Červenec 2004

Kladivo na Alzheimera, neposkvrněné početí myši a mírumilovní paviáni

Jaroslav Petr

Před rokem voperoval americký neurolog Mark Tuszynski osmi pacientům stiženým Alzheimerovou chorobou do mozku geneticky upravené buňky z jejich vlastní pokožky. Buňky produkovaly značné množství nervového růstového faktoru, který sice nestačil na vyléčení, ale zpomalil postup duševní demence na polovinu. Léky předepisované lidem s Alzheimerovou chorobou zbrzdí rozvoj příznaků choroby jen o 5 %. Většina lékařů se shoduje v tom, že Tuszynského práce je obrovským příslibem do budoucna. Prozatím ale zachovávají značnou zdrženlivost. „Je to jen první z dlouhé řady studií, jež musejí následovat,“ říká americký neurolog Dave Holtzman z Washington University v St. Louis. S Alzheimerovou chorobou bychom snad mohli bojovat i za pomoci hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Poslech jeho Sonáty D dur pro dva klavíry totiž podle některých studií postup nemoci mírní. Sonáta má na lidský mozek i další pozoruhodné účinky označované souhrnně jako „Mozartův efekt“. Ten popsala v roce 1993 neuroložka Frances Rauscherová z americké University of Wisconsin, když zjistila, že poslech sonáty zlepšuje u posluchačů na přechodnou dobu prostorovou představivost. Mnozí vědci přičítají „Mozartův efekt“ lepší náladě posluchačů, ale Frances Rauschnerová dokázala, že tato hudba je s to změnit stavbu a funkce mozku. Potkani vystavení od útlého věku poslechu Mozartovy sonáty mají v mozku zvýšenou aktivitu hned několika genů a jejich neurony jsou o poznání výkonnější. Tyto změny jsou patrné především v centru, které sehrává klíčovou roli při ukládání informací do paměti.

Myš Kaguja narozená v laboratoři japonského biologa Tomohira Kona na tokijské zemědělské univerzitě nemá otce. Na jejím „neposkvrněném početí“ se podílely dvě matky. Byl tak popřen fakt, že savci mohou vznikat jen oplozením vajíčka spermií – tedy spojením dědičné informace otce a matky. Spermie a vajíčko se liší aktivitou dvou až tří stovek z celkového počtu 35 000 genů. Pokud se tyto zvláštní geny nesejdou v dědičné informaci potomka v patřičné konstelaci, je zle. Situace připomíná křižovatku řízenou semaforem. Jestliže v dědičné informaci potomka svítí v jednom směru (např. od otce) pro gen zelená, pak z druhé (tedy z matčiny) strany musí svítit červená. A naopak. Porouchaný semafor je zárukou dopravního kolapsu. Nevhodně namixované „mateřské“ a „otcovské“ geny mají za následek vážný defekt nebo i smrt. Tomohiro Kono použil pro „neposkvrněné početí“ myši normální zralé vajíčko, které spojil s vajíčkem, jehož geny upravil tak, aby aktivitou připomínaly spermii. Z 598 takto vytvořených zárodků se narodilo 10 mláďat a z nich se jen jediné – myška Kaguja – dožilo dospělosti. Člověka tímto způsobem v dohledné době jen tak někdo nevytvoří. Ale až vědci postup zvládnou a zbaví jej „dětských nemocí“, není vyloučeno, že po něm sáhnou páry homosexuálních žen. „Určitě se najdou dvojice, které by chtěly mít dítě touto cestou,“ předpokládá britský lékař Simon Fishel z Centra asistované reprodukce v Nottinghamu.

Podivuhodný fenomén pozoroval americký biolog Robert Sapolsky u keňských paviánů. Počátkem osmdesátých let se část samců jedné lesní tlupy naučila opatřovat si potravu na smetišti blízké turistické základny. Tomuto „somráctví“ přitom propadli jen její nejagresivnější samci, protože odpadky si už zabrala „smetištní“ tlupa a tvrdě je hájila. Koncem osmdesátých let se ale na smetiště dostalo hovězí infikované tuberkulózou a všichni opičí konzumenti odpadků se nakazili a uhynuli. Osiřelí členové lesní tlupy zareagovali na vymizení rváčů zcela zásadní změnou chování a proměnili svou skupinu v nebývale mírumilovné společenství. To podle všech předpokladů nemělo mít dlouhého trvání. U paviánů totiž odcházejí dospívající samci z rodné tlupy a usídlují se v cizích, nepříbuzných skupinách. Jen samice zůstávají „doma“. Důvod je zřejmý – zabrání se tak páření příbuzných jedinců. Po několika letech se tak samčí část tlupy díky permanentnímu přílivu přistěhovalců zcela obmění. Sapolsky očekával, že si cizí samci přinesou s sebou neurvalé způsoby a do tlupy se vrátí agresivita. Ale čerstvá pozorování jej usvědčila z omylu. Tlupa žije pořád mírumilovně. Přistěhovalci z agresivních tlup přejímají domácí pokojný životní styl a rvačky už je nelákají. Přetrvávající pacifismus nemůže mít dědičný základ. Mimo jakoukoli pochybnost jsme se stali svědky předávání „mírumilovné zvířecí kultury“. Klíčovou roli tu zřejmě sehrávají samice. Ty po uhynutí agresivních samců dostaly prostor pro chování, jímž rvavé samce přicházející do tlupy jednoho po druhém pacifikují.

(Respekt)