Červenec 2004

"Hra" o přežití v komunistickém lágru.

Markéta Kořená

Vyšel český překlad autentických vzpomínek na život v severokorejském koncentračním táboře

Pchjongjangská akvária, ojedinělé osobní svědectví o životě, či spíše umírání v jednom ze severokorejských koncentračních táborů, jsou děsivé čtení - a pro nás Čechy obzvlášť. Protože vyprávějí o totalitním zlu páchaném ve jménu komunismu ještě dnes, kdy se u nás na jeho úskočnou zlovolnost trochu zapomnělo.

O životě ve stalinistické Severní Koreji se málo ví, ale hodně mluví. Řeč je ovšem spíš o tom, jaké nebezpečí tato země představuje pro lidi svobodného světa, než o mnohem aktuálnějším ohrožení, v němž žijí svůj každodenní život její obyvatelé. Autobiografické vyprávění Kang Čchol-hwana, který se jako devítiletý chlapec dostal do pracovního tábora Jodok, strávil v něm deset let a jemuž se jako jednomu z mála podařilo nakonec emigrovat do Jižní Koreje, svědčí o tom, že praktiky severokorejského totalitního systému přesahují i fantazii vycvičenou četbou knih o životě v českém či sovětském gulagu.

Otřes, který při četbě knihy Pchjongjangská akvária zažijeme, je samozřejmě do jisté míry způsoben kulturní disproporcí mezi křesťanskou Evropou a konfuciánskou Koreou, ale jeho zdroj tkví především v poznání, že už přes půl století se přelévá světem ideologie velmi krutě usilující o svobodu člověka a jeho lidství.

Z prominenta kontrarevolucionářem

Jak se z malého dítěte stane "politický vězeň"? Kang Čchol-hwan se narodil v Pchjongjangu několik let po návratu rodiny z japonské emigrace. Jeho dědeček z otcovy strany získal v Japonsku velké jmění - před návratem do vlasti vlastnil několik obchodů s hračkami a tři kasina. Jeho žena, zapálená členka Komunistické strany Japonska, však dokázala statečně odolávat svodům bohatství a její slepá víra v socialistickou budoucnost Severní Koreje nakonec přivedla celou rodinu do neštěstí: "Dědeček se o šíření revolučních myšlenek moc nezajímal. Ve skutečnosti je přijímal jen proto, že byl zamilovaný. V babiččině zanícení nacházel něco ze své vlastní vášně, z neustálého hledání nových finančních úspěchů. Každý svým způsobem hledal absolutno." A tak se stal dědeček nejdříve členem spolku Čósen soren, sdružujícího emigranty sympatizující s politikou Severní Koreje, a nakonec se nechal přemluvit i k návratu do vlasti, která "potřebovala vzdělané a schopné lidi". V okamžiku, kdy babička a dědeček nastoupili v japonském přístavu Nagato se svými dětmi na loď do Severní Koreje, bylo rozhodnuto o osudu celé jejich rodiny, včetně dosud nenarozeného Kang Čchol-hwana. Rodině se zprvu vedlo díky obrovskému finančnímu zázemí dobře: babička se stala po návratu poslankyní Nejvyššího lidového shromáždění, dědeček získal lukrativní místo v čele kontrolního úřadu obchodních záležitostí a jejich děti mohly vystudovat.

Prvních osm let svého života tak Kang Čchol-hwan prožil jako dítě prominentů režimu - luxusní funkcionářská vila, barevný televizor, pračka, lednice a volvo představovaly v 60. letech pro obyčejné Korejce nedosažitelný komfort. Miloval božského Kim Ir-sena, vstoupil do "Rudé armády školáků" a ochotně se účastnil hodin kritiky a sebekritiky, které byly neodmyslitelnou součástí komunistické výchovy: "Představte si, jak malé děti napodobují zpolitizované dospělé, jak se vzájemně obviňují z nedostatku revoluční obezřetnosti a přiznávají, že si nezaslouží důvěru, kterou jim projevil velký vůdce tím, že se na ně přišel podívat."

Jednoho dne ovšem dědeček "zmizel" a krátce na to vtrhli do rodinné vily agenti bezpečnosti: "U nás v Koreji je tradice, že si musíme sundat boty, než vstoupíme k někomu do bytu. Neudělat to je známka neúcty vůči hostiteli. Jenže u dveří nebylo víc bot než obvykle, zatímco v obýváku se hemžilo tolik lidí, že jsem se tam nemohl dostat. Co to má znamenat?" Znamenalo to, že dědeček spáchal velezradu, a proto se celá rodina musí odebrat do pracovního tábora Jodok - převýchova "prací a studiem".

Perspektiva devítiletého dítěte je nemilosrdná: víc než fakt, že ztrácí matku, kterou režim pro její původ ušetřil odchodu do tábora, ač o to nijak nestála, a později dokonce přinutil k rozvodu, trpěl Kang Čchol-hwan ztrátou svých milovaných akvarijních rybiček. Titul knihy Pchjongjangská akvária je tak spíš než metaforou situace, v níž se lidé odsouzení k životu v prostoru, který je dostatečný pro přežití, ale připravuje jedince o to nejdůležitější - o svobodu, jakýmsi leitmotivem příběhu, jehož palčivá hrůznost se vyjevuje především v kontrastu s věkem hlavního hrdiny - a zároveň jako by jím byla zpochybněna. Odvlečením do Jodoku začíná pro Kang Čchol-hwana hra o přežití, která se vlastně nakonec tolik podobá jiným dětským hrám.

"První, co jsem druhý den brzo ráno spatřil malým okýnkem, byly hory, které nás obklopovaly. Jejich svahy byly do poloviny zalesněné a krajina, kterou vytvářely, mi připadala nádherná. Dýchal jsem svěží vzduch, slyšel jsem zpěv ptáků a vítr ke mně přinášel vůni čerstvého sena." Kang Čchol-hwanovy vzpomínky jsou plné takových lyrických utkvění, ta tvoří přirozený, i když poněkud absurdní rámec popisu velmi nepoetické reality života v táboře, k níž patří těžká fyzická práce, bití, veřejné popravy, slídění udavačů, ústrky bachařů.

Pchjongjangská akvária jsou psána s časovým odstupem mnoha let. Jejich autor, který dnes pracuje jako redaktor prestižního jihokorejského měsíčníku, navíc pojal své vzpomínky s uměleckým šarmem, který umožňuje čtenáři při těch obzvlášť drastických pasážích spočinout v blažené představě, že je to třeba jen fikce, že se něco takového nemohlo stát... Ale když přijde řeč na to, co takový převýchovný pobyt udělá s dětskou duší, jak nenapravitelná je ztráta lidské důstojnosti a jak prchavou jistotu představuje lidství, je-li vystaveno permanentní potupě, nenabízí kniha žádný prostor, kde by se dalo schovat. Kang Čchol-hwan trvá na svém svědectví i na osobní odpovědnosti každého, kdo ho bude číst.

Na jednom místě Pchjongjangských akvárií je vylíčen osud slavného operního pěvce Kim Jong-gila, který se vracel do vlasti "na stejné lodi" jako autorova babička. Ta po létech v lágru dojatě vzpomíná, jak jim na palubě zpíval O sole mio. Umělec, který chtěl, aby "jeho umění sloužilo lidu", nakonec zemřel - po absurdním odsouzení za špionáž - v jednom z nejhorších severokorejských koncentráků. Pro starší generaci bývalých korejských emigrantů z Japonska se stal legendou a symbolem tragédie, Kang Čchol-wanův pohled na jeho příběh je ovšem střízlivější: "Pro mě byl Kim Jong-gil stejně jako ostatní důkazem blbosti, a je mi jedno, jestli soucitným duším připadám jako cynik. Tenhle příběh ukazuje víc než co jiného neuvěřitelnou sílu lidských iluzí a jejich fenomenální moc zaslepovat."

Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvária. V překladu Anny a Erika Lukavských vydalo nakladatelství FRA, Praha 2003. 222 strany, náklad 1000 výtisků, cena neuvedena

(Lidové noviny, ww.lidovky cz, kráceno)