Červenec 2004

Dvoje prezidentské volby

Emanuel Mandler

Poslední volba Václava Havla prezidentem

Při druhé volbě českého prezidenta (1998) byl již osvoboditelský mýtus hlavy státu vybledlý natolik, že otázku, zda bude Havel zvolen, nebylo zcela jednoduché zodpovědět. Při dostatku státnické moudrosti by si jistě Václav Havel řekl, že kandidovat již nebude. Postupoval opačným směrem. Nejen zasvěcení političtí činitelé, dokonce i laici věděli, že zvolení Václava Havla závisí na jednom jediném poslanci. I stalo se pak, že právě poslanec, o kterém nemohlo být pochyb, že bude hlasovat proti Václavu Havlovi (vůdce republikánů Miroslav Sládek), byl "náhodou" zatčen a uzavřen ve vazbě. Když byl Václav Havel zvolen prezidentem, zase Sládka propustili. Celý případ byl nesmírně křiklavý (Havel byl skutečně zvolen většinou jednoho poslance), ale příliš křiku nevyvolal. Výsledky prezidentské volby komentoval můj v text v MF DNES. Ten naopak měl za následek velký povyk. Známý advokát Tomáš Sokol se veřejně rozhorlil, jak mohl takový článek vyjít. Zde je tedy ten článek, nesoucí název "Případ vazby šéfa republikánů z druhého břehu" (MF DNES 3. 2. 1998):

O tom, zda je Miroslav Sládek "vinen" či "nevinen" se toho už napsalo dost. A také o důvodech proč byl ve vazbě právě ve dnech, kdy se konala volba prezidenta republiky. Komentátoři vyslovují nejčastěji domněnku, že ať už to má na svědomí kdokoli, účel celé akce spočíval v tom, aby se vůdce republikánů nemohl zúčastnit volby prezidenta. O tom se dá stěží pochybovat. Lze ovšem pochybovat o jiném závěru, o němž se rovněž píše jako o samozřejmosti, že totiž kdyby byl při volbě prezidenta Sládek přítomen, Václav Havel by nebyl zvolen. To je jen méně důležitá část pravdy. Předpokládejme, že Sládek by byl volbě prezidenta přítomen, a že by tedy Václav Havel nebyl v druhém kole zvolen. Muselo by se uskutečnit třetí kolo a v něm by se na rozdíl od předchozích dvou kol hlasy poslanců a senátorů sčítaly. Vycházíme-li z toho, že počet a rozložení hlasů by byly stejné jako v druhém kole (každý jiný předpoklad je "metodicky" pochybený), pak by byl výsledek třetího kola následující:

Přítomných poslanců a senátorů - 279; potřebný počet hlasů pro zvolení prezidenta - 140; pro Václava Havla odevzdáno- 146 hlasů; proti- 134 hlasů.

Prezident republiky by tedy byl zvolen až ve třetím kole, zato regulérní a zcela postačitelnou většinou dvanácti hlasů. Nikdo by nemohl říkat, že hlava státu byla zvolena nelegitimně.

Přirozeně, že s takovými výsledky volby nemohli počítat ti, kdo vymysleli a zařídili, že Miroslav Sládek právě v době volby prezidenta republiky bezmocně odpočíval v pankrácké věznici. V zásadě existují dvě možnosti. Podle první z nich, nepravděpodobné a velmi neblahé, mají republikáni takový vliv v naší justici, že vše spáchali oni (aby veřejnost viděla, jaký je Miroslav Sládek mučedník). Druhá možnost - že Sládkovo zatčení a držení ve vazbě někdo spáchal v dobrém úmyslu, aby zabránil Sládkovi mařit důstojný průběh volby - je nepoměrně pravděpodobnější a o nic lepší než možnost první. Mohou-li soudy, ať už vedeny jakýmikoli úmysly, takto manipulovat se zákony, pak to znamená ohrožení demokratického provozu české společnosti.

Je pozoruhodným znakem postkomunistické společnosti, že se na ostudnou druhou volbu českého prezidenta poměrně brzy úplně zapomnělo. Nemusíme přitom české společnosti křivdit (všude na světě národní i jiné komunity rády rychle zapomínají na vše možné - kromě křivd, které se staly jim samým), ale i tak to byla ostuda zcela mimořádná.. Není divu, že reptavý Čechoameričan Ross Hedvíček napsal tehdy tato rozhořčená slova:

Během posledního prezidentského "znovuzvolení" bylo nebezpečí, že by mohl prohrát volbu o JEDEN HLAS! Havlovi kamarádi z mokré čtvrti nemeškali a jednoho člena parlamentu (o kterém se čekalo, že odevzdá hlas proti Havlovi) nechali zatknout a zavřít pár hodin před volbou prezidenta. A co myslíte, že se stalo? Nic! Média byla potichu a Havel byl znovu zvolen prezidentem O JEDEN HLAS! Není to úžasné? Šmankote, jaká to DEMOGRACYJE panuje v tom Česku! Když jeden z kolegů zavřeného poslance začal protestovat, tak Havlova žena - první dáma země - začala hlučně v parlamentu hvízdat na prsty. Jistě, Hillary je taky pěkná bestie, která nemá zákon v úctě, ale slyšeli jste ji někdy hvízdat a vyrušovat v kongresu během oficiálního jednání?

Okolnost, že se naše státní orgány chovaly jako orgány banánové republiky, věstila, že nás po politické stránce nic dobrého nečeká. Přejděme nyní kupředu několik let, abychom si mohli všimnout rozruchu a vášní při třetí volbě prezidenta republiky. Je pouze zapotřebí připomenout, že když se experiment s Tošovského vládou nezdařil, konaly se roku 1998 parlamentní volby. Po nich předvedla nepolitická politika svůj amatérismus do té míry, že více méně přiměla dva velké rivaly, Václava Klause a Miloše Zemana, ke spojenectví v takzvané opoziční smlouvě.

Až do dalších voleb byl Václav Havel v úzkých a potom mu období několika měsíců klidné spolupráce s vládou sociálně demokratické koalice nemohlo předchozí ústrky vynahradit. A tak byl na volbě třetího českého prezidenta (2003) přímo citově zaangažován. Kdežto sociální demokracii záleželo na tom, aby se prezidentem nestal 1. Miloš Zeman a 2. Václav Klaus, pak pro Havla bylo pořadí obrácené; hlavně nechtěl, aby se prezidentem stal Klaus. Tato volba ovšem asi pro svou tragikomičnost neupadne v zapomnění.

Třetí volba českého prezidenta

Podstatné je vždy rozložení sil. Vládní koalice sestávala z ČSSD jako z nejsilnější strany, z KDU-ČSL a Unie svobody. Tato koalice měla značnou většinu v Senátu, zatímco ve Sněmovně většinu pouhého jednoho hlasu. Opozici tvořila ODS a komunisté. V prvních dvou kolech se volí zvlášť ve Sněmovně, zvlášť v Senátu. Bylo tedy jasné, že to, kdo se stane prezidentem, je otázkou třetího kola. V něm nerozhoduje, zda je volič poslanec či senátor, hlasy obou komor se prostě sčítají. A když se takto prostě sečtou, je převaha vládní koalice mimo jakoukoli pochybnost.

Vědoma si této skutečnosti, rozhodla se ČSSD, bůhví proč, pro hazard. Navrhla jako svého kandidáta bývalého ministra spravedlnosti dr. Bureše, o jehož kompetentnosti pro vykonávání funkce prezidenta republiky bylo zřejmě přesvědčeno kromě jeho samého pouze několik lidí ve vedení sociální demokracie. To bohatě stačilo k naprosté katastrofě (stejně jako kandidatura Miloše Zemana), nikoli k postupu do třetího kola. Vládní koalice (ČSSD) musela nominovat jiného kandidáta, kdežto ODS zůstala při svém osvědčeném Václavu Klausovi - bez ohledu na to, že jeho zvolení se stále ještě zdálo nemožné.

A tak tedy v další volbě nastoupil jako kandidát sociální demokracie proti Václavu Klausovi Petr Pithart. Jeho totální neúspěch ukázal na několik významných okolností, které zřejmě mělo vedení hlavní vládní strany uvážit, ale neuvážilo. Přitom tu bylo něco důležitého, o čem hovořili pouze komunisté, a co kupodivu vládní koalice nevzala na vědomí.Toto něco představovala nacionální a do jisté míry i konfesijní zášť, "zhmotnělá" v celonárodní jednotě. Všechny parlamentní strany si ji odhlasovaly v dubnu 2002; týkala se neměnnosti "výsledků druhé světové války" a odsunu Němců. Všechny parlamentní strany ji dodržovaly a dodržují.

Při volbě prezidenta roku 2003 však sociální demokraté celonárodní jednotu trestuhodně porušili právě tím, že jejich kandidátem v druhé volbě byl Petr Pithart. Pithart podepsal Smíření 95, petici českých i německých osobností, která žádala jednání české vlády se zástupci vyhnaných Němců, odmítala princip kolektivní viny a v důsledku toho i vyhnání jako takové. Není mi známo, že by naši národovci (a národní jednota v parlamentě) komukoli odpustili podpis pod Smíření 95. Sám Petr Pithart to pozoruhodně podcenil. Jednak se domníval, že stačí, jak se až dosud distancoval od petice Smíření 95 (lidovcům to skutečně stačilo), jednak ve své prezidentsky předvolební agitaci zdůrazňoval, že pokud snad jednal se sudetskými Němci, pak proto, aby jim uškodil. Vytáčel se, jak se dalo, ale ani trochu si tím nepomohl, spíš naopak. Byla to pro sociální demokracii další katastrofa.

Výběr prezidentského kandidáta pro třetí volbu tedy již měl být pro sociální demokracii jednodušší v tom smyslu, že její vedení mohlo takřka stoprocentně kupředu vědět, která osoba neprojde. Ale je to zvláštní strana, sociální demokracie. Nebylo jí to jasné a její vedení opět nominovalo intelektuála, který podepsal Smíření 95, Jana Sokola. (Je pravděpodobné, že na doporučení bývalého prezidenta nebo alespoň s jeho schválením.) Jan Sokol sice nedospěl k tomu, aby jeho řeč byla ano - ano, ne - ne, ale v dané situaci by to od něho bylo obtížné požadovat. Na rozdíl od Pitharta se nevykrucoval. Jan Kříž mu také den před prezidentskou volbou připomněl jeho tolerantní vztah k sudetským Němcům. Připomínal, že takoví lidé jsou nebezpeční - i pro Evropu. A když tedy Jan Sokol připadal příliš prosudetoněmecký Karlu Křížovi, jak nebezpečně musel připadat českým komunistům? Není divu, že prezidentem byl zvolen Václav Klaus. Zde je komentář o této prezidentské volbě:

Klaus jako prezident sociálních demokratů

Řekneme-li, že Václav Klaus je prezidentem sociálních demokratů, protože jej, kandidáta opozice, prosadili do prezidentské funkce právě sociální demokraté, podobá se to aforismu. Není to však aforismus a navíc je to věc všeobecně známá. Pozoruhodná je ovšem kombinace tří metod, kterých sociální demokracie při třetí volbě pro prosazení kandidáta ODS použila. Jedna z nich je známá a hodně se o ní hovoří a píše. Spočívá v politické naivitě sociálně demokratického vedení.

Po prvních dvou volbách mohl totiž těžko někdo pochybovat o tom, že v řadách sociálně demokratických členů, poslanců a funkcionářů panuje značná nejednotnost. Prezident byl volen tajnou volbou. Nicméně vedení strany najisto předpokládalo, že příslib jednotlivých poslanců volit jejich kandidáta Jana Sokola má stejnou váhu jako ve volbě veřejné. Druhá metoda spočívá v ignorování politických změn v parlamentu, zvláště v Poslanecké sněmovně.

V Senátu měla vládní koalice zaručenou většinu. V Poslanecké sněmovně také, ale jen jednoho hlasu. Při rozháranosti sociálních demokratů to tedy byla většina více než pochybná. Na rozdíl před situací při poslední volbě Václava Havla záleželo letos mnohem víc na stanovisku komunistů a tuto okolnost nevzala sociální demokracie patřičně v úvahu.

V důsledku toho se její vedení dopustilo třetí, kardinální chyby personální. Sociálně demokratický kandidát Jan Sokol má bezchybnou minulost. Pro demokraty. Bylo však značně riskantní nominovat ho kandidátem na funkci prezidenta republiky, když měl minimálně dvě vlastnosti, které jsou nepřijatelné pro komunisty. Jednak je katolík (a z katolické rodiny), jednak podepsal petici Smíření 95 (smíření se sudetskými Němci) a v předvolebních projevech se netajil tím, že považuje vyhnání sudetských Němců za křivdu. Podle komunistů je náboženství opiem lidu, ovšem jistou dávku tohoto opia vždycky tolerovali. Tito idealističtí vlastenci nemohou však tolerovat, když kandidát neprojeví patřičnou dávku nacionalismu.

Oba kandidáti museli slušně prosit o hlasy poslanecký klub KSČM. Ten se den před volbou rozhodoval, dá-li některému z kandidátů hlasy. Jako náhodou vyšel týž den v MF DNES článek, v němž Karel Kříž zaútočil neobyčejně nevybíravě na sociálně demokratického kandidáta s použitím protisudetoněmecké demagogie. Píše se tu mimo jiné:

Připomeňme známý fakt, že Jan Sokol podepsal (spoluorganizoval?) výzvu Smíření 95, v níž se požaduje, aby česká vláda jednala se zástupci sudetských Němců. Nyní připustil, že jako prezident už vládu k těmto jednáním nutit nebude. (…) 12. února v rozhovoru pro Hospodářské noviny sudetským Němcům otevřel rovnou politickou samoobsluhu, když řekl: "Je jejich věc, na čem by jim nejvíc záleželo. Už tu kdysi byl návrh, že těm, kteří nebyli nacisty, by se mohlo nabídnout občanství. To je jedna z možností..." Kdo by toto měl vyjednávat, ptám se, když o podobná řešení nestojí ani současná německá vláda? Počká se na křesťanského sociála Stoibera? (…) Taková Sokolem organizovaná eroze (a následná revize) snadno může přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé navzájem nenávidí, a dokonce zabíjejí….

Argumenty to nejsou ani trochu nové a nevynikají logikou. Ústí také, jak vidno, v zdrcující závěr: Jan Sokol by mohl přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé dokonce i zabíjejí.

Článek, podpořený dalším článkem Bohumila Pečinky, měl ovšem přece jen logiku. Logiku nacionalismu, tu logiku, která pravděpodobně Janu Sokolovi ubrala jisté množství hlasů. Takže žádost o komunistické hlasy se vyplatila pouze Václavu Klausovi.

Je pozoruhodné, že sociální demokracie, která je přece rovněž součástí národní jednoty, tuto tak důležitou okolnost vůbec nepochopila. (E. M., 24. 2. 2003)

Tak se sociální demokracii podařilo, že prezidentem České republiky se stal nikoli Miloš Zeman, čehož se obávala, ale Václav Klaus, čehož se obávala rovněž. O příčinách jsme tu už hovořili dost, připomeňme však ještě jednu, a to významnou: vládní koalici se nepodařilo nominovat kandidáta, který by byl přijatelný jak pro její vlastní poslance, tak pro značnou část poslanců komunistických. Liberální intelektuál Jan Sokol neměl pro své vlastnosti a pro svou minulost proti Václavu Klausovi šanci. A proč tedy jej nominovali a proč on sám nominaci přijal?

Do spletitých cestiček tehdejšího vyjednávání nevidíme, ale jedno je jisté, Jan Sokol jako kandidát musel vyhovovat táboru bývalého prezidenta a Václavu Havlovi rovněž. 24. února o tom psal na internetových Událostech Bohumil Doležal a já si dovolím vypůjčit si větší úryvek z jeho článku:

Václav Havel musí teď mít špatné spaní. Klaus mu už podruhé utekl z lopaty, a tentokrát zatraceně vysoko. Analogie s událostmi let 1997-8 je omračující: po letech ústrků od mocného, šikovného a arogantního premiéra zažil tehdejší prezident několik krátkých záchvěvů štěstí v Rudolfinu, několik měsíců více než dočasné Tošovského vlády a nakonec studenou sprchu v podobě opoziční smlouvy. Zůstal na Hradě ještě slabší a izolovanější než předtím, navíc vystaven ponižujícím konfrontacím s hulvátským premiérem.

Další jiskřička naděje svitla Havlovi na samém sklonku jeho prezidentské kariéry. Díky Zemanově vrtochu s objímáním stromů na Vysočině vznikla ČSSD s lidskou tváří, nakloněná spolupráci s Hradem. Uzavřela spojenectví s dvěma menšími, tradičně prohradními stranami, které ovšem před volbami udělaly vše pro to, aby v nich propadly, a málem se jim to povedlo. Vláda, která tak vznikla, nebyla od počátku příliš stabilní, největší problémy byly s její nejnepatrnější součástí. Samotnou ČSSD pořádně rozkolísal Zemanův pokus o návrat. V prezidentské volbě třikrát neuspěla, naposled s "koaličním kandidátem", který nepochybně obdržel pomazání od samotného exprezidenta. Zvítězil nenáviděný Klaus a rozvalí se teď na osiřelém Havlově trůně. Havlova stavba se opět sesypala a on je navíc v situaci bezmocného penzisty. Při slavnostní Klausově inauguraci bych nechtěl být v jeho kůži. (Bohumil Doležal)

Jak známo, liberálové včetně liberálně orientovaných levicových stran to mají ve volbách těžké. Za Zemana nasbírala ČSSD dost hlasů. Jak by ne, Miloš Zeman přece žádný liberál nebyl. Jakmile však takové cizorodé těleso v české liberální struktuře chybí, objeví se v Česku její základní vada, závislost na nepolitické politice. To ona přivedla Václava Klause na pražský Hrad, s tím se nedá nic dělat. V zápolení mezi politikou a nepolitickou politikou u nás vyhrála politika skutečná. Jinak to být nemůže.