Červenec 2004

(S)vědomí

Vlastimil Marek

Mám s psychology řadu nepřímých a několik osobních zkušeností (jako ostatně asi většina z nás) a nemyslel jsem si o nich nic převratně dobrého už v dobách třeskuté totality. Tehdy studovali psychologii jen ti, kteří zoufale potřebovali zjistit, co vůbec jsou zač (a socialistická verze psychologie jejich subjektivní problém nejenže nevyřešila, ale ještě víc zauzlila), nebo plukovníci StB, aby mohli oficiálně odborněji vyslýchat, neoficiálně, aby dostali přidáno.

Když jsem dvakrát za život musel navštívit psychology (kvůli studiu a adopci) jako klient, dopadlo to tak, že já jsem radil jim. Na různých zážitkových kursech pak byli psychologové vždy ti, kterým různá ta dechová či tělesná cvičení s partnerem nebo před kolektivem šla nejhůř. No a když jsem pak dělal muzikoterapii ve věznici, tamní psycholožky, přes neustálé slibování, nikdy nepřišly, a když mi pak vězni popisovali, co s nimi v rámci muzikoterapie tyto “odbornice” dělají, zazoufal jsem.

Zpět do reality. Již řadu let tvrdím (přeháním, ale záměrně), že “psychologie, tak jako psychoanalýza, je mrtva”. Všechno je totiž (viděno tomograficky nebo magneticky rezonančně) jinak, než jak si pánové Freud a ostatní mysleli a propagovali. Mimochodem, dnes víme, že úspěšnost psychoanalýzy byla 30%, ale právě tak se ze svých neuróz vyléčilo 30% z těch, kterým bylo v rámci dlouhodobého pokus podáváno pouze placebo.

Vždy jednou za rok, v rámci knižního veletrhu, popadnu jedno zdarma nabízené starší číslo časopisu Psychologie dnes, a prolistuji populárně odborné článečky, jestli mi snad něco neuteklo. V listopadovém čísle z roku 2003 je největší počet stran věnován tématu “Němá tvář – jen promluvit”. Začíná to celkem dobře: “Psychika zvířat se od té naší v mnoha ohledech neliší. Zvířata dokáží prožívat pocit štěstí, někdy se bojí, komunikují se svým okolím podobně jako člověk. Zatím jsme se jim ale nenaučili porozumět.” Článek se m.j. také zabývá výzkumem, jestli mají zvířata vědomí. A protože schopnost používat jazyk je podle psychologů “nejevidentnějším důkazem vědomí, řada odborníků se začala zabývat schopnostmi šimpanzů využívat jazyk ke komunikaci s člověkem.”

Například šimpanzice Washoe se docela obstojně naučila používat znakovou řeč (mimochodem, byla prvním ne-člověkem, který zasedl v roce 1998 k internetu). Jednou, při oblíbené projížďce loďkou po jezeře Washoe poprvé ve svém životě uviděla labuť. Ve svém “slovníku” slovo pro labuť neměla, a tak začala pomocí gest ukazovat své nadšení pro “vodního ptáka”.

Jiný slavný výzkumník naučil přes sto slov šimpanze Nima, ale posléze byl velmi zklamán, když Nim většinou jen opakoval slova z položené otázky a aktivně tvořil věty, jen když něco chtěl. A teď cituji (Psychologie dnes, 11/2003, str. 12): “Ozvaly se další kritické hlasy na adresu úspěšných lidoopů. Jeden z výzkumníků kriticky komentoval schopnost kreativního používání jazyka šimpanzicí Washoe. Poukázal na to, že ačkoliv zcela jistě prokázala hlubší pochopení jazykem než Nim, nelze s jistotou říci, zda ve své znakové řeči mluvila skutečně o labuti. Mohla jen popisovat dvě skutečnosti, jako byla voda a pták, aniž by je dávala do souvislosti.”

No nedali byste jim cukr (nebo prémie), těm výzkumníkům? Protože delfíni či šimpanzi nezvládli angličtinu či češtinu, nemají vědomí. Že by se výzkumníci mohli třeba začít učit delfínštinu nebo šimpanzičtinu, to je obvykle, samozřejmě, nenapadne.

Jenže údajů o tom, že je to poněkud jinak, než jak píší odborníci v různých těch svých časopisech, přibývá. Např.: “Oscilace 40 Hz pokrývají celou mozkovou kůru člověka a pohybují se zepředu dozadu ve vlnách. Sdílejí a uspořádávají zpracování senzorických stimulací a informací v rámci celého mozku. Dávají všemu jakýsi smysl,” píše Robert Pollack. Někteří odvážnější vědci začínají hovořit o tom, že tohle je vnější důkaz vědomí. “Tyto oscilace nacházíme v mozcích všech savců, ale byly objeveny i u některých ptáků a kobylek!”

V jednom nedávném rozhlasovém rozhovoru popisoval Cyril Höschl nejnovější vědecké metody testování léků proti epilepsii: na potkanech. A zdůvodnění? Mozek potkana je totiž prakticky stejný jako mozek člověka. Jen poněkud menší. Ale má tutéž strukturu, tytéž části, neurony a určité oblasti vykazují tytéž reakce, dokonce i na buněčné úrovni. I při výzkumu chování včel se zjišťuje, že včely nejen že mají svou řeč, ale jsou schopny se učit a své chování pak modifikovat. Atd. atp.

Ale že by zvířata měla vědomí, to rozhodně ne, tvrdí odborníci. Jak by v téhle souvislosti poznamenal Frank Zappa, tihle “odborníci” by vědomí nepoznali, ani kdyby je koplo do zadku.

Vždy, když vidím jak lidé zkoumají delfíny, jsem přesvědčen, že dokud je to baví, spíše delfíni zkoumají lidi. Vzpomínám na těhotnou americkou psycholožku, která po přednášce porodní babičky z Belize, která měla na jakoukoliv komplikaci bylinku nebo cvik či masáž, a za padesát let praxe jí neumřelo jediné miminko, prohlásila: “Bylo to fantastické… ale přece nevyhodím své západní vysokoškolské vzdělání!”

To takový John Lilly, když zjistil, jak inteligentní jsou delfíni, se rozhodl zkoumat raději sebe. A vynalezl floatační vanu. A znám také osobně několik amerických psychologů, kteří dnes raději žijí v Evropě a vymýšlí a zpívají mantry, učí meditaci a pomáhají lidem.

Článek v odborném časopise končí příznačně: “Zdá se pravděpodobnější, že zvířata zaměřují svou pozornost a psychické dovednosti na věci a situace, které jsou důležité pro jejich přežití… jako je jídlo, pozornost před predátory a rozlišování přátelských a nepřátelských postojů u příslušníků své skupiny”. Jako kdyby sami psychologové pracovali zadarmo a nesnažili se o odbornou kariéru.

Jo, ti psychologové. Kolik jen podivných, dnes překonaných (a lidem a zvířatům přímo škodlivých) teorií mají na (s)vědomí…