Červenec 2004

Mediální válka se Západem

Emanuel Mandler

Zdeněk Švácha se zajímavým způsobem zamyslel nad tím, jak rozsáhle a hladce probíhá kampaň fotografií o týrání v iráckých věznicích ("Fotografie a mediální čarodějové", MF DNES 14. 5.). O rozsáhlosti nemůže být pochyb: "Zdá se , že američtí dozorci (dozorkyně) nemají v Iráku na práci nic jiného než pořizovat digitální alba, ve kterých jsou různé skupiny prasečin pečlivě odstíněny a ve vhodné chvíli zveřejněny." Jenže digitální fotografií, říká autor, dostali mediální čarodějové do rukou nástroj, kterým lze vytvořit prakticky cokoli. Zdeněk Švácha netvrdí, že celá akce je vymyšlená. Může však nést prvky dlouhodobého teroristického plánu. Mohl být "vypracován plán mediální války se Západem. Třeba jsme právě svědky jeho provádění."

To vše je možné, snad i pravděpodobné, ale pro vysvětlení celé kampaně "týracích" snímků přece jenom částečné vysvětlení. Je ostatně otázka, zda jsme schopni na "celkové" vysvětlení přijít. Ale některé okolnosti nelze nechat stranou. Kupříkladu fakt, že digitální fotografie pudí lidi nejrůznějšího zaměření (ale většinou jednoduché povahy) k tomu, aby fotografovali vše, co jim připadá zajímavé. Sadistům přijde velmi zajímavé fotografovat týrání a mučení, zvláště mohou-li se předvést jako jejich organizátoři. Důležitější je však to, že mediální válku se Západem vedou rovněž lidé a organizace, které jsou součástí západní civilizace (viz aféru Daily Mirror). Nejde přece jenom o to, že se zveřejní nechutné fotografie, jde zejména o ohlas západních médií, jehož ohlas u veřejnosti netřeba zdůrazňovat. A v tomto smyslu jsme vlastně ani příliš nemuseli čekat na snímky o mučení. Média - alespoň u nás v Evropě - vedou "mediální válku" se Západem už přinejmenším od počátku irácké krize. Fotografie o mučení iráckých zajatců jim pouze poskytla vítaný materiál.

Kde se to u nás, v našich médiích bere? Pod nánosem frází o lidských právech bují v Evropě třídní nenávist, mocně povzbuzená říjnovou revolucí a masovými čistkami v Sovětským svazu, doprovázená však také nenávistí rasovou. Hitlerovi se jeho plán na zničeni Židů jako národa nepodařil, naopak Židé z celého světa se integrovali do vlastního národa. Antisemitismus zůstal a doplnil se o antisionismus. A za další: v Evropě existuje i stará nacionální nenávist, nemůže se na štěstí vybít v nových válkách, ale máme-li usuzovat podle česko-německých vztahů, i nadále se posiluje a bobtná. Jakmile tyto nenávisti najdou pravého viníka, vyvolají až nepochopitelně drastické mediální aktivity. Pravé viníky média už dávno znají: Spojené státy, Izrael, prezident Bush, Tony Blair, Ariel Šaron. (S Tony Blairem se to ovšem nějak nepovedlo.)

Tím jsme dospěli k čtvrté závažné - ostatně známé - okolnosti. Je jí připodobnění politiky (rovněž mediální) velkých evropských států početně značně silným muslimským menšinám. Většina muslimského obyvatelstva upřímně vítá vše, co je zaměřeno proti Spojeným státům a Izraeli. Že francouzská a německá politika na to berou zřetel - kdo by o tom pochyboval.

Netvrdím, že v různých mimoevropských i evropských strukturách neexistují plány na mediální válku se Západem. Ale ať už existují, nebo ne, stačí nejmenší podnět, aby nenávistná média takovou válku rozpoutala. Takže si nemysleme, že ta, která se opírá o snímky zachycující týrání zajatců v Iráku, je poslední mediální válkou proti euroamerické civilizaci. Čeká nás ještě mnoho dramatických událostí.