Červenec 2004

Černý domeček (Část 2)

Stanislav Komárek

Druhá část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 4

Boží tělo roku 1914 připadalo na jedenáctého června a obzvlášť se vydařilo. Přípravy byly poněkud zkaleny skutečností, že dva dny předtím spáchal sebevraždu přednosta místní železniční stanice Urválek, jemuž nenadálá kontrola našla v účtech nesrovnalost v hodnotě dvaceti zlatých. „Moment, pánové,“ řekl a vyšel po schodech do služebního bytu, kde se neprodleně zastřelil rovněž služební pistolí, zůstaviv vdovu se třemi zcela malými dětmi. Pojem cti se od těch dob vyvinul do zcela jiných podob, faktem zůstává, že jeho ženu nečekala ani sebemenší penze. Ta byla pochopitelně přiznávána po úřednících přirozeným způsobem umrlých, nikoliv pak po samovrazích, kteří poškodili sami sebe, a tudíž i erár záměrně. Sebevražd nebývalo za stařičkého mocnářství tak málo, ač církev ještě většinou odmítala sebevrahům křesťanský pohřeb a v případě Urválkově pan farář jen tak tak svolil, aby byl v osamění u hřbitovní zdi zakopán z vnitřní, nikoli z vnější strany.

Nedaleká Vídeň měla v sebevraždách per capita světový primát a univerzitní činovníci Masarykova typu se viděli povinováni se tomuto tématu věnovat. Většina světových náboženství není z pochopitelných příčin ze samovražd nadšena, ale vrcholu dosáhl celý fenomén až za německé třetí říše, kde byl i pokus o ni trestán jako oslabení bojové pohotovosti a to i smrtí. Nejeden zachráněný sebevrah tak byl pak v regulérním procesu odsouzen a popraven.

Už den před celou tou slávou probíhaly u Vodrážků horečné přípravy: všechny čtyři dcery, Andula, Julča, Mařka a nejmladší Fanda, si zkoušely slavnostní šatečky a pletly z přinesených zelených sítin košíčky, které pak plnily květy rozmanitých polních a lučních rostlin, jakož i v zahradě natrhanými okvětními plátky plnokvětých pivoněk, aby je mohly zítra v průvodu sypat knězi a jeho doprovodu na cestu. Jinou cenu nežli k takovýmto prchavým dekoracím či k vití věnečků květiny neměly, snad s výjimkou růží v zahradě či drobnokvětých růžiček a rozmarýn za okny. Ještě menší pochopení nežli pro jednotlivé přírodniny, rostoucí a žijící mimo přičinění člověka, bylo pro krajinu jako celek.

Každá cesta mimo okruh městečka a polí se jevila jako hazard, les se chápal jako rejdiště temných sil a i ve dne se do něj na chrastí, borůvky či houby chodilo jen ve velkých skupinách. „Drž se tam, kde sou lidi!“ — zněla devíza, jíž ovšem ušlo, že už pěkných pár desetiletí jsou všechny katastrofy původu spíše společenského nežli dílem lesních či bahenních démonů. Močály porostlé suchopýrem a rojovníkem se pak jevily jako hrůza přímo kondenzovaná, takto i rybníky, které nechávaly eskalovat strach z utopení, a jen ti nejodvážnější si troufli pro květy leknínů zvané „husičky“, jejichž masitě sliznaté středy se s oblibou jedly. Po pádu soumraku už se odvážili ven jen nejstatečnější muži, nebojící se netopýrů zamotávajících se do vlasů a sov vypíjejících oči.

I zvířata se pochopitelně dělila na dobrá a zlá, což ještě nebylo překryto pozdější racionalizací s užitečností a škodlivostí. Místo zmíněných již netopýrů a sov bylo na vratech stodoly či chléva, kde byla tato zvířata přibita, údajně „pro strach a na znamení“. Komu vlastně nebylo úplně jasné. Oblíbená zvířata typu vlaštovek či čápů se naopak těšila všeobecné přízni a jejich usmrcení přinášelo požár či neštěstí. Muži či větší chlapci se věnovali koním a holubům jako objektům reprezentace s nadšením a láskou, ale něco jako univerzální vstřícnost se nevztahovalo ani na lidi (jak říkal sapér Vodička, každý Maďar může za to, že je Maďar), neřku-li snad na zvířata. Tak jako tak byla výprava na květiny do polí a luk čímsi vysoce riskantním (cesty za prací tamtéž tuto příchuť neměly) a dívky ji konaly s krajní opatrností.

Povaha doby byla sice taková, že víra v polednice a klekánice nenacházela už ohlas ani u malých dětí, nicméně třeba strach z vlků, oficiálně pravda vyhubených roku 1775, se držel v neztenčené míře a četné historky nechávaly vstávat vlasy hrůzou: Třeba i na Balkáně známá pověst o sedlákovi, který v zimě s kmotrem vezl na saních od křtu dítě, byl přepaden smečkou vlků a nezbývalo mu než hodit nebohé robátko v rámci vlastní záchrany šelmám — typické na celé historce je, že bylo už pokřtěné, šlo tedy rovnou do nebíčka. V jiné vsi zas zahnali vlci v zimě na strom zbloudilého kominíka, ten k ránu ochromený chladem spadnul a vesničané našli už jen štětku a umělý chrup. Jinde zas vlci ukradli na poli dítě a mezi sebou je vychovali — lidé je pak viděli z vozu v silničním příkopu, na všech čtyřech, zarostlé a zpustlé. Vlkodlaci po okolí vídáni nebyli.

Sváteční den nastal a z kostela se vypravilo procesí v plné parádě — nejdříve zástup holčiček v bílém odění, sypoucích květní plátky, potom farář s oběma kaplany a velkou asistencí, nad nimiž nesli obrovský baldachýn místní radní s panem starostou v čele. V parádních uniformách nastoupili hasiči, ostrostřelci, železničáři, hajní a úřednictvo. Vědělo se, že ve Vídni při obdobné slavnosti nechybí ani císař pán s celým domem habsburským.

Průvod procházel od jednoho improvizovaného oltáře ke druhému, s dekorací z mladých břízek a spoustou květin, nechyběla ani obligátní slavnostní salva. Kromě kléru měl sotvakdo z přítomných představu, co vlastně teologicky celá tato oblíbená a v životě městečka centrální paráda znamená. Někteří věděli, že německy se jmenuje celá akce Fronleichnam, a soudili tudíž, že se jedná o adoraci Kristova těla mezi smrtí a vzkříšením. Netušili, že se jedná o Kristovo tělo v proměněné hostii, nesené ostatně v monstranci v průvodu, a že německý název je archaický, z dob kdy slovo Leichnam neznamenalo mrtvolu, ale právě tělo, tak jako dodneška holandské lichnaam. To ale zajímalo sotvakoho a v poledne už všichni zasedali ke svátečním obědům.

V odpoledních hodinách téhož dne se vypravil druhý Vodrážkův syn Honzík se svým psem za humna hrát si s dětmi. Jan, konkrétně Jan Křtitel — byl tak pojmenován po patronu blatnického kostela — byl senzibilní a poněkud ufňukané osmileté dítě, trochu špatně padnoucí do prostředí, v kterém se narodilo. Jeho skrytým, ale antiklerikálnímu otci samozřejmě nepřiznaným přáním bylo stát se jednou „velebným pánem“ a v duchu litoval, že nemohl jako jeho sestry jít v čele průvodu s košíčkem květin a nabíranými rukávky. Teď byl středem jeho pozornosti a největší láskou pes Rofík, asi tříměsíční černobíle strakaté štěně, které od kohosi před nedávnem dostal — štěňata se v této době pochopitelně dávala zadarmo, aby se jejich přebytku majitelé zbavili a nemuseli je topit.

Za humny už byla početná společnost — děti se právě bavily vypalováním mraveniště na jedné z mezí. Schylovalo se k další sadistické produkci — jeden z kluků sebral několik velkých hlemýžďů a přihodil je do praskajícího ohně. Pak malí manipulátoři se zájmem sledovali, jak někteří z plžů úžasnou rychlostí ohniště opouštějí, dalo by se říci, že „upalují“ nebo „si to hasí“ (k někdy totožnému významu opačných slov zde odkazujeme na Freudovu práci Vom Gegensinn der Urworte, vyšlou o čtyři roky dříve).

Dětský sadismus, jev, který se dnes přesunul hlavně na rovinu virtuálních produkcí, se tehdy realizoval hlavně na zvířatech a tvořil na venkově pravidelnou součást her, nad níž se dospělí nepozastavovali, pokud nepotrefovala zvířata hospodářsky důležitá. Celý fenomén je z psychologického hlediska dosti záhadný — má jakousi spojitost se sexem (většinou vyhasíná se začátkem sexuálního života a je výraznější u chlapců) a taky s mocí (rodiče děti i nadřízení podřízené dusili tehdy nesrovnatelně více než dnes, ale touhou „poslat dál“ zakoušené násilí se celý jev nevyčerpává; pochodí tak jako všechny temné stránky „ze srdce lidského“, nikoli ze sociální reality, jak věděli už církevní otcové a později i tehdy ještě malý Konrad Lorenz). Souvisí i s obecně lidskou škodolibostí a s touhou po poznání neznámého a lechtivého — od fyziologických pokusů se podobné aktivity často lišily jen menší metodickou propracovaností a chyběním společenského pověření (Při kolika stupních začínají koagulovat povrchové proteiny u plžů?). Fenomén sám se navíc neomezuje jen na lidi, i kočky či lišky si podobným způsobem se zjevným potěšením s kořistí „hrají“.

V líčené době už sice knihy pro mládež násilí na kočkách, žabách či ptáčcích odsuzovaly, ale síla tradice je větší. Proto budilo podivení, když Honzík

vykřikl „Nechte je!“ a jal se méně šťastné šneky z ohně zachraňovat. Ničitelské emoce se náhle zvedly a jeden z kluků zařval: „Držte ho, já mu toho jeho čokla vověsím!“ Tři pomocníci už poměrně slabého a zoufale vřeštícího Honzu drželi a čtvrtý dokonal na větvi staré švestky pomocí kousku provazu dílo zkázy. Když se zvířátko přestalo cukat, pustili vyčerpanou oběť a i s mrtvolkou ji nechali utéci. Psíkovi by snad ještě s umělým dýcháním a srdeční masáží byla pomoc, ale to Honzu, šokovaného a hrůzou bez sebe, ani nenapadlo.

Přiběhl domů úplně bez dechu a v záchvatech křečovitého pláče nebyl k utišení. Rodiče nemohli dlouho zjistit, co se vlastně stalo, až to přerývaně ze syna po malých kouscích dostali. Rázem se uklidnili, protože ztráta se jim jevila jako banální. Když se Honzík přes domlouvání neuklidňoval, spráskal jej otec Vodrážka „jako psa“ (to tehdy ještě nebylo literární klišé, ale příměr ze života), „aby měl proč řvát“. Chlapec však začal postupně rudnout a rozpalovat se horečkou a mezi atakami pláče se mátl, mluvil z cesty a volal psíka a matku. Mezi rodiči vznikla hádka, zda brutální exekuce nezpůsobila chlapcův „fantas“, což otec popíral a hrozil, že mu ještě přidá a že celá chyba byla v tom, že je to maminčin mazánek a dosud ho bil málo. Nakonec usoudili, že dítě má „hlavničku“, tj. zánět mozkových blan, a matka je balila do studených obkladů a přikrývala tlustou peřinou. Už večer začal Honzík halucinovat, vyskakoval z postele a nepřítomně se díval po okolí, třásl se a nebylo možné se s ním jakkoli rozumně domluvit. Otekl mu krk a z nosu začala vytékat hnisavě krvavá tekutina. Kolem půlnoci se uklidnil a krátce nato zemřel.

Překvapení bylo větší nežli smutek a zděšení rodiče se uklidňovali konstatováním, že „Pánbůh dal, Pánbůh vzal“ a že příliš chytré a přemýšlivé děti stejně nikdy dlouho nevydrží. Ráno už dr. Lustig jen zběžně ohledal tuhnoucí mrtvolku, aniž poznal, že se jednalo o perakutní záškrt, první případ přicházející nové epidemie. Slovo epidémia znamenalo ve staré řečtině přiblížení se nějakého božstva, které vyžaduje náležité obřady a uctívání, jinak může přivolat trest, třeba v podobě nakažlivé nemoci (tentokrát se blížil bůh Áres, ale nikdo netušil, jak dlouhé a nákladné budou obřady s jeho epifanií spojené). Rodiče našli druhý den i mrtvého Rofíka v jednom koutě dvora a zakopali jej na zahradě, Honzík byl pohřben o dva dni později za účasti všech jeho školních kamarádů ve slavnostních oblečcích. Někteří z nich věděli své a báli se, že budou vyšetřováni, ale báli se zbytečně. Dětské pohřby ostatně patřily k věcem běžným.

Několik dní se nedělo prakticky nic. Potom skoro současně onemocněly Andula a Julča s příznaky podobnými angíně, ale mnohem méně dramatickými, nežli byly ty Honzovy. Děti sípavě dýchaly otevřenou pusou a potní kúry spojené s hojným podáváním lipového čaje nic nepomáhaly. Matka Vodrážková už tušila, že to bude záškrt, nemoc tehdy obecně známá. Se strachem došla pro dr. Lustiga, který se oběma dívkám podíval do krku — bílé, jakoby sametové či semišové membrány se jako plíseň po camembertu rozrůstaly nejen po mandlích, ale i po patrových obloucích a krčním čípku. Tedy ne monocytární angína, ale skutečně záškrt. Bylo nutno objednat koňské protidifterické sérum, produkované v Německu firmou Behring-Werke. V městečku v zásobě nebylo, ale dr. Lustig správně tušil, že jej teď bude potřebovat větší množství, protože víceméně pravidelně přicházející záškrtová vlna je tu. Dr. Lustig byl morfinista, ale měl-li svou každodenní dávku, nebylo to na jeho činnosti vůbec poznat a málokdo to o něm věděl.

Doba nechápala drogy jako problém, mnohem více se bála degenerace, mravního úpadku a pozdních syfilitických komplikací — opium i kokain se masově předepisovaly i prodávaly v lékárnách a sešlý morfinista v ošumělém plášti patřil c. a k. realitě i literárním obrazům, aniž by to někoho zvlášť vzrušovalo. Na záškrtu pak je pozoruhodné, že byl poprvé popsán až francouzským lékařem Bretonneauem v roce 1821 podle epidemie v Tours, která proběhla dva roky předtím. Skutečně se dřív nevyskytoval, či jak je možné, že by se tak nápadná a nebezpečná choroba přehlížela? Těžko říci. Je pravda, že po objevení sérové terapie Behringem a Kitasatem v roce 1890 se úmrtnost snížila z nějakých pětasedmdesáti na zhruba pětadvacet procent, ale celá věc byla pořád na pováženou. Za tři dny, kdy sérum dorazilo, už bylo po městečku mnoho dalších případů a dr. Lustig i dr. Honěk měli plné ruce práce. I Andula s Julčou dostaly ve všem chvatu dávku. Sotva stačil dr. Lustig odejít, začal u Anny mladší anafylaktický šok z koňského séra — o jeho možnosti se sice už vědělo, ale nebylo na vybranou. Andule se dělalo špatně s mžitkami před očima a neurčitými bolestmi v celém těle, celou ji zalil studený pot, srdce začalo vynechávat, a než se podařilo doktora opět sehnat, už nedýchala. Ani Julče se neudělalo lépe a téhož dne ulehla i Mařenka. Anna starší byla na pokraji zoufalství. Ještě večer se dlouho modlila před oltářem se sochou Panny Marie lurdské v postranním výklenku místního kostela, ozářeného jen chabým a rudým plamínkem věčného světla. Na závěr zapálila svíčku a do mezery mezi oltářními řezbami zasunula pětizlatkovou bankovku. Kostelník se příštího rána poněkud podivil, ale podobné dary pro světce zažil už častěji. Druhá její cesta vedla na hřbitov, kde alespoň mrtvým ze strany svého muže (dojít k hrobům vlastních předků, které ležely řadu hodin cesty, nebylo pokdy) zapálila rovněž svíčku. Věděla, že péče o mrtvé je mnohdy důležitější než péče o živé a že nám stále jaksi stojí za zády.

Sérum, aplikované pozdě, stejně nepomohlo a Julča, jíž difterické blány už prorostly do hrtanu, se dusila a chvílemi nabývala namodralého odstínu. Opět přivolaný dr. Lustig injikoval sérum i Mařence a na Julču se podíval s obavami. „Matko, teď se nelekejte!“ řekl a vytáhl skalpel. Rychlý řez na krku a vytrysklá krev ovšem Annu poděsily k panice. Žid zařezal dítě! Hlavou jí táhly různé lidové vyprávěnky o rituálních vraždách, krvi křesťanských panen potřebné do macesů i ohlasy procesu s Leopoldem Hilsnerem, jak si je malovala provinční obraznost. Tracheotomie se však povedla, Julča nabyla za pár minut normální barvy a dýchalo se jí zřetelně lépe. Přesto však doktor mnoho naděje nedával a vskutku — záškrtové toxiny umořily dítě už následujícího dne před půlnocí.

Annina tvář nabyla nepříčetného výrazu, takže se jí všichni včetně jejího muže začali bát. Se svíčkou a nožem šla do kurníku, odkud vytáhla svou oblíbenou bílou slepičku, zvanou „Parádnice“. Poté šla na zahradu a zcela přejinačeným hlasem křičela: „Ty černej! Mařenku ti nedám! Nedám! Rozumíš? Nedám! Vezmi si tuhle!“ A vrazila nůž slepici bokem do srdce. Dodělávajícího ptáka mrštila proti kmenu největší jabloně a mrtvého pak motykou zakopala. Po návratu šla do komory a přinesla odtud láhev petroleje. Trochu dolila do lampy a zbytek dala vypít malé Marii, která se přes vyčerpání ze všech sil bránila. Dítě začalo křečovitě zvracet a poté strašným způsobem kašlat a mezi zvratky a vyvrženým petrolejem se v přistaveném škopíčku objevily i veliké kusy bílých membrán, které se podařilo utrhnout a vykašlat. Nad ránem obě zcela vyčerpané usnuly. Když pak v pozdním dopoledni Vodrážkova žena vyšla na zahradu a viděla v místě včerejší oběti hlubokou jámu (velký černý pes souseda Vaňka, řezníka, se podhrabal v noci pod plotem a slepici sežral), byla si jista, že Mařenka už neumře. Možná si neuvědomovala cenu a následky věcí na osudu nátlakem vymožených, ale to v tuto chvíli nehrálo roli.

I tak se malá Marie vzpamatovávala několik neděl a v městečku v této době zemřelo přes dvacet dětí. Bílé rakvičky a průvod dětských družiček, z nichž jedna, bílá, nesla před truhlou svíčku hořící a druhá, v černém závoji, za rakví svíci zlomenou, patřily k denním rekvizitám. Tomeš a Fanda neonemocněli vůbec.

Kapitola 5

Epidemie byla ještě v plném proudu, když se konala slavná blatnická svatojánská pouť, první neděli po svátku řečeného světce, svým divokým vzezřením a oděním v kůži připomínajícího spíše antického Pana nežli něco křesťanského. Tento den připadal na neděli 28. června — odbývalo se opět procesí, jen s trochu menší výpravností, a slavná mše. Na rynku, kde se jindy konaly i dobytčí trhy, stály boudy, komediantské i prodejní se svatými obrázky, křížky i rozmanitými cetkami, a celé městečko i lidé z okolních vesnic korzovalo v parádních šatech mezi nimi. Děti se vozily na mechanickém kolotoči, jímž část z nich vždycky otáčela a část mohla nasednout, a obhlížely zdejší největší atrakci — cukráře-hermafrodita, umolousanou osůbku neurčitého pohlaví, jíž její podivnost zaručovala podobnou popularitu, jaká příslušela někdejším šamanům — eklhaftnost i zájem a nadšení se pestře proplétaly. Kdyby dotyčný (či dotyčná, či dokonce dotyčné) žil v Indii, už by dávno příslušel k specializované kastě hidžrů a pod vedením svého staršiny-gurua by tančil a zpíval na svatbách — takhle plnil podobnou roli, ale amatérsky a soukromě a turecké medy, lékořicové pendreky a cukrové tyčinky z jeho boudy mizely jako o závod. Děti už skoro zapomněly na mrtvé či nemocné sourozence a kamarády a užívaly si — o kus dál předváděl kočovný zvěřinec karpatského medvěda s upilovanými špičáky a tři opice makaky v uniformičkách, které na něm střídavě jezdily a občas diváky zlehka polulaly. „Vembloud“ se schlíplými pysky a opotřebovanými zuby na povel klekal a zase vstával vrzaje klouby. Ve zvláštní kleci byl „hrobovlk“, olezlá hyena, nad jejímiž činy, jež dle líčení principála sestávaly převážně z vyhrabávání a konzumace pohřbených, mohla obcházet lehká hrůza. V malé ohrádce se odehrávalo kašpárkové divadlo pro děti: „Ó já přenešťastná princezna, chtěla jsem se uprdnouti, celá jsem se posrala…“ rozléhalo se za výbuchů smíchu. Ve větším stanu hráli komedianti představení pro dospělé — na programu byla lidová verze Shakespearova Othella — mouřenína benátského aneb Přeukrutná tragédie o lásce, zrádě a žárlivém rdoušení. I všechny hospody v městečku, a zvláště obě na rynku ležící, se naplnily k prasknutí a v odpoledních hodinách už řada přespolních chasníků sotva udržela rovnováhu.

V pozdním odpoledni dostali starosta a velitel četníků zprávu o sarajevském atentátu. Nastalo všeobecné zděšení a zbytek pouťových zábav se musel v největší rychlosti rozpustit, což nebylo vzhledem k množství vypitého piva a kořalky tak zcela jednoduché. Kočovný herec, namazaný krémem na boty, už škrcení nepředvedl. Večer se strhla strašlivá bouřka. „Odporná, patologická individua, která nemají nic společného s žádným národem ani vrstvou našeho mocnářství…“ psalo se druhého dne v novinách.

Nastalo dusno politické i klimatické. Do městečka sice dorazilo jen málo z panevropského diplomatického rejdění a hučení, ale válka, kterou všichni měli za krátkou a snadnou, už visela ve vzduchu. Evropští národové se na ni popravdě řečeno třásli, a to na všech stranách. To, co by se dnes jevilo jako bagatelní, se stalo nesnesitelným — většině mladších lidí se život v sešněrovaně spořádaných, byť právních a hospodářsky i technicky velmi prosperujících poměrech zdál zcela neúnosný a vítali každou změnu, i když k horšímu. Na umění bylo už dvacet let patrné, že někde v jícnu temně bublá změna a výbuch na sebe nenechá dlouho čekat.

„Starý“ svět se zdál zpuchřelý a Nietzschovy spisy i sociodarwinistické studie se hltaly se zatajeným dechem. Vyšší vrstvy žily ve zvláštním světě pohodlí, omezenosti a jistot a jako po protiváze podvědomě i vědomě toužily po něčem apokalyptickém, bytostně novém a bytostně jiném, byť za cenu neuvěřitelných porodních hrůz. Soukromé deníky německého kancléře Bethmanna-Hollwega jsou tohoto kráčení vstříc propastem plné a zdaleka nepředstavují výjimku. Národy Rakouska se k tomu všemu ještě cítily nesnesitelně a arogantně utlačovány a představa „nadnárodní“ vlády se nikomu kromě hrstky „Starorakušanů“ nezdála být rozumná. Soudnější jedinci tušili, že vypukne-li válka, Rakousko jako celek ji nepřežije. Nejlépe to tušil starý císař, už proto, že stát pomáhal přes šedesát let budovat, znal jej důkladně zevnitř a pracně jej udržoval kombinací své vlastní serióznosti a píle, skryté autokracie i rozmanitých drobných pletich. Nikdo však netušil, že přichází jeden z největších dějinných zlomů, srovnatelných v novověku jen s vypuknutím třicetileté války či Francouzské revoluce, ale podstatně horší a hlubší. Jeho druhá, podstatně strašnější část měla „rozmrznout“ s dvacetiletým zpožděním a celkové následky jakž takž zmizet až za sedmdesát let.

Když byla válka vypovězena, koukali se nečetní přeživší hvězdopravci se zadostiučiněním na nebe — Slunce stálo právě v opozici s Uranem ve Vodnáři, znamením změn, převratů a inovací. Povaha doby taková byla — během jedenácti let padlo pět klíčových euroasijských dynastií, které panovaly po dlouhá staletí (1911 Mandžuové, 1917 Romanovci, 1918 Habsburkové a Hohenzollerni, 1922 Osmánci), a zdá se, že monarchistický princip padl s nimi. „Buržoazní“ svět, rušený jen relativně nepodstatným hašteřením, trval téměř přesně sto let a rozrostl se z Evropy jako houba v podstatě celosvětově — snad právě to, že zásoba nových, potenciálních kolonií došla, bylo i důvodem jeho sebezničení. Relativně nevýznamný výběžek Euroasie byl sice kulturně mladý, nezkušený a barbarsky neurvalý, jeho kouzelníci však vynalezli nový typ magie — vědu, i řadu ideologií, jednoduchých jako mlýnek na kávu a pronikavých jako skalpel. Poté, co obé rozvezli v misijních taženích až k pramenům Zambezi, systém zkolaboval a začal se ničit zevnitř silami, které jej předtím poháněly navenek. Asie ostatně takovýchto kampaní zažila za svou historii desítky. Dá se také říci, že ve srovnání třeba s klasickou Čínou se čelní evropští myslitelé předchozích tří století jevili jako osoby stále vyšinutější a zběsilejší a jaké myšlenky, takové jejich plody.

Starého mocnáře vítaly při jeho příjezdu z Ischlu statisícové davy a Mariahilferstrasse duněla výkřiky „Serbien muss sterben“!

Nelze si představovat, že válečné nadšení Čechy zcela minulo — bylo snad trochu menší než u rakouských Němců, ale milosrdné podvědomí posléze zamazalo všechny vzpomínky na vlastní krvelačnost a věrnost trůnu. Po měsíčním politickém bubření byl konečně v městečku vyvěšen manifest An meine Völker v českém překladu a byla vyhlášena částečná a posléze všeobecná mobilizace. Mobilizace, která potrefila i Františka Vodrážku, se podobala víc lidové slavnosti než začátku jatek. Za zvuků kapely kmochovského typu a starostova dlouhého, nadšeně rakousko-vlasteneckého projevu nasedli povolaní na vyzdobeném nádraží do neméně opentleného vlaku směrem na Budějovice. Dívky v národních krojích roznášely občerstvení a panoval všeobecný optimismus. „Do švestek jsme doma!“ — znělo heslo. Švestky zrají, podle odrůdy a roku, od konce srpna do konce září. Rodinní příslušníci i spousta zvědavců stála v plné parádě na peróně i všude okolo a provolávali slávu. Les svátečních šátků i klobouků s peřím a sem tam nějaké té buřinky se náhle zavlnil a vlak se začal za pronikavého pískotu lokomotivy rozjíždět.

Náhle, jako mávnutím proutku, se desítky žen svalily v mdlobách k zemi, jen nevydatně zachycovány kolemstojícími. Kombinace vedra a utažených korzetů jistě vykonala své, ale omdlévání bylo tehdy tradičním řešením krizových situací. Podvědomí navíc tušila hloubku průšvihu, na vědomé rovině zatím jen nepodstatného. Vojna a vojenské zážitky patřily k tomu, co činilo chlapa chlapem — „štátskriplové“, neodvedení jedinci, občas páchali sebevraždy, protože je žádná holka nechtěla. „Ty hezký nám vodvedou, mrchy chromý zustanou…“ pěla lidová píseň.

Rakouská operetní armáda se se svým paráděním a formalismem výborně hodila k slavnostním přehlídkám, méně už k boji, a od roku 1866 se mu bedlivě vyhýbala. Vojenský dril pociťovala jako útisk jen malá menšina branců typu Fráni Šrámka. Očekávání marciální slávy bylo sice nerealistické, ale o to okázalejší.

Anna, věrná své rustikální podstatě, nejenže neomdlela, ale pomáhala i omývat a křísit paničky z lepších rodin. S Tomešem, kterému ještě nebylo osmnáct, a s tuberkulózním tovaryšem Kotěrou pak vedla dílnu, jak se dalo. Tvrdí se, že první světová válka stála u kolébky ženské emancipace v praxi, zejména tím, že najednou bylo třeba vykonávat „mužské“ činnosti, aby společnost zcela nezkolabovala. Ukázalo se, že to lze — připomíná to starý církevní vtip, zda lze sloužit na Boží hod velikonoční smuteční mši — odpověď zní: „Prý ne, ale zkusil jsem to a šlo to!“

Brzy nato přišel do krámku lokaj Spuur — poslední dobou se neukazoval a na nádraží při odjezdu svého kamaráda rovněž nebyl — Vodrážková si nebyla ani jista, zda o jeho narukování ví. Když mu nabídla hrnek s kávou, poděsila se, protože viděla, jak mu z koutku úst stéká krev. Teď teprve host šišlavě promluvil — právě přišel od místního dentisty, kde si nechal vytrhat všechny zuby. Marně litoval, že přijal rakouské občanství namísto neutrálního holandského. Ani odjet se už nedalo, a tak jedna z mála cest, jak se vyhnout vojně, bylo sebezmrzačení. Tehdy ještě nebylo tak běžné jako později, ale Spuur dobře cítil budoucí trendy — chycen do pasti, hleděl se zachránit, jak mohl. Bezzubý vojín je relativně k nepotřebě a navíc je těžké dokázat, že tak učinil úmyslně. Otíraje si krev šátkem, posrkával stydnoucí kafe a vedl lamentaci o povaze doby, užívaje ještě knižnějších tvarů než kdy předtím.

Švestky byly už usušené, když začaly do městečka přicházet první lístky z fronty, psané kostrbatým písmem a obsahující často absurdně humorná sdělení typu, jaký vyprodukovaly obě války: „Je tu veselo: mašinkvérfojr-kvapík, útok na bodák-polka, zakopávání-beseda.“ K tomu adresa, z níž neplynulo, kde se vlastně dotyčný nachází. František Vodrážka se účastnil bojů na počátku na ruské frontě v Haliči, zhruba za rok byl přeložen „na Itálii“. Měl štěstí, že byl přidělen coby „saniterák“ k lékařské službě, pro kterou sbíral raněné a přivážel je na obvaziště. Byla to činnost pohnutá a nikoli zcela bezpečná, byť podstatně méně riskantní než vlastní boj. Ve dvojicích, s nosítky a volským spřežením, pátrali na bitevních (či místy spíše pitevních) polích po zraněných, což bylo z bezpečnostních důvodů většinou možné jenom v noci. Kdo se dočkal živ takto pozdního příchodu záchrany a nevypustil duši ani během ubíjejícího transportu, měl už jakousi naději na přežití.

Ranění se tudíž sbírali v době, kdy jejich poškození působila největší bolesti — jak známo, sám zásah střelou nebolí, připomíná spíše náraz a „k sobě“ rána přichází až později, někdy po řadě hodin. Ostatně vojáci, kteří hlasitě bědovali, na tom byli lépe nežli zranění, kteří mlčeli. Nalezení nepřátelé se ubíjeli polní lopatkou, humanisté je nechávali ležet. Ještě mnohem pohnutější byla sanitní práce v době, kdy válka přešla v zákopovou — pro raněné bylo nutné se plížit a pak je vléci na stanovém dílci a následně pronášet labyrintem okopů (Češi většinou říkali „šteluňk“, ne zákop).

František se brzy naučil asistovat i při polních operacích a stoupal u „svého“ majora--chirurga v oblibě. Válečná chirurgie je specifické umění, které zaslouží pár slov komentáře. V době, o které jednáme, o ní sice existovala řada knih a přednášek, ale jen málokdo věděl, co vlastně obnáší. Jen několik lékařů se účastnilo búrské války či válek balkánských a staří praktici z války krymské či prusko-rakouské byli v penzi, ne-li dávno pod drnem. Podobně jako se lze naučit plavat jenom v bazénu, i válečnou chirurgii, lišící se zcela podstatně pracovním prostředím i typem zranění od civilní, si lze osvojit jenom v praxi.

Nebývalo ani nikdy zvykem tento typ činnosti simulovat na zvířatech, třeba první pomocí po honu. Ostatně pouze lidé na sobě nechají dělat dobrovolně nejrůznější bolestivé zásahy, útokem na bodáky počínaje a amputacemi konče. Chirurgie je zcela specifický typ kouzlení, vyžadující kromě Marsu či Slunce ve Štíru i velkou dávku praktického zasvěcování. Vidíme-li například komplikované Sauerbruchovy zásahy, které umožňovaly mrzákům pohyb protézami pomocí rafinovaně designovaných pahýlů a hýřily nápady, co s čím sešít a co z čeho vytvořit, obchází nás hrůza, co by takováto disciplína dovedla, kdyby se dala na produkci zlovolností se stejnou měrou kreativity. Pěstování bonsají zcela bledne — je v tom něco demiurgovského.

V době bez antibiotik i sulfonamidů a navíc i bez základních podmínek sterility na frontách sice nejrůznější gangrény a plynaté sněti řádily mezi raněnými jako černá ruka, ale člověk přežije věci, o kterých se jiným živočichům s výjimkou nezmarů, ploštěnek či čolků ani nesní. Mouchy naveliko kladly vajíčka či larvičky na rány a ukazovalo se, že výsledky nejsou tak zdrcující — bylo-li larev málo, požíraly jen odumřelou tkáň a ránu, často hlubokou a špatně přístupnou, vlastně čistily. Téměř každý druhý voják byl za první světové války někdy raněn, ať už smrtelně nebo lehce. Z toho zranění přežilo kolem osmdesáti procent a sedmdesát procent jich ani po něm nebylo propuštěno z armády. Řada jedinců, už proto, že byli z větší části mladí a zdraví, přestála neuvěřitelná poškození typu průstřelů mozku, srdce či natržení aorty. V části lazaretů si vzhledem k hrozným podmínkám netroufali chirurgicky revidovat průstřely břicha — ač by podle dnešních náhledů měli všichni podlehnout infekcím, kolem deseti procent se jich vzpamatovalo, kolem pěti procent dokonce nemělo vůbec žádný vnitřní orgán poškozen, kulka se nějak prosmýkla mezi nimi (takovéto případy, z hlediska „zdravého rozumu“ zcela neočekávané, se zhruba se stejnou frekvencí stávaly i u průstřelů krku).

Staří praktici sice tvrdili, že zmíněné již případy vyhojených průstřelů mozku „až na výjimky nebyly schopny služby na frontě“, ale zájem o ně neutuchal — odborníci na neurofyziologii měli možnost k praktiku, dávno nevídanému — ve větších lazaretech si mohli dohledat vojáčka právě s poškozením určitého mozkového centra, které je zajímalo (dodejme, že duch doby tehdy ještě vylučoval záměrné pokusy na lidech v tomto směru). Výsledky činnosti zdatných amputátorů a bojovníků s infekcemi byly vidět ještě celá desetiletí po obou válkách a počet mrzáků velmi převyšoval smysluplný počet trafik a jiných zařízení, která jim bylo možno svěřit. František při šití ran, při němž často pomáhal, myslel na své původní řemeslo.

Kapitola 6

Už v únoru 1915 začalo v mocnářství rozdělování mouky a chleba na příděly. Kropáčovu Blatnici, která se skládala z větší části ze samozásobitelů, to příliš nepotrefilo, ale ve velkých městech začínalo zásobování zvolna váznout. Anna Vodrážková litovala, že nepřikoupili taky kus pole, a kráva s pruhem louky se jevila být velkým kapitálem. Dalším kapitálem byly zásoby látek, které směňovala za potraviny se zámožnějšími sedláky. Jako většina venkovanek její generace se vyznačovala bezmeznou trpělivostí a nestěžovala si. Ostatně nebylo kde.

V létě, kdy už byli v městečku i první mrtví a ranění, dorazil z fronty i transport raněných koní. Chalupníci si je kupovali téměř zadarmo, většinou však už byli sotva k použití. S obřími jizvami a průstřely vydrénovanými věchty slámy končili dříve či později u řezníka. I Tomeš si chtěl jednoho vzít, ale perspektiva brzkého narukování a matčiny domluvy ho od toho nakonec odradily. Tak alespoň donesl láhev melasy, kterou měli ořové jako proviant a která se stávala s ubývajícím cukrem objektem zájmu.

Na podzim téhož roku do městečka přišel první kontingent srbských zajatců, kteří pak pracovali de facto jako otroci u sedláků či některých řemeslnických mistrů, zvláště stavebních. Ještě dlouho pak převládaly na komínech a střechách jimi postavených rozmanité balkánské ozdoby a motivy. Válka byla ze strany Rakouska vedena, alespoň z pozdějších hledisek, téměř amatérsky a svépomocně. Propaganda byla prostinká, ostatně Josef Goebbels byl tou dobou ještě mladíček a představa „vždyť to psali v novinách, tak to musí být pravda“ byla příliš vžitá pro čtenářstvo i propagující.

Kněžna Windischgrätzová prodala své dva chrty a výtěžek věnovala armádě — co dáš, občane, ty? Armáda byla značně závislá na darech a příspěvcích soukromých osob — v pozdějších dobách se stalo zvykem věnovat „pro vlast“ zlaté prsteny a jako symbolickou výměnu za ně dostat železné. Zámožnější jedinci byli „morálním nátlakem“ nuceni k válečným půjčkám, které měli dostat po vítězství uhrazené i s úroky. Díky tomu ovšem nedošlo ani za války k úplnému zhroucení měny. Platily zákony o výjimečném stavu a „velezráda“ se stávala proviněním tak hojným, že u soudů div nebyl zaveden vícesměnný provoz. Nové výnosy a příkazy po ulicích vybubnovával a vyvolával městský policajt. Městečko se naplnilo i haličskými Židy, kteří utíkali z frontou zpustošených oblastí. Proti těm zdejším vypadali v kaftanech a kloboucích, v ženské variantě s nitěnými parukami, jako z jiného světa a jen s obtížemi se s nimi i domluvili. Skomírající páteční modlitby v synagoze se náhle staly masovou záležitostí — bozi všech denominací přicházejí ke cti hlavně v okamžicích nouze a strachu. Táhlé recitativy modliteb, nesoucí se až ven, dráždily fantazii místních dětí a očití svědkové se domnívali škvírkou ve dveřích spatřit, jak se haličští příchozí klanějí pozlacené soše telátka.

Srovnávací religionistika nebyla ostatně v městečku disciplínou populární, ba ani známou. Také se netušilo, že zástupy uprchlíků se na dlouhou dobu stanou celoevropskou módou, ne nepodobnou éře stěhování národů, spíše však ještě mnohem masovější.

V létě 1916 se neočekávaně na dva týdny vrátil František Vodrážka na dva týdny na „odláb“ neboli dovolenou (už německá předloha Urlaub je jazykově bizarní a česká varianta byla zjevně přichýlena k propojení sloves odfrknout a nadlábnout). Jedním z důvodů jeho uvolnění bylo i to, že „jeho“ major po něm posílal svým příbuzným válečnou kořist, sestávající hlavně z rozmanitých šperků. Obvyklé radosti soldatesky typu plenění, pálení a znásilňování nebyly ani za první světové války jiné, ale náš protagonista o nich na dovolené nevyprávěl. Zato konverzoval dost obstojně s italskými zajatci, kteří už také v městečku pracovali a jejichž potravinové balíčky, posílané přes Červený kříž, byly předmětem výměnného obchodu a přízně dětí. Italštinu, stejně jako dříve němčinu, odposlechl, občas do ní míchal slovinská slova. Zahrada, posázená bramborami a zelím, ho překvapovala neméně než téměř prázdná dílna, kde tovaryš Kotěra šil jenom občas a kterou starý kos v kleci místo tehdy ještě neznámého rádia plnil svým hlasitým a penetrantním zpěvem. Kotěru mistrův návrat, byť ještě ne definitivní, nikterak nenadchl.

Krátce po Vodrážkově odjezdu zpět na frontu dostal povolávací rozkaz i Tomeš. Na rozdíl od svého otce se do války bál. Své matce zanechal ušlápnutý pohled na rozloučenou a ochočenou lysku, kterou chytil jako mládě na rybníce a která rejdila v neckách plných vody v koutě dvora. Přicházel podzim. Petrolej už se dávno neprodával a Anna svítila doma olejovým kahánkem, v maštali loučí. Kladla si otázku, kdy zmizí i sirky a dojde na křesadlo, hubku a troud.

V polovině listopadu zažily Mařka a Fanda ve škole překvapení. Císařovy obrazy byly zahaleny černým flórem a slečna učitelka jim pohnutlivým hlasem vykládala o jeho smrti a nezměrném smutku všech národů monarchie. Tato schopnost českého učitelstva, pěstovaná po věky, se měla v následujících letech ještě mnohokrát osvědčit. Jeho charakter je podnes velice určen starým Rakouskem, od herbartovské pedagogiky ze čtyřicátých let devatenáctého století až po důraz na formu a sumu doslovně naučených znalostí. Jaké mají učitelé vlastní názory, je ve víru měnících se bezpodmínečných loajalit a příchylností obecně těžko zjistit, ale celá věc je patrně ulehčena tím, že žádné.

Ne snad tak smutek, ale zmatek úmrtí stařičkého mocnáře určitě vyvolalo. V celém mocnářství už se sotva našli lidé starší, než byl on, i ti, kdo by ještě pamatovali vládu jeho předchůdce. Za šedesát osm let svého panování vtiskl císař monarchii svou tvář jako nikdo před ním, včetně takových fenoménů, jako bylo brzké ranní vstávání a počátek pracovní doby — sedí-li mocnář už v pět u pracovního stolu, nesluší se, aby lid vyspával. Celý ten svět lepšího průměru, disciplíny a kombinace poctivosti s mírným cynismem byl teď nesen s ním za bizarně starodávného španělského obřadu do Kapucínské hrobky. I květiny se ve zbědované Vídni sháněly těžko. František Josef byl zároveň páteří a pilířem celého soustátí, ale i tím, na co monarchie vposledku zašla, podobně jako třeba heroin své ctitele drží nad vodou i ničí. Za cenu svého zachování jakýmsi nepřímým způsobem rozkládal své bezprostřední okolí — syn vrah a sebevrah, manželka i synovec-následník také zavražděni. Členství své dcery v rakouské sociální demokracii už se nedočkal. Smrt do poslední chvíle agilního a na druhé straně už jako dítě obřadně koženého monarchy by byla říši zachránila tak o dvacet let dříve — teď ji jen uvedla ve zmatek.

Arcivévoda Karel se už ujal vlády, když měla Anna Vodrážková jedné pozdně podzimní noci podivný sen. Znovu vykonávala svou někdejší pouť do Mariazellu. Šli bosi, nesouce si parádní šněrovací boty přes rameno, vpředu ministranti s křížkem a korouhvemi a starý šedivý předzpěvák, stejně jako tenkrát. Krajina kolem však byla jiná — sice také horská, ale nepodobná rakouskému Předalpí. Hory byly vyšší, v horních partiích zčásti lysé, vesnice chudší a dřevěné, s vysokými stohy sena pod širým nebem. Na pastvinách bylo vidět stáda ovcí a dobytka. Tu nějak zabloudila a v jednom z postranních údolí potkala neznámého mladíka, zbědovaného a uštvaného, s rozraženým čelem. Chtěl po ní, aby ho někde ukryla, že ho pronásledují a asi brzy dostihnou. Kdo, to nezmínil. Začali se brodit proti proudu jakéhosi potoka s čistou a velmi studenou vodou. Chlapec byl rád a říkal, že tady psi jistě nenajdou jeho stopu. Kaňon potoka se úžil, až se uzavřel a celý tok se změnil v ponornou říčku. Postupovali dál, až se chodba rozšířila v podzemní dóm, kde stál podivný zlacený oltář s obrazy a se spoustou tenkých hořících svíček. Byl to pravoslavný ikonostas, ale to Anna pochopitelně nevěděla. Zpoza oltáře, za nímž mizel i potok, vyšel stařeček-předzpěvák a otázal se jich, co chtějí. Mládenec, úplně už schvácený, řekl, že potřebuje schovat. Stařík přikývl, vzal ho za ruku a odváděl za pozlacenou stěnu, ale Anně řekl, že se musí vrátit. Zde sen končil.

V noci znenáhla udeřil mráz a ráno, když vyšla na dvůr, našla Tomšovu lysku mrtvou, zamrzlou v ledu na neckách. Pochopila, že s Tomšem je konec. Trvalo ještě pět neděl, než došla na ozdobně natištěném formuláři ministerstva války zpráva o jeho smrti s mnoha obraty o slávě a cti. Teprve později se dozvěděla, že padl v transylvánských Karpatech, poblíž propasti Skarišoara.

Kapitola 7

V létě 1917 přijel za Annou z Vídně její bratr Alois, který byl podúředníkem v kterémsi z centrálních úřadů. Byl hrbatý, a tudíž byl dán na studia, protože se správně předpokládalo, že by zemědělství či řemeslo nezvládl. Hrb, o němž se v rodině tradovalo, že vznikl pádem z kolébky na podlahu, se teď s ohledem na válku velice hodil (i největší pacifista mezi německými lékaři Nicolai uváděl jako hlavní důvod odporu proti válce zdraví národa — zdravé pobijí a defektní se budou rozmnožovat). Alois přijížděl opatřit nějaké potraviny, v zásadě žebrat.

Líčil sestře, kterou už řadu let neviděl, tíživé poměry v metropoli, kde už se zásobování potravinami i palivem zcela zhroutilo. Kdo co měl, vyměňoval se sedláky v okolních vsích za trochu mouky či pár brambor. Ve stodolách se hromadily křišťálové lustry, triedry, koncertní křídla a sobolí kožichy, v truhlicích prsteny a další šperky. Kdo neměl nic, byl na pokraji smrti hladem. V chudinských čtvrtích se objevovaly obrazy rachitických a vyhublých dětí, o něž se občas dobročinné dámy pokoušely pečovat, přesahující obdobné záběry z Etiopie či Somálska pozdějších let. Není vcelku divu, že Vídeňáci tuto skutečnost sedlákům, hlídajícím pole nezřídka s puškami v rukou, nezapomněli doposud. I přísun uhlí a dřeva ustal a kdekdo chodil do Vídeňského lesa na různé chrastí či rovnou vysekávat celé stromy. Kdysi tak přísně dodržovaný lesní zákon už se nikdo ani nesnažil vynucovat. Anna jen s největšími obtížemi pro bratra sehnala něco málo jídla, aby se k rodině nevrátil úplně s prázdnou. Snad tyto periodické hladomory, či alespoň jejich náznaky, byly příčinou toho, že se dvacáté století často jeví jako „materialistické“ — „duchovno“ se, alespoň v evropských kontextech, obtížně pěstuje, není-li nic v hrnci, a na nedostatkových komoditách se obecně více lpí.

Ruský vtip z osmdesátých let to vyjádřil následovně: Potkají se dva intelektuálové před Kremlem. První: „Boha není!“ druhý: „A salám snad je?“ Systém zásobování potravinami byl značně chaotický, a bylo-li jich nutně zapotřebí, bylo zcela běžným prostředkem jejich rekvírování — člen obecní rady s dvěma četníky obcházel po domech, kde pátrali po schovaném obilí či bramborách. Bodáky propichovali hromady slámy či sena, někdy vytrhávali i kusy podlahy v komorách či vyzvídali na dětech. Nálezy zabavovali, ale jinak se nikomu nic nestalo — zásoby zatajovali ostatně všichni.

Běžné byly i rekvizice dobytka a jedné takové padla za oběť i kráva Jelena. Annin pláč byl srovnatelný s pláčem po příchodu Tomšova úmrtního listu. Posléze došla žitná mouka vůbec a rozdělovala se jen kukuřičná. Chleba z ní péci, alespoň po zdejším způsobu, téměř nešlo a na polentu nebyli obyvatelé Blatnice zvyklí. Jedli raději brambory a děti si je rovněž nosily, vařené či pečené v popelu, do školy k svačině. V kombinaci s „kávou“ z pražených žaludů pak ve škole často zvracely nebo omdlévaly. Anna Vodrážková rezignovaně opakovala moudrost svých předků: „Huba je malá dírka, ale velká vyžírka!“ Škola byla už ostatně jen občas — po určitou dobu byla vystlána slámou a používána jako lazaret pro lehčeji raněné.

V létě 1918 pak přišla epidemie španělské chřipky — nemusel to být ani nějaký zvlášť zavilý virus, jak známo, v průběhu válek se s postupujícím fyzickým a psychickým vyčerpáním lidí stávají i relativně banální infekce strašnými epidemiemi. Španělská chřipka pokosila hrubým odhadem asi dvacet milionů lidí, tedy víc, než bylo zabito na všech frontách. Úmrtnost sice nepřesahovala zhruba jedno procento, ale z lidí středního věku neušetřila prakticky nikoho. I v městečku byla řada mrtvých a zároveň přišla i vlna dětské obrny. Zdálo se, že apokalypsa je skutečně za dveřmi. Veřejný život, hlavně ve městech, byl úplně ochromen, úřady neúřadovaly, mše se nesloužily, v činžovních domech se rozkládaly mrtvoly, které v bytech nikdo včas neobjevil.

I naše protagonistka onemocněla — nemoc sama trvala jen pár dní, s horečkami, zimnicí, bolestmi v kloubech a krvácením z nosu, ale zápal plicních hrotů a smrtelná únava se táhly ještě po týdny. Mařka s Fandou musely celou domácnost obstarávat samy, doktora nikdo nevolal, ostatně v městečku ani nebyl — jeden sloužil na frontě, druhý se předávkoval morfiem a zemřel.

Říše se rozkládala na všech stranách. Císař Karel, zvaný pro své překvapivé návštěvy úřadů a vojenských jednotek Karl der Plötzliche, Karel Náhlý, už situaci nezachránil ani znovusvoláním říšského sněmu, ani slavnou korunovací za krále uherského. Je zajímavé si uvědomit, jak po svém fantaskním dobrodružství s dvojím pokusem o návrat a znovuobnovení své vlády aspoň v Uhrách zemřel zklamáním a vyčerpáním v jinak fešáckém vyhnanství na Madeiře, ač teprve pětatřicátník a v podstatě zdravý. Dědictví domu habsburského se asi nedalo unést a úřad tak starý a tak zanesený různými emocemi byl zřejmě k nepřežití.

Kropáčovu Blatnici zasáhl úpadek státní moci jinak. Šířily se delikty jindy nebývalé, třeba krádeže a noční vloupání. Hlavním motivem byl asi hlad, ale ztrácelo se i leccos jiného. Přibývalo i případů žhářství a účty, často za několik generací zpět, se vyřizovaly v příznivém okamžiku najednou. Stohy i chalupy plály a kromě majitele sotva kdo hasil. Představy o poctivosti, píli a bázni Boží vedoucí k úspěchu byly po sto letech platnosti natrvalo otřeseny, pracně odchovaní synové ze značné části pobiti na frontách.

První světová válka způsobila, ač menší rozsahem, mnohem větší otřes než druhá. Její účastníci celá léta nevyprávěli o ničem jiném, a pokud byli trochu gramotní, nezřídka měli puzení o svých zážitcích psát knihy. Účastníci té druhé už většinou mlčeli. Rakousko-Uhersko se rozpadlo relativně tiše a pokojně.

V městečku se celý odboj omezil na strhávání dvojhlavých orlic či tam, kde by to bylo technicky těžší, na jejich zamazávání blátem. V listopadu se vrátil z Itálie i František Vodrážka, dokonce s několika pomeranči jako exotickým darem. Všichni sdíleli mylné přesvědčení, že prošlá válka byla největší a nebude se nikdy opakovat.

Kapitola 8

Ač se první republika jevila jako počátek zcela nové éry, byla v zásadě pokračováním Rakouska-Uherska, snad jen osekaného o největší archaismy, které by se s odstupem času jevily spíše absurdně půvabné. Nejenže zachovávala právní kontinuitu, ale přes všechny deklarace o větru, který odvál černožluté mraky, vypadala jako jeho zmenšenina, či lépe řečeno jako jeho oddělený transekt, absurdně protažený od Aše až po Hoverlu. Je celkem jedno, zda tehdy Woodrow Wilson řekl skutečně Masarykovi: „Well, Thomas, který kus by sis přál?“ a podal mu mapu a inkoustovou tužku. Výsledek by tomu nasvědčoval.

Přesvědčení, že to, co lidi spojuje, je jazyk, bylo tehdy ostatně všeobecné, nově vzniklá Jugoslávie byla konglomerátem etnik od slovansky mluvících Rakušanů až po slovansky mluvící Turky a německy mluvícím Rakušanům se muselo silou bránit ve spojení s Německem. Českoslovanský jazyk hlaholil od Šumavy k Vihorlatu a krom vysloužilých c. a k. politiků nikdo netušil, že spojování cislajtánských a translajtánských území pod jednu firmu nemůže skončit než špatně.

Kropáčova Blatnice se také po svém způsobu podílela na všeobecném nadšení. Desátého prosince 1918 byly zrušeny všechny šlechtické tituly a rodina občana Trodesberga se záhy nato přesunula ze zkonfiskovaného zámku do Vídně. Její nejmladší výhonek Maxmilián se tam pak po dlouhá léta věnoval povolání kostelníka, jak to ostatně odpovídalo jeho zbožné, nezáludné a nepříliš intelektuální povaze. Není třeba zdůrazňovat, že všichni ostatní se do nových poměrů vpravili lehce, a pokud nadšení nesdíleli, alespoň je věrohodně předstírali. Mnoho papíru bylo v našem písemnictví popsáno o tom, jak se lidé s jednotlivými politickými obraty překabátovali a opět se vinuli k nové moci.

Jakkoli se třeba Škvoreckého spisy této látky zmocňují umně a na velké ploše, jedná se o věc svrchovaně očekávatelnou, zejména tehdy, je-li frekvence převratů dvacetiletá či i častější. Představa, že pro člověka je konstitutivní to, k jakému věrovyznání v širokém slova smyslu se hlásí, je víceméně iluze. Snad to trochu potrefuje skutečnost ve velkých městech evropských zemí, kde je v případě fiaska možno či zvykem odejít do emigrace vnější či vnitřní a člověk do své politicko-náboženské škatulky po generace vrůstá. Už v menších osadách je patrné, že povaha moci je vždy ve své podstatě jedna a nejlépe nahlédnutelnou se stává v africké vsi, kde za občanské války jedna skupina rodů shledá, že jsou „nacionalisté“, zatímco druhá, že jsou třeba „maoisté“.

Čeho si všimneme teprve ve stínu akácií, dá se posléze postřehnout i v naší osadě vlastní. Proto není vcelku udivující, že život městečka plynul dál v navyklém pořádku a s týmiž lidmi. Malé komunity proplouvají příbojem časů téměř nezměněné a našly by z vlastních zdrojů svůj modus vivendi, i kdyby byl u moci Číňan. Jedinců, kteří touží po moci a vlivu, je v malém společenství jen málo — stahují se ostatně vždy do center — a místní dialekt je nazýval velmi přiléhavě „špunti“ — vždycky dříve či později vyplavou na povrch jako kusy korku. I ti, kteří více než ostatní touží jiné utiskovat nebo i týrat, si najdou vždycky dobově obvyklou cestu i argumentaci, proč se tak děje. Dobré a špatné režimy se liší jen tím, kolik jim dají prostoru, nikoli snad tím, že by je aktivně hubily či že by takovíto jedinci v rámci nich ani nevznikali.

Celý fenomén bude tudíž v knize popisován sporadicky, pouze tam, kde je to pro pochopení nezbytně nutné, a bez projeveného úžasu, asi tak jako není zmiňováno každoroční rašení listnatých stromů — je to také procedura podivná, tím podivnější, že minulý podzim záměrně opadaly.

Mnohem více hodno podivu je, jak se obyvatelé městečka navzájem v křehké rovnováze drží v šachu, aby žádný z nich příliš nepovyrostl. To se týká nejen zbohatnutí, ale i toho, aby nezačal uvažovat jinak a nějak se duševně příliš neproměnil. Oboje je přípustné, pokud vůbec, jen po odchodu z komunity někam jinam, kde je pro podobné věci prostor. Soud místních tetek si nezadá v drastičnosti a dopadu s činností Čeky na Rusi — děje se jen neformálně a nenápadně. Tradice, která se hlídá, je mnohem starší než psané právo a jakýmsi způsobem zajišťuje přežívání, ale právě jen přežívání.

Na závěr mohou účastníci prohlásit, že život přežili. V každé chalupě, v každé dílně se vzájemně dusí a zároveň udržují při životě, zapleteni do vláken příbuzenských a sousedských vazeb jako osidel osudu, omotáni důkladně, což na ně působí jako opěrný korzet či svěrací kazajka, podle vnitřního vyladění. Kdo se do tohoto schématu nehodí, padá pod kola, nemá-li možnost nebo sílu, aby někam uhnul. Ačli nebylo v pozdějších dobách v Čechách obvyklé ukládat tresty vyhnanství, jistě by se neminuly účinkem. Vzpurné intelektuály bych nejlépe nechával zalknout v rodném městě. Možná je ale lepší, že je všeobecný spánek ducha takto dokonale pojištěn — jak děsivé by bylo, kdyby se všichni tak či onak probudili! Každé běsnění je primárně běsněním ducha, to, co nazýváme hmotou, je tiché, mírné a trpělivé — slovo materia darmo nepochází od latinského mater. Kameny v zásadě hluboce spí a svět by se otřásl, kdyby procitly. Žulové bloky v blatnických lesích by bylo třeba obcházet s respektem.

Jakkoli se politický život první republiky zdál být plným zvratů, zpětně se jeví jako pěna na vodě, která se vytvoří a v krátkosti zmizí. V rodině Františka Vodrážky se však u prvních voleb roku 1920 strhla jedna z mála zásadních hádek mezi manžely — ne snad tak o to, koho volit, ale o šaty, v nichž chtěla Anna jít k volbám. Nesahaly až na zem, ale tak řekněme deset centimetrů nad její povrch, což jejímu muži připadalo jako skandální. „Jako kramaděrna!“ — tj. jako podomní obchodnice, zněl jeho zničující úsudek. „Mám recht!“ řekl jí po neobvykle silných protestech. „Koza měla dva rechty a stejně chcípla, ty bafundo!“ odpověděla mu Anna v prvním a nenadálém návalu emancipace.

Nové módní trendy se prosazovaly v provincii jen pomalu. I v tomto směru byla válka velkým zlomem a s houštinou všemožných titulatur dosti rychle mizela i bizarní rajčí malebnost zevnějšků s vlečkami, vycpávkami, korzety, opeřenými klobouky, plnovousy a dalšími excesivními atributy prošlého věku. Ostatně rajky, na rozdíl třeba od vrabců, jsou taky na každý posun klimatu mnohem citlivější a byly v tisících svých importovaných kožek pěkným symbolem světa před válkou. Ne že by obecně ubývalo tvořivosti — celoevropsky bujely, snad víc než před tím, rozmanité umělecké školy a skupiny, často se sektářskou zběsilostí a úporností.

Kropáčovy Blatnice se ovšem jakákoli avantgarda nedotkla, a to ani ve dvacátých letech, ani kdy v budoucnosti. Bujely i vědy, a to nejen v relativně prosperujícím Československu, ale i v zbídačelém Rakousku, kde byla řada lidí dále na pokraji hladu, ve vídeňských ulicích probíhaly krvavé řeže ozbrojených frakcí politických stran a mladí vzdělanci viděli jako terno, uvolnilo-li se někde místo komorníka. Na úřad nebylo ani pomyšlení a bratr Alois se jako mnozí jiní vídeňští Češi vrátil do staré vlasti, kde se záhy stal jednou z opor administrativy na Podkarpatské Rusi — kdo věrně sloužil jedněm, bude i jiným, a kdo se vzpouzel těm, bude i oněm.

Rozpuk ducha se pak ostatně vždy zastavil z vlastní iniciativy a národové se umlčeli jaksi sami (Rusko zhruba v roce 1928, Německo 1933, Španělsko 1936, Rakousko 1938, Československo 1948 — je typické, že k tomu došlo vždy svépomocí, jako by už bylo všeho toho bujení dost).

Hospodářství se po válce rozjíždělo jen pomalu a okolnost, že jeden z Vodrážkových bratří se vystěhoval do Ameriky, byla potěšitelnější než kdy předtím. Se stejným talentem jako jeho bratr, jenže s neomezenými možnostmi, si zařídil velký obchod sportovními potřebami, ba i vlastní hokejový klub „Vodrazka Chicago Hornets“. Tudíž se zdálo jen slušno a spravedlivo, když jednoho dne drahou dorazila z hamburského přístavu veliká bedna, po jejímž otevření se vyvalily pochoutky léta nevídané — rýže, pravá čokoláda, pražené kafe. Mařka s Fandou si s nadšením zkoušely obnošené šaty svých sestřenic a jen málo natržené střevíčky z hadí kůže. Představa Ameriky jako legendární země za obzorem, nahrazující po příštích šedesát let království nebeské, byla celým počinem jen a jen upevněna — potřeba spasitelů byla v království českém ostatně vždy vysoká a přimykání k nim mimořádně vřelé.

S královstvím nebeským to stálo teď nedobře — heslo „pryč od Říma!“ bylo na pořadu dne a katolicismus se jevil být totožný s habsburskou mocí. I okolnost, že místní pan farář užíval za války svých konexí k vyreklamování z vojenské služby většinou jen za větší dárky, od zlatých mincí až po tele, řady přeběhlíků k evangelictví právě nezmenšila. Otec Vodrážka říkal: „Vidíš je, flanďáky, dycky sem to věděl!“ Otevřených bezvěrců bylo přesto v městečku málo a Anna si s nemenším nadšením chodila každou neděli poslechnout poslední výdobytky římského tmářství.

Pozvolna se začínali vracet i legionáři, nejprve italští, o dost později i ruští. Byli hrdiny dne a jako vládnoucí bratrstvo se začali omotávat gloriolou, která se od zpráv o činech prominentních arcivévodů lišila jen nepatrně zmodernizovanou terminologií. Lidé s nadšením naslouchali jejich vyprávěnkám o tom, jak u Zborova bili Rakušany či na Sibiři bolševika. S každou sklenicí piva se zdály příběhy růst. Historky zámečníka Šímy, který v pozdní opilosti vykládal o tom, jak ze skal Ruského ostrova poblíž Vladivostoku shazoval se svými kamarády ruské milenky a „manželky“ do moře, aby jim nepřekážely při odjezdu, se nejevily být podobnými pravdě. Tím spíše, že někteří z legionářů si ruské manželky skutečně přivezli, ba jeden i cvičeného sibiřského medvěda Michajla Iványče, který po několika ranách holí předváděl různé tance a pak ještě řadu let doskomírával v příkopu třeboňského zámku.

Schéma jak přijít k moci, která paradoxně vlastně stále leží na hnoji, se v rámci dvacátého století opakovalo celkem třikrát. Je třeba si včas, ještě před pádem starého režimu, troufnout, ale zároveň ne tolik, aby to člověka stálo život, byť i mučedníky může nový systém potřebovat. Kůže se ale na trh nese stejně. Pro obecné schéma vládnutí ve dvacátém věku s jeho klientským systémem je roztomile příznačné a typické, že tajná pražská organizace, která koordinovala protihabsburský boj a udržovala kontakty se zahraničím, si říkala Česká maffia. Po obou válkách i po pádu komunismu pak představitele nové moci zvolna převrstvují výkonní a nepostradatelní služebníci, kteří se na pádu minulého režimu neangažovali, a když, tak nanejvýš zamazáváním orlíčků po 20. říjnu 1918. Tak se točí žernovy osudu, a vidíme-li náš svět jako nejlepší z možných, je to tak i správně.

Význam Sokola po válce, možno-li, ještě stoupnul a v městečku představoval se svou úzkou vazbou na legie a novou moc vůbec základní společenský i mocenský klub, něco jako byli jakobíni za Francouzské revoluce. Od sletů až po šibřinky, od kolébky až do rakve reguloval svým členům čas, měl vlastní martyrologii i vlastní dětsko-dojímavou literaturu: „…spatřiv šibenici, vypjal prsa, zvedl hlavu vzhůru a pevným krokem, aniž pohlédl na své katany, přešel silnici. Došed pod ráhno, naskočil jako Sokol do kliku, navlékl si oprátku přes hlavu a spustil se do visu. Oprátka se zadrhla a on s úsměvem v obličeji bez veškerého smrtelného zápasu dokonal. On, hrdina, utekl v pravém slova smyslu svým rakouským katanům a zkrátil tímto způsobem svoje muka, jež by mu jistě byli připravili…“ „Sokolští chlapci a děvčátka! Všichni jste zažili bouři. Bylo šero a smutno, mraky houstly, blýskalo se, hřmělo, déšť bil prudce do oken. Báli jste se, tulili jste se k mamince, zdálo se vám, že bouře nemá konce. A přece ustala, vyjasnilo se. Zas svítilo slunce… Po bouři světové války vzešlo slunce svobody. Chceme, aby svítilo stále, do daleké budoucnosti. Stane se tak, budete-li vy poslušnými syny a dcerkami, pilnými žáky a žákyněmi, horlivými Sokoly a Sokolkami, neboť pak z vás budou ušlechtilí, vzdělaní a stateční občané, kterých nepřemůže žádný nepřítel…“

Zneužívání dětí a jejich citové vydírání s politickými kontexty se mělo stát čímsi pro dvacáté století příznačným. Postačí snad tahle jediná ukázka z úsvitu tohoto prznění nezletilých, proti němuž bylo dílo Modrovousovo jen směšným preludiem, na něž nebyl paragraf a které se táhlo až do osmdesátých let. Václav Budovec z Budova ve svém Antialkoránu praví, že i malá částka mršiny do jizby přinesená dává představu o tom, jak páchne mrcha celá. Bylo by poměrně snadno naplnit mnohem objemnější knihu trapnostmi literárními, politickými či z deklamovánek a her místních ochotníků, zejména srovnáme-li je s vrcholnými výkony té které doby. Pocit trapnosti bývá v písemnictví dost často ventilován — život je ale trapný svou nejvlastnější podstatou.

Kdybychom viděli z roku řekněme 1930 nejen literární skvosty, ale vše, co bylo napsáno, asi bychom se pozvraceli, a kdyby u toho ležely ještě všechny podělané plínky z téhož časového období, pozvraceli bychom se určitě. Na jednoho Lermontova připadalo sto milionů umouněných mužiků. V přítomné době tomu není o nic lépe, jen odstup nám ještě chybí. Na vší minulosti je nejlepší to, že už minula.

Do městečka se hrnul i technický pokrok — v roce 1922 bylo napojeno na elektrickou síť od jednoho z jezů na Lužnici a sedláci i měšťané si lámali hlavy, zda nový vynález nezpůsobí požár a provoz pětiwattových žárovek v maštalích nezatíží rodinný rozpočet. Ty dvacetiwattové v kuchyních se zdály jako slavnostní iluminace ve vídeňské opeře. S novým pohonem začal i provoz archaických rádií-krystalek se sluchátky, o nichž koloval vtip, mnohými považovaný za skutečnost, že uvnitř bedýnky je nasypán krystalový cukr. Místní povozník zakoupil též první nájemní auto a nakonec vzniklo v jednom z hospodských sálů i kino, masmediální senzace dvacátých let — v přestávkách mezi němými groteskami obecní posluha prodával limonády a jiné pochoutky a občas porosil obecenstvo voňavkou za účelem pachové přetvářky.

I spolkový život, děděný ještě ze starého Rakouska, jen bujel, ba snad víc než kdy předtím, protože velkorodiny už se začínaly rozpadat a zmenšovat a společný svět církevního roku se rozpadl taky. Představa o tom, že spása je nějakým způsobem kolektivní, se přenesla i do politiky a paranáboženské nadšení taky. „Co by tomu řekli lidi?“ zněla vždy základní otázka. Ti z našeho městečka a ti z našeho spolku taky.

(pokračování)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.