Červenec 2004

Dr. Edvard Beneš aktuální?

Emanuel Mandler

Lex Beneš ("Edvard Beneš se zasloužil o stát") je proklamace toho druhu, která se obvykle přijímá, když už je dotyčný klasikem. V Benešově případě však jde o odkaz aktuální. Prezident Beneš byl hlavním architektem revoluce, jejíž důsledky pociťujeme dodnes. Dnes už se raději nemluví o tom, o čem se ještě v roce 1968 historici neostýchali otevřeně hovořit:

"Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritu autoritou jeho. Koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou reálnou cestou restaurace a pokroku republiky… Plnění Košického vládního programu bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace…" (Jan Křen, Vrchol a konec Benešovy politické dráhy, Dějiny a současnost č. 5, 1968, s. 34.)

V čem je dr. Beneš tak aktuální? Jeho význam pro obnovení Československa po druhé světové válce je nepochybný. Jenže toto Československo již neexistuje, rozpadlo se na dvě národní republiky (a to navzdory všem oficiálním prohlášením, že nesmíme připustit zmaření výsledků druhé světové války).

V letech 1942-1943, kdy bylo zřejmé, že po válce bude hrát ve střední Evropě dominantní úlohu Sovětský svaz, vsadil Edvard Beneš jako prezident, který stál v čele londýnského exilu, na jistotu. Neriskoval poválečné neshody s naším velkým spojencem a s komunisty, ale snažil se oběma vyjít vstříc. Navíc chtěl vyhovět požadavkům domácích odbojových skupin.

Výsledkem byl Benešův projekt poválečné revoluce, který začne působením tzv. lidových (ve skutečnosti stanných) soudů a konfiskací německého a maďarského majetku, bude co nejrychleji pokračovat odsunem Němců a Maďarů a dále konfiskacemi velkých českých průmyslových, obchodních a finančních podniků. Řídit toto revoluční dění bude vláda tzv. Národní fronty, a to bez opozice. Dr. Beneš získal od západních velmocí nepříliš artikulovaný souhlas s "odsunem" třímilionového německého etnika a v prosinci 1943 zřetelný souhlas J. V. Stalina, což přirozeně znamenalo i souhlas Klementa Gottwalda.

Vláda Národní fronty (komunisté, národní socialisté, lidovci, sociální demokraté a slovenští demokraté) přijala těsně před koncem války tzv. košický program. Komunisté v něm rozpracovali a konkretizovali projekt dr. Beneše. Legalizaci opatření poválečné revoluce proti Němcům, "zrádcům a kolaborantům" i proti zrádným fabrikantům obstarávaly vládou vypracované dekrety, které podepisoval dr. Beneš. Vycházely z paušálních principů kolektivní odplaty a z rasového základu (Československo je třeba odgermanizovat). Zákon č. 115/1946 pak umožňoval omilostnit pachatele zločinů a zvěrstev na vyháněných Němcích.

Při sympatiích Sovětského svazu k tehdejšímu dění i ve spolupráci s ním (při tzv. divokém odsunu Němců) se revoluci v Československu dařilo. Řídila ji první poválečné vláda, v jejímž čele stál sovětský agent Zdeněk Fierlinger, ministrem vnitra byl komunista Václav Nosek a ministerstvo zemědělství, které rozdávalo konfiskovaný zemědělský majetek řídil rovněž komunista Július Ďuriš. Klement Gottwald byl "pouze" místopředsedou vlády.

Krutá revoluční opatření, zvláště proti vyháněným Němcům, mocně posilovala v řadách obyvatelstva třídní a nacionální nenávist. Edvard Beneš nebyl "nad tím". V Brně 12. května hovořil k obyvatelstvu takto:

"Náš zběsilý soused (…) si vytvořil situaci, jejíž důsledky postihnou celé dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest.(…) Tento národ… jeví se nám už jen jako veliká lidská nestvůra (…) Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat." A na Staroměstském náměstí o čtyři dny později: "Bude třeba (…) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."

Edvard Beneš vykonal za druhé světové války velké dílo. Jako prezident exilové vlády obnovil Československou republiku, a to jako socialistický stát se značným podílem nespravedlivě konfiskovaného majetku a dalších křivd. Podstatně se zasloužil o kulturně nepřijatelné vyhnání Němců, přispěl k nacionální nenávisti, která neutuchá ani po více než 55 letech. Právě jím se v Evropě těžko můžeme chlubit - i když důsledky Benešovy činnosti jsou aktuální. Ale smutné.

Poznámka: Opravdu nemám proč se pyšnit tím, že jsem se v nevelkém článku zaměřil na poslední, velmi výrazné období Benešovy činnosti, které je pro dnešek smutným způsobem aktuální. Ale přesto že je aktuální, většinou se o něm příliš nehovoří; snad proto, že naše polistopadová politika na toto smutné období navázala.

Příkladem toho, jak máme o Edvardu Benešovi hovořit "správně", může být náš prezident. Ve svém projevu 120. výročí Benešova narození vyslovil dvojznačný soud, že "návrat do osvobozené vlasti byl již jen labutí písní tohoto velkého státníka", který po válce věřil iluzím o záměrech Sovětského svazu (a za války ne?). Ale ani slovo o tom, jak Edvard Beneš tuto labutí píseň báječně a s neutuchající energií připravoval během druhé světové války. Tato Benešova "labutí píseň" přispěla k tomu, že ze země bylo vyhnáno celé německé etnikum, že začaly velkorysé, v celé Evropě největší majetkové konfiskace, že Československo se stalo socialistickou zemí a že co jen bylo možno, to se tu obrátilo vzhůru nohama.

Přinejmenším v otázce vyhnání Němců a tzv. "výsledků druhé světové války" Václav Klaus na Benešovo tragické úsilí navázal. Kdyby teď o Edvardu Benešovi mlčel, příliš by se toho nestalo.