Červenec 2004

Vetřelci na muslimském poli.

Pavel Kohout

Klíčovou roli v blízkovýchodním konfliktu sehrála nepodařená privatizace půdy

„Sionisté jsou potřební pro tento stát. Peníze, které sem přinášejí, jejich znalosti a píle bezpochyby přispějí ke znovuzrození země,“ napsal počátkem 20. století Daúd Barakat, redaktor palestinského listu Al-Ahrám. Fikce? Nikoli. Židé přicházející v té době do Palestiny byli na rozdíl od posledního půlstoletí arabskou populací skutečně vítáni. Aby ne: imigranti z Evropy či Ameriky přinášeli vzdělání, lékařskou péči, pracovní příležitosti, a životní úroveň Palestinců rostla – například průměrný věk dožití arabské populace se v období 1926–49 zvýšil ze 37 let na bezmála padesát.

Už uprostřed této zdánlivé idyly však doutnala arabská nenávist. Její hlavní příčinou pravděpodobně nebyla závist méně schopných Arabů vůči podnikavým Židům, jak praví tradiční sionistická interpretace, ale – privatizace půdy.

Bezzemci neválčí

Prodej palestinské půdy do soukromých rukou začal v roce 1858. Osmanská říše, pod niž tehdy Palestina spadala, se pokoušela o reformy směřující k modernizaci země. Jejich soubor pod názvem Tanzimat (Přestavba) usiloval o vytvoření společnosti západního střihu, v jejímž rámci mohli obyvatelé různých náboženství a sociálních skupin získat více práv. Součástí Tanzimatu byla i pozemková reforma, která spočívala hlavně v privatizaci obecní půdy na celém území tehdy ovládaném Turky, tedy včetně dnešního Izraele.

Privatizace znamenala pro potenciální vlastníky více povinností než práv. „Mnozí palestinští rolníci, kteří měli peníze na nákup půdy, se rozhodli tuto možnost nevyužít ze strachu z daňové povinnosti a vojenské služby,“ uvádí Charles D. Smith v knize Palestine and the Arab Israeli Conflict (Palestina a arabsko-izraelský konflikt). Bezzemků se totiž netýkala povinná vojenská služba a nemuseli ani platit daň z nemovitosti, která nahradila původní obecní daň. Většinu privatizované půdy proto skoupili zámožní arabští obchodníci hlavně z libanonského Bejrútu a dalších prosperujících arabských měst.

Dlouhou dobu se nic nedělo. Drobní rolníci dále pracovali na polích a pásli stáda jako dříve. Na přelomu století se ale všechno začalo měnit. „Nový typ vlastnictví umožňoval cizincům kupovat a držet půdu pod vlastním jménem. Zahraniční misie, charity a konzuláty ji začaly skupovat ve velkém a budovaly na ní svá náboženská, vzdělávací a zdravotnická centra a také obytné areály,“ vysvětlil k tomu profesor Shadi Ghadban z univerzity v Bir Zeit na Západním břehu Jordánu.

Sionistické organizace, které sponzoroval například baron Edmond de Rothschild, platily za pozemky na celém území tehdejší Palestiny mnohdy až desetkrát tolik co za zemědělskou půdu v Americe. Kupovaly ji hlavně od obchodníků z Libanonu, kteří ji původně lacino privatizovali. Odtud zřejmě pochází část bohatství Libanonu, kterému se ještě v 60. letech minulého století přezdívalo Švýcarsko Blízkého východu.

Z hlediska drobných palestinských rolníků vypadala situace jasně: židovští vetřelci zabírají půdu, která podle tradičních islámských zákonů patří odedávna nám. Právně bylo vše v pořádku, ale pocit křivdy se u nich zakořenil. A pak tu byli ještě vesničtí šejchové, kterým se modernizace spojená s příchodem nových osadníků na soukromou půdu také nelíbila – ztratili totiž statut relativně nezávislých a výsadních autorit.

Ačkoli se nespokojenost s novými poměry týkala jen menší části původní arabské populace, časem vedla k organizovanému násilí, vraždám umírněných palestinských vůdců a k masakrům židovského obyvatelstva. Ve 30. letech už proti arabským demonstracím v Palestině zasahovala britská armáda a židovské osady musely být chráněny ostnatým drátem. Později Palestinci udělali osudovou chybu, když se přidali na stranu nacistického Německa. Zbytek historie je všeobecně známý.

Jako Sudety

Vlastnictví půdy v Izraeli je dodnes ožehavým tématem. V rámci islámu nesmí být muslimská půda prodána bezvěrcům. Takový akt je podle některých názorů roven zradě víry. Tyto extrémní názory byly v islámském světě dlouho vzácné, dnes jsou však běžné v důsledku šíření striktního wahhábovského směru islámu ze Saúdské Arábie. Proto je pro každého palestinského vůdce těžké přistoupit na jakýkoli územní kompromis – tedy částečné postoupení půdy – s Izraelem. Židé na své půdě sice také emotivně lpějí, Izrael jako takový je ale v zásadě sekulární stát, kde smí pozemek vlastnit kdokoli bez ohledu na vyznání.

Problém izraelské půdy, která patřila Palestincům do války v roce 1948, je téměř totožný s problémem majetku zkonfiskovaného sudetským Němcům po roce 1945. Arabové – nejen Palestinci, ale také Egypťané, Jordánci či Libanonci – byli oficiálně spojenci hitlerovského Německa, popřípadě vichistické Francie. Na konflikt z roku 1948, který vyvolaly sousední arabské státy s cílem vyhnat Židy z Blízkého východu, lze proto pohlížet jako na pokračování druhé světové války a na následné konfiskace půdy jako na akt, který byl v souladu s mezinárodním právem. Palestinci a jejich příznivci v nejrůznějších částech světa však mají, mírně řečeno, jiný názor.

(Respekt)