Červenec 2004

Je Šaronova zeď tak špatná?

Tomáš Pojar

Ariel Šaron a George W. Bush patří v Evropě k nejopovrhovanějším politikům. Že jde o představitele demokratických států Evropany příliš nezajímá. V porovnání s nimi vzbuzují Bašír Asad, ajatolláh Chameneí nebo Jásir Arafat zanedbatelný odpor. Ve většině evropských měst je takřka automaticky považováno za špatné cokoli, s čím jeden nebo druhý přijdou.

Stavba izraelské zdi budí v Evropě pohoršení již delší dobu. Ostrý nesouhlas se ozval i poté, co izraelský premiér přišel s plánem na jednostranné stažení z Gazy a části Západního břehu. Politiků a komentátorů, kterým Šaronův krok nepřišel úplně nesmyslný, bylo poskrovnu. Totéž se opakovalo poté, co Šaronův plán před měsícem podpořil americký prezident. Mezi čestné výjimky lze, tak jako již mnohokrát, uvést britského premiéra.

Begin, Rabin a... Šaron?

Ariel Šaron by zcela jistě do dějin vstoupil po boku izraelských státníků Menachema Begina a Jicchaka Rabina, kterým se podařilo uzavřít mírové dohody s Egyptem, respektive s Jordánskem. Jestli by se Rabinovi nakonec podařilo dohodnout s Palestinci, jisté není. Naděje tu však do jeho zavraždění rozhodně byla. Představit si nicméně dnes podpis dalších mírových dohod je prakticky nemožné.

Libanon se nachází v syrském područí a obnovení smysluplných jednání se Sýrií nelze v dohledné době očekávat. Jeruzalému i Damašku zachování statu quo prozatím vyhovuje. Přinejmenším od chvíle, kdy Palestinci odmítli návrhy z Camp Davidu a zahájili intifádu Al-Aksá, to však nevypadá ani na žádné seriózní dohody s nimi.

Izraelský premiér dobře ví, že za "historický" úspěch lze dnes považovat pouhé snížení počtu mrtvých. A právě k tomu by jeho plán přispět mohl. Ještě nikdy se Izraelci a Palestinci nenáviděli tak jako nyní. Palestinská samospráva je slabá a zkorumpovaná, Jásir Arafat vyzývá k "terorizování nepřátel" z obrazovky veřejnoprávní televize a ozbrojené složky Arafatova Fatahu otevřeně spolupracují s jednotkami Hamasu i Islámského džihádu. A to nejen při útocích na izraelské vojáky, ale i při organizování sebevražedných atentátů. Izraelská armáda operuje hluboko na palestinských územích, což má za následek další mrtvé. Palestinská ekonomika je v troskách a nasazení židovských vojáků chránících izolované osady významně zatěžuje i rozpočet izraelský. Výstavba zdi má v Izraeli širokou podporu. Stejně tak má podporu veřejnosti plán na stažení z Gazy a části Západního břehu.

Zeď samozřejmě není samospásným řešením, svůj vliv na snížení počtu sebevražedných útoků však již prokázala. Stejně tak stažení z Gazy nepovede automaticky k mírovému uspořádání a k prosperitě tamějších obyvatel. Ale to ani nikdo neslibuje. Skromným cílem je "pouhé" oddělení znepřátelených stran. Palestinská samospráva navíc získá možnost ukázat, že je schopná část svého území spravovat. Evropská unie bude mít možnost smysluplné kroky palestinského vedení finančně podpořit. Tentokráte snad bude i kontrolovat, že peníze neskončí na Arafatových soukromých účtech. Situace v Gaze po stažení izraelské armády navíc napoví, jak by mohla vypadat situace po podstatnějším vyklizení Západního břehu.

Zeď ani Šaronem navrhovaný rozsah stažení rozhodně neznamenají konečné vymezení hranice Izraele s budoucím palestinským státem. Jde o hranici "dočasnou" a jednání jsou nevyhnutelná. Po částečném izraelském stažení - ke kterému dříve či později dojde - bude však délka oné dočasnosti záležet více na samých Palestincích. Čím dříve jim bude umožněno prokázat, že jsou schopni si vládnout a zaručit Izraeli bezpečnost, tím lépe.

Je nepochopitelné, jak mohl izraelský premiér udělat tak hrubou chybu, jakou bylo nedávné vypsání vnitrostranického referenda. Stažení tak zamítla pouhá dvě procenta voličů. Referendum celonárodní by jej s největší pravděpodobností naopak výrazně podpořilo. Jen v sobotu se v Tel Avivu na podporu stažení konala demonstrace, které se zúčastnilo více lidí, než bylo zamítavých hlasů.

Počet mrtvých obou stran v Gaze od referenda výrazně stoupl. Šaronův plán překvapivě podpořili kromě Spojených států i zástupci Ruska, Evropské unie a OSN. Pozdě, váhavě, ale přece. Snad si v New Yorku a Bruselu také všimli, že telavivskou demonstraci vedl Šimon Peres, a že se tedy premiérův plán nedá smést ze stolu jako další z návrhů nebezpečného radikála.

Nelze si přát nic víc, než že evropské země začnou přehodnocovat svůj postoj a že se izraelskému premiérovi podaří stažení nakonec přece jen uskutečnit. Na Blízkém východě dnes není čas na prosazování všeobjímajících mírových plánů. Podpora drobných kroků vedoucích k oddělení znepřátelených stran je však na místě. Bez ohledu na to, jestli je prosazuje v Evropě tak neoblíbený politik.

(MF DNES)