Červenec 2004

Obchod se strachem. Očkování jako problém

Helena Máslová, Jakub Šiška

Očkování jsme si zvykli považovat za jedno z největších civilizačních dobrodiní. Věříme, že nás chrání před nemocemi, které kosily naše předky v masových epidemiích. Stále častěji se však ozývají varovné hlasy upozorňující, že tak jednoznačné to zdaleka není. Rizika spojená s očkováním totiž nabývají v dnešní přemedikované a zalergizované populaci rozměrů, jež nelze bagatelizovat.

Vakcíny

Generace, která měla vlastní zkušenost s tak zákeřnými chorobami, jako jsou souchotiny nebo infekční obrna, už pomalu vymírá. Není divu, že tito lidé zavedení povinného očkování v polovině šedesátých let vnímali jako učiněné milosrdenství. Má ale důvod nahlížet na ně stejně i generace, která právě nastupuje? Řada odborníků se domnívá, že nikoli.

K nejvíce zpochybňovaným dnes patří především TBC vakcína. Často totiž způsobuje řadu obtíží, protože její přesná aplikace do kůže se podaří jen občas, takže jsou s ní v hojné míře spojeny záněty v podkoží a v některých případech má za následek i záněty okostice a kostní i kloubní komplikace s trvalými následky. Navíc se ukázalo, že vakcinace onemocnění tuberkulózou není schopna stoprocentně zabránit. Již půl století jsou u nás proti ní všechny děti bez výjimky očkovány hned v porodnici, přesto se ji dosud nepodařilo vymýtit. Nakažení, kterých je každý rok několik desítek, totiž onemocní jedním z mnoha kmenů, proti kterým je očkování neúčinné. Navíc pohled do statistik ukazuje, že Nizozemsko, kde se TBC očkování neprovádí, vykazuje v celosvětovém měřítku nejnižší výskyt tuberkulózy.

Část expertů se dokonce domnívá, že za potlačení obávaných nemocí nevděčíme ani tak očkování jako zlepšeným hygienickým podmínkám a lepší výživě. Na oficiálních statistikách lze totiž vysledovat, že prudký pokles výskytu neštovic, tuberkulózy a dalších infekčních chorob nastal v Evropě dávno předtím, než se proti nim začalo očkovat. Zahájení plošné vakcinace naopak podle části odborníků mohlo ústup některých nemocí zpomalit. Za příklad přitom dávají neštovice v poválečném západním Německu, kde na ně zemřelo 10 lidí, přičemž 9 z nich bylo očkováno, a předpokládá se, že zemřeli právě na následky očkování. Navíc po roce 1970, kdy došlo ke zrušení povinného očkování kojenců proti neštovicím, zaznamenali němečtí lékaři snížení výskytu duševních onemocnění u dětí. Oficiální vysvětlení tohoto jevu medicína nikdy nenašla, mnozí jsou ovšem přesvědčeni, že za ním stojí nerozpoznaná poškození mozku způsobená právě vakcinací proti neštovicím.

Zastánci očkování jsou při jeho prosazování nekompromisní a studie nazvaná „Co způsobily kampaně proti očkování“ před zpochybňováním vakcinací vážně varuje. Upozorňují přitom na fakt, že když Švédsko v padesátých letech zahájilo očkování proti černému kašli, velmi výrazně tam – stejně jako v jiných zemích – výskyt této choroby poklesl. Když pak ale v průběhu let nemoc ustoupila a Švédové v roce 1979 povinné očkování zastavili, černý kašel se záhy vrátil (ročně přibývalo více než 10 tisíc nových případů a počet vážných komplikací dosáhl frekvence známé z rozvojových zemí). Zvrátit nepříznivý vývoj se pak podařilo až se znovuzavedením vakcinace. Zmiňovaná studie spolu s tím připomíná, že ve stejné době prošlo obdobným vývojem také Japonsko a Velká Británie.

Od té doby probíhá na Západě spor mezi příznivci a odpůrci očkování. První z nich přitom nově argumentují také zvýšenou migrací, jež zvyšuje riziko nové vlny na kontinentě už potlačených nemocí. Nový argument však mají i jejich oponenti – mohou se totiž opřít o studii prokazující, že lidé, kteří často cestují a nechávají se pravidelně očkovat, trpí ve zvýšené míře senilní demencí a dříve umírají.

Vedlejší účinek smrt

„Daniela E., narozená 8. 10. 1976, následkem očkování proti černému kašli utrpěla poškození mozku s epilepsií. Podávání antiepileptik bylo bez účinku. Musel být nasazen kortizon. To mělo za následek změny ve smyslu Cushingova syndromu, tzn. závažnou poruchu hormonálního systému s bazální obezitou a půlměsícovým tvarem obličeje… Dnes trpí Daniela záchvaty křečí, které se dostavují bezprostředně, takže omdlévá kdykoli a kdekoli. Aby se neporanila na hlavě, musí nosit helmu,“ píše ve své knize Očkování – obchod se strachem německý lékař Gerhard Buchwald a přidává řadu dalších příkladů.

Buchwald je specialistou v oboru plicní a interní medicíny a již čtyřicet let pomáhá jako lékařský poradce německému Svazu na ochranu poškozených očkováním. Tato organizace registruje tisíce případů, kdy zdravému dítěti přivodilo očkování vážné, často trvalé následky. Za nejčastější vedlejší účinek přitom označuje postvakcinační encefalopatii, jež se může projevit jako lehká mozková dysfunkce provázená hyperaktivitou, poruchami řeči, soustředění a koordinace. V horším případě může mít za následek poruchy intelektu, autismus nebo mentální retardaci. Bohužel je znám i termín postvakcinační exitus.

Vzhledem k tomu, že bezprostředně po očkování se komplikace může projevit jen jako teplota či křeče, které odezní, a klinický obraz se vyvíjí postupně, je však velmi těžké dokazovat souvislost s očkováním. Přesto se v řadě případů rodičům poškozených dětí podařilo v dlouhotrvajících soudních procesech vymoci finanční odškodnění. Dnes tak existuje v Německu fond, z něhož se náhrada poškozeným vyplácí a kam jsou výrobci vakcín povinni odvádět peníze. Rovněž v USA existuje Kongresový zákon o odškodnění za újmy způsobené očkováním. Součástí tohoto zákona je i požadavek tzv. informovaného souhlasu rodičů pro očkování dítěte.

Hygienik jako inkvizitor

U nás si ale postižení o něčem takovém zatím mohou nechat jen zdát. Případy poškození zdraví následkem očkování zde sleduje pouze občanské sdružení Paracelsus. Zdeňka Troníčka, který mu předsedá, přitom k jeho založení motivovala, podobně jako většinu dalších členů, krutá osobní zkušenost. „Naši dcerku postihla po očkování proti TBC degenerace kloubů, což se projevilo ochrnutím prstů.“ Lékaři však prý jakoukoli souvislost s očkováním odmítli. Většina rodičů, kteří se obrátili na pediatry s tím, že se jim zdravotní stav dítěte po očkování nezdá, má podobnou zkušenost. Standardní odpovědí je: „To je normální, to přejde, dejte mu Panadol.“ Pokud se později stav zhorší, je pak souvislost s očkováním vždy striktně odmítnuta. A kolika dětí se něco takového dotýká? „Žádná oficiální statistika neexistuje, takže jakákoli čísla mohou být zavádějící,“ brání se vyjádření Zdeněk Troníček.

Kromě chybějících statistik komplikuje práci jeho sdružení i fakt, že Česko je jedinou zemí EU, kde je očkování ze zákona a bez jakýchkoli výjimek povinné. Rodič, který odmítne očkovat své dítě, se vystavuje opakovanému pokutování ve výši 10 000 Kč a obžalobě ze zanedbání povinné péče s možností odebrání dítěte. V důsledku toho u nás také, na rozdíl od okolních států, neexistuje na toto citlivé téma věcná odborná diskuse. Nemálo lékařů sice v soukromých rozhovorech připouští své pochybnosti, publikaci svých názorů se však brání. „Nezlobte se, nerad bych znovu podstupoval další výslech před lékařskou komorou,“ vysvětluje svou zdrženlivost pediatr, který již jednou v médiích o povinné vakcinaci zapochyboval.

Dohlížitelem, který kontroluje pediatry, je hygienická stanice. „O očkování nemíním vést diskusi,“ říká hlavní pražský hygienik MUDr. Vladimír Polanecký. Buchwaldovu knihu ani další jí podobné nezná a ani si je číst nebude, protože to pokládá za ztrátu času. „Psychopatologie se nevyhýbá žádné profesi,“ komentuje skutečnost, že jejich autory jsou lékaři s dobrou odbornou pověstí.

Žáby na prameni

Za patologický by ale bylo možné označit i fakt, že o výběru vakcín u nás dnes rozhoduje před veřejnou kontrolou prakticky ukrytá komise složená z pouhých pěti řadových úředníků. Na starosti toho přitom nemá zrovna málo – Všeobecná zdravotní pojišťovna ročně za povinné očkování utratí kolem 150 milionů. A zmíněná úřednická pětka rozhoduje, kterým firmám, kolik a za jaké vakcíny stát zaplatí. Úspěšně lze přitom zpochybnit, že při výběru je hlavním kritériem zdraví dítěte. Například pro trojkombinaci záškrt, tetanus, černý kašel, která vykazuje nejvíce reakcí, stále nechává nakupovat vakcíny s celobuněčnou složkou černého kašle, ačkoli existují acelulární (nebuněčné) varianty, které jsou prokazatelně bezpečnější. Podobné je to i v případě nosičů vakcín – u nás se stále používají přípravky na levných médiích, která obsahují sloučeniny hliníku a rtuti, ačkoli od roku 2000 doporučuje WHO vybírat nosiče bez těžkých kovů.

Motivace farmaceutického průmyslu prodávat vakcíny je pochopitelná. Co už je pochopitelné méně, je absolutní neochota státu svěřit odpovědnost za očkování dětí do rukou rodičů. Stejně tak je nepochopitelné zaštiťování reklamní kampaně na očkování proti klíšťové encefalitidě, která u dětí probíhá ve většině případů mírně, ale vakcína je podezřelá z iniciace Alzheimerova syndromu. V Německu nesmí lékař toto očkování doporučovat ani propagovat, pouze smí vakcínu na přání pacienta aplikovat. Nastal čas zavést diskusi o tom, zda by se i u nás nemělo očkovat na základě informovanosti a dobrovolnosti, tak jako je tomu v EU.

(Respekt)