Červenec 2004

Nahořklé triumfy Antonína Dvořáka.

Jan P. Kučera

Skladatel je to nesporně světový - a právě proto na něm jistí Češi dokazovali své buranství

Kdyby štěstí nebylo tak pochybnou a vlastně hloupou kategorií, bylo by možné říci, že ze čtyř nejzářivějších hvězd české hudby Smetana - Dvořák - Janáček - Martinů byl druhý jmenovaný tím nejšťastnějším. Alespoň pokud tvůrčí cesta od úspěchu k úspěchu, sláva doma i v širém světě a koneckonců hmotné zabezpečení přispívají k takové převaze pozitiv nad negativy, že lze mluvit o štěstí.

Poměrně dlouho to na nějakou zvláštní, natož závratnou kariéru řeznického synka z Nelahozevsi nevypadalo. Brzy se sice naučil "po vesnicku" na housličky, ale to bylo všechno. Ve dvanácti dokončil školní docházku. Začal se věnovat učit se řeznickému řemeslu a také němčině, bez jejíž znalosti tehdy v Čechách nebylo dobrého živobytí.

Naštěstí zůstal v dosahu kantorské muziky, v níž dělal mnohem větší pokroky než v řezničině a protivné němčině. To nakonec nahlédl i pan otec a poslal synka na pražskou varhanickou školu. Nebyl to valný ústav ("Všechno páchlo plesnivinou, i varhany," vzpomínal Dvořák) a nekladl si vyšší ambice než ze svých žáků vychovat solidní organisty. Tím se stal i Dvořák. Protloukal se bůhvíjak, s jakousi kapelou hrál v restauracích, letních arénách, při tanečních zábavách, dával kondice. Konečně se dostal do orchestru Prozatímního divadla, takže hrál pod Bedřichem Smetanou. To už dávno komponoval. Pro většinu těchto skladeb, kdybychom je měli povšechně charakterizovat, by se hodil název jedné z nich: Sedm skromných myšlenek pro velmi skromný orchestr.

Brahms to slyšel

Avšak autor skromných myšlenek si brzy začal troufat na mnohem víc, pustil se do zápasu s formou symfonie, a dokonce se chystal i na operu! Prvního provedení na veřejnosti se Dvořák dočkal až jako třicetiletý, ale ani to nepůsobilo jako plod vynikajícího nadání. Naštěstí se našel někdo, kdo ve Dvořákových skladbách objevil "rozhodně velmi nadaného člověka, mimoto chudého" a zasadil se pro něj o státní stipendium. Byl to Johannes Brahms a stipendium činilo 400 zlatých. (Smetana jako důchodce Národního divadla dostával jen třikrát tolik!) Brahms však udělal pro Dvořáka daleko více tím, že ho doporučil svému nakladateli Simrockovi a ten pak vydal Moravské dvojzpěvy. Tím se neznámému skladateli otevřela cesta daleko za hranice Čech, do Německa, pak i do Anglie a nakonec do Ameriky.

S uznáním samozřejmě přispěchali i doma - stal se ředitelem pražské konzervatoře a učitelem tak výjimečných žáků, jako byli Josef Suk a Vítězslav Novák. Zemřel prvního májového dne roku 1904, ve třiašedesátém roce svého života.

Obtížná cesta k sobě

Na začátku těchto řádek padlo neuváženě slovo štěstí. Byl Dvořákův život opravdu šťastný? I pokud by odpověď byla důležitá, není snadné odpovědět. Dvořák byl do sebe ponořený morous, málomluvný člověk, a tak k jeho poznání moc nepomůže ani jinak chvályhodný fakt, že konečně bylo ukončeno vědecké vydání jeho korespondence. Pramen obdobný jako Smetanův deník nám nezanechal.

Ale i jinak, třebaže úspěch v Americe ho jistě těšil, šťastným tak daleko od vlasti by se sotva nazval. A konečně - dlouho byl nespokojený s vlastním dílem. Hudebního nadání měl sice vrchovatě, patřil k vyvolencům rodu schubertovského, avšak hledal se obtížně. Bohatství myšlenek samo o sobě neudělá dobrou symfonii; myšlenka musí být patřičná i pro formu a tektoniku díla a to záplava hudebních nápadů nezaručí.

A tak se opíral o velké vzory, především o Brahmse, jehož vliv nepřeslechneme ani v dílech už tak zralých, jako je třeba houslový koncert. Brahms byl sice mnohem vzdělanější a neměl tak bezprostřední invenci (bez žárlivosti a skromně to uznával), nicméně si byli blízcí svým konzervatismem, lpěním na tradičních formách.

Trvalo dlouho, než Dvořák dospěl ke svému mistrovství, než dospěl sám k sobě, k dílům, jako jsou poslední čtyři symfonie a k vrcholným dílům komorním. Svými třemi instrumentálními koncerty, od problematického koncertu klavírního přes houslový až k zázračnému koncertu pro violoncello, dal české hudbě první mistrovská díla koncertantní literatury (spolu s flétnovým koncertem Viléma Blodka).

Operní balvany

Jistou jednostrannost osobnosti, v níž (mimo jiné) se tak odlišuje od mnohem reflektivnější a novátorštější osobnosti Smetanovy, Dvořák posléze dokázal překonat v celé žánrové šíři. Ne vždy je toto dílo hodnotově vyrovnané. Například vedle překrásného Te Deum se vznosnou gradací či invenčně i na Dvořáka neobyčejně bohaté kantáty Svatební košile napsal i vcelku problematické a dnes už zastaralé oratorium Svatá Ludmila. Mějme však na paměti, že Dvořák ve svém prvním oratoriu (a zároveň jedné ze svých nejkrásnějších skladeb), hlubokém, jímavě bolestném Stabat mater - napsaném po ztrátě třetího dítěte - vytvořil vůbec první české oratorium. Obtížný úkol vyřešil velkolepě; hned v této své oratorní prvotině dospěl k jedinečné stylové syntéze tradice evropské s domácí tradicí mešní a pastorelovou.

Nejproblematičtější z Dvořákova uměleckého odkazu je jeho tvorba operní. Deset operních děl (některá však v několika značně odlišných verzích) dokazuje, jak Dvořák, velmi toužící po úspěchu právě operním, těžce zápasil s touto formou, jak se stále hledal pod vlivem různorodých vzorů. Nicméně nakonec i tady, především v pohádce Čert a Káča (patrně víc než v populární Rusalce) dospěl k originálnímu tvaru.

Jestliže Dvořák na poli romantické symfonie, pomineme-li ovšem pozoruhodné symfonie Fibichovy, neměl doma konkurenci, na poli operním se musel vyrovnávat se soupeřem výsostným, s Bedřichem Smetanou o sedmnáct let starším. V této soutěži začíná cosi, co k Dvořákovu a Smetanovu odkazu bohužel patří a co je opravdu trapnou skvrnou na dějinách české hudby. Je-li už letos slaven Rok české hudby, sluší se připomenout i tuto trapnost.

Trapná skvrna

Začalo to na sklonku Smetanova života. Smetanova Čertova stěna neměla při premiéře roku 1882 úspěch. Hořce zklamaný tvůrce si dobře povšiml, že "byla nedbale vypravena". Divadlo naopak nelitovalo peněz na výpravu Dvořákova Dimitrije, který se hrál o dva měsíce dříve (Dimitrij paradoxně dokládá Dvořákovu bezradnost s operní formou). Důvod byl jasný: Národní divadlo tehdy vedli staročechové, libretistkou Dimitrije byla dokonce Riegrova manželka. Smetana měl naopak sklon k mladočešství a s Riegrem se nesnášeli. Konzervativní Dvořák se v těchto souvislostech zdál být proti nepohodlnému Smetanovi tou nejvhodnější zbraní.

Ale to byl jen začátek. Pod záminkou "záchrany Smetanova odkazu" se proti Dvořákovi a celé dvořákovské linii české hudby (Suk, Novák, Talich a další) postavil s nestydatou arogancí Zdeněk Nejedlý a jeho žáci. A tak se roku 1912 poprvé ozvala ostrá výzva Dosti Dvořáka, nesoucí se v neuvěřitelně pošetilém znevažování Dvořákova odkazu. Monografie Josefa Bartoše o skladateli z té doby dodnes stojí za přečtení jako svědectví Nejedlého nepochopitelného vlivu. Nejedlý nepohrdal jen Dvořákem a jeho žáky (hlavně Sukem, Dvořákovým zetěm), ale i Leošem Janáčkem.

"Člověk se srdcem nemůže odejíti bez otřásajícího dojmu," napsal Josef Suk po provedení Její pastorkyně. Profesor hudební vědy Zdeněk Nejedlý v ní naopak neslyšel jedinou melodii! Protože Nejedlý důsledně směřoval k dovršení své skvělé komunistické kariéry, lze snadno domyslet neblahé důsledky jeho hanebného kritikářství pro českou kulturu. Je smutné, že dva největší čeští umělci 19. století, kteří se tak blahodárně doplňovali, stali se předmětem kejklů mravního invalidy, byť těm dvěma to v podstatě samozřejmě nemohlo ublížit.

Neboť vážíme-li, co daly české země Evropě a lidstvu, stojí oba na místě z nejpřednějších. Co se zájmu ciziny týče, je Dvořák bezpochyby "světovější". Tu je pěkný důkaz - při vstupu nových členů do Evropské unie britský The Guardian poradil čtenářům: Otevřte si vodku a pusťte Slovanské tance.

(MF DNES)