Červenec 2004

Na Iráčany tvrdost

Tomáš Krystlík

Prezident George W. Bush sice prohlásil v polovině března, že USA nejsou koloniální velmocí, leč k zvládnutí situace v Iráku se Amerika bude muset zřejmě poučit z počínání Britů bezprostředně následujících po první světové válce v zemi ležící na Eufratu a Tigridu.

Známý axiom praví, že na Arabové respektují pouze sílu. Její nedostatečnou manifestaci považují za slabost. Příkladem nechť poslouží Šaronův plán opustit židovské osady v pásmu Gazy u hranice s Egyptem, protože jejich ochrana spolyká ročně obrovské sumy z izraelského státního rozpočtu. Jak jej uskutečnit, když palestinští Arabové cokoli, co se dá i vzdáleně vyložit jako ústupek, pokládají za projev slabosti nepřítele a následkem toho, povzbuzeni, hned vystupňují své teroristické akce? Jasně to před lety ukázalo stažení izraelského vojska z jižního Libanonu - palestinskoarabské násilí stouplo. Protiakcemi, které měly kompenzovat onu „slabost“ spočívající v ohlášeném opuštění osad v pásmu Gazy, bylo zřejmě zabití teroristy Ahmada Jasína a dalších špiček organizace Hamás.

Arab ve vedoucím postavení si neodepře častou demonstraci své síly, moci, protože ví, že jen tak se je udrží ve společenství, kde smlouvy jsou jen cáry papíru, které se mohou kdykoli porušit, a oklamání protistrany se považuje čin veskrze kladný. Z tohoto důvodu zřejmě Usáma bin Ládin již není mezi živými, protože si zprvu dříve nenechal ujít se prezentovat videozáznamy svých poselství, kdežto dnes se dostanou na veřejnost pouze pásky s údajně jeho hlasem. Že americké tajné služby občas potvrdí, že hlas na záznamu mu patří, může mít své příčiny - kdyby vyšlo najevo, že Usáma bin Ládin je mrtev, opadla by zřejmě veřejná podpora amerického angažmá na „Balkáně 21. století“ (Ázerbájdžán, Írán, Irák, Pákistán, Afghánistán, Saúdská Arábie, Sýrie, Spojené emiráty, Tádžikistán, Kuvajt, Jordánsko, Izrael).

Spojené státy potřetí od první světové války zasáhly preventivně v zájmu Evropy a celého světa, protože konečně pochopily, že politika izolacionalismu, praktikovaná mezi dvěma světovými válkami, si nakonec vyžádala více obětí a nákladů než preventivní mocenské a vojenské vměšování se. Proto se po druhé světové válce už nestáhly z Evropy (i když se pak po celá desetiletí k preventivní akci neodhodlaly), proto zasáhly proti zbytkové Jugoslávii (Evropa toho nebyla schopna), v Afghánistánu a Iráku. (Poznámka pro antiamerikanisty: denní spotřeba ropy USA je kryta z necelých pěti procent ropou z arabských zemí.)

Ozbrojené angažmá USA v posledních dvou zemích má své velmi kladné stránky, které tisk, neb z naprosté většiny levicový, hledí zamést pod koberec. V souvislosti s potlačovaním Talibanu a al Kajdy v Afghanistánu se přidal na stranu USA pákistánský prezident Parvíz Mušaraf, po intervenci v Iráku a po polapení Saddáma Husajna vhodil do ringu ručník Kaddáfí, Írán se stal vstřícnější ohledně svého jaderného programu a dokonce Kim Čong-il projevil větší ochotu k jednání. Turkofonní postsovětské republiky a Tádžikistán jdou od intervence v Afghánistánu Spojeným státům na ruku - Američané zřizují na jejich území letiště a vojenské základny. Rusové to neradi vidí, ale nezbývá jim nic jiného, než soutěžit s USA, kde v té či oné postsovětské republice budou mít více základen. Lze říci, že Američané svou přítomností v této oblasti chrání Evropu, sebe a stabilizují celý svět.

Britská vojska po první světové válce vypudila z území Iráku osmanské vládce a obyvatelstvo a podle slov generála Fredericka Stanleyho Maudea „vstoupily naše armády do měst a vesnic ne jako dobyvatelé a nepřátelé, nýbrž jako osvoboditelé“. Stejnou větu měl možnost po převzetí moci v Iráku brannými silami USA pronést i Donald Rumsfeld. Nepronesl. Stejně v květnu 1920 vypuklo proti Britům povstání. Situace se dnes zřejmě opakuje. (Pro antiamerikanisty: Srovnání Iráku s Vietnamem pokulhává. V Iráku je dnes 134 tisíc amerických vojáků, dohromady necelých 150 tisíc spojeneckých vojáků, proti nimž stojí jen nedisciplinovaní iráčtí milicionáři. Na jihovietnamském bojišti bojovalo tehdy 3,4 milionu amerických a jihovietnamských vojáků, z toho asi půl milionu Američanů, proti Vietcongu, organizovanému, vyzbrojenému severovietnamskou armádou. V Iráku nemají spojenci za soupeře nic, co by se dalo i s přimhouřením oka nazvat armádou.)

Revolta v roce 1920 vypukla půl roku poté, co se v zemi konalo jakési „referendum“ - jednání Britů s kmenovými vůdci o budoucí formě státu. Krátce před povstáním bylo oznámeno, že se země nestane britskou kolonií, nýbrž mandátním územím Společnosti národů pod britskou správou. Ani zainteresování Iráčanů na budoucím uspořádání státu, ani mezinárodní záruky iráckému povstání nezabránily. (Pro antiamerikanisty: Z toho plyne, že OSN v Iráku nic nezmůže.) Stejně jako dnes se rebelové v roce 1920 snažili přerušit komunikační linie nepřítele - tehdy železniční tratě a telegrafní vedení. Britské jednotky a civilisté se ocitli v obležení. Kdo z Britů padl do rukou nepřítele, byl zabit a znetvořen, stejně jako oni Američané ve Fallúdži. V srpnu 1920 byla situace Britů tak zoufalá, že velící generál žádal od Londýna nejen posily, nýbrž i dodávku granátů a bomb s hořčičným plynem a svolení s jejich použitím. K jejich nasazení nedošlo.

Z britského způsobu potlačení povstání v roce 1920 vyplývá i základní poučka zvládnutí ozbrojeného povstání v této oblasti: musí se to udělat silou, která má zastrašující účinek. (Týká se to též způsobu potlačení palestinskoarabského teroru v Izraeli.) Britové tehdy irácké povstání zlomili kombinací bombardování nepřítele z letadel a trestních expedic, které irácké vesnice srovnávaly se zemí. Winston Churchill, tehdy odpovědný za britské letectvo, byl šokován střelbychtivostí britských pilotů i pomstychtivostí pěšáků. Ve spojitosti s faktem, že Arab se podvolí jen prokázané síle, nemají USA dnes v Iráku velký prostor pro potlačení rebelie. V souvislosti s požadavkem demonstrace síly jako podmínky k dlouhodobé likvidaci ozbrojeného odporu se jeví mučení vězňů v iráckých věznicích americkým personálem jako věc zcela marginální.

Američané budou muset v otázce vládnutí v Iráku zřejmě také napodobit Brity a jak se zdá, tak činí. Po potlačení povstání svěřili Britové vládu hašemitskému Fajsalovi, v roce 1932 se Irák stal oficiálně nezávislým, ale britská vojska v něm setrvala až do roku 1955. Dlouhodobé setrvání spojeneckých vojsk v zemi bude dnes zcela nezbytné.