Červenec 2004

Jsem proti přímé volbě prezidenta!

Jan Kubalčík

“Zatímco přirozené sklony demokracie vedou lid k tomu, aby nepouštěl vynikající lidi k moci, vede méně silný sklon tyto vynikající lidi k tomu, aby se vzdalovali politické kariéry, kde je pro ně tak nesnadné zůstat zcela sami sebou a kráčet kupředu, aniž by se museli pokořovat. To je myšlenka, kterou zcela upřímně vyjadřuje kancléř Kent. Když slavný autor, o němž mluvím, vzdal velkou chválu té části ústavy, která svěřuje jmenování soudců výkonné moci, dodává: ‘Je totiž pravděpodobné, že lidé, kteří mají nejlepší předpoklady k tomu, aby zastávali tato místa, by byli příliš zdrženliví v chování a příliš přísných zásad, než aby se jim mohlo někdy podařit získat při volbě většinu hlasů, pokud by volba spočívala na všeobecném hlasovacím právu.’ (Kent’s Commentaries, sv. I, s 272). To bylo v Americe uveřejněno v roce 1830, aniž proti tomu měl někdo nějaké námitky. Autor mě přesvědčil, že ti, kdo považují všeobecné hlasovací právo za záruku dobré volby, žijí v naprosté iluzi. Všeobecné hlasovací právo má jiné výhody, ale tuto ne.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe)

V posledních týdnech jako by zavládl všeobecný konsensus: hlavu státu je dobré volit přímo. Odhlédnu od toho, z jakých pohnutek kdo tuto “pravdu” hlásá. Oprostím se i od nepopiratelného faktu, že není přímá volba jako přímá volba – a v hlavách těch, kteří ji dnes navrhují či rovnou prosazují, jsou zastoupeny snad všechny myslitelné varianty. Dovolím si jen prostě nesouhlasit: já jsem proti přímé volbě! Tedy proč:

1. Prezidenta by volili (resp. měli by možnost volit) zcela stejní voliči, kteří zvolili stávající poslance a senátory. Jiné občany nemáme. Někdo může být toho názoru, že volba zákonodárců byla nevhodná a že jejich způsob současného naplňování role prezidentských volitelů je toho dokladem. Lze však neduh jedné špatné volby vyléčit ustavením jiné volby? Myslím, že ne. Lépe je “opravit” tu špatnou volbu.

2. Z podstaty věci by byl v přímé volbě zvolen někdo populární – lépe řečeno ten nejpopulárnější. Myslím, že se stačí jen letmo podívat na různě “žebříčky popularity” a uvědomit si, že planeta Nova je velmi hustě osídlena… Že by se to stalo jednou a víckrát ne? Že chybami se člověk učí? Ano, jeden sám jistě. Ale kolektivní poučení dosáhneme leda tak donucením (nejlépe „z krizového vývoje”). Z vlastnosti jednotlivce nelze takto zjednodušeně dovozovat vlastnost celku. Pánský klub je složen ze svých členů. Každý člen má maminku. Má snad i klub maminku?

3. Jde o zástupný problém předhozený “lidu” na hraní. Zatímco se bude společnost zmítat v křečích bombastické prezidentské kampaně a kandidáti budou po vzoru Gaia Maria předvádět “jizvy z bitev”, bude na příští rok schválen rozpočet s ještě větším schodkem. Nepopírám potřebu toho, aby se občané ztotožňovali se společností, potažmo státem, který tato společnost pro sebe tvoří. To však lze zajistit i jinak: např. by mi nevadilo, kdyby byla rozšířena možnost prezidentského kandidáta navrhnout… Zejména však platí, že skutečnou důvěru občanů v systém je nejlepší budovat dobrou, transparentní politikou a osobními příklady, ne zbavováním se odpovědnosti, navíc dobrovolně přijaté. Ten, kdo si hodlá v rozhodný okamžik umýt ruce, nemá do veřejné služby ani vstupovat.

4. Bez změny ústavy je přímá volba zcela bezcenná: k čemu “silnější mandát” bez rozšířených pravomocí. Navíc mnohdy titíž, kteří přímou volbu prosazují, hovoří o okleštění pravomocí (např. v oblasti prezidentských milostí). Nechci tvrdit, že jiné uspořádání (USA, Francie) je zkrátka špatné. Je prostě jiné – ve smyslu předchozího bodu, ten humbuk je při jejich prezidentských volbách oprávněný, neboť prezident je tím rozhodným prvkem celého systému. Jen připomínám, že naše Ústava platí velmi krátkou dobu a z toho byla navíc po většinu času nenaplněná (kraje, správní soudnictví). Taková výchozí pozice je pro případnou ústavní reformu zcela nevyhovující. Přitom o nutnosti pojímat ústavu jako vyvážený celek snad nikdo nepochybuje. Kde skončí ona vyváženost, když prezidenta sice vybavíme silným postavením a nezávislostí na parlamentu, ale ponecháme mu pouze více méně reprezentační funkci? Když nebudeme chtít rezignovat na vyváženost ústavy, musíme jeho pozici významně posílit – adekvátní je udělat z něj premiéra (hybrid je ve Francii – laskavý čtenář nechť sám posoudí, jaký význam tamní premiér má). Je dobré prosazovat takové ústavní zemětřesení, když o tom, zda se stávající ústava osvědčila, nedokážeme – z důvodu jejího velmi krátkého trvání a ještě kratšího naplnění – rozhodnout?

5. Přímá volba prezidenta otevírá pandořinu skříňku kdejakých dalších přímých voleb – např. starostů. Impeachment (rozuměj “prezidentský”) je událost zcela mimořádná, ale selhání starosty je velmi pravděpodobné (v naší zemi je cca 6000 obcí). Přímo volený starosta, který selže, je neskonale obtížněji odvolatelný než v současném systému

Závěrem už jen poznámku. Lidové noviny z úterka 28. ledna 2003 v článku “Osobnosti vyzývají k přímé volbě” informují na str. 1 a 2 o výzvě “Důstojnou volbu!”. Píší, kdo je autorem a kdo jsou signatáři. Co mě však popudilo byla následující věta: “Připojit se nechtěli například herec a režisér Zdeněk Svěrák nebo herec Marek Vašut.” Myslím, že je to konstatování jednak ostudné, zavánějící snahou vypálit cejch odpadlíkům, jednak symbolicky cimrmanovské – viz “Byli jsme a buben”: Seznam nepoužité literatury.