Červenec 2004

Architekt národní existence. Emanuel Rádl (1873-1942)

Pavel Kosatík

Rodák z Pyšel u Prahy měl být původně biologem. Vystudoval obor spolu s matematikou na pražské přírodovědecké fakultě a jako učitel to tam v počátcích první republiky dotáhl na profesora. Zájem o metodologii přírodních věd ho přiměl k jejímu zkoumání z filozofického hlediska. Našel tak celoživotní zaměření.

Filozofií hodnou toho jména pro něj byla jenom ta, která poskytovala návod, jak změnit svět k lepšímu. Účelem filozofie bylo podle Rádla "být programem pro reformu světa". Myslitele, kteří se oddávali abstraktním úvahám, příliš neuznával. Ze stejného důvodu odmítal orientální filozofii a náboženství: mínil, že podle nich nejde žít.

Měl pověst nesoustavného myslitele, nevytvořil ucelený myšlenkový systém. Jeho knihy si dost často názorově protiřečí, což však také znamená, že při jejich četbě lze autorova ducha vidět v pilné práci: nepředkládá se jen hotový celek s vyretušovanými slepými uličkami. Filozof Jan Patočka označoval Rádla za "největšího myslitele první republiky"; Rádlův žák a spolupracovník, protestantský filozof Josef L. Hromádka ho nazval pro změnu "donkichotem české filozofie", což myslel hlavně s ohledem na nové časy, které v zemi zavládly po roce 1945, a hlavně 1948, v nichž se Rádl se svým křesťanským individualismem stal myslitelem bezbranným.

Představy o společnosti odvíjel z jednotlivce: ten mu byl měřítkem věcí. Spolu s Masarykem (a Dostojevským a dalšími) věřil, že svět zbavený Boha by způsobil vnitřní rozvrat člověka. Podle něj měl být jedinec schopen komunikovat přímo s Bohem a přijímat shůry dané božské pravdy jako zjevení. Jak by se potom nějaká lidská instituce včetně státu mohla odvážit takto vybavenému jednotlivci čelit? Sláva lidských institucí se tváří v tvář božské vládě zredukovala Rádlovi do nicotné podoby. Jedinec je vším. Další hlasatel nepolitické politiky (po Havlíčkovi a Masarykovi) byl na světě.

Mystika krve, nebo smlouva?

Pokládal se za Masarykova duchovního žáka a následovníka, nebylo však zcela jisté, zda právem. V každém případě po vzniku republiky vynaložil spoustu energie, aby obnovil realistickou stranu, Masarykem kdysi založenou: v Rádlových představách se tak měli ocitnout pod jednou střechou všichni státotvorně orientovaní intelektuálové. Jeho společníkem zpočátku nebyl nikdo menší než Zdeněk Nejedlý: ruku v ruce s Rádlem založili Realistický klub, vydávali týdeník Realistická stráž. Pak se však dostali do názorové pře, po níž se jejich cesty rozešly: Nejedlý zamířil do náruče komunistické strany a z Rádla se stal nezávislý intelektuál.

Schopnosti politického vůdce neměl. To, co pokládal za politický program a co začal nabízet "realistickým" voličům, byl program myslitelské sekty. Následoval Masaryka po cestách filozofické spekulace, mužem činu tak jako prezident nebyl. Ferdinand Peroutka si z něj proto dělal legraci: "Jsou lidé, například pan profesor Rádl, kteří by si mohli stěžovat na stranictví osudu: knihu mám jako babička, brýle mám jako babička, a přece číst neumím. Mají Masarykův racionalismus bez jeho mužnosti; dovedli napodobit leccos; ale nepodařilo se jim ovšem napodobit životní rovnováhu."

Peroutka však už nedodal, že mnohé Rádlovy korekce Masaryka posunuly prezidentovo "učení" mnohem dál. Týkalo se to například pojetí moderního národa, jak je Rádl rozpracoval v spise Válka Čechů s Němci, poprvé vydaném v roce 1928. Že šlo o pojetí kontroverzní, potvrdil rozruch, který provázel reedici knihy o téměř tři čtvrtě století později, v roce 1993.

Rádl napsal knihu, dávno před nástupem Hitlera a eskalací napětí v Sudetech, aby dal najevo nesouhlas s principiálně "protiněmeckou politikou československého státu". Aby ji pojmenoval co nejpřesněji, vysvětlil nejdřív, jakým způsobem bývá národ v moderní době vykládán. Jde vlastně o dva způsoby: první, německý, inspirovaný Herderovou mystikou 19. století, vychází z představy, že národ je pokrevní příbuzenství lidí spojených genetickými, rasovými a dalšími přírodními vazbami. Podle této představy se člověk do národního společenství rodí, je to vlastně širší rodina. Bytí takového národa se potom nedá vyjádřit součtem vůlí jeho členů, protože je na takové vůli vlastně nezávislé. Na tom, co si současný Čech nebo Němec myslí o svém národě, příliš nezáleží, protože je tak jako tak zavázán odkazu předků: kráčí v jejich stopách.

Proti pokrevnímu pojetí národa, uplatňovanému jak mezi Němci, tak i Čechy, postavil Rádl pojetí národa založeného na smlouvě o dobrovolném přistoupení členů. Národ či stát vzniklý touto smlouvou není od lidí odtrženou mystickou bytostí, která jim shůry ve formě zákonů nařizuje, jak se mají chovat. Zákonem se stane to, o čem shromáždění jednotlivců rozhodne jako o věci natolik rozumné, že jí lze dodat formu obecného závazku.

Češi versus Američané

Nastolení takového systému národního nebo státního uspořádání se v meziválečné střední Evropě nezdálo možné, Rádl však měl před očima vzor státu, kde se uvedení takové "společenské smlouvy" v život zdařilo: USA. Jít na Američany s Herderovou pokrevní mystikou se zdálo čirým bláznovstvím.

Bylo to jen jiné a přesnější vyjádření starého Rádlova dilematu mezi tím, co má stát výš: zda vůle kolektivu (zákon), nebo svědomí jednotlivce. "Každá ústava státní je nepřirozená a násilná, která neuznává, že mravní vědomí jednotlivce stojí výš než jakýkoli státní zákon, jakkoli ustanovený."

Problémem československého státu však je, psal Rádl v roce jeho desátého výročí, že přijal pojetí československého národa právě jakožto společenství pokrevního, mystického, a nikoli zrozeného na základě politické smlouvy. Historickou analýzou navíc Rádl dospěl k závěru, že Češi a Němci takto žili v zemích Koruny české vždy: odděleně, někdy si vadili, jindy ne, ale nikdy, ani v nejosvícenějších dobách, je čeští panovníci nedokázali národnostně spojit v jeden lid, sloužící téže jednotící ideji.

Dnes už víme (dospělo se k tomu bohužel slepou metodou pokusu-omylu), že národní jednota je dovedena k dokonalosti v nacistickém nebo komunistickém, jinými slovy totalitně organizovaném státě. Jednotlivec je tam ničím, celek vším. "Zájem státu", "duch národa", "odkaz předků" tam patří k uctívaným hodnotám, zatímco slovo "svědomí" se ve veřejném slovníku nevyskytuje. Nebo je snad Hitler se Stalinem někdy použili? Jednotlivec jako poslední, kritická instance, jež rozhoduje, v jejich režimech neměl určené místo.

Přitom není třeba složité úvahy k pochopení, že i v tom nejabstraktněji se tvářícím totalitním systému se "vůle lidu" opět (jinak to ani být nemůže) rovná vůli několik jednotlivců, zpravidla vysoce postavených úředníků a reprezentantů aparátu. Pod prohlášením "vůle národa" je vždy podepsán neviditelný autor, který je koncipoval, a jehož vůlí tedy ve skutečnosti toto prohlášení je.

Politický národ?

Důsledky pokrevního, nikoli politického pojetí národa, uplatňovaného v meziválečné Československé republice, mohou státu přinést zkázu, varoval Rádl v roce 1928. Kritizoval především skutečnost, že v ústavě není upravena ochrana národnostních menšin, ale jen jejich jednotlivých příslušníků, kteří se takové ochrany soudně dovolají. "Tyto národnosti nejsou ani cizinci, ani přistěhovalci, ani menšinami, chráněnými více méně neurčitými zákony proti vládnoucímu národu, nýbrž jsou to konstitutivní jednotky státu," psal Rádl. "Jako patří k tělu hlava i srdce i končetiny, tak patří k našemu státu i Češi i Slováci i Němci i Maďaři, jsouce všichni stavební jednotkou stejně původní."

Přimět Čechy k tomu, aby se k národnostním menšinám chovali lépe, než se k nim předtím chovali Němci v Rakousku-Uhersku, byl však problém. Mnozí, jinak často osvícení představitelé českého národa, byli názoru, že stačí, když se po roce 1918 jen vymění role: z utlačovaných Čechů se stanou utlačovatelé a s Němci to bude naopak.

Rádl se snažil poukazovat třeba na absurditu učení o českém historickém státním právu, postaveném na představě, že Čechům má být vráceno všechno, co jejich předkům v minulých staletích patřilo. Češi však žádné nadpřirozené právo na nápravu minulosti nemají, neboť je nemá nikdo: "Je rozptýlení Židů po celém světě nespravedlivé? Zanikly keltské jazyky neprávem? Máme protestovat proti tomu, že se už nemluví latinsky?"

V Rádlově době se přese všechno mohlo zdát, že vývoj k politické formě národa je možný. Rádl jí věnoval velkou část životní energie. Kritizoval, že slovo "československý" označuje jen Čechy a Slováky, čímž se příslušníci menšin automaticky ocitají v postavení občanů druhé kategorie. Mnohá opatření "československé" politiky jsou namířena proti nim: pozemková reforma je prováděna tak, aby němečtí vlastníci půdy byli znevýhodněni, v německých krajích jsou rozmisťováni čeští úředníci, kteří tak berou Němcům práci, jsou otevírány české školy místo německých a podobně. Ve své době pozoruhodně otevřeně působila Rádlova kritika Masaryka, který se podle něho na zavádění pokrevního pojetí národa podílí: "Místo aby omezoval moc absolutní majority smlouvou, nezadatelnými právy, právem přirozeným nebo dobrým zvykem (jak se činí na Západě), omezuje ji humanitou, to jest lidskostí pod vlivem teorie Herderovy."

Hlavní Rádlova myšlenka, kterou ve svých spisech prosazoval, nezněla složitě - až na to, že se ji ve střední Evropě nepovedlo prosadit vlastně dodnes. "Velký úkol budoucnosti je převychovat lid tak, aby viděl, že loajalita ke státu je vyšším závazkem než kmenové city a že loajalita je tím pevným poutem, které různé kmeny země spojí." Ani mezi válkami, ani po roce 1945 se tato převýchova nepodařila; posledním důkazem pokrevního pojetí národa ve střední Evropě bylo rozdělení Československa v roce 1992. Vedl k němu spíš "hlas krve" než racionální politické důvody.

(Týden)