyklé; politik bez sebevědomí nic nedokáže. Masaryk byl nespornou hlavní morální autoritou ve státě, v němž měl, podporován takzvaným Hradem, daleko větší vliv, než určovala ústava. Karlu Čapkovi řekl, že naše vůdčí politiky a ministry, kteří se musí ještě desítky let zaučovat, svolává na časté porady; "snažím se všechno kontrolovat". Se členy kabinetu někdy jednal jako univerzitní profesor se studenty; občas se ten či onen ministr po strohých výtkách hlavy státu dokonce rozplakal.

I Masaryk ovšem podléhal svým sympatiím a antipatiím; politicky tíhl doleva, volíval sociální demokracii a v cizině se mu zamlouvala britská Labour Party. Vždy však dbal, aby jeho činy vedl zájem státu - a byl si svých lidských slabostí vědom. Když prezidentovi v roce 1925 vyčítali, že protikatolickým vyhrocením oslav Jana Husa popudil věřící i Vatikán, povzdechl si: "Já byl vždy kacíř."

Dejte nám čas

Masaryk založil republiku, z níž chtěl mít stát vzorový, na ideálech humanismu a demokracie. Ale u velikánů bývají i velké omyly. Muž, jenž napsal, že se státy udržují ideály, na nichž vznikly, vložil tomu svému do kolébky tři mylné předpoklady. První: existuje jediný státní národ československý. Druhý: převážně katoličtí Češi a Slováci jsou pokračovateli protestantských tradic. Třetí: národnostní poměry vyostřila teze, že země, v níž žily miliony Němců, tvoří odvěkou hráz proti germánstvu.

Naštěstí byl Masaryk především mužem činů a nelpěl dogmaticky na teorii. Ačkoli věřil v Prozřetelnost, napsal, že osudy jednotlivců i národů se skládají jinak, než se snažíme, že "plány a všecko úsilí nejnadanějších politických vůdců, těch, kdo dějiny dělají" nejsou koneckonců nic jiného než "věštění z výsledků". Z toho mu však vyplývalo "přísné přikázání co nejusilovnější práce"... Jen tak smíme očekávat ty tzv. šťastné náhody.

Masarykem toužených třicet let na upevnění nebylo Československu přáno. Přesto význam a odkaz republiky, která zesnula nedospělá před dvacítkou, překročil rámec dějin jedné generace národa, meze střední Evropy.

Když velká hospodářská krize počátku třicátých let minulého století ožebračila masy, podryla jistoty lidí a dodala svůdnost totalitním učením nacismu a komunismu, přicházel s oslabením demokratických států rozpad versailleského systému, na němž byla Československá republika životně závislá. Přitom zůstala posledním ostrůvkem demokracie ve střední a jihovýchodní Evropě - avšak právě to ji dělalo ještě zranitelnější. Ustrašené, na válku nepřipravené demokratické mocnosti ji byly ochotny přeměnit v obětního beránka, aby od sebe odvrátily hrozbu Hitlerovy agrese.

To už Masaryk překročil osmdesátku, sil ubývalo. Ze všech končin země se přesto ozývalo: Zůstaň nám v čele, tatíčku! Jsi naše jistota. Z čela státu odešel na sklonku roku 1935, ve věku pětaosmdesáti let. Zemřel v září 1937. Rok poté pozbyla republika pohraničí českých zemí, v březnu 1939 zmizelo její neživotné torzo z map. Rozdrtily ji pohyby tak ohromných dějinotvorných sil, že jim menší stát nemohl čelit.

On, ne brankář Hašek

Idea Československa - Masarykova Československa! - však nezmizela. Pro Čechy se takový stát stal samozřejmostí a demokratické mocnosti vývoj přesvědčil, že hození republiky do chřtánu Hitlerovi byl ne-li zločin, tak hloupost a ta bývá v politice často ještě horší. Následky opakované ústupnosti rozpínavým diktaturám poznamenaly zemi na dlouhá desetiletí hnědou totalitou, kterou posléze vystřídala totalita rudá.

Vzpomínku na Masaryka se marně snažili vypudit Čechům z hlavy nacisté i komunisté. Památka na něj přežila rozdělení Československa. Byť většina lidí pořádně nezná život TGM, jeho činy, myšlenky. Mylné legendy se šíří i o Masarykově republice.

Svou poslední velkou knihu - politický odkaz Světová revoluce - Masaryk zakončil poselstvím: "Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie." Ačkoli soudil, že mezi Bohem a člověkem není třeba prostřednictví církví, hlásal: "Náboženství není překonáno."

Má národ s největším podílem nevěřících v Evropě právo hlásit se k Masarykovi? Ale má. Jistě, Čechům se změnil z nejednoduché postavy z masa a krve, mající nejen klady, ale i jasné člověčí slabiny, v zářivou legendu, symbol, zaklínadlo. Vlévá víru, bez níž ani ateisté nedokážou žít, a naději, že Češi toho moc a moc dokázali a zase dokážou. To není málo! Rozhodně je smysluplnější věřit v Masaryka než křepčit na náměstí s voláním: "Hašek je bůůůh!"

(MF DNES)