Červenec 2004

Události od 17. května do 18. června 2004

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě převážně podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 17. května

Na sjezdu KSČM zazněla řada vzletných slov, které se jednou octnou v učebnicích pro žáky základních škol. Předseda Grebeníček konstatoval, že u nás vládne protilidový režim, ze řetězu sociálního státu utržený kapitalismus. Podle Exnera (převzal po Ransdorfovi zahraničněpolitické záležitosti) představuje KSČM obranu proti “nastupujícímu barbarství, ať už se projevuje prostřednictvím terorismu, nebo daleko většího barbarství, které přinášejí bohaté kapitalistické státy”. Ještě že nejsme bohatí! “Reformátor” Dolejš mluvil o “tzv. stalinismu” a sjezd se vyjádřil proti vytváření podmínek pro “kult osobnosti” (tak se za Chruščova jinotajně říkalo Stalinovým zvěrstvům). Otřesné panoptikum.

Ústřední výkonný výbor ČSSD odmítl velkou většinou návrh, který by otevřel cestu Zemanovu požadavku na svolání mimořádného sjezdu strany ještě v tomto roce. Proti bylo 82 členů, pro 24, 27 se zdrželo hlasování. Zdá se že Špidla s Grossem mají situaci zatím zcela pod kontrolou. Z emigrace na Vysočinu je návrat do vrcholné politiky velmi, velmi obtížný.

Senátor Robert Kolář ohlásil v TV Nova svůj záměr odejít z US-DEU. Nejprve vstoupí do klubu KDU-ČSL, protože byl zvolen za čtyřkoalici. Lidovci ovšem nejsou konečnou stanicí jeho politické dráhy. Pak uvažuje o vstupu do ODS, která je mu ideově nejbližší (v ODS už pominuly důvody, kvůli kterým ji kdysi opustil). Je ovšem také možné, že zakotví u Evropských demokratů. Senátor Kolář má šanci stát se Bludným Holanďanem české politiky. Až vystřídá ještě ČSSD a KSČM, nepochybně zatouží vrátit se ze své Star trek zpátky do rodné US-DEU – a v té chvíli zjistí, že jeho rodná strana už třicet tisíc let neexistuje.

Petr Pithart napsal do Süddeutsche Zeitung článek, kde shrnul své výhrady k politice CSU – údajně text, který chtěl přednést při předávání ceny, jehož se nakonec nezúčastnil. Je, jak je u Pitharta zvykem, pobuřující a zaslouží si zvláštního rozboru.

V Pekingu prý přibývá denně tisíc aut. Autor informativního článku v Právu se nad tím upřímně raduje, stejně jako se nad pokrokem Číny před časem radoval prezident Klaus. Je totiž odedávna přesvědčen, že technická vyspělost za sebou automaticky táhne svobodu a demokracii. To je ovšem velmi hrubý omyl. Civilizace, v nichž se pracovitost obyvatel a technická pokročilost snoubí s mravním a politickým barbarstvím, znamenaly vždycky pro svět strašné nebezpečí: viz Hitlerovo Německo, viz Japonsko na sklonku třicátých let. Naproti tomu komunistické Rusko, kde se mravní a politické barbarství snoubilo s leností a technickou nedostatečností, se nakonec samo od sebe sesypalo.

Úterý 18. května

Českem otřásá vlna fotbalového násilí. Zdá se, že zdánlivě pasivní věc, jakou je přihlížení sportovním utkáním, se změnila v aktivitu, která násilníkům nahrazuje skutečnost, že Evropa obecně a tato země zvlášť už velmi dlouhou dobu nezažila válečné kataklysma a násilnictví se nemá kde vybít. Jediné fyzické utrpení, které známe z vlastní skutečnosti, nám způsobují (ovšemže nechtě) zubaři. Naposled v Opavě zmlátila skupina fotbalových rabiátů (fotbal hrát neumějí, umějí jen se na něj koukat) zjevně romského mladíka (že je Rom, se v novinách napsat nesmí, bylo by to diskriminující). Nepomohlo mu, že se před nimi chtěl schovat do kostela. To navozuje asociace, k nimž se ještě vrátíme.

Ministr Kubinyi, poté co se pár dní choval podle zásady “nové koště dobře mete”, zahájil ústup do předem připravených ministerských pozic. Nešlo mu prý a nejde mu o odchod ředitelky Musílkové, které nakydal něco hnoje na hlavu, jde mu o to, aby se zlepšila VPZ. Ví (jako my všichni), že to na Musílkové nezáleží. Neřekne, že problém je v absurdních představách sociálních demokratů, že zdravotnictví obecně a VPZ zvlášť mohou vyprodukovat víc, než se do nich vloží. Pan ministr (a sociální demokraté všeobecně) v dětství příliš uvěřili pohádce “Oslíčku, otřes se”. Výsledkem je děsivě rostoucí státní zadlužení.

Pan ministr Kubinyi chce rovněž spojit Všeobecnou fakultní nemocnici, Bulovku, Thomayerovu nemocnici a IKEM do jednoho superústavu. Prý si budou moci navzájem poskytovat různá nákladná zařízení. Nebylo by nejlepší spojit úplně všechny nemocnice? Tím by se dovršil projekt, který komunisté nikdy nedotáhli do konce.

Lidovci chtějí zřídit ministerstvo rodiny. Ministerstvo má pečovat o to, aby našinci nežili nemravně na hromádce, má provádět “prevenci a podporu rodin s více dětmi” a vůbec “směřovat vše k vývoji zdravé rodiny”. Kapacity se získají zrušením ministerstva informatiky (k čemu je, vystačíme s telegrafem a českou poštou) a sloučením ministerstva kultury a školství (souhlasil bych za podmínky, že ministryní bude paní Buzková: má vyšší IQ a větší poprsí než ministr Dostál). Je velmi pěkné, že naši klerikálové nechtějí v souvislosti se zřízením nového ministerstva zrušit ministerstvo vnitra nebo obrany. Populismus chtě nechtě naráží na jisté meze. Navíc strategie KDU-ČSL je v této věci tak říkajíc obranářská: tímhle způsobem si nanejvýš udrží svou voličskou základnu na jižní Moravě. Co je doma, to se počítá.

US-DEU bude prosazovat na funkci “europrezidenta” Václava Havla. Sociální demokrat Škromach se domnívá, že by českých eurokandidátů mohlo být víc (myslí zjevně na Zemana). Vzhledem k obrovské autoritě US-DEU na evropské scéně (v době “opoziční smlouvy”, jak se dobře pamatujeme, o ni pečovala různými denunciacemi do Bruselu) se dá předpokládat, že Havlovy šance jsou nepřehlédnutelné.

Michael Moore, americký dokumentarista, stvořil “antibushovský” snímek, týkající se války v Iráku. Triumfoval zejména na prostranství před americkým senátem. Položil tam řadě senátorů otázku: poslal byste své dítě do irácké války? Podle Práva většina senátorů poté zděšeně prchla. Nechme teď stranou podezření, že pan Moore, nebo Právo (jak je jeho zvykem) nebo oba dohromady lžou. Odpověď na otázku je jednoduchá a není třeba prchat: já bych nikdy nesouhlasil s tím, aby moje děti bojovaly v Iráku, a to z jednoduchého důvodu – nejpozději od dob dětské křižácké výpravy je zjevné, že posílat děti do války je zvěrstvo. Na druhé straně svému plnoletému synovi ani své plnoleté dceři bych si netroufl mluvit do toho, zda chtějí nebo nechtějí v Iráku bojovat, protože když je jednou potomek plnoletý, nemají se mu rodiče plést do života (pokud by se rozhodli pro, samozřejmě bych se o ně bál, ale to je asi tak všechno, čím mohu pana Moora a podobné uspokojit).

US-DEU uvažuje o sloučení s Evropskými demokraty. Je otázka, zda věci nedospěly už tak daleko, že sloučení s US-DEU by Evropské demokraty kompromitovalo.

Senátor Bárta vede křížové tažení proti prezidentu Klausovi. Chce ho podle ústavy obžalovat z velezrady, protože sabotuje nominaci soudců Ústavního soudu. Žalobu však musí podat skupina poslanců a je velká otázka, zda se senátoru Bártovi podaří najít potřebný počet spřízněných duší. Pokud ne, neuspěje (ačkoli Klaus nepochybně sabotuje jmenování ústavních soudců, chtěl by totiž nejspíš mít z Ústavního soudu to, co mu vytýkal za Havla, totiž třetí komoru parlamentu). V tom případě drzost pana prezidenta poroste a vážnost Senátu ještě víc klesne. Václav Klaus se podle mého názoru neprovinil velezradou (proč takové vznešené slovo), nýbrž něčím, čemu se u nás obyčejných smrtelníků (pokud nejsme nejvyššími ústavními činiteli) říká vychcanost. Ta zatím není trestná.

Středa 19. května

Vláda se zjevně dohodne na podobě majetkových přiznání. Podle jedné varianty návrhu má občan sám dokazovat, že svůj majetek nabyl řádně. Má tedy dokazovat vlastní nevinu. Princip, který se v našem právním řádu poprvé uchytil v Benešových dekretech. Jsou nejspíš opravdu základním kamenem našeho právního řádu. Je tu ovšem jistý pokrok: zatímco dříve museli nevinu prokazovat jenom ti, co byli německé národnosti, dnes se to bude týkat i Čechů rodu slovanského.

Policejní mluvčí učinil jakousi jemnou výtku mladíkovi, kterého v Opavě zmlátili fotbaloví výtržníci: kdyby se nepokoušel schovat se v kostele, byla by akci zaznamenala kamera policejního vrtulníku a viníci mohli být dopadeni. Policie ČR klade na občany dost vysoké nároky: když se na jednoho žene tlupa rozkurážených a nejspíš i ožralých hromotluků, kouká člověk spíš utéci a schovat se než se vystavit případným policejním kamerám.

Šéf Evropských demokratů Kasl prohlásil, že existují dohody mezi malými stranami (US-DEU, Cestou změny, LiRa, ODA, nezávislými, Zelenými, KAN či SNK, nepochybně měl na mysli i vlastní stranu), “aby slušní kandidáti navzájem mezi sebou nesoupeřili a neotevřeli tím prostor jen pro mandáty velkých stran”. Kandidáti velkých stran tedy zjevně slušní nejsou. Čím mrňavější strana, tím slušnější kandidát. Domyšleno do důsledků to znamená, že pro českého voliče je přitažlivá neslušnost. Neměly by si pidistrany zvolit vlastní lid?

Vláda údajně připravuje nové tažení proti korupci. Tažení proti korupci se vyhlašují a) v předvolebním boji, b) když vládě teče do bot. Je to jakýsi obranný reflex, jako když napadený tchoř začne smrdět. Útok je veden převážně proti komunální sféře, součástí útoku je úprava trestního zákona: neoznámení korupce by se mělo stát trestným. Jakkoli jsou taková opatření třeba dobře myšlená, podporují práskačství a povedou ne k odstranění korupce, ale k prohloubení morálního marasmu společnosti. Vláda má, pokud jde o korupci, dost omezené možnosti: živnou půdou korupce je právě morální marasmus, a s tím žádná vláda nic nenadělá, ostatně není to ani její věc.

Čtvrtek 20. května: Spoustě lidí u nás vadí, že např. poslanci nebo senátoři mohou cestovat prostředky veřejné dopravy zdarma. Senátoři a poslanci však nejsou jediní. Pro ostravské vandaly, kteří se přijeli u příležitosti utkání Baník – Sparta servat s pražskými vandaly, vypravily české dráhy zvláštní vlak (to přijde údajně bratru na několik desítek tisíc korun). Vandalové způsobili během cestování na vagónech škodu rovněž za zhruba několik desítek tisíc korun (Dráhy si libují, že to bylo poměrně málo). Vandalové prý také (poprvé) za přepravu platili: podle slov jednoho z nich stála skupinová jízdenka do Prahy jednu osobu cca 30,- Kč (pro normální lidi stojí plné jízdné asi 250 Kč). Zpátky už platili jenom někteří, vybralo se prý 8 000,- Kč (to je plné jízdné pro 32 vandalů), což dráhy považují za úspěch. Poslanců je jednak méně, jednak nepožadují vybavování zvláštních vlaků, jednak nedemolují během jízdy vagóny. Mělo by se jim to přičíst k dobru.

Důvěra ke Klausovi mírně klesla, píše dnešní Právo v souvislosti s nejnovějším průzkumem CVVM. Skutečnost je, že klesla důvěra ve všechny významné politické instituce: prezidenta, vládu, Poslaneckou sněmovnu, Senát, krajská a obecní zastupitelstva, a to o 5 až 7%. Měl by to být znepokojivý signál.

František Oldřich Kinský prohrál u Krajského soudu v Liberci spor o jakési málo lukrativní pozemky v katastru obce Prysk. Podle předsedkyně senátu Ivy Němečkové se Kinský sice majitelem pozemků stal, pozbyl k nim ovšem vlastnického práva na základě Benešových dekretů, poněvadž měl německou národnost. Kinský byl v roce 1945 malé dítě a žil s matkou celou válku v Argentině. Těžko dokázat hmatatelněji směšnou zrůdnost těchto právních norem. Navíc, jak může někdo tvrdit, že jsou “vyhaslé” (Zeman), nebo “pozbyly právní účinnosti” (Pithart). Novinářka z Práva k rozsudku dodává: “Majetek byl rodině Kinských po válce zkonfiskován kvůli její kolaboraci s německou okupační mocí”. Ať už byla poválečná situace a “právní normy”, které tehdy platily, jakkoli strašné, konfiskoval se majetek nikoli “rodinám”, ale fyzickým a právnickým osobám. Autorka výroku se snaží neobratně omluvit fakt, že majetek byl zkonfiskován malému dítěti, které dobu okupace strávilo mimo území ČSR. Na vině je rodina a vina tedy padá i na děti. Hnus.

Senátor Bárta to s žalobou proti Klausovi trochu přehnal. Je nepochybné, že Klaus jmenování ústavních soudců vyčuraně sabotuje a že by tam hrozně rád nacpal vlastní lidi. Označit to za velezradu je všeobecně a v našich poměrech zvlášť na první pohled přitažené za vlasy. Navíc, aby Bárta mohl impeachment s prezidentem prosadit, potřebuje podporu třetiny Senátu. Zatím získal jediného a sám pochybuje, že se mu podaří patřičný počet podporovatelů sehnat. Snad by se dala najít přiměřenější forma, jak Klausovi jeho kverulování znesnadnit. Nicméně se zdá, že i tato forma je prezidentovi mírně nepříjemná. Sešel se s předsedou KDU-ČSL Kalouskem, jednali o kandidatuře Ivany Janů (bývalé poslankyně Kalouskovy strany, která pak na čas přesídlila do ÚS) a vůbec, ale vůbec nemluvili o Bártově iniciativě. Nato Kalousek zašel do senátního klubu KDU-ČSL, oznámil senátorům radostnou zvěst o chystané prezidentské nominaci paní Janů a zároveň údajně požádal Bártu, aby podání žaloby proti prezidentovi ještě zvážil. Že by Václav Klaus nebyl tím přísným, tvrdým chlapíkem, za něhož se už tolik let úspěšně vydává?

Slovenská televize má problém. Stáhla totiž z programu dokumentární film o parádním pogromu, který proběhl v létě či na podzim roku 1945 v Topoľčanech. Generální ředitel STV to omlouvá nepřijatelnými vyjádřeními některých (dnešních) občanů města, které dokument zachycuje (“Židé a cikáni, to je ta největší havěť pod sluncem. Pamatujte, pokud budou na světě, pořádek nebude.”) Slovenská židovská obec se domnívá, že pro většinu slovenské veřejnosti je film nepřijatelný, protože vypráví o dosud nezvládnuté minulosti. Pogrom byl jedním článkem z řetězu krutostí poválečného období. Je smutné, že čeští a slovenští Židé většinou dosud nenahlédli, že český a slovenský antisemitismus a šovinistická nenávist k Němcům (hlavně sudetským, karpatským) a Maďarům (zejména k těm na Slovensku) jsou projevem jedné a téže zamindrákované středoevropské xenofobie.

V tisku se mohutně diskutuje o případném zřízení muzea Salvadora Dalího v Praze. Mám Dalího obrazy velmi rád, jeho vystupování na veřejnosti mi připadá velmi originální (pamatuji se na fotografii, na níž vystupuje z metra, zřejmě newyorského, v doprovodu statného mravenečníka), ale vůbec nechápu, proč má mít v Praze muzeum. Je to stejná hloupost jako chtít tu uspořádat olympiádu, jen o něco méně nebezpečná, protože méně nákladná.

Jan Rejžek cituje ve své čtvrteční úvaze v Lidových novinách výrok Vasila Biľaka o Američanech: “My sme už mali Karlovu univerzitu, a oni ešte na prérii naháňali bizonov” a zjevně netuší (mladý člověk!), že bolševický koryfej pouze cituje okřídlený výrok Stalinova dvorního tajtrlíka Ilji Erenburga, který nám coby dětem v rámci pěstování národní hrdosti komunisté na počátku padesátých let.

Tamtéž Jaromír Slomek právem kritizuje chystaný happening Balbínovy poetické strany (odříznutí řetězce u sochy svatého Václava). Dali se na politiku, namlouvali si, že z legrace, a teď se musí politicky prezentovat. A rovněž právem obrací pozornost našich ikonoklastů na sousoší Sbratření (umístěno nyní v parku před Hlavním nádražím), zobrazující milostné hrátky dvou po zuby ozbrojených gayů. Je jaro, mohli by ho vynést jako smrtku někam za město, ale na to nemají dost členů.

Pátek 21. května

Vláda většinovým rozhodnutím zamítla vývoz radiolokátoru Věra do ČLR, přesněji řečeno vyzvala odpovědné ministry (zahraničí, obrany a průmyslu a obchodu), aby změnili své kladné rozhodnutí. Obrana to mezitím už udělala, zahraničí zareagovalo ihned po vládním rozhodnutí. Sociálně demokratický expert na zahraniční politiku Laštůvka mluví o tom, že Češi mají v genech plnit přání velkých bratrů a že ČLR se nechystá nikoho napadnout. Takovým nejapným řečem by se vláda byla vyhnula, kdyby se do pochybného obchodu vůbec nebyla pouštěla. Nejde jen o to, že různí hlupáci teď vládě vytýkají, že po jánošíkovsku nevzdoruje USA, což není možné ze dvou důvodů: jednak je to náš spojenec, a jednak je to země podstatně jiné “váhové kategorie”, jak by řekl pan Zahradil. To, že slabší a menší musí vzít v úvahu sílu a velikost, je věc úplně přirozená: samozřejmě jsou situace, kdy je třeba se i většímu a silnějšímu postavit, ale to není tento případ. Dovoz radiolokátorů do Číny byla jakási miniparodie na Chruščovův export ruských raket s jadernými hlavicemi na Kubu. Vláda nevzala v úvahu americké zájmy (ohrožena mohla být americká vojenská letadla, operující mezi Tchaj-wanem a kontinentální Čínou), byla by nepřímo podpořila agresivní čínskou politiku vůči Tchaj-wanu a navíc se zbytečně a nešetrně dotkla i Číny, když jí slíbila, co nemohla splnit.

Podle průzkumu STEM by se do Evropského parlamentu dostaly zavedené strany (ODS s obrovským náskokem, celkem 12 mandátů, komunisté o mandát před sociálními demokraty) a Nezávislí, přesněji řečeno senátor Železný, protože by získali právě jen křeslo pro svého vůdce. Těsně za 5% hranicí by zůstali Zelení a s větším odstupem koalice SNK – Evropští demokraté. V tom, kdo kromě zavedených stran překoná pětiprocentní hranici, tedy mezi agenturami nepanuje jednota, což může znamenat taky, že nikdo. Ještě zajímavější jsou zásady, které upřednostňují voliči všech stran. STEM uvádí na prvním místě jednak postulát rovnosti všech členů EU bez ohledu na velikost a počet obyvatel, jednak požadavek, aby základním kamenem EU byl současný model sociálního státu. Je pozoruhodné, že druhou zásadu upřednostňuje i většina voličů ODS (57%), ale v obou případech ze stoupenců všech stran nejrozhodněji ti komunističtí (77, respektive 76%). V nacionální (suverenita!) i sociální demagogii se všichni shodnou, ale na komunisty jsou v tomhle ohledu ostatní krátcí.

V Aréně Sazky proběhlo jakési díkuvzdání za obchodní a organizační úspěch hokejového mistrovství světa. Shromážděným policistům, hasičům a záchranářům, kteří se na organizaci mistrovství podíleli, bylo sděleno, že Sazka vydělala čistých 430 milionů Kč. Přítomný pan Hušák pak navrhl, aby Gross se Sobotkou peníze použili na jejich platy. To je velmi pěkná demagogie, takřka volební. Pan Hušák má zjevně politické ambice.

Senátor Mejstřík se při jednání o kandidatuře dr. Balíka na funkci soudce Ústavního soudu kandidáta prokurátorsky dotázal, zda je opravdu pravda, že obhajoval mj. i Šrejbra (aféra s falešnými sponzory ODS). Pan senátor Mejstřík je zvláštní případ fanatika s poněkud bolševickými rysy: podobně jako on se komunistický tisk v padesátých letech rozhořčoval, že se našli britští a američtí právníci, kteří byli ochotni hájit Němce obviněné z válečných zločinů. Pavel Kohout o tom tehdy dokonce napsal básničku. V demokratickém státě má každý (i nacista, i příznivec ODS) právo na svého obhájce a povinností obhájce je ho pak opravdu hájit. Neznamená to ještě, že obhájce je nacista nebo příznivec ODS.

Rusko se zjevně nepřipojí ke kjótskému protokolu. To samo o sobě není ani překvapivé, ani příliš zajímavé, pozoruhodné je zdůvodňování. Kdosi v Rusku se nechal slyšet, že se jeho země nemá co bát globálního oteplování, protože pak se hranice obdělávané půdy posune na sever, což bude pro Rusy výhodné. Problém je v tom, že se naopak hranice středoasijských pouští posunou taky na sever a ukousnou na obdělávané půdě to, co se získá na Sibiři. Zdá se, že se v Rusku z velkolepých akcí jako bylo zničení Aralského jezera příliš nepoučili.

V nedělních prezidentských volbách v SRN má největší šance kandidát opozice Horst Köhler. Zaujal – a taky trochu překvapil – tím, že na veřejnosti ostře kritizoval Spojené státy: za politiku v Iráku, za “těžké chyby” a aroganci vůči zbytku světa. Zdá se, že se Německo pofrancouzšťuje, a antiamerikanismus zachvacuje i opozici. To je Jobova zvěst pro bezpečnostní zájmy České republiky.

Americká tyčkařka Stacy Dragilaová prohlásila v souvislosti se zajištěním bezpečnosti sportovců i diváků na olympiádě v Řecku: “Musíme si uvědomit, že lidi skutečně nenávidí Američany.” Jak kdo. Já například ne.

Sobota 22. května

Kardinál Vlk kritizoval na nějakém veřejném vystoupení v Mnichově český stát za to, že šikanuje katolickou církev, a se zlou se potázal. Soudě podle toho, co zaznělo z Hradu a z ministerstva kultury, to vypadá na poškozování republiky v zahraničí. Jen je ještě třeba příslušný paragraf vrátit do hlavy 1. nově navrhovaného trestního zákona. Snad to ministr Čermák ještě stihne. Klaus a Dostál mu budou k ruce.

Hrad se otřásá znechucením nad plakátem strany Zelených o registrovaném partnerství Klause s Grebeníčkem. Zelení tvrdí, že nejde o urážku, a mají pravdu. Je to symbolické vyjádření něčeho, co už dávno existuje a v nejbližší budoucnosti má šanci se plně prosadit: totiž tichého souručenství prezidenta, ODS (budoucí nejsilnější a možná jediné vládní strany) a KSČM (budoucí nejsilnější a možná ve výhledu jediné opoziční strany). Křivá huba není v tomto případě problém nastaveného zrcadla, i když ji zrcadlo ukazuje velmi zřetelně.

Švédská ministryně Laila Freivalsová vyjádřila naději, že prezident Bush nebude zvolen do své funkce. “Myslím, že by bylo velmi dobré, kdyby zvolen nebyl.” To je ovšem drzost až na půdu. Švédské vládě není vůbec nic po tom, kdo bude v Americe prezidentem, a nemá žádné právo se do toho plést. Evropští levičáci mají dojem, že povinností USA, když už jsou tak nespravedlivě velké a silné, je nechat se od nich dirigovat.

Zároveň má Evropa vlastní vážné starosti: bojuje proti obezitě. Prý budou zdaněny nezdravé potraviny. V Česku vzniká speciální Rada pro obezitu. Tlusťoši by ve skutečnosti měli být zatíženi daní z nadváhy. Po boji proti sexismu další nebetyčná hloupost. Je dobré, že se evropští a naši socialisté nedávají zmást strašákem terorismu a věnují se opravdovým problémům.

V kampani k letošním trojím volbám se rozpoutal zuřivý zápas mezi dvěma skupinami Nezávislých. Nezávislí, za něž kandiduje senátor Železný, obviňují Nezávislé, za něž kandiduje senátor Zieleniec, že jim ukradli značku a lanaří zastupitele. Senátor Železný připisuje úspěch svých Nezávislých tomu, že lidé jsou unaveni stále stejnými tvářemi (respekťáci v MfD zlomyslně poznamenávají, že pan senátor je skutečně neznámá tvář, zapomněli totéž uvést o svém černém koni, taktéž, leč jinak nezávislém senátoru Zieleniecovi), Zieleniec zase hovoří o tom, že tu hlavně chybí moderní liberálně konzervativní síla (není jasné, proč musí být “nezávislá”). Nezávislost je ve skutečnosti podvod, prodej zajíce v pytli.

ČR se prý připojila k zemím, které požadují, aby v preambuli euroústavy byla zmínka o křesťanství. To se nelíbí kryptokomunistovi Laštůvkovi (prý v civilizovaném státě nemůže mít takový návrh podporu). Česká vláda se podle Práva původně dohodla na tom, že v preambuli má být zmínka o řecké filozofii, římském právu, křesťansko-židovské tradici a tradici osvícenství. To je korektní a úplné vyjádření toho, z čeho evropské dějiny čerpají. Nic na tom nezmění ani miliony přistěhovalců z islámských zemí a nevím, proč by jim to mělo vadit: u nás se pořád žvaní o tom, že dějiny nelze přepsat, a tady by je najednou bruselští přepisovat chtěli.

Vladimír Bystrov vyčítá Lucii Bílé, že se nechala na Rudém náměstí v Moskvě vyfotografovat s dvojníkem Lenina a Brežněva. Plynule přechází v urážení Američanů, kteří prý s oblibou činí totéž (urážení Američanů u nás dnes frčí). A kritizuje Karla Gotta, který při své návštěvě v Moskvě prohlásil, že nejde pořád vyčítat minulost. Motto článku pana Bystrova je fučíkovské: “lidé bděte”. Bolševismus, stejně jako nacismus, nesmí být zapomenut. Ty věci by ovšem zapomenuty neměly být – stejně jako zločiny na sudetských Němcích, o nichž pan Bystrov nikdy nechtěl ani slyšet – ale nelze je přece mlátit o hlavu, stejně jako nacistické a bolševické zločiny – ani Němcům, ani Čechům, ani Rusům do čtvrtého a pátého pokolení. Vzpomínám si, jak mne jednou v Budapešti poněkud nadzvedlo, když se dvě mladé Rusky na Kossutově náměstí se smíchem fotografovaly u nepříliš vydařené sochy Imre Nagye, kterého dal kdysi jejich rudý car Nikita Chruščov zamordovat. Pak sem si uvědomil, že ty holky vůbec nevědí o koho jde, a hlavně, že v době, kdy se to stalo, ještě nebyly na světě a jejich zodpovědnost za tu věc je velmi, velmi přenesená. Pan Bystrov je hlasatelem posttřídní a velmi selektivní nenávisti.

Hysterické a sentimentální pro-romské sympatie českých disidentských intelektuálů vyvolaly reakci: Jakýsi psycholog jménem Bakalář napsal vědecké pojednání, v němž tvrdí, že Romové mají menší IQ než “bílí” Češi, protože mají menší mozek. Je to samozřejmě drzá a pobuřující hloupost. Což nic nemění na skutečnosti, že nepřizpůsobivost romské komunity je velký problém, s nímž si česká společnost zatím nedokázala poradit. Představa, že se s ním pohne, když se zatlučou údaje o romské kriminalitě nebo komicky zamlčí, že Češi, kteří teď nemají na zpáteční cestu z Británie, kam se vydali za prací, jsou v drtivé většině Romové, je směšný a nesmyslný projev pštrosí politiky.

Pondělí 24. května

Hlavní cenu na festivalu v Cannes získal dokumentární film Michaela Moorea kritizující prezidenta Bushe mj. za to, že se stýkal s rodinou Usámy bin Ládina (rodina se od Usámy distancovala; přesvědčení, že rodiny – u nás šlechtické – mají být opovrhovány a trestány kolektivně se, jak vidno, ve světě prosazuje). Při předávání ceny se pan Moore rozplýval v národní sebekritice: “Věnuji toto ocenění své dceři, americkým a iráckým dětem a všem, kteří trpí akcemi Spojených států” a vemlouval se vlezle do přízně Francouzů, kterým by se prý Američané měli omluvit za to, že je vláčeli americkými médii, poté, co se k nim Francouzi kritikou války zachovali jako přátelé (!). Z festivalu v Cannes se stala politická šaškárna, něco jako karlovarský festival za totality.

Díky iniciativě poslanců Vidíma (předseda výboru PS pro obranu a bezpečnost) a Vymětala (komise pro práci Poslanecké sněmovny) bude nutné vyřešit problém, jak zajistit práci Poslanecké sněmovny ve stavu zvýšeného ohrožení. Bylo by zapotřebí velkého bunkru, kam by se vešlo všech dvě stě poslanců. Takový bunkr ovšem zatím není k dispozici. Ministr Gross přišel se dvěma zlepšováky: buď zařídit, aby v takové situaci bylo zabezpečeno a drženo při životě pouze předsednictvo, složené ze zástupců všech parlamentních stran. To bude mít právo přijímat zákonná opatření, které, až nebezpečí pomine a zákonodárné těleso se doplní o uhynulé, PS dodatečně požehná. Druhý Grossův návrh je ještě úspornější: PS jednoduše předá v krizi všechny své pravomoce vládě, o jejíž přežití je postaráno.

Jakýsi Karel Večeřa z Kopřivnice navrhuje udělit státní vyznamenání Gottovi a Vondráčkové, protože šíří slávu republiky v zahraničí a odvádějí státu velikánské daně. Nebylo by lépe přijmout rovnou zákon, že se zasloužili o stát? Mohl by se přijmout zákon rámcový: O stát se zasloužili (následuje průběžně obměňovaný soupis jmen, přičemž noví budou přidáváni a ti, co se neosvědčili, naopak vypouštěni). Aktualizace seznamu by se prováděla pravidelně jednou za rok (stejně jako se jednou za rok probírá návrh státního rozpočtu).

Václav Klaus pronesl v Sezimově Ústí nad hrobem dr. Edvarda Beneše u příležitosti 120 let od jeho narození oslavnou řeč. K jejímu obsahu se vrátíme, až bude k dispozici kompletní text. Populistické šplhounství se ale prezidentovi tak úplně nepovedlo, přes všechnu snahu se dočkal výtky: poslanec Mládek ho napadl za to, že nestvrdil svým podpisem zákon o Benešových zásluhách.

Právo referuje o situaci v Iráku se stejnou vášnivou úporností jako v minulosti o imperialistických rejdech v Koreji, Vietnamu, na Grenadě, v Indonésii, v Súdánu a kde všude ještě. Titulky z dnešní zahraniční rubriky: Armáda USA neuznává ženevskou konvenci (ve skutečnosti odmítá některým vězňům přiznat statut, který by dovolil na ně ženevskou konvenci vztáhnout; ženevská konvence se týká válečných zajatců, ne teroristů), Saddámův generál zřejmě ubit ve věznici, Zničena mešita v Kúfě, Británii vadí taktika v Iráku, atp. atp. Zdá se, že po přechodné oblevě v letech 1989 – 2001 se u nás situace pomalu, ale jistě vrací zase do normálu.

Bělorusko je jedna z mála zemí, která se od nás opravdu poučila. Prezident Lukašenko tam vládne dekrety. Proč se vedle něj Václav Klaus, vášnivý obhájce dr. Beneše, nechtěl kdysi na recepci posadit? Měli by si o čem povídat!

Úterý 25. května

Bílý dům se odmítl vyjádřit k vítězství Mooreova filmu v Cannes s tím, že ve Spojených státech má každý právo na svůj názor. Když už se Francii a spol. nepodařilo Spojené státy porazit jinak, učinili tak “na poli kultury” a teď vítězně pokřikují: tak co tomu říkáte? Jde zjevně o pokus rozpoutat intelektuálskou hysterii, jako byla ta v době vietnamské války. Tenkrát to byla spíš vnitroamerická záležitost, dnes se má rozjet “kulturní revoluce” Evropy proti USA.

Drobným příspěvkem k této kulturní revoluci a pomocí české veřejnosti trpícímu arabskému a muslimskému lidu by mohlo být zbudování “orientálního centra” v Teplicích. Jeho součástí má být i mešita. Teplickým pracujícím se to však kupodivu ani trochu nelíbí a sepisují protestní petici, kterou v tuto chvíli podepsalo už na pět tisíc lidí. Radnice, která původně neměla námitek, zavětřila a přichází s výhradami: “Stavba orientálního centra neodpovídá požadavkům na urbanistický a architektonický charakter prostředí, v němž má být umístěna.” Zapomněli podotknout, že odpovídající urbanistický a architektonický charakter prostředí lze podstatně snadněji než v ČR najít na rozsáhlém území od Maroka po Indonézii a že podobná “centra” neodpovídají také požadavkům na bezpečnost ČR. Jinak to budou mít v Teplicích těžké, stavba má vyrůst na soukromém pozemku.

Středa 26. května

Ve vládním návrhu nového trestního zákona se počítá s vypuštěním paragrafu 206 (Pomluva) a 154 (Hrubá pomluva nebo urážka státního orgánu). Zejména s § 206 to prý ovšem vláda ve sněmovně nebude mít lehké (proti jsou mj. opoziční místopředsedové Poslanecké sněmovny Langer a Filip). V zásadě jde o to, má-li se domáhat práva ten, kdo se cítí být pomluvený, vůči tomu, kdo ho pomluvil, nebo má-li stát šmejdit za tím, zda někde náhodou někdo někoho nepomluvil, a to i v tom případě, že by si toho pomluvený nevšiml, že by mu to nevadilo nebo že by to za pomluvu nepovažoval. Přičemž zvláštní případ je situace (§ 154), kdy ten, za jehož práva se stát bere, je on sám.

František Oldřich Kinský vyhrál spor o dva pozemky kdesi u Chrudimi. Je to jeho první vítězství od chvíle, kdy si boj proti jeho nárokům dali na prapor politici. Jedná se o pozemky velmi malé a jejich majitelem není stát nebo obec, ale “pouhý” soukromník, který je dostal náhradou za nějaký restituční nárok. Je velmi obtížné ubránit se nutkavému podezření, že jde o habaďuru, která má doložit nestrannost soudů v situaci, kdy to žalujícímu žádný faktický zisk nepřinese a “všechen náš pracující lid” žádnou škodu neutrpí – jen jakýsi hamižný restituent, který si to nepochybně tak nějak zasloužil.

Senátor Daniel Kroupa sešikoval 81 tisíc horlivců (převážně prý katolíků, ale taky Ludvíka Vaculíka či Miloše Rajchrta) v tažení proti nemravnosti a surovosti na televizních kanálech. Žádají “regulaci” obého. Požadavky po takové regulaci jsou ovšem dvojsečné a dají se velmi snadno zneužít. Kdo stanoví hranici, kdy je třeba zasáhnout, a podle jakých kritérií? Upozornil na to docela věcně a správně ministr Dostál (a taky na to, že každý televizor má zabudovány dva účinné regulační nástroje, totiž přepínač kanálů a v krajní nouzi vypínač).

Čtvrtek 27. května

Jak se dalo čekat, Právo začíná systematicky pracovat na vyhraném soudním sporu Františka Oldřicha Kinského, o němž jsme se zmínili včera. Pozastavuje se nad tím, že by se mělo něco vracet “potomkovi rodu, jehož majetek byl zabaven po válce za kolaboraci s Němci” (problém je v tom, že nebyl zabaven rodu, ale Kinského otci, který byl v té době již sedm let mrtev a majetek mu nepatřil). Nešťastníka, který spor prohrál, je mi líto a nemohu se zbavit dojmu, že byl předhozen jako důkaz objektivity rozhodování českých soudů (kdyby Národní galerie prohrála spor o Kinského palác, líto by my jí nebylo, stát by jí ostatně nějak vypomohl, kdežto onen chudák z Čankovic ho asi zajímat nebude).

KSČM pokračuje v tažení za neposkvrněnost národního jazyka. Tentokrát se jí podařilo zvládnout ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny, aby kývl k jejímu návrhu novely ústavy. V ústavě by mělo být napříště řečeno, že čeština je národním a úředním jazykem. Národovecký populismus našich rudochů má však malou šanci, musel by být schválen sto dvaceti poslanci a je otázka, zda nacionalistický trojblok KSČM – ODS – ČSSD bude v této věci jednotný. V ODS a ČSSD se asi najde řada odpadlíků. A pak je tu ještě Senát, kde má komunistický populismus pramalou šanci.

Amnesty International zahájila křížové tažení proti americkým imperialistům. Způsob, jakým Američané vedou válku proti teroru, je prý nejvytrvalejší útok na lidská práva za posledních padesát let (to je neuvěřitelná drzost, zrekapitulujte si, co všechno za posledních padesát let proběhlo, bolševickou invazí do střední a jihovýchodní Evropy počínaje, čínskou “kulturní revolucí” a kambodžskou genocidou konče). Generální tajemnice AI Khanová kritizovala mocné vlády, které obětují lidská práce v slepé honbě za bezpečností. Zdá se spíš, že Západ v slepé honbě za lidskými právy (leckdy maskují docela přízemní a vypočítavé politické cíle, jako je tomu v případě Francie a Německa) obětuje vlastní bezpečnost. Budou se instituce jako Amnesty International, nejrůznější zelené aktivity, výstřední feministické spolky apod. prosazovat tou měrou, že nakonec znemožní západní civilizaci přežití?

A s tím trochu souvisí skličující zpráva, že Česká republika je na žebříčku porodnosti předposlední na světě (za námi je pouze Ukrajina). Vláda, odbory, politické strany uvažují o sociálních opatřeních, která by tento nepříznivý trend zvrátila. Je se obávat, že problém není v sociální oblasti (“dejte jim peníze a začnou se znovu množit”), ale v jakési životní nedostatečnosti české populace. Nemají proč mít děti.

Pátek 28. května

Právo zveřejnilo rozhovor svého normalizačního experta na německou problematiku Kovaříka s nastupujícím rakouským prezidentem Fischerem. Pozoruhodné je, co a jak budoucí rakouský prezident říká o úloze minulosti v česko-rakouských vztazích: i v nich prý bude možné “pochopit minulost jako fázi, která má pozitivní i negativní aspekty a říci, že se z nich musíme poučit. Musíme se učit z chyb minulosti a využít toho pro šance do budoucna. Historie nesmí mít roli jakési hypotéky, která zatěžuje současnost i budoucnost. Je třeba s ní zacházet otevřeně a pokusit se z ní vyvodit správné závěry.” Je zjevné, že otázka co a jak se redukuje na otázku jak, protože sdělná hodnota Fischerova výroku je nulová. Budoucí rakouská hlava státu se úporně snaží jednak neříci nic, co by poškodilo česko-rakouské vztahy, a jednak neříci nic, za čím by si nemohla stát. Výsledek je jako opsaný z projevů zahajovače Ferdy Plzáka z Havlovy zahradní slavnosti. Pan prezident neříká vůbec nic a činí to způsobem, který by si zasloužil zlatou medaili za verbální vykrucování. V tzv. česko-německém, respektive česko-rakouském dialogu, kterou vedou oficiózní čeští nacionalisté s německými a rakouskými politiky, se vyvinul zvláštní druh řeči, jakýsi nový volapük, který umožňuje české straně dialogu říkat strašné alibistické hlouposti a německým protějškům předstírat, že s nimi nejsou v rozporu. Fischerův výrok je krásnou ukázkou tohoto umělého jazyka.

Při české vládě vznikla pod patronací ministra Kubinyiho Rada pro obezitu. Je to rada meziresortní, budou v ní specialisté z oblasti zdravotnictví, školství, zemědělství, životního prostředí. Budou obezitu vědecky studovat a hledat formy, jak jí čelit. Zároveň probíhá v Kongresovém centru pod heslem “dostatek pohybu a racionální strava” kongres o obezitě.

Lidovým novinám patří uznání za to, že neuhnuly a připravily blok k výročí narození dr. Edvarda Beneše. Téma je předestřeno věcně, bez mlžení kolem problematičnosti Benešovy politiky. Pozoruhodné jsou stereotypy, s nimiž k tématu přistupují státně-vědečtí čeští historici. Jiří Pernes v úvodu svého jinak poněkud kritického textu praví, že “lidé” jsou “na jedné straně… schopni jej nekriticky uctívat a přijímají zákony, které mají bdít nad nedotknutelností jeho památky, na straně druhé jej démonizují a zatracují vše, co podnikl. Pro jedny je symbolem demokracie a národní nezávislosti, druzí jeho jméno spojují s Benešovými dekrety, které jsou pro ně ztělesněním veškerého zla. Není náhodou, že jméno Edvarda Beneše se stalo zbraní v lítých bojích politiků českých i německých, ale také slovenských, kteří do jeho činů promítají své vlastní politické postoje a skrývají za nimi své vlastní zájmy.” Čili: jedna krajnost, druhá krajnost, a uprostřed já, pasovaný učenec, který je rozsoudím. Je to směšný a nemravný balet, kterým se pan Pernes hlásí k peškovsko-pánkovskému praporu. Beneše je třeba za jeho politiku v letech 1939 - 1945 jednoznačně odsoudit.

Sobota 29. května

Americký vyšetřovatel obvinil polské vojáky z týrání iráckých vězňů. Rozrůstající se aféra zjevně nejen úplně ochromí akceschopnost amerických jednotek v Iráku, ale rozloží celou alianci. Spekulovat o tom, zda jde o samopohyb nebo jakýsi skrytý záměr je zbytečné, člověk se ničeho nedobere. Zdá se, že Západ ztratil schopnost dovádět do důsledků koordinované vojenské akce a okupovat nepřátelské teritorium. Okupace je leckdy nutná, jakkoli to slovo má pro spoustu lidí nesnesitelný přídech. Po Hitlerově porážce Spojenci okupovali Německo, co jim taky jiného zbývalo.

Josef Zieleniec řekl v rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu mj.: “Slovo “nezávislý” v jeho názvu je dnes spíše tradiční a odráží hlavně distanc od těch někdy viditelných, někdy skrytých vazeb celého politického establishmentu.” O viditelných a skrytých vazbách politického establishmentu ví Josef Zieleniec jako jeho někdejší a konec konců i současný účastník jistě své. Má ale, jak se zdá, přehnaně špatné svědomí: co je na takových vazbách špatné, v nich se uskutečňuje politika, existovat mimo vazby je utopický projekt a skončí krachem, jako ostatně všechno, kolem čeho se pan Zieleniec od své pozdní dezerce z ODS ochomýtal.

Dvě studentky z Vojenské akademie v Brně byly krátce před dokončením magisterského studia vyloučeny, protože se nechaly vyfotografovat nahaté a v “choulostivých situacích” pro květnové číslo erotického časopisu Sextrém. Vlastně tak docela nahaté nebyly, měly prý na sobě části vojenské uniformy, ovšem bez hodnostního označení a státního znaku. Armádní velení je morálně pobouřeno. Celá věc je nesmírně legrační, přesto mám chuť obrátit se k vrchnímu veliteli naší armády s prosbou, aby obě nešťastnice (udělaly to prý ve finanční tísni) omilostnil. Myslím si, že naše uniformované složky se mohou dopouštět daleko strašnějších zločinů a že fotografování pro hambatý časopis nemuselo nutně podlomit bojového ducha obou uniformovaných studentek. A konečně si myslím, že pan prezident by vzhledem ke svému poměru se slečnou Lohniskou mohl mít pro tyto padlé (v přeneseném slova smyslu) vojačky jakési pochopení.

Zemřel Bohuslav Chňoupek. Staří darebáci odcházejí. Není to žádný důvod k uspokojení, jednak darebák je taky bližní a jednak, za každého se už dávno našla minimálně jedna vydatná náhrada.

Západní agentury (Reuters) jsou rozčarovány z toho, že Kerry se v irácké záležitosti příliš neliší od Bushe. Využívá jeho nesnází politicky tak, jako kdysi využil Schröder německé nechuti k válce v Iráku k volebnímu vítězství. Že by dělal výrazně jinou politiku, tj. takovou, která by uspokojila evropské pacifisty a stoupence appeasementu, je nepravděpodobné.

Pondělí 31. května

Všechny noviny informují o teroristickém útoku ve městě Chubár v Saúdské Arábii. Teroristé (v Právu je ovšem nazývají “ozbrojení radikálové” a jednodušeji “ozbrojenci”) zadrželi padesát rukojmí, zabili 22 lidí (z toho devět jich podřezali, protože se pokusili o útěk) a zranili dalších dvacet pět. Právo i Mladá fronta Dnes odložily své zvyklosti a nemluví v tomto případě o “popravách”, ale o “vraždách”. Přece jen jsou schopny jakéhosi pomalého vývoje. Po zásahu saudsko arabských bezpečnostních sil (několik jejich příslušníků v boji s teroristy padlo) se podařilo zadržet jen šéfa banditů, další tři uprchli. Při samotné osvobozovací akci zahynulo pět rukojmích. V podobných případech je zjevné, že člověk, který se dostane darebákům do pařátů, je v podstatě v tu chvíli mrtvý a zachránit i jen několik ze zajatých je úspěchem. Proto nezbývá, než se smířit s velkými ztrátami na životech (jaké byly např. v moskevském případě). Svět se stal zase o něco surovějším. Jinak je nepochybné, že Saúdská Arábie se chová k různým organizacím, přes něž proudí k teroristům hmotná podpora, přinejmenším neopatrně.

Zcela ve stínu této krvavé tragédie proběhlo parlamentní shromáždění NATO v Bratislavě. Za mohutného policejního nasazení se sešlo pouze třicet protestujících antiglobalistů. Jejich jedinou výraznou prezentací bylo vystrkování holé zadnice do objektivů televizních kamer. Jde zřejmě o jakýsi společný česko-slovenský zvyk, asi jediné pozoruhodné dědictví někdejšího soužití ve společném státě (viz oslavy českých hokejových úspěchů, které je bez podobných demonstrací národní hrdosti nepředstavitelné). Nebo je to tradice odvozující se již z doby praslovanské demokracie? Marná sláva, proti islámským fanatickým mordýřům jsou antiglobalisté směšnými břídily. Jejich sláva skončila 11. zářím 2001.

MfD uvádí, že americký státní tajemník Powell varoval Špidlu osobním dopisem před prodejem radiolokátoru Věra do Číny. Jeho nejsilnější argument byl, že Číňané se nepochybně chystají Věru okopírovat a prodávat ji pak jako vlastní zboží. Mám jakési zkušenosti s tím, jak dopadla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ruská akce s kopírováním hardware a software počítače IBM 360. Vznikla třikrát větší (objemem, ne kapacitou) příšera, kterou bylo třeba každé ráno zaklínat, aby aspoň dvě hodiny fungovala. Obávám se ale, že Číňané jsou nesrovnatelně zručnější a schopnější než naši slovanští bratři z Východu. Brzy by to dokázali dělat lépe a levněji než my.

Podle české vlády by příští prezident, volený plebiscitem, měl mít větší pravomoci než dnes. Uvažuje se prý o tom, že by měl pravomoc odvolávat ty, které jmenuje do funkcí (ústavní soudce, generálního guvernéra ČNB). Hradu narostly chutě a požaduje, aby prezident mohl navrhovat změny zákonů, jimiž by podmínil svůj podpis, a aby k přehlasování prezidentského veta byla zapotřebí ústavní většina. Tím by se staly parlament a vláda skoro zbytečnými a prošly by jen ty zákony, s nimiž by Nejvyšší souhlasil. Karel Steigerwald dnes v MfD píše: “Prezident může mít pravomocí víc nebo míň. Je to naprosto jedno. Jen musí něco trvale platit. Aspoň pro jeden lidský život.” Z tohoto hlediska jsme v letech 1948 – 1989 žili v ideálním světě: v detailech se systém sice proměňoval, ale základní parametry platily trvale od začátku do konce.

Úterý 1. června

Ministr Kostelka oznámil českým vojákům na základně v Iráku, že jejich mise do konce roku skončí. Není jasné, zda celá záležitost byla předtím projednána v Bezpečnostní radě státu, která se sešla minulý týden. Řada členů vlády (mj. místopředsedové Gross a Mareš) tvrdí, že vláda o ničem takovém nejednala, Mareš se cítí zaskočen. Ministerstvo zahraničí reaguje na Kostelkovy výroky dosti nevlídně. Ministrova iniciativa může být svérázným pokusem o šetření penězi přidělenými obraně ze státního rozpočtu. Na dotaz Petra Nečase, zda Kostelka rozhodnutí koordinoval se spojenci, ministr odvětil, že to “probírali s velitelem brigády”. Svatá prostoto, ještě že to neprobírali s jeho důstojnickým sluhou! Pokud české jednotky opravdu odejdou (potěšilo by to Miroslava Kalouska, Miroslava Grebeníčka a Radko Martínka), dali bychom velmi názorný doklad o naší totální politické nespolehlivosti ve chvílích relativní nepohody. Američané a Britové by poznali, zač stojí české spojenectví.

Lidovci bojují proti legalizaci prostituce: prý by se naše země pak stala nevěstincem Evropy a vedlo by to k rozšíření obchodu s lidmi. Představy českých klerikálů (ale např. i severských socialistů) o prostituci vzbuzují dojem, že tito lidé se v minulosti příliš oddávali četbě brakových sentimentálních novel o padlých dívkách: např. ve Švédsku je prostituce trestná, ale stíhány nejsou provozovatelky, nýbrž pasáci a zákazníci. Proboha, proč? Devadesát devět procent prostitutek dělá svou profesi zcela dobrovolně. Stát by prostituci neměl podporovat, ale jen tolerovat a mít ji pod kontrolou. Prostituce byla u nás formálně zakázána po celou dobu ruského panství. Morálku společnosti to neposílilo, spíš poškodilo. Režimy jako ten bolševický hysterickou pruderií pokrytecky maskují svou krvelačnost.

Václav Klaus se obul do výroků bavorského premiéra Stoibera na Sudetoněmeckých dnech. Stoiber řekl, že nyní, po vstupu ČR do EU, je třeba otevřít otázku Benešových dekretů. Klaus prohlásil jeho výroky za drzé (na drzost je náš prezident odborník, má jí sám tolik, že by mohl rozdávat), odmítl Špidlovo tvrzení, že by otázka Benešových dekretů byla definitivně uzavřena, a dal najevo, že se musíme připravit na nejhorší: to, že se záležitost opět otevře, je realita Evropské unie, na níž on sám v minulosti upozorňoval. Barvitě maluje nebezpečí a zároveň dává najevo, že on je ten, který mu umí čelit. Tím si sice posiluje popularitu, ale zároveň vytváří ve společnosti hysterickou atmosféru, v níž bude obtížné o vyhnání a dekretech věcně a kriticky hovořit. To je dost významná součást plíživého a sametového návratu před rok 1989, který se u nás zřejmě nezadržitelně rozjel. Nu což: na podobné poměry jsme zvyklí a nějak si s nimi poradíme.

Ve Sněmovně probíhá zápas mezi ministrem Šimonovským a poslanci o navrhovaném bodovém systému a postihu neukázněných řidičů. Šimonovského návrh má své racionální jádro (nekázeň na českých silnicích je úděsná a je jí třeba čelit), ale zároveň se podobá populistickým iniciativám českých klerikálů v oblasti umělého přerušení těhotenství a v trestním právu. Například: ministr Šimonovský má nepochybně pravdu, když se brání tomu, aby řidičům bylo u nás tolerováno určité množství vypitého alkoholu, tak jako je tomu v některých západoevropských zemí. V zemi, kde po mnoho let platila při řízení absolutní prohibice, by to mělo za následek, že by se spousta řidičů úplně přestala kontrolovat. Avšak chtít, aby sebenepatrnější množství vypitého alkoholu znamenalo trestný čin, je nehorázně přehnané. Doufám, že to Sněmovna odmítne.

Středa 2. června

Ministr Kostelka šlápl zjevně svým výrokem o stažení českých vojáků z Iráku do parádního lejna. Zastali se ho Gross se Špidlou (neřekl prý nic, co by nebylo předem známo, mandát českých vojáků letos končí, svůj názor konzultoval v Bezpečnostní radě státu). Ministerstvo zahraničí a ministr Svoboda jsou zjevně nespokojeni (a právem). Kostelku, jak to vypadá, motivovala vyhlídka, že by Česká republika mohla získat velení vojenské mise na Balkáně. To je dosti nebezpečné lákadlo. Jednak odejít z Iráku, byť i naše účast je symbolická na druhou, má v této situaci nevyhnutelně přídech jakési proradnosti. A jednak, balkánská mise, ač se dnes proti té irácké jeví jako idyla, je velmi problematická, Západ nenašel recept na vyrovnání a usmíření mezi národy bývalé Jugoslávie a nedostatek koncepce nahrazuje masivní vojenskou účastí. Tato politika se jednou nevyhnutelně zhroutí, a pokud tam budeme velet, budeme to především my, komu spadne na hlavu.

V US-DEU se pomalu zvedá vlna návratů do ODS. Konverzi oznámili renomovaní politici Robert Kolář a Michael Hvížďala, něco podobného se prý rozjíždí i na regionální úrovni. Vzpoura proti Klausovi z roku 1997 nyní končí podobným způsobem jako povstání českých stavů proti Habsburkům. ODS si může vybírat, koho vezme na milost a koho ne. Rozdíl je jen v tom, že hlavy pánů Rumla, Kühnla, Pilipa a dalších neozdobí staroměstskou Mosteckou věž. Přece jen jsme se za posledních čtyři sta let trochu zcivilizovali.

Mladá fronta Dnes přinese rozhovory s vůdci významných uskupení kandidujících do Evropského parlamentu, ovšem s výjimkou komunistů (zřejmě vliv petice S komunisty se nemluví). Proč? Povinnost novin je čtenáře informovat a to i o komunistech, a nikoli ho vychovávat tím, že mu něco programově zamlčíme. Pokud čtenáři nebudou o komunistech plně informováni, nebudou vědět, do jaké míry jsou nebezpeční.

Stoiberovi kolegové z bavorské CSU prý při svých návštěvách v České republice o dekretech mlčí a jsou vstřícní, píší Lidové noviny. Nepochybně je to tím, že se bojí našeho čackého lidu a jeho politických reprezentantů. Rozdávají medové úsměvy a teprve doma za bukem si žlučovitě uleví. Nebo je to spíše tím, že dlouhou zkušeností nabyli dojmu, že mluvit s českými politiky o vyhnání Němců a o dekretech je věc veskrze zbytečná a totální ztráta času? Klaus se rozzuřil kvůli tomu, že Stoiber prý srovnával odsun Němců a hrůzy druhé světové války. Stoiber popírá, že by obojí srovnával. Odsun Němců samozřejmě nelze klást na roveň třeba holocaustu a pokud vím, nikdo politicky relevantní to taky nedělá. Ale byla to brutální tečka za brutální válkou, tyto brutality nebyly odpovědí na brutality války, nýbrž jejich pokračováním. A hlavně, tyto brutality jsou naše věc, protože za ně odpovídáme. Za brutality druhé světové války ne.

Čech, který ve Švédsku zjevně z neopětované lásky zavraždil rovněž českou studentku, dostal od švédského soudu doživotí. U nás by vyvázl s nějakými deseti – dvanácti lety a po polovině trestu by byl za dobré chování propuštěn. Ve Švédsku, stejně jako v SRN, si víc cení lidského života. Za jeho úmyslné zmaření se tam tvrdě platí.

Čtvrtek 3. června

Vrchní soud dospěl k závěru, že Vladimír Železný nemá nárok na 60% podíl v CET21. Celý případ se vrací opět k Městskému soudu v Praze, který někdy v prosinci rozhodl v Železného prospěch. Kdyby nabylo právní moci jeho někdejší rozhodnutí, způsobilo by novým vlastníkům Novy velké potíže. Ještě že si člověk může být stoprocentně jistý, že naše soudy jsou absolutně neovlivnitelné a úplně nezávislé na vládě a ministrech! Jinak by mohl nabýt přesvědčení, že soudní tahanice je (mimo jiné) jakési varování pro Novu a její majitele: buďte hodní, nebo…

Poslanec Robert Kopecký, starosta Podsedic, kde padla historická facka, již vyťal přítel Wagner příteli Grulichovi, bojovník proti sudetoněmeckému revanšismu a proti oportunismu v řadách ČSSD, si nyní své ideové pozice upevní studiem na soukromé vysoké škole J. A. Komenského (měla by se jmenovat dr. E. Beneše, to by se mu tam jistě líbilo ještě víc). Přejeme panu poslanci, aby studium na vysoké škole přispělo k podstatnému zvýšení jeho IQ. Pan poslanec Kopecký patří k těm specifickým jevům naší politické scény, které kdysi vyvolal v život Miloš Zeman (a kterým dopomohla do sedla svou indolentní politikou Klausova ODS). V ČSSD je jich celá řada, a jediné pozitivum, které člověk může očekávat od příštích voleb, bude to, že se jejich vliv na praktickou politiku podstatně zeslabí a bude nadále odpovídat jejich skutečné politické podpoře ve veřejnosti. Nemyslím si, že by se nedostali do parlamentu – to hrozí spíš Špidlovým stoupencům. Ale dostanou se tam jako poslanci marginální strany, slabého souputníka KSČM.

Prezidenta Bushe prý čekají při jeho návštěvě v Itálii bouřlivé demonstrace (demonstrovat bude pochopitelně socialistická a komunistická či kryptokomunistická levice). Zvlášť horlivě proti mučení iráckých zajatců protestují italští “bojovníci proti fašismu”. Nerad bych se mýlil, ale řekl bych, že tito bojovníci, kteří se rekrutovali převážně z komunistických řad, taky neměli zbytečné skrupule – ostatně, kdo nechal kromě italského diktátora (který byl ovšem válečný zločinec a provinil se vůči vlastní zemi) zastřelit a pak vystavit ve výkladu řeznického krámu i jeho životní partnerku?

Slovenská obec Poniky se rozhoupala k nebývalému historickému gestu: na oslavu 720. výročí svého založení pozvala také tureckou velvyslankyni, a to jako smířlivé gesto: Poniky byly totiž v roce 1684 vypleněny tureckým vojskem. Analogicky lze usuzovat, že v roce 2265 nebudou mít čeští potentáti žádné potíže se smířlivými gesty vůči Němcům, a to i těm sudetským. V čele tohoto úsilí bude nepochybně stát Petr Pithart, a to přes svůj relativně vysoký věk (bude mu plných 324 let a bude moci jednat zcela svobodně, protože smířlivými gesty už nebude ohrožena jeho funkce předsedy Senátu).

Ministr Dostál se před soudem zastal svého stranického kolegy Kavana: tvrdil, že ČT, kterou Kavan žaloval, exministra nepravdivou zprávou o tom, že neproclil zahraniční auto, poškodila natolik, že se politicky stáhl do pozadí. Pan ministr Kavan však už mnohokrát přesvědčivě dokázal české veřejnosti, že není žádný stydlín, a pokud jde o poškozování jeho jména, je sám skutečným přeborníkem: od kauzy Český dům a zaměstnávání pana Srby přes zahraničně politické iniciativy, jako byla ta česko-řecká, až po řízení auta v rozdováděném stavu. Zdá se tedy, že pan ministr kultury a informací poněkud přehání. A že se opět pokouší nevtíravě upozornit ČT, kdo je na české mediální scéně pánem. Což na ČT nepochybně platí.

Pátek 4. června

Městský soud v Brně dospěl (už po druhé) k závěru, že tři někdejší studenti brněnské techniky, podepsaní pod prohlášením, které mj. označilo jednoho jejich učitele, politicky angažovaného v předlistopadovém režimu, za arogantního kariéristu, se musí dotyčnému omluvit. Proces se vleče už čtrnáct let a zrcadlí způsob nevyrovnání se s minulostí, jaký u nás zavládl po listopadu 1989. Drzost lidí, kteří se nestyděli zastávat za totality různé partajní funkce, rok od roku roste, a stejně i alibismus těch, co kdysi do komunistické strany vstoupili. Většinou se považují očištěni tím, že tam vlezli nikoli z přesvědčení, ale kvůli kariéře (vyjádřili se tak jeden bývalý ministr a jedna současná senátorka). Pokud české soudy ty tři lidi odsoudí, dostane je do stejné situace, v jaké byli na počátku sedmdesátých let ti, které režim nutil udělat pokání. Podobnému požadavku je v současné době prakticky nemožné vyhovět.

Kulturní výbor Poslanecké sněmovny se postavil proti návrhu, aby Radu České televize navrhoval z třetiny Senát, z třetiny PS a z třetiny prezident s kontrasignací premiéra. Na návrhu trvá prý pouze poslankyně Fischerová. Je nepochybně době míněný, ale vůbec neřeší otázku zpolitizovanosti rady: bude jen zaručeno, že tam (možná) budou zastoupena vyrovnanou formou různá politická uskupení, která se pak budou přetlačovat a zřizovat si ve vysílání pašalíky. Za předpokladu (docela pravděpodobného), že do roku 2006 získá PS i v Senátu většinu ODS, sestaví vládu a Klaus zůstane na Hradě, ovšem ani to nebude fungovat).

V Třebíči mají soukromou Vysokou školu. Dva semestry na ní stojí 67 tisíc korun, studuje na ní deset studentů, letos se přihlásili čtyři, ale k přijímačkám dorazili už jen dva. Školu dotuje (mj.) město a podporuje kraj Vysočina. Jistěže je to soukromá záležitost provozovatelů. Ale smysl tohoto podivného rozmaru mi uniká.

Kancléř Schröder dostal pozvání na oslavy invaze spojeneckých vojsk v Normandii a jásá. Považuje to za “definitivní tečku za poválečným obdobím”. “Německo je dnes uznávaným a zodpovědným partnerem, který se se svou minulostí vyrovnal.” Radost spolkového kancléře je zjevně předčasná. V Česku má veřejnost i relevantní politici docela jiný názor: Německo bylo, je a zůstane “poražené”.

Kandidát číslo tři KDU-ČSL a český velvyslanec ve Vatikánu Jajtner zahájil tažení za preference, které by mu umožnily probít se před vůdkyni lidovecké kandidátky, senátorku Roithovou. Nechal prý vytisknout desetitisíce letáčků a těm, kteří uvedou jména sedmi lidí, co ho preferencemi obdařili, slibuje losování o zahraniční zájezd za deset tisíc Kč. Předsedovi strany Kalouskovi to připadá normální. Druhý návrh je nedomyšlený formálně - jak se dá ověřit, že uchazeč o slosování mluví pravdu? A pokud ano, porušuje princip tajné volby - a kromě toho je věcně neslýchaný, obludně nestydatý a navíc ještě směšný. Z voleb se stává plesová tombola.

Strana Zelených chce před volbami vystoupit s prohlášením proti zneužívání minulosti. Jde o nacionalismus, komunismus i antikomunismus. Údajně se má jednat o kritiku “politiky vzájemně se posilujících nacionalismů”, ale vzhledem k tomu, že je ve věci zainteresován Jakub Patočka a ředitel Českého centra v Mnichově Šícha, dá se očekávat, že si Zelení budou chtít zvednou preference denuncováním domácích zrádců, kteří v žoldu Sudetoněmeckého Landsmannschaftu prodávají české národní zájmy.

Mladá fronta Dnes se už několik dní zabývá špehováním řidiče ministra Grosse. Pečlivě registruje každý jeho dopravní přestupek a s velkou slávou ho sděluje čtenářům. Na ty to nepochybně působí, protože je to na první pohled frapantní porušení občanské rovnosti: zpupní páni si jezdí, jak chtějí, a pracující lid musí dodržovat dopravní předpisy, jinak bude tvrdě potrestán. Je to dětinské, líbivé a laciné. Navíc to není pravda, pracující lid nedodržuje dopravní předpisy o nic víc než řidič pana ministra. Cituji jediný rozumný ohlas z webové diskuse na iDNES: “Když jedu do Prahy, musím přiznat, že někde nelze jet předpisových padesát, protože bych si připadal jako osamělý exot a dříve nebo později by mne někdo sejmul.” To je slabě řečeno: v situaci, kdy nikdo dopravní předpisy nedodržuje (týká se to hlavně nejvyšší povolené rychlosti), si člověk nemůže vzpomenout, že je sám dodržovat bude. Je to i technicky neproveditelné. A navíc: vsadím se, že každý řidič, co jezdí po Praze, by byl schopen denně nahlásit minimálně deset aut, které jezdí přinejmenším stejně jako to ministrovo (MfD by to mohla zorganizovat po vzoru pana Jajtnera, ti, co nahlásí, budou slosováni a výherce obdrží zahraniční zájezd). Ministr je, jak vidno, pod veřejnou kontrolou. Tisíce mladých smradů v luxusních autech ne.

Sobota 5. června

Aféra s neukázněnou jízdou ministra Grosse, přesněji řečeno jeho řidiče, začíná zastiňovat volby do Evropského parlamentu. Sebeobhajoba ministerstva, mírně řečeno, není právě nejpřesvědčivější. Řidičův nadřízený tvrdí, že “porušení pravidel bezpečnosti silničního provozu policejním řidičem není přestupkem, pokud se to stane v zájmu plnění služebních povinností. Tím přeprava chráněné osoby na bezpečné místo je.” Řidič prý zvýšil rychlost a snažil se ujet poté, co zjistil, že je sledován. To velmi připomíná vykrucování, navíc kdo rozhodne, zda se porušení pravidel stalo v zájmu služebních povinností a zda bylo přiměřené situaci? Nebo to snad znamená, že se policejní řidiči smějí, když je to v zájmu plnění služebních povinností, před jízdou např. i zbumbrlíkovat? (Navozuje se situace poněkud podobnou té po vydání slavného amnestijního zákona č. 115/1946 Sb., podle něhož jednání, které by jinak bylo trestné, nelze za trestné považovat, pokud se stalo v zájmu spravedlivé odplaty za německé zločiny za války.) Navíc Gross namítá, že v inkriminovaném případě nevezl šofér jeho, ale jeho manželku, která má rovněž nárok na ochranu, on sám hrál na jiném místě kopanou. Bylo to ve čtvrtek ráno. Ministrova manželka má podle zákona nárok na ochranu a je to tak nepochybně správně, nevím jen, proč má ministr v pracovní den hrát někde kopanou, je to snad součástí jeho pracovní náplně? Přesto si pořád myslím, že by bylo sice méně efektní, ale možná užitečnější, kdyby noviny věnovaly kromě ministra Grosse pozornost i těm tisícům syčáků, kteří jezdí zcela beztrestně a úplně bezdůvodně přinejmenším stejně bezohledným způsobem (že ministr má občas nezanedbatelné důvody spěchat, se dá pochopit). V současné době se připravuje jakýsi ilegální závod v rychlé jízdě, který proběhne z Prahy do jižních Čech, a zpět spočívá v okázalém a cynickém nedodržování dopravních předpisů všeobecně a ohrozí spousty normálních lidí. Ministr Gross se ho nepochybně nezúčastní. Policie je proti akcím tohoto druhu údajně skoro bezmocná. I tato zpráva je zastíněna sledováním ministra a jeho šoféra.

Čelní kandidáti ČSSD v eurovolbách Rouček a Falbr vytáhli do předvolebního boje s průraznou nacionalistickou municí. Vytýkají ODS, že nehájí dostatečně národní zájmy, protože neodpověděla náležitě sudetským Němcům a bavorskému premiérovi Stoiberovi na jejich kritiku české oficiální politiky, pokud jde o vyhnání sudetských Němců a Benešovy dekrety. Falbr považuje za adekvátní reakci prohlášení, že revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války. Měl by upřesnit, jak si tu novou válku představuje. Roučkovi nestačí, že tribut českému nacionalismu odvedlo svým prohlášením jen grémium ODS, měl se prý vyjádřit “konkrétně” Topolánek a Zahradil. Nad tímto argumentem zůstává rozum stát. U pana Roučka tento laciný předvolební populismus nepřekvapí, nevyniká intelektuálně ani politicky. O senátoru Falbrovi jsem měl lepší mínění.

V rozhovoru s premiérem Špidlou, který pořídil pro Právo Alexandr Kramer, Špidla kupodivu párkrát zabodoval. Na otázku, proč ČSSD nepřitvrdí rétoriku proti ČSSD (Falbr s Roučkem to ovšem už udělali), odpověděl: “Naším hlavním úkolem není zabývat se Vlastimilem Tlustým nebo Martinem Římanem, ale spravovat zemi”. A když se ho Kramer zeptal, zda se neobává, že v přímé volbě by se prezidentem mohl také stát někdo jako Gott, Dominik Hašek nebo v Kalifornii Arnold Schwarzenegger, docela věcně ho utřel: “Když už jsme u toho Schwarzeneggera, co vlastně víte o jeho osobnostních a politických schopnostech?” Kramer odpověděl: “Právě že nic”, a Špidla pokračoval: “Pak o něm nemůžete mluvit s despektem. Já ho taky osobně neznám, neznám jeho politický program, ale vím, že člověk, který chce uspět v amerických volbách, nevystačí pouze s tím, že je populární osobnost – nějaký program musí nabídnout. Kalifornie měla problémy a já nevím, podle čeho se její voliči rozhodovali. Možná, že se rozhodovali racionálně.”

Josef Chuchma se v MfD jistě právem pozastavuje nad ataky na prof. Bodnera, které se u nás objevily v diskusích na internetu. Označuje je za projev “zloby, blbosti a malosti” a píše: “Neběží přitom o názory nějaké asociální spodiny, nýbrž ve valné části tohle zlo do klávesnic buší spořádaní, počítač obsluhující, na komunikační síť připojení občané”. To je myslím omyl. I mně bylo mi taky dlouho divné, jak je možné, že tento technicky náročný prostředek ovládli lidé, kteří se předtím realizovali jen na zdech pražských záchodků. Pochopil jsem to letos v lednu, když jsem sledoval, jak pracuje s PC má dvaapůlletá vnučka: ta v tu dobu nejenže pochopitelně neuměla číst ani psát, ale ještě ani pořádně mluvit a občas se počurávala. Zato pro ni nebyl nejmenší problém zapnout počítač, najít si svou aplikaci, vybrat si hru (např. pexeso) a úspěšně ji hrát. K zvládnutí základních technických záležitostí stačí duševní úroveň dvouapůlletého děcka. A pokud jde o uživatele, o nichž mluví pan Chuchma, jsou vyspělejší zjevně jen o to, že možná udrží moč, a o patřičnou dávku sprostoty a darebáctví.

Pondělí 7. června

Dnešním novinám dominují dvě události: úmrtí Ronalda Reagana a oslavy kulatého výročí invaze západních Spojenců v Normandii.

Pokud jde o Reagana: možná, že to nebyl intelektuálně nejpronikavější a politicky nejschopnější americký prezident. Těžko mu ale upřít, že dokázal být člověkem na svém místě, a je otázka, co víc si politik může přát. Ze začátku to vypadalo, že si ho Rusové svou nebetyčnou drzostí sami vyprosili. Po dlouhém období krizí, které započalo tou vleklou vietnamskou a skončilo obsazením vyslanectví USA v Teheránu, kdy se zdálo, že USA jsou na kolenou, stejně jako dnes odepsány svými vyčuranými spojenci a vnitřně rozpolcené, dokázal, že demokracie je pořád ještě slučitelná se silou a rozhodností. Významný signál byl například energický způsob, jímž potlačil stávku letových dispečerů. Během času se ukázalo, že “SSSR” je papírový tygr a soupeřit s Amerikou může jen hubou a drobnými špinavými podrazy. Další velkou zkouškou pro Reagana bylo, když musel reagovat na změněnou situaci v Moskvě po nástupu Michaila Gorbačova. Reagan pochopil, že to Gorbačov s reformou SSSR a mezinárodních vztahů myslí vážně, a v rámci možností mu vyšel vstříc. (Protože komunistické impérium bylo nereformovatelné, skončil Gorbačovův pokus o jeho reformu zhroucením.) Reaganovi vděčíme za to, že se bolševické panství zhroutilo, Gorbačovovi za podíl na tom, že se tak stalo relativně pokojnou cestou.) Ronald Reagan si zaslouží naši úctu.

Pokud jde o invazi v Normandii, nebyla to akce, která by rozhodla druhou světovou válku. Jen uspíšila její konec a zachránila západní půlku Evropy před Stalinem. V polovině roku 1944 bylo Německo na kolenou a kdyby tam byl jen o trochu normálnější režim, bylo by kapitulovalo. Šlo jen o to, co všechno si Rusové vezmou za svůj podíl (přiznejme si to, lví) na německé porážce. Tím nechci nijak bagatelizovat hrdinství vojáků, kteří se tehdy vylodili na francouzském pobřeží. Československo spadlo do Stalinovy kořisti. Nesvádějme to na jiné, sami jsme si o to tehdy řekli. Rakušané to neudělali a nakonec si zachránili svobodu.

Oslavy v Normandii se konaly ve znamení nového francouzsko-německého spojenectví. Prezident Chirac prohlásil: “Tito nepoučitelní nepřátelé z minulosti dnes již několik desetiletí budují společně svou přítomnost.” Výrok je pozoruhodný, protože nepřímo přiznává francouzskou spoluzodpovědnost na eskalaci německo-francouzského konfliktu. Vstřícnost francouzského prezidenta je hezká, její smysl – upevnění protiamerického bloku v Evropě – hrozivý. Chirac dělal vstřícná gesta i vůči prezidentu Bushovi, ale vůbec bych se nedivil, kdyby se zrovna teď domníval, že ho má na lopatě. Dej Bůh, aby se mýlil.

Vůdce Unie liberálních demokratů pro volby do Evropského parlamentu senátorka Rögnerová přiznává, že její uskupení udělalo chybu, když se deklarovalo jako nová politická síla, kterou si voliči jen těžko dokáží spojit např. s Unií svobody. To je sice zjevné, ale přiznávat chybu v tuto chvíli už Unii nepomůže, naopak, vypadá to jako projev kapitulantství. Rögnerová si stěžuje, že se Kasl se Zieleniecem nechtěli s Unií dohodnout na společné kandidátce. Není vyloučeno, že se to oběma uskupením stane osudným. Dědictví Pravdy a Lásky a nepolitické politiky způsobuje, že dobrých deset, možná patnáct procent voličských hlasů u nás propadá: ti, kteří nechtějí volit nacionalisty (ODS), kryptokomunisty (ČSSD) ani klerikály (KDU-ČSL), jsou odkázáni na změť jurodivých pidistran, které umějí tak nanejvýš podřezávat si pod sebou větev.

Právo se pohoršuje, že Zielencovu kandidátku sponzorují bohatí přátelé exprimátora Kasla. Konala se prý slavnostní večeře v hotelu Savoy, kde se sponzoři se Zielencem sešli. Právo to přirovnává k někdejším Klausovým večeřím, na něž se vybíralo horentní vstupné, vlastně sponzorské dary. Srovnání ovšem kulhá. Klaus byl tehdy českým premiérem a otcem hospodářského zázraku (že jde o zázrak potěmkinský se ještě všeobecně nevědělo). Tento způsob vybírání sponzorských darů nápadně připomínal vybírání církevních odpustků, kvůli němuž vypukly husitské války. Zieleniec je nepříliš významný senátor bez vazby na nějaké vlivné politické uskupení.

Michal Klíma se (rovněž v Právu) zmiňuje o průzkumu Gallup Europe, podle něhož v ČR přijde k volbám jen 20% voličů. Tento odhad mi připadá příliš skeptický. V Češích je stále jakýsi zbytek spořádanosti, kterou se kdysi naučili od Němců. Senát považuje za smysluplný 18% lidí, ale k senátním volbám (aspoň v prvním kole) jich chodí vždy o dost více. Můj odhad je 30 – 35%.

Václav Klaus využil své účasti na oslavách v Normandii k povzbuzení české národní hrdosti. Máme prý být na co pyšní (pyšnění se je zjevně smysl národního života). Nesouhlasí také s kancléřem Schrödrem, že by bylo možné udělat tečku za poválečnou historií: “My bychom rádi dělali za řadou věcí tečky a tlusté čáry, ale ono to tak bohužel nikdy nebývá. Já jedu za pár dní do Lidic. V sobotu jsem si připravoval projev, a tak si znovu člověk uvědomuje, jak je to věc, která vždy zůstává součástí pro nás známé historie.” Klausovi se velmi hodí vydírat Německo a věří, že to bude možné stále. Velmi si přeji, aby tento drzý kalkul nevyšel.

Petr Bakalář, autor teorie, že Romové mají menší IQ a taky menší mozek než neromské obyvatelstvo ČR, obhajuje v Lidových novinách své směšné a nestydaté názory. Postavení Romů v demokratické společnosti nemůže záviset na tom, jaké se jim naměří IQ nebo jak se komu z nich zváží mozek. To, co tvrdí pan Bakalář, je frapantní popření rovnosti lidí před Bohem. Lidé jsou si před Bohem rovni bez ohledu na IQ a bez ohledu na hmotnost mozku. Jsou si rovni, protože to Bůh chce. Ve středověku by pana Bakaláře za jeho názory upálili. Dnes jsme opustili tyto brutální metody, ale možná, že by nebylo od věci ho zavřít. To, co tvrdí, je horší než třeba osvětimská lež. Nejde jen o popírání něčeho, co se stalo, ale o snižování bližních na úroveň zvířat. Důsledky si každý domyslí. Uznávám ovšem, že v této věci je kompetentní nezávislý soud.

Úterý 8. června

Václav Klaus navrhl do Ústavního soudu někdejší poslankyni KDU-ČSL (a poté soudkyni ÚS) dr. Ivanu Janů. Je to od prezidenta velmi obratný tah, bude demonstrovat vstřícnost Senátu (ten si kandidátku, kterou podporují lidovci, netroufne odmítnout, a senátoři, co Klause kritizují, budou mít o něco slabší pozici), šplhne si u nového vedení KDU a zároveň nijak zásadně neohrozí svůj záměr dostat ÚS pod kontrolu nebo aspoň získat v něm zprostředkovaně významný vliv.

Senátorka Roithová odhaduje své šance být zvolena do EP jako 50%. To je odhad zcela střízlivý, protože preference budou ve volbách hrát významnou roli a voliči většinou nedávají preference vůdcům kandidátky, nýbrž těm ostatním. Tak se otvírá cesta pro nestydatý lobbing: pan Jajtner pořádá volební tombolu, jakési “Hnutí pro život” (všimněte si toho vlezlého jména: jde jim ovšem o zákaz potratů a registrovaného partnerství) zase prosazuje poslance Karase a Holáně. Svým vkladem přispěl i exprezident Havel, který vystoupil s veřejnou podporou senátora Kroupy. Ten se nechal napsat na poslední místo lidovecké kandidátky, odkud chce překvapivě vystartovat, tenhle lobbing měl nepochybně předem domluvený. Připadá mi to všechno vůči senátorce Roithové nesmírně lidsky sprosté.

Podle Práva nejsou projevy úcty k zesnulému prezidentovi Reaganovi v USA vůbec jednoznačné, kritizuje ho například tak početná a politicky významná skupina, jakou jsou homosexuálové. Také Rusové nejsou nadšeni, Putin se formálně nevyjádřil (považuje zánik SSSR za “národní tragédii obrovského rozsahu”, tím se nijak neliší od mnohých pohrobků čechoslovakismu u nás i na Slovensku, kteří stejným způsobem, jako on ruské veleimpérium, oplakávají naše miniimpérium), Rusové prý mají Reaganovi za zlé jeho označení SSSR za “říši zla”. Zde je třeba říci, že jsem to v době, kdy to Reagan vyřknul, považoval za poněkud přehnané a považuji to za poněkud přehnané i dnes: SSSR nebylo nic démonického, pouze zaostalá orientální tyranie, modernizovaná pomocí nesmyslné (a navíc deformované) marxistické ideologie (pod tímto povrchem si lepší část ruské společnosti uchovávala reminiscence na své křesťanské kořeny a na své vazby na Evropu, což se projevilo s překvapivou silou v době gorbačovské “perestrojky”). Nicméně nelze odhlédnout od toho, že kremelští mocipáni si toto drsné zhodnocení sami vykoledovali.

V temelínské elektrárně došlo k jakési nehodě, která znepokojila odpůrce atomové energie v Rakousku i v Německu. Nechci tu věc hodnotit (problémům atomové energie nerozumím), jen mne zaujalo, že se opět přihlásily ke slovu “Jihočeské matky”. To vlezlé jméno! Matky si ovšem zaslouží respekt už tím, jak se deklarují. Kdyby si říkaly “Jihočeské ježibaby”, bylo by to možná stejně přesné, jen méně vyčurané a samozřejmě, tolik by to netáhlo.

V sérii reaganovských nekrologů zabodoval mozek č. 1 ODS Miloslav Bednář: prohlásil totiž Reagana přímo za Prezidenta Osvoboditele. Je to věcně přehnané: Rusko si nabralo v roce 1945 na hrb takové územní zisky, že střízlivě uvažujícímu člověku by bylo mělo být předem jasné, že to nemůže natrvalo unést. Otázkou bylo od počátku jen to, kdy se sesype. Reagan ve své době proces sesypání významně uspíšil. Nic víc a nic méně. Čeští pohrobci národních socialistů ovšem potřebují Osvoboditele (normální člověk se osvobodí sám), a musí to být Prezident.

Francie požaduje, aby nová irácká vláda mohla vetovat všechny americké vojenské operace. To by Američany a celou spojeneckou misi samozřejmě během několika týdnů vojensky i politicky zničilo.

A nakonec kuriozita: vlak duchů. Projel dvě hodiny o půlnoci několikakilometrovou trať na severní Moravě. Bez strojvedoucího, bez pasažérů, bez světel. Ve Frýdlantě nad Ostravicí se ho podařilo vykolejit, nepochybně za použití zaříkávání a svěcené vody.

Středa 9. června

Ceny vzrostly v květnu meziměsíčně o pouhých 0,4%. Je zjevné, že vstup do EU neznamená katastrofu, kterou věštili různí populisté. Otázka je jen, máme-li se z toho radovat: není to jen další etapa tzv. utahování opasků, jak se u nás jinotajně nazývá vyjídání budoucnosti.

Rada bezpečnosti OSN překvapivě hladce schválila americko- britský návrh rezoluce k Iráku, a to přesto, že nedává irácké vládě právo veta, pokud jde o vojenské operace Spojenců. Zdá se, že mocnosti jako Rusko a Čína si se situací nevědí rady a rádi to nechají na Američanech. Díky tomu ztrácejí francouzské a německé mindráky na síle. Američanům zjevně pomohl souhlas nově nominovaného iráckého premiéra (nominace proběhla za účasti a souhlasu OSN). OSN není sice k ničemu dobrá, ale zdá se, že už nemá ani sílu škodit.

Rada Evropy kritizuje ČR za postoj k romské menšině. Policie prý zachází s Romy špatně a soudy v nich vidí spíš potenciální zločince než oběti. Oběti čeho? Nejspíš sociální nespravedlnosti, kterou s sebou nese zahnívající kapitalismus. Zpráva byla moc i na vládního zmocněnce pro lidská práva Jařaba. Romové jsou prý odsouváni do ghett, kde žijí na předměstí v podmínkách vymykajících se běžným normám. Problém je, že je velmi těžké přimět velkou část Romů k dodržování běžných norem. Je to práce na léta a hraběcí rady institucí jako je rada Evropy jsou nám při ní užitečné jako mrtvému zimník.

Další osočený očištěn! Totiž děkan Filozofické fakulty Masarykovy university Pavlík. Osočen byl ze spolupráce s StB, což oba jeho řídící důstojníci s přehledem vyvrátili. Jeho spolupráce spočívala, jak se ukázalo, v neustálém odmítání spolupráce. Soud to uznal. To zvyšuje naše podezření, že těch několik desítek tisíc, co jsou v Seznamech uvedeni, jsou úplně nevinní, zatímco zbývajících deset milionů by mělo prokázat svou nevinu. Vzhledem k tomu, že nemají žádné řídící důstojníky, kteří by je podpořili, vypadá to s nimi (tj. s námi) bledě.

Činovníci Balbínovy poetické strany ozbrojeni šesti šroubováky vyrazili k pomníku svatého Václava, aby ho zbavili řetězů. Městská policie zasáhla a šroubováky jim zabavila. Celá akce je roztomilá a zábavná, obávám se jen, že pánové Hutka a Hrdina význam řetězů poněkud přeceňují. Bolševik je tam nepochybně dal proto, aby “byl pořádek” a plebs sochu neokupoval při pouličních nepokojích, ale s pádem bolševismu se staly zcela neúčinnými: viz případ ožralého blba, který při oslavě jednoho českého vítězství na hokejovém šampionátu bez problému vylezl na knížecí kopí. Zpátky už nemohl a museli ho sundávat hasiči, leč to už není problém řetězů.

Ze všech velikánů světové politiky podle CVVM věří Čechové nejvíc Prezidentu-Budovateli kapitalismu s lidskou tváří, Václavu Klausovi (71% pro, jen 23% proti). Pak následují představitelé druhořadých mocností, přičemž je zajímavé, že imperialista Bush se setkává s všeobecným opovržením (28% pro, a celých 60%, vůbec nejvíc, proti), kdežto jeho nohsled Blair je na tom po našem velikánovi nejlíp (45% pro, 36% proti). To se nedá vysvětlit jinak než průnikem mindráků do střízlivého uvažování: pozor na ty, co jsou o moc větší než my.

V denním shonu zůstala stranou zdařilá akce mezinárodních sil v Iráku, během níž se podařilo osvobodit tři italské a jednoho polského rukojmího a zatknout jejich únosce (kteří ovšem před časem už stačili jednoho Itala zavraždit). V zahraniční rubrice MfD píší, že šlo “o jednu z mála operací, která stoprocentně vyšla”. Co se v dobách před rokem 1989 naučíš, v dobách po roce 1989 jako když najdeš.

MfD zjevně považuje za zcela zásadní věc rozhodnutí nezveřejnit před volbami rozhovor s představitelem druhé nejsilnější strany, KSČM. Nezbývá mi než znovu zdůraznit, že toto rozhodnutí považuji ze zcela zásadních důvodů za chybné. Za prvé: první povinností novin není šířit pravdu a lásku, ale informovat čtenáře. Za druhé: informace pochopitelně není a nemusí být neutrální, bez chuti a zápachu, a o žánru, jako je rozhovor, to platí tuplem. Když je ten, kdo ho pořizuje, šikovný a schopný, dokáže toho, s nímž rozhovor dělá, představit takového, jaký je, a ne jaký by rád byl. Lidé jako Alexandr Kramer nebo Renáta Kalenská to umějí. Chce to tedy jen si trochu věřit. Ještě nikdy se nikomu neuškodilo tím, že se mediálně zatluče, a komunistům to taky neuškodí.

Čtvrtek 10. června

Václav Havel před nadcházejícími eurovolbami demonstrativně podpořil SNK-ED, US-DEU, Zelené a na lidovecké kandidátce senátora Kroupu coby svého starého přítele. Pozval je na návštěvu do své kanceláře a tím pozváním podle vlastních slov chtěl dát najevo, jaký typ lidí by měl v Evropském parlamentu zastupovat Českou republiku. Nepřímé zasahování do lidovecké kandidátky je krok poněkud nestandardní, ale asi nebude mít valný výsledek – venkované z jižní Moravy dají, pokud jde o preference, přednost spíše lidem jako je velvyslanec Jajtner nebo poslanec Karas, bojovník proti potratům a sodomii. Z ostatních má jakousi šanci, řekl bych, že menší, než se všeobecně odhaduje, Zielencovo uskupení. Není ovšem vyloučeno, že z Havlových koní neuspěje nikdo, a že hlasy, které na sebe v minulosti vázaly síly nakloněné havlovskému Hradu, skončí v odpadkovém koši. Byl by to další doklad nepraktičnosti politické politiky. Havel pozvaným vytkl, že nespojili své síly: je nepředstavitelné, že by US-DEU spojila své síly s tak podezřelým, anarchickým a navíc rozhádaným uskupením, jako jsou Zelení, a je úplně jedno, s kým spojí své síly senátor Kroupa, jeho politická váha je lehčí než pírko. Exprezidentovi sympatizanti nemají stranu, program ani charismatického vůdce a nejsou schopni nic takového vytvořit. Jaký smysl by mělo slučování beztvarých chuchvalců do ještě většího beztvarého chuchvalce?

Zdá se, že nová rezoluce RB OSN je kompromisem, na němž vydělaly Spojené státy a prezident Bush. Jeho odpůrci nemají vlastní představy, co v Iráku dělat, a hlavně nemají ani chuť se tam angažovat, ani prostředky, které by byli ochotni nasadit. O opaku se pokouší čtenáře přesvědčit pan Pravda v MfD: podle něho jde o další ránu americkým válečným štváčům. Myslím, že je tu přání otcem myšlenky. Na následném summitu G8 prý počet policistů a novinářů výrazně převýšil počet demonstrujících antiglobalistů. Není divu, nejdůslednějším a nejakceschopnějším antiglobalistickým hnutím je Al Kajda: proti ní jsou evropští a američtí kraválisté ubozí žabaři, nedokážou ve jménu své svaté věci zabíjet jiné ani sebe.

Pátek 11. června

Hlavním tématem příštích dnů budou výsledky voleb do Evropského parlamentu. V Holandsku a Británii proběhly už včera. Obě země se v minulých volbách pyšnily slabou voličskou účastí (30, resp. 24%), odhad včerejších holandských napovídá, že tentokrát to nebude o mnoho lepší. Evropská unie, zdá se, svým voličům k srdci příliš nepřirostla.

Přišla, uviděla, zvítězila: totiž kandidátka Nezávislých Jana Bobošíková. V doprovodu svého chotě sfárala do jednoho dolu na Ostravsku a překonala tak Dolly Buster, která se sice před časem k dolu dostavila, ale pak to vzdala. Je to něco jako dobytí jižního pólu. Odrazí se to v preferencích?

Předseda KSČM Grebeníček reagoval na Havlovu podporu US-DEU, SNK-ED, Zelených a senátora Kroupy slovy: “Havel neví, čí je”. Mám dojem, že to je po převratu problém komunistů. Do té doby věděli, čí jsou, totiž ruští, bolševičtí. Teď jsou už delší dobu v roli zabijáka bez stálého angažmá.

Zemřel Ray Charles, zaznamenávám s jistým smutkem. Tak pomíjí svět, na který byl člověk zvyklý (v tom lepším slova smyslu).

Sobota 12. června

K dispozici jsou v tuto chvíli první odhady výsledků voleb do EP. Sedmadvacetiprocentní účast není překvapující, předpokládali jsme ji mezi 30-35% (odhad Gallup Europe, který zněl 20%, jsme považovali za příliš skeptický). Účast je nízká, protože Brusel je daleko, lidé nemají s Evropským parlamentem žádné bezprostřední zkušenosti, po rozšíření bude EU hledat svou tvář a skutečnost, že se volí 24 členů tělesa o 732 zastupitelích, navíc takových 24 členů, u nichž je předem jasno, že budou leckdy obtížně hledat své spojence a že stejně obtížně budou hledat i společnou řeč sami mezi sebou, působí mírně deprimujícím dojmem. Na druhé straně bych neřekl, že je to nějaká tragédie: nepříjemné by bylo jen, kdyby účast v příštích eurovolbách zůstala na této úrovni.

Pokud jde o odhady výsledků, je třeba mít na paměti, že všechny odhady voleb do PS (podobný volební systém) byly dosti nepřesné. Tady má navíc rozdíl jednoho hlasu velký význam: 4 mandáty pro ČSSD by bylo něco, co se dá ještě ustát, tři mandáty (tak zní odhad) jsou blízko katastrofě. Tři mandáty pro SNK-ED jsou velmi výrazný úspěch, dva se očekávaly. Devět mandátů pro ODS není zcela optimální. Na úspěchu málo vyhraněných subjektů (SNK-ED, Nezávislí) se podepsala nízká účast (navíc Evropští demokraté mají jakousi stranickou základnu aspoň v Praze, což mohlo k dobrému výsledku přispět). Pokud by se výsledky měly přiblížit tomu, co jsme očekávali, získala by ODS a ČSSD o mandát více, SNK-ED a Nezávislí o mandát méně. Podle odhadů nejsou bez šancí ještě Zelení a US-DEU, mají po 4% hlasů, na jejich úspěch nevěřím (a přiznávám se, že v případě Zelených si ho ani nepřeji). Zítra budeme moudřejší.

Prezident Klaus se pozastavil nad Havlovou podporou pro US-DEU, SNK-ED, Zelené a senátora Kroupu. Zároveň se nezapomněl pochválit: “Já jsem se držel mimořádně stranou a žádný silný krok k evropským volbám jsem neudělal. Určitě by mne ani nenapadlo, abych vyjádřil, koho preferuji a komu by měli eventuelně voliči dát svůj hlas”. Zdá se, že je tak posedlý svým konkurenčním zápasem s Havlem, že ho stále ještě bere jako (kontra)prezidenta. Přitom Havel je soukromá osoba a řekl jen, koho podporuje. Kdyby to udělal jako úřadující prezident, byl by to jistě skandál (v minulosti k tomu občas míval blízko). Dnes si to může dovolit, kdežto Klaus samozřejmě ne.

Britové ztrestali labouristy za Irák, triumfuje Právo. Přitom vítězové v komunálních britských volbách, konzervativci, iráckou akci Blairovy vlády v zásadě podpořili. Právo navazuje na své tradice a hodnotí západoevropské strany podle toho, zda “byli důsledně proti válce v Iráku”. Proto se raduje nad dvěma socialistickými mandáty do Štrasburku v Holandsku (přičemž dvě hlavní holandské strany, které získaly po 7 mandátech, jsou z tohoto hlediska reakční a proimperialistické). Je zajímavé sledovat, jak se u nás pozvolna věci vracejí do vyjetých kolejí.

O tom svědčí i tažení jihomoravské policie proti zrádné šlechtě. Hodlá prověřit restituce majetku “bývalých šlechticů” s tím, že je třeba prozkoumat, “jak se chovali za války”. Bude se tedy znovu kádrovat na základě malého a velkého retribučního dekretu. Pak že dekrety neplatí. Připomínám, že válka skončila před bezmála šedesáti lety.

Pondělí 14. června

Debakl vládní koalice v eurovolbách, jak se dalo čekat, posiluje odstředivé tendence. Foldyna, ale i Ibl volají po vyvození důsledků, Vrbík (US-DEU) ohlašuje, že bude vládu a koalici respektovat ještě méně než dosud. Protože však ODS vládu svrhnout nechce (Topolánek se vymlouvá, že jeho strana neumí vyvolat předčasné volby, ale pád vlády, která už není schopna vládnout, je jedna věc, a mimořádné volby druhá), čeká nás nejspíš morbidní pohled na její dlouhé umírání. O svém velmi, velmi dlouhém vedení přesvědčuje veřejnost ministr Němec. Pro US-DEU je prý výsledek voleb vážné varování. “Braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn”, volá král Claudius poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem. A pan ministr je připraven převzít po odstupujícím Marešovi předsednické křeslo. Je to jako stát se kapitánem na lodi, která šla právě ke dnu.

Premiér Špidla se na národní slavnosti v Lidicích ještě těsně před volbami pokusil ukořistit bobříka šovinismu: “Bohužel i dnes se objevují neúnavní revizoři dějin,” hřímal, “kteří se pokoušejí různým způsobem bagatelizovat i lidický zločin. V první řadě se snaží přehazovat příčina a následky a snaží se tak nejednou s relativními výsledky oběti nahrazovat viníky.” To je sprostota na kvadrát. Kritizovat vyhnání sudetských Němců je zjevně pro Špidlu totéž, jako souhlasit s lidickým masakrem. V takové demagogii se pojí vyčuraný cynismus s málo ovládanou nacionální nenávistí. Je velmi povzbudivé, že tento nacionalistický balet neodvrátil katastrofální porážku nepodařené “ČSSD s lidskou tváří”. Špidla tam taky prohlásil: “Ten, kdo z pozice současnosti soudí minulost a odsuzuje ji, ztrácí budoucnost.” Platí to i pro odsuzování lidické masové vraždy?

Úterý 15. června

Zatímco o víkendu ještě předseda ODS Topolánek nejevil velké nadšení pro vyslovení nedůvěry vládě (a poukazoval na skutečnost, že strana nemá dost síly na vyvolání předčasných voleb), nyní ODS přitvrdila. Výkonná rada se včera rozhodla, že vyzvou Špidlu, aby požádal Sněmovnu o důvěru, a pokud tak neučiní, budou iniciovat hlasování o nedůvěře. Tento návrh je údajně kompromisní, doba, kdy tak strana učiní, nebyla přesně určena. Místopředseda Nečas dnes v televizi poněkud pythicky prohlásil, že uvažují v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu, rozhodnuto však prý bylo, že tak ODS učiní již na nadcházející schůzi Sněmovny a rozhodně před 11. červencem, kdy zasedne Ústřední výkonný výbor sociálních demokratů a projedná otázku důvěry Špidlovi coby předsedovi ČSSD. Rozhodnutí ODS je nepochybně správné. Tato vláda je ve vleklém kómatu a není už schopna racionálně fungovat. Volby do EP sice neznamenaly, že by jí občané vyslovili nedůvěru, jak silácky prohlásil Jan Zahradil, ale jsou v každém případě “signálem, který by měl být brán vážně”, jak trefněji poznamenal prezident Klaus (problém je jen v tom, že prezident nemá co takto komentovat českou politickou scénu; následné Klausovo tvrzení, že mu nepřísluší vměšovat se do domácí politické situace, zní v souvislosti s tímto hodnocením pěkně pokrytecky; měl to říci někdo z ODS). ODS by ovšem neměla dlouho váhat, aby nezaspala čas: teď je sociální demokracie i vládní koalice na lopatkách, ale za tři neděle se zase jakž takž vzpamatuje a situace se mírně stabilizuje. Taky není starostí opozice, co bude potom. Samozřejmě jediné smysluplné řešení jsou předčasné volby. Argumenty, že se vyjádřením nedůvěry otvírá cesta k menšinovému vládnutí ČSSD s podporou komunistů, jsou nekorektní, pokud budou chtít sociální demokraté vládnout s komunistickou podporou (a stát se jakýmsi nastrčeným kašpárkem daleko silnější posttotalitní strany), je to jejich problém. Nikde není řečeno, že všichni socialisté musí být s takovou mesaliancí solidární. Bude to otázka po jedenácti spravedlivých a je to odpovědnost jejich a ne občanských demokratů. Argumenty tohoto typu jsou vlastně staré známé “místo nás by mohl přijít někdo ještě horší”. Praxe je vždycky taková, že “my” v takové situaci (a to se nepochybně stane ČSSD, pokud nebude včas odsunuta do pozadí) budeme sami dobrovolně dělat to, co by na našem místě dělal ten jiný, horší, a to jen proto, aby nás ten horší nenahradil. Staneme se tak sami těmi horšími a toho původně horšího, na nějž odkazujeme jako na strašáka, už nebude zapotřebí. ODS vyzvala nesocialistické síly ke společnému jednání a ke spolupráci v nadcházejících krajských volbách, to je taky docela v pořádku. Jakž takž v pořádku by snad také bylo, že se předseda Topolánek obrátil na Špidlu s otevřeným dopisem, kde poukazuje na to, že vláda už nemá mandát činit zásadní rozhodnutí pokud jde u naši další úlohu v EU, kdyby ten dopis nebyl zároveň poslal velvyslancům všech zemí EU. To je podobné, jako když kdysi US denuncovala Zemanovu vládu a ODS v Bruselu. Žalobníček žaluje…

V ČSSD začal proces rozkladu. Někteří krajští vůdci (např. v Brně, na Vysočině) žádají důkladnou perestrojku vedení strany. Exposlankyně Volfová vystoupila ze sociální demokracie a přidala se k Železného Nezávislým (považuje asi tuto lodičku za bezpečnější a perspektivnější). Podobně Hana Marvanová vystoupila z US-DEU. Do středu dění se dostávají poslanečtí desperáti Kott, Bielesz a Vrbík. Všichni tři se ovšem ve věci podpory vlády či opozice vyjadřují záhadně a mlhavě, zjevně aby zvýšili svou cenu.

Každý malér ČSSD probouzí k životu brontosaura z Vysočiny. Zeman žádá (v Právu) odstranění Špidly a Grosse a návrat k původnímu programu strany. V Mladé frontě Dnes zase mluví o tom, že zrádce ve straně je třeba postřílet (myslí to obrazně, ovšem), statečné postavit do čela a pro zbabělce, kteří mlčeli, vyhlásit generální pardon a začít s jejich převýchovou ke statečnosti, protože jinak by ve straně nikdo nezbyl. Miloš Zeman by rád ČSSD přestavěl na jakýsi politický gulag.

Lichtenštejnsko (nikoli Lichtneštejnové, jak píše Právo) žaluje SRN u Mezinárodního soudu v Haagu o úhradu všeho majetku zkonfiskovaného jeho občanům v ČSR. Jde o cca 3 miliardy Kč. Podobnou žalobu už jednou zamítl Evropský soud pro lidská práva v Štrasburku. Německý ústavní soud prý kdysi rozhodl, že majetek zkonfiskovaný Lichtenštejnským občanům po válce v ČSR byl německým majetkem.

Vladimír Špidla opět boduje. Když se ho ptali, co udělá, když se mu na zasedání ÚVV ČSSD nepodaří získat důvěru, odpověděl: “to bude záležet na výsledku debaty”.

Premiér rovněž přijal demisi ministra spravedlnosti Čermáka. Ministr s ní přišel už v květnu, ale Špidla ho uprosil, aby ji podal až po volbách. Teď mu to prezident Klaus zuřivě vyčítá. Prý je to nedůstojná teatrální hříčka, podávat demisi minutu poté, co se uzavřely volební místnosti. Tomu absolutně nerozumím. Nedůstojnou teatrální hříčkou by bylo, kdyby ji Čermák podal minutu poté, co se místnosti otevřely. Možná ale, že by se to tak panu prezidentovi líbilo.

Komunisté podle Grebeníčkových slov nebudou hlasovat pro důvěru vládě a nepodpoří vládu ani v hlasování o nedůvěře. Nechtějí prý ale, jak řekl zase Dolejš, pěstovat jako ODS nulovou toleranci a některé vládní předlohy podpoří. O předčasných volbách neuvažují, proč taky, vidina, že spolu s oslabenou a demoralizovanou ČSSD, v níž se na vedoucích pozicích octnou kryptokomunisté, ovládnou většinou 111 hlasů Poslaneckou sněmovnu, je velmi lákavá. Vznikla by situace jako v Chile za Allenda. Tuhle většinu jim v roce 2002 ve volbách zařídila svou podporou “sociální demokracii s lidskou tváří” Pravda a Láska. Skutečná podpora levice v dnešní společnosti je sice daleko menší, ale výsledky voleb stále platí.

Středa 16. června

Premiér Špidla předstoupil po volebním debaklu před poslance ČSSD a novináře a prohlásil s ledovým klidem mimo jiné: ”Naše základní teze je vycházet z realistické situace veřejných financí a nepřekročit z nějakých ideologických důvodů sociální citlivost. To se nám prozatím daří.” Není těžké si představit, jak to působí na poslance a další vedoucí činovníky ze ČSSD, kteří cítí, jak jim pod zadnicemi ujíždějí pohodlná vypolstrovaná křesla. Zítra prý přijede do Prahy Miloš Zeman, aby přímo na místě řídil útok na Špidlův Zimní palác. Co si asi zvolí za svůj Smolný? Právo píše, že v rámci ČSSD existuje plán, podle něhož ÚVV donutí předsedu a místopředsedy, aby požádali o důvěru v tajném hlasování (což je prý v ČSSD standardní postup). Tím Špidla zcela jistě přijde o předsednictví ve straně. Nato podá řada sociálně demokratických ministrů demisi se zdůvodněním, že nemohou sloužit pod politikem, který ztratil důvěru své strany, a vláda padne. Tento plán velmi připomíná únor 1948, přesněji řečeno tehdejší postup nekomunistických ministrů. Není snad od věci připomenout, že se tehdy velmi neosvědčil.

Kromě ledového klidu vyniká premiér Špidla i zvláštním smyslem pro taktiku. Ministrem spravedlnosti nyní jmenoval poslance Koudelku, známého Zemanova stoupence, autora někdejšího vykutáleného opozičně smluvního volebního zákona, odpůrce českého angažmá nejen v Iráku, ale i v Afghánistánu, bojovníka proti zrádné šlechtě a jejím hamižným restitučním nárokům. Pan Koudelka se nechal slyšet, že nemá námitky proti spolupráci ČSSD na všech úrovních i s komunisty. Snad to ani nemusel říkat, každý by si to domyslil. Je to nepochybně další rafinovaný Špidlův krok k posílení soudržnosti vlády. Zejména ministr zahraničí Svoboda bude mít jistě radost.

Vládní koalice však získala nového poradce. Radit jí bude zadarmo, protože je dokonale existenčně zajištěn. Je jím novopečený poslanec EP Josef Zieleniec. Chce to nový vládní program, radí. Člověk by předpokládal, že se jako čelný představitel uskupení, které dosáhlo v eurovolbách dosti znamenitého úspěchu, bude snažit profilovat především toto uskupení a ne tuto odepsanou vládu. Zieleniec taky prohlásil, že pokud jde o mimořádné volby, “nemá prst na spoušti”. Je zajímavé, jaký mají lidé, kteří načichli českou politikou, vzácný instinkt dělat přesný opak toho, čeho je třeba, a sklon, pokud to jen trochu jde, nedělat raději vůbec nic.

ODS se chová v situaci, kdy by bylo třeba kout žhavé železo, podivuhodně obojetně. Na jedné straně prý už má sepsanou žádost o vyslovení nedůvěry vládě a návrh zákona o schválení volebního období, obojí podepsané potřebným počtem poslanců, na druhé straně prohlásil místopředseda Nečas v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: “Existují různé varianty – krátkodobá v horizontu dní, střednědobá během týdnů a dlouhodobá v několika měsících. Každá má své výhody a nevýhody.” Je to tristní, Nečas patří k těm lidem ve vedení ODS, kteří jsou schopni racionálně uvažovat. Propásne i ODS tuto příležitost? Jistě, pokus svrhnout vládu by byl riskantní, ale bez rizika se těžko dělá rozumná politika.

Herečka Jiřina Bohdalová dosáhla u vrchního soudu toho, že její jméno bude vymazáno ze seznamu spolupracovníků StB, který vede ministerstvo vnitra. Už předtím totiž jiný soud úředně rozhodl, že paní Bohdalová byla evidována neprávem. Běda každému, kdo si o tom myslí něco jiného! Vrchní soud byl velkorysý, vymazání bude provedeno jen v internetové podobě. Jinak by totiž museli chodit speciální zřízenci (v jedné znamenité Bradburyho povídce hrají tuto roli, pokud se dobře pamatuji, hasiči) po veřejných a soukromých knihovnách, hledat v nich knižní podobu Seznamů a hereččino jméno násilím odstraňovat. Paní Bohdalová nato přišla s výtkou, že se seznamy měly před zveřejněním důkladněji prověřit, a něco podobného doporučuje v Lidových novinách Luděk Navara. Události mají konkrétní plán, jak takového prověření nejlépe dosáhnout. Vytvořme komisi z bývalých důstojníků StB: ti přece nejlépe vědí, kdo s nimi spolupracoval a kdo ne. Tito lidé seznamy projdou, neprávem evidované z nich odstraní a naopak neprávem neevidované do nich zapíší. Možná, že by se jim za to nemuselo platit, stačilo by zařídit, aby mohli každého, koho by hodlali ponechat, a každého, koho by chtěli připsat, předtím kontaktovat.

Ministr Sobotka hodlá nyní navrhnout rozpočet, jehož schodek klesne na 95 miliard Kč. Jen těžko si mohl vybrat vhodnější chvíli.

Čtvrtek 17. června

V Poslanecké sněmovně proběhla zuřivá debata o mandátu vládní delegace při bruselských jednáních. Nakonec vláda uhájila svou kompetenci: ze 169 přítomných bylo 88 pro, 76 opozičních poslanců proti. Je mi záhadou, proč se ODS pouští do takových zbytečných a předem prohraných bitev, bylo by snad stačilo jakési “státoprávní ohražení” a nevypadalo ba to tak okatě jako porážka. Zásadní věc je svržení vlády. Poslanec Zahradil prohlásil: “Pan předseda (Špidla) opakovaně dokázal, že není ani ochoten, ani schopen budovat širokou shodu uvnitř ČR na základních zahraničněpolitických otázkách.” Každý vidí, že Špidla horko těžko udržuje shodu ve vlastní straně a koalici, shoda mezi ním a opozicí v této věci je nemožná. Vrbík, Bielesz i Kott vládu podpořili, ale Vrbík a Bielesz zároveň hlasovali proti Holáňovu návrhu, aby PS odsoudila akci s Topolánkovým otevřeným dopisem. Vrbík byl proti, Bielesz se zdržel. Lehký cukrblik směrem k opozici.

Předseda ODS Topolánek hodlá oslovit předsedy KDU, ED, SNK a Nezávislých a nabídnout jim dvoustranná jednání o spolupráci v krajských volbách a případně i později na vládní úrovni. Tahle iniciativa vypadá politicky perspektivněji než avantýra s dopisem Špidlovi, navíc minimálně ED a SNK na ni slyší. Kalousek se nakrucuje, má to taky těžké, je předseda (doposud) vládní strany a otevřeně takováhle jednání vést nemůže, což snad proboha Topolánek ví.

Vedení ČSSD chce exposlankyni Volfovou, která dala veřejně najevo, že volila Nezávislé, donutit k odchodu ze strany. Volfová zjevně ovládá organizaci Sociálně demokratických žen, která ji podporuje, a hájí se tím, že kdysi Buzková v senátních volbách podpořila Pitharta proti kandidátu ČSSD Šloufovi, a Paroubek, Buzková a Dostál zase rovněž v senátních volbách Lise proti Coufalovi (rovněž ČSSD). ČSSD je opravdu vykutálená parta.

Jiří Hanák obvinil v Právu Topolánka z “pomlouvání republiky za hranicemi”. Pan Topolánek nepomlouval republiku, ale Špidlu. V Hanákovi se ozývá starý komunista (i když s lidskou tváří). Kritizovaný pasus Topolánkova dopisu (“ODS se necítí jakkoliv vázána vládní pozicí na Mezivládní konferenci a vyhrazuje si právo jednat ve věci Evropské ústavy zcela autonomně a tak, jak to podle našeho názoru odpovídá nejlépe zájmům ČR a jejích občanů.”) je ovšem víc než povážlivý.

Kuriózní politické poměry panují i u našich civilizovanějších sousedů. Poté, co Svobodní utrpěli v eurovolbách katastrofální porážku, odmítl Jörg Haider vrátit se do čela strany a nadelegoval tam místo sebe svou starší sestru, která teď prosazuje jeho návrat do nejužšího vedení. Nemá Zeman nějaké sourozence?

ČSSD je nyní zaměstnána demontáží svého předsedy. Nejvíc by se členům vedení líbilo, kdyby z předsednického postu odešel sám, jenže on se brání zuby nehty. V sobotu bude jednat předsednictvo, v plánu je mj. uspíšit zasedání ÚVV na 26. června (dřív než odezní “blbá nálada” ve straně). Dokonce i oponenti nynějšího sociálnědemokratického vedení by do sjezdu snesli Grosse jako zastupujícího předsedu (řádného předsedu ÚVV zvolit nemůže). Taky by se rádi zbavili Špidly i jako premiéra, ale mají velkou a oprávněnou hrůzu z Klause, pro něhož se pak otevře široké pole k aktivitám. Jsou na Špidlu krátcí. Agónie této vlády, jak se zdá, hned tak neskončí.

V Senátu proběhlo veřejné slyšení o tom, jak hodnotit činnost bratří Mašínů a jejich přátel z poloviny padesátých let. Účastníci se ve velké většině shodli na tom, že Mašínové si zasluhují veřejné uznání a přijali návrh místopředsedy Senátu Sobotky, aby Senát toto stanovisko vzal za své. Pro byli mj. Daniel Kroupa, senátor ODS Pavlata, senátor Mejstřík, vylepšují si pravicový kádrový profil. Proti například zpěvák a textař Vladimír Merta. Upřímně řečeno nevyčítal bych jim tolik toho zabitého esenbáka, byl to představitel komunistické státní moci a nesl rizika s tím spojená, a ani zastřelené dederonské rotvajlery v lidské podobě, kteří je štvali při útěku na Západ. Vadí mi zastřelený pokladní: jistě, nebyla to vražda, on první vytáhl zbraň, ale problém byl v tom, že Mašínové vedli občanskou válku a zapomněli o tom pokladního informovat. On si nejspíš myslil, že se jedná o loupežné přepadení. I proto byl jejich odboj podle mého názoru samozřejmě nikoli zločinný, ale zcela nepřiměřený situaci.

Karpatští Němci na Slovensku žádají, aby byly Benešovy dekrety prohlášeny ze neúčinné či neplatné, a aby byl zřízen fond pro jejich odškodnění (odškodněni mají být i vyhnaní). Žádají také zrušení zákona č. 115/1946 Sb. (tzv. amnestijní zákon). Poukazují na to, že jsou založeny na kolektivní vině Němců a Maďarů. Právo, které zprávu přineslo, kontruje tím, že je jich na Slovensku jen pět tisíc.

Pokud jde o Benešovy dekrety, má ovšem ČR (a nepochybně i SR) velkého zastánce v Güntheru Verheugenovi: ten rovněž v Právu uklidňuje českou veřejnost, že záležitost s dekrety je na celoněmecké a evropské úrovni uzavřena, kverulují jen bavorští politici, česká strana by se neměla zneklidňovat. Pevně doufám, že se pan Verheugen mýlí.

Pan Petr Pravda bude nyní bojovat proti americkému imperialismu nikoli v MfD, ale na stránkách Playboye, jehož šéfredaktorem se stal. Další rána bulvarizátorům českého tisku.

Pátek 18. června

Podle Práva má premiér Špidla jen malou šanci udržet si obě předsednické funkce (ve straně i ve vládě). Zdá se, že se od něho odvrátili Grossovi stoupenci a že naopak Zemanova skupina je ochotna v tuto chvíli podpořit Grosse. Předseda středočeské krajské organizace Dolejš prohlásil, že je nepředstavitelné, aby člověk, který ztratí důvěru strany, řídil dál vládu. Zdá se, že nešťastného premiéra už nepodporuje z čelných představitelů ČSSD skoro nikdo. Zjevně se rozhodli ho obětovat. Špidla chce, aby ÚVV strany zasedl 11. července, jeho oponenti, aby se tak stalo už 26. června. Špidla chce, aby se hlasovalo en bloc o důvěře celého vedení, Gross, aby Špidla sám odstoupil (tím by se Gross vyhnul tomu, aby sám musel žádat o důvěru). Jakkoli chápu nutnost Špidlova odchodu, to, jak se nyní sociálně demokratičtí představitelé snaží vyřešit volební neúspěch jeho obětováním, mi připadá poněkud ohavné (jediný z vedoucích sociálních demokratů, který sdílí tento pocit, je, jak se zdá, předseda PS Zaorálek). Vykutálená společnost.

Poslanec Kott nevylučuje, že vstoupí do klubu US-DEU. Čeká jen, jakou alternativu nabídne opozice k této vládě (to je dosti zlomyslné, alternativa se v takhle nepřehledné situaci nabízí těžko). V tom případě by vláda nebyla zcela vázána na odpadlíky Vrbíka a Bielesze. I kdyby se od ní definitivně odvrátili, měla by v PS sto hlasů (samozřejmě za předpokladu, že zůstane zachována labilní jednota ČSSD). Pak by opozice neměla šanci vládu svrhnout, ale vláda by neměla možnost nic zásadního prosadit (měla by taky jen sto hlasů). Čímž by byla její bezmocnost dovedena k úplné dokonalosti.

V této situaci bude US-DEU opět řešit svou účast ve vládě. Na nadcházejícím sjezdu si bude vybírat ze dvou kandidátů na předsedy: ministr Němec je pro to, aby strana v koalici setrvala, ale zásadně přitvrdila. Předseda klubu Kühnl je pro odchod: nevystoupit hned, počkat na první konfliktní situaci, a pak hrdě odejít středem. Každému jen trochu soudnému sociálnědemokratickému politikovi musí být při poslechu těchto vykutálených a vyčuraných plánů jasné, že takového spojence je nutné se co nerychleji zbavit.

ČSSD by ostatně nebyla škodná, nabízejí jí své služby komunisté. Zatím toho nechtějí mnoho: Špidlův odchod z vlády (ten je podle dobře informovaných pozorovatelů nevyhnutelný), odchod US-DEU (zdá se, že sama Unie pracuje k tomu, aby ČSSD nic jiného nezbylo, než se jí co nejrychleji zbavit) a návrat k levicovému programu. Kromě toho ještě nějaké ty funkcičky ve vedení parlamentu, v České konsolidační agentuře a ve státních fondech. Nežádají zatím ani přímý podíl na exekutivě a nepřejí si pochopitelně mimořádné volby (jinak by pak neměli ČSSD tak pěkně v hrsti). To je pro mnoho sociálních demokratů mohutné vábení.

Dalším hráčem ve hře je prezident Klaus: už si povolal Špidlu na koberec (odehrálo se to ve středu, zprávy pronikly na veřejnost až dnes, premiér se údajně z přátelského pohovoru vrátil takřka po čtyřech). Grossovi stoupenci prezidentovi důvěřují, že při případném jmenování nového premiéra se obrátí na jejich guru, který bude mezitím pověřen vedením strany. Jiní se obávají, že by mohl jmenovat Zemana. Těžko říci, jisté je jen jedno: pro ČSSD by bylo velmi riskantní pustit v této chaotické situaci prezidentskou lasičku do sociálně demokratického kurníku.

ČSSD má teď ovšem i velmi praktické starosti: jak dostat víc žen do politiky. Poslankyně Čurdová, bojovnice za rovnost pohlaví, navrhuje, aby byly strany povinny dávat na kandidátky stejný počet žen a mužů. To ovšem, jak jsme už kdysi upozorňovali, je jen nedokonalé řešení. Nikde není řečeno, že bude opravdu stejně mužů a žen zvoleno: jednak není mužů a žen úplně stejný počet (mezi obyvateli ČR ani mezi voliči), jednak není vyloučeno, že některé neuvědomělé ženy budou volit muže. Daleko lepší by tedy bylo zrušit Senát (stejně je nepopulární a nemá valný smysl) a rozdělit parlament na komoru mužů a komoru žen. Mělo by to tu výhodu, že by pak mohly ženy volit muže bez pocitu, že se proviňují proti principu rovnosti.

Naprostou náhodou se zjistilo, že dokument, o nějž opřel Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodnutí ve věci Kinského paláce, neexistuje. Jde o konfiskační výměr z roku 1947. Pražský magistrát předložil pouze xerokopii s přípisem, že doslova souhlasí s listinou uloženou v archivu magistrátu. Soudkyni u okresního soudu v Chrudimi, která výměr také potřebovala, to nestačilo a požádala o předložení originálu. Nato jí z magistrátu prý sdělili, že v archivu mají jen kopii bez úředního razítka, kterou nelze ověřit. Pokud je to pravda, jedná se o podvod. Kinského majetkové požadavky jsou pro stát i pro spoustu dalších institucí a soukromých osob krajně nepříjemné, to se dá pochopit. Je však velmi nebezpečné kvůli tomu překrucovat právo a podvádět.

Poslanec Karas si stěžoval (tentokrát nepochybně právem) u prezidenta na nemožné chování turistů ve Svatovítské katedrále. Prezidentská kancelář mu vyšla vstříc a promptně vyměnila agenturu, která se stará o pořádek v objektu. Učinila tak se zdůvodněním, že jde o vážnost k místu, kde jsou pochováni čeští králové. To je roztomilé. Kdyby tam nebyli pochováni, mohli by tam turisté bez problémů dělat cirkus. Kdyby řekli, že jde o vážnost k místu, které je kostel, upadla by jim pusa (a prezidentovi by mohly klesnout preference).

Tvůrci filmu s ohavným názvem Post coitum chtějí zažalovat několik filmových kritiků za to, že negativními kritikami ovlivnili filmové diváky od návštěvy kin, kde se film hraje, a tím producenty filmu finančně poškodili.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky