Červenec 2004

Revoluce růží: díl druhý.

George Partskhaladze

Abašidze skončil aneb Vír gruzínských změn zasáhl i Adžárii

Když 6. května utekl do Moskvy šéf separatistické Adžárie Aslan Abašidze, Gruzie posílila svrchovanost nad značnou částí svého území a přístavem Batumi. Podívejme se však na gruzínské dění v širším kontextu. Po listopadové „revoluci růží“, pádu Ševardnadzeho režimu, dostávají události spád. Začátkem ledna proběhly prezidentské volby, v nichž jednoznačně vyhrál Michail Saakašvili (36), koncem března volby parlamentní, kdy sedmiprocentní hranicí prošly jen dvě strany – koalice liberálních prozápadních stran v čele se Saakašvilim (přes 60 % hlasů) a pravoliberální, i když méně revoluční blok Průmyslníků.

Tým mladých reformátorů začal čistkou naskrz zkorumpovaného státního aparátu. Za mřížemi se ocitli ministři paliv a energetiky, dopravy a spojů, ředitel gruzínských drah a dokonce i předseda gruzínského fotbalového svazu, nehledě na řadu menších ryb. Zadržen byl i Ševardnadzeho zeť, podnikatel Gia Džochtaberidze, obviněný z úniku daní a ze zneužití rodinných vazeb v konkurenčním boji.

Vlna zadržení měla pikantní dohru: stát nabídl zlodějským úředníkům na oplátku za tučnou kauci „co nejmírnější postih“. Například bývalý ředitel drah Čchaidze vyplatil 5,5 milionu dolarů, Ševardnadzeho dcera vrátila státní kase za propuštění svého chotě 15,5 milionu dolarů. Prostředky šly na výplatu důchodů a mezd, přičemž vláda vysvětlila nezvyklý krok tím, že dlouhodobé zadržování korupčníků s penězi na zahraničních kontech by obyvatelstvu stejně nebylo nic platné. Inu, střet principu „revoluční optimalizace“ s principem „litery zákona“. Na Západě (hlavně v USA) měl gruzínský boj s korupcí dosti kladnou odezvu. Americký ministr zahraničí Colin Powell se účastnil Saakašviliho inaugurace a během návštěvy Washingtonu gruzínského lídra pozval i na procházku tímto městem, kde oba studovali. Ani Saakašvili nezůstal pozadu, neboť Gruzie v dohlednu zvýší svůj kontingent v Iráku na 550 osob.

Saakašvili usiluje i o zlepšení vztahů s Ruskem. Zdá se, že se mu to zatím daří, když nešetří chválou na Putinovu adresu a přislíbil i důkladnější kontrolu čečenských běženců v Gruzii. Za pozornost ale hlavně stojí události na evropském poli gruzínské politiky. Saakašvili se s Jacquesem Chiracem dohodl na „střídání stran“ francouzské velvyslankyně v Gruzii, francouzské diplomatky gruzínského původu, Salome Zurabašviliové, která je nyní ministryní zahraničí Gruzie a již při uvedení do funkce ohlásila kurz co nejrychlejšího přiblížení se EU.

Adžárci mu nevěřili

Na pozadí převratných tbiliských událostí začala stále zřetelněji vystupovat podivná politika Aslana Abašidzeho (66), vůdce Adžárské autonomní republiky na jihozápadě Gruzie. Adžárci jsou Gruzíni, na rozdíl od „ostatních“, pravoslavných Gruzínů však část z nich vyznává islám. Abašidze vládl Adžárii železnou rukou od roku 1991. Starostou metropole Batumi jmenoval svého 26letého syna a též ostatní funkce rozdělil mezi své nejbližší příbuzné. Opozice byla v Adžárii nemyslitelná, hrstka disidentů snášela bití a vyhošťování z autonomní republiky. Abašidze byl podporován Moskvou (zvláště moskevským starostou, s nímž ho pojily společné „podniky“, a také ruskou vojenskou základnou v Adžárii). Přestože slovně vždy lpěl na svém gruzínském patriotismu, jeho reálné kroky vybízely ke značné obezřetnosti, ať už šlo o provolání sebe sama „vrchním velitelem“ Adžárie, o příslib „schválit sepsanou ústavu“, která ale v Tbilisi nespatřila nikdy světlo světa, nebo o demonstrativní přátelství s těmi nejodióznějšími, antigruzínsky smýšlejícími ruskými politiky. Do Moskvy létal Abašidze každý týden (prý kvůli „ekonomickým otázkám“), v Tbilisi se za třináct let neukázal ani jednou.

Tbiliská listopadová revoluce Adžárce vyburcovala. Postupně tu sílilo opoziční hnutí. Ústředí stupňovalo na Batumi tlak – poblíž hranic autonomie se uskutečnily dosud největší armádní manévry, v Batumi mezitím začaly opoziční mítinky. Abašidze je ze zvyku nejprve brutálně potlačoval, rozehnání studentů však jen přililo olej do ohně. Z obav, že demonstranty podpoří i obyvatelé jiných částí země, Abašidze vyhodil do povětří mosty spojující Adžárii se zbytkem Gruzie. Nebyla mu však platná ani lež v podobě zastrašování místních muslimů hrozbami, že „přijde Saakašvili a poboří vám mešity“. Abašidze ztratil všechnu důvěru a tamní muslimové vyšli spolu s ostatními pod staronovou (středověkou, letos v lednu za státní prohlášenou) gruzínskou vlajkou s pěticí křížů.

Po několika dnech se Adžárie dostala do bodu varu. Moskva se do posledního okamžiku snažila udržet svého přítele Abašidzeho, bylo ale jasné, že jde o politickou mrtvolu. Tehdy si tajemník ruské Bezpečnostní rady Igor Ivanov (ten, který v listopadu zamířil do Tbilisi) přiletěl do Batumi pro odepsaného pohlavára. Gruzínská vláda teď svému severnímu sousedu maže med kolem huby četnými výroky o „významném přispění Ruska k pokojnému rozřešení konfliktu“. Už jen proto, že se do věci nevměšovalo, mu patří dík.

Hned po Abašidzeho útěku prohlásila gruzínská vláda za personu non grata bulharského diplomata Plamena Nikolova, osobního zástupce generálního tajemníka Rady Evropy Waltera Schwimmera, a to kvůli „neadekvátnímu zhodnocení situace v Adžárii a falešnému informování Rady Evropy“ (v Tbilisi se proslýchá, že Abašidze si Nikolova prostě „koupil“). Schwimmera, který se v Batumi při jednáních s Abašidzem stal svědkem rozehnání studentského mítinku, aniž na to jakkoli reagoval, pak Saakašvili označil „ne za Evropana, ale za vysoce placeného úředníka“.

Vývoz s podmínkou

K dvěma dalším nepoddajným gruzínským autonomiím patří Abcházie a Jižní Osetie. Situace je tu složitější: jak Abchazové, tak Osetinci nejsou etnickými Gruzíny, tato území navíc sousedí s Ruskem, které se svého času nemálo zasloužilo o jejich faktické odtržení od Tbilisi a o provedení etnické čistky gruzínského obyvatelstva v Abcházii, což vede k – tamější propagandou velmi živené – obavě místních z pomsty ze strany navrátilců. Čas ukáže, zdali export „revoluce růží“ bude možný i sem.

(Respekt)