Červenec 2004

Tolik mýtů

Emanuel Mandler

Sudetoněmecký den s projevem bavorského premiéra Stoibera přinesl také letos vzrušení i do české kotliny. Takže se od příznivců vyhnání Němců a Benešových dekretů dozvídáme totéž, co jindy: Němci začali válku, Heydrich byl ničema, Osvětim - a tak dále. O něco dále, nebo, řekněme, hlouběji, zašel na první červnový den v Právu Jiří Hanák. Ve sloupku se zabývá věcmi, které nejlépe vyjádřil on sám: "Musí přece vědět,“ /pozn.: Stoiber/ „že se v Česku nenajde politická garnitura, která by jednostranně (bez uznání neplatnosti mnichovského diktátu od počátku) ony tak zvané Benešovy dekrety zrušila."

Proč Jiří Hanák zašel dál a "hlouběji"? Protože tak, jak staví otázku, nejde již pouze o vyhnání Němců, ale také o cosi, co se týká české státnosti a základů české politiky. Německo není jediná země, která odmítla uznat neplatnost mnichovského diktátu od samého počátku. Všimněme si, jak podle svědectví Edvarda Beneše (Paměti s. 300-301) argumentovala vláda Jejího Veličenstva již v roce 1942: "Prohlášením, že mnichovská dohoda neexistuje, se neodčiňuje historický a právní akt, že dohoda ta učiněna byla; a podle britské právní doktríny přestává existovat takový historický a právní akt ne nějakou jednostrannou britskou deklarací, nýbrž zase novou mezinárodní dohodou nebo smlouvou." . Podle této doktríny - což potvrdil ministr Eden v britské dolní sněmovně - "mnichovská dohoda neexistuje, poněvadž byla samotným Německem zrušena." (následkem událostí 15. března 1939.)

Porovnáme-li britskou a Hanákovu (to znamená českou) doktrínu, zjistíme, že česká je mnohem radikálnější, a to proto, že nemá nic společného s realitou. Mnichovská dohoda vstoupila v platnost, v ČSR byl zvolen nový prezident (dr. Hácha - dr. Beneš mu osobně blahopřál), české a moravské pohraničí bylo připojeno k Německu, v listopadu 1938 byla uzavřena smlouva o státním občanství mezi Československem a Německem. Mnichovská dohoda tedy platila a zrušilo ji teprve přepadení Československa Německem 15. března 1939. Pokud naopak věříme Jiřímu Hanákovi, ocitáme se v říši mýtů a nepravostí. Je jich s českým státem spojeno hodně. Hlavním mýtotvorcem byl Edvard Beneš. 24. července 1940 prohlásil v rozhlasovém projevu z Londýna:

Hájili jsme a hájíme zásadu, že Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala i po Mnichově dál. Celá naše právní soustava mezinárodněprávně a politicky pokračuje: pro nás není mého odchodu z úřadu a vlasti, pro nás právně není rozbití republiky, právně a politicky neexistuje nic, co provedl násilnický nacismus u nás po 15. březnu.

Jak vidno, Edvard Beneš sám sebe prohlásil odedávným prezidentem. Bylo to zbytečné, za války vzniká zvláštní situace, kdy se mohou vytvářet prozatímní vlády, politické sbory apod. Když však Edvard Beneše tvrdil, že nikdy nepřestal být prezidentem, uskutečňoval - údajně na základě ústavy ČSR z roku 1920 - další akty (vytvoření vlády, Státní rady, vydávání prezidentských dekretů) a to. Tento sám sebou dosazený prezident ustavil zvláštním dekretem národní výbory a Prozatímní národní shromáždění a mnoho dalších institucí, popřípadě opatření, jimiž se v krátkém článku pochopitelně nebudeme zabývat. Všimneme si pouze, jak Ústavní dekret č. 47/1945 Sb. z 25. srpna 1945 stanoví první ze dvou úkolů Prozatímního shromáždění:

„Čl. 2

Prozatímnímu národnímu shromáždění přísluší:

1. potvrditi, že nynější prezident zůstává podle § 58 odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky…“

Opět totéž: prezident jmenoval Prozatímní národní shromáždění a to zase jmenovalo jeho prezidentem. Žádný z těchto a dalších mýtů u nás nebyl zrušen, žijeme v nich dál.

Máme v tom dokonce tradici. Obrození českého národa souviselo s mocným působením rukopisných podvrhů, v němž žila po více než půl století nejen české umění, ale celá česká společnost - byly rozrušeny teprve úsilím Gebauera, Masaryka a dalších. Už ve dvacátých letech vznikl mocný, v některých aspektech dodnes působící mýtus jednotného československého národa - mýtem se stal tehdy, když se tento státoprávní projekt neujal.

To je ovšem pouhá tradice. "Neexistence" Mnichova je mýtus aktuální a souvisí s mýtem o oprávněnosti vyhnání Němců právě tak jako s mýtem o kontinuitě první republiky, exilové vlády, Benešova prezidentství a třetí republiky. Historie by nám měla umožňovat vytvářet lepší současnost, nepravdivá historie je tomu překážkou; jak je vidět, nepravdivost oficiálního pojetí nespočívá jen v obhajobě odsunu a Benešových dekretů. Ale úzce s nimi souvisí.