Červenec 2004

Bydlet tak v domě plném Ćechů.

Karolína Ryvolová

Se Stanislavem Tišerem o jeho klubu, velkém pelmelu a mizející tradici

Co vás přivedlo na nápad založit boxerský klub?

V 90. letech jsem si všiml, že žižkovský ulice jsou plný mladejch Romů, který se flákaj, fetujou a dělaj nám ostudu. Práci jsem měl, ale rozhodl jsem se, že založím oddíl pro mladý lidi, který potřebujou někam patřit. Nechal jsem si vytisknout plakátky a rozhlásil jsem tady po Žižkově, co se chystá. Jsem tu známá perzóna, lidi si mě vážej, navíc si Romáci všechno řeknou, takže hned první den bylo narváno.

Box

To bylo před osmi lety. Kolik členů váš klub má dneska?

Asi 160, během pondělka se mi tu kolikrát vystřídá až 120 lidí. Dojíždějí z celý Prahy, ale taky z Vlašimi, Mladé Boleslavi, Kostelce nebo Příbrami, o víkendech tu mívám kluky až z Moravy. Myslím, že náš klub je už po republice hodně známý.

Kolik tu je trenérů?

Měl jsem dva civilkáře, ale nebylo na výplaty, takže to vedu sám, jen v pondělí mi chodí pomáhat jeden kluk. Stabilně sem dochází sociální pracovník a duchovní v jedné osobě Standa Rytíř, Čech, kterej je tu pro případ, že by někdo potřeboval pomoc. Přijde, zatrénuje s klukama, a pokud má někdo problém, tak ho spolu řeší. A ti kluci za ním nebo za mnou sami chodí. Já pro ně nejsem rodič, tady není napjatá atmosféra domova, takže řeknou i to, co se doma bojí říct. Máme otevřeno celý den a může sem kdokoli z ulice. Kluků, který si tu našli nový kamarády a přestali mít potřebu se vybíjet někde s partou, je hodně.

Čím to, že je box pro Romy tak přitažlivý?

Romští kluci mají v genech ohromnej pohybovej talent, ať už na tanec nebo na sport. Bohužel jim schází vůle. Nedokážou vytrvat u jedný věci, než se dostaví výsledek. Ale mám tu šikovný kluky, kteří u mě trénují už skoro tři roky a v zápasech vyhrávají. Myslím, že je motivuju tím, co jsem dokázal, a že se jim tu celý den věnuju.

Můžete připomenout alespoň dva?

Lukáš David a Ladislav Žiga, velký talenti, kteří už v šestnácti letech získali stříbro na mistrovství republiky. Láďa, kterýho jsem znal a přivedl do klubu, byl závislej na drogách, Lukáš byl povaleč, kterej přišel sám. Oba u mne vydrželi tři a půl roku.

Jaké je národnostní složení klubu?

Je to velký pelmel. Počínaje námi Romáky a vámi Čechy, přes Armény, Bělorusy, Rusy a Ukrajince po Slováky, Albánce, Němce, Francouze, Dány, Nigerijce. Domlouváme se česko-anglicky, ale to v boxu ani není třeba, všechno potřebný si ukážeme. A snášíme se velmi dobře.

Většina členů klubu pochází ze sociálně slabých rodin. Platí příspěvky? Z čeho vlastně klub žije?

Ideou klubu je umožnit ohrožené mládeži jiné vybití, než jaké nabízí ulice. Takže přípravka a kadeti neplatí nic, nebo jen symbolicky. První čtyři roky jsem všechno hradil ze svýho. Začínali jsme ve školní tělocvičně v Cimburkově ulici, pak školu zrušili a ředitel Tesly Žižkov, který mě znal z doby, kdy jsem boxoval, nám pronajal dva sály. Po čase jsme se stěhovali do Libně. Trénoval jsem syna majitele restaurace a billiard klubu, kterej mi přenechal bezvadnej prostor, ale na rekonstrukci a vybavení už jsem potřeboval grant. Tam jsme měli krásnej ring, pořádali jsme i zápasy. Jenže po dvou letech mi došly peníze.

Kdy se klub vrátil na Žižkov?

Jeden můj známej se znal s žižkovským starostou, a ten si mě zavolal na pohovor. Donesl jsem mu výstřižky z novin a dokumentaci, aby viděl, že máme dobrý výsledky. Řekl mi, že Romům nerad dává nebytový prostory, protože tam chlastáme a děláme bordel, ale nakonec mi přidělil místo na Havlíčkově náměstí. Ale ne za korunu, jako jiným sportovním sdružením a neziskovým organizacím. Tři roky jsem platil komerční nájemný 800 Kč za metr čtvereční, pak jsem na ně zatlačil: když mi nedají grant, ať alespoň sleví nájemný. Slevili na 600 Kč, teď od ledna platím jako ostatní korunu. Ale smlouvu mám jen na půl roku, pak musím zažádat o prodloužení. Každá organizace tu dostane smlouvu na dobu neurčitou nebo na rok, jen já na půl roku.

V komunálních volbách místní zastupitelstvo slibovalo, že bude podporovat sportovní činnost. Z 45 žižkovských sportovních organizací jich 44 dostává peníze, já jedinej nic. Byli jsme vždycky závislí na grantech, jen tak se nám dařilo přežívat. Letos jsme žádný peníze nedostali a klub je na pokraji úpadku. Nerad, ale dotuju ho zase ze svýho.

Odkud peníze berete?

S bratrem máme úklidovou firmu na Praze 7, Městská část Praha 3 nás nechtěla. Zaměstnáváme Romy.

Fandili mi, že jsem Rom

Jak jste se dostal k boxu?

Jednou, když mi bylo patnáct, napadli na vesnický zábavě mýho o rok mladšího bratra. Já po nich skočil a jednou ranou jsem dva sestřelil. Viděl to náhodou trenér Karel Beran a zašel za mnou, jestli bych nechtěl zkusit box. Týden jsem o tom přemýšlel a pak jsem jel na adresu, kterou mi dal. Měl kousek za Plzní tělocvičnu, a tam kluky trénoval.

Jste z muzikantského rodu. Jak reagoval otec, když jste si zvolil místo hudby sport?

Myslím, že to tak ani nebral. Bylo nás pět bratrů, nejstarší hraje na cimbál, kytaru a harmoniku, všichni ostatní včetně mě na kytaru. Taky máme hodně hudebně nadanejch bratranců, takže muzika v rodině pořád zůstává. Já už za školu hrával fotbal, dělal jsem judo a vědělo se, že jsem spíš na sport.

Jak vzpomínáte na své mládí v Plzni?

Ve škole mě měli rádi, dobře jsem se učil. Ovšem když jsme se v jednu chvíli sešli tři Tišerovci v jedné třídě, bylo to už na učitele moc, jsme přece jen živější… Doma jsme se učit nemohli, za prvé nás bylo osm dětí, za druhé nás neměl kdo učit, táta měl akorát měšťanku a máma sotva uměla číst. Dokonce jsme ji pak v pozdějším věku se sourozenci učili. Takže šlo spíš o to, co jsem ve škole pochytil. A protože jsem v patnácti začal sportovat, nešel jsem ani na střední školu.

Postrádal jste to v životě?

Ani ne. Škola mi dala dost a všeobecný rozhled jsem získal díky cestování s boxem. V mládí jsem taky dost četl, hlavně cestopisy a literaturu faktu, dodnes vyluštím každou křížovku. Jinak jsem se ještě zajímal o parapsychologii – vědu o životě po životě.

Jak jste se z Plzně dostal do Prahy?

Můj trenér někam zavolal, že má perfektní muší váhu. Za čas mě pozvali na zápas do Českých Budějovic. Jel jsem tam sám vlakem a před hotelem Slunce jsem se měl setkat s trenérem, kterýho jsem neznal. Tenkrát se nosily dlouhý vlasy, takže jsem měl máňu a cigaretu v puse. Opodál stojí chlápek a prohlíží si fotku, pak ke mně přistoupí, vyrazí mi cigáro z pusy a povídá: „Ty vlasy pudou dolů!“ Tenkrát se ještě nenosily helmy, proto to nešlo. Druhej den jsem nastoupil do ringu a vyhrál jsem.

Do osmnácti jsem trénoval v Plzni a jezdil na zápasy jako dorostenec za Prahu. Až na vojně jsem začal trénovat v Praze a po vojně jsem zůstal. Byl jsem tu hrozně sám, nikoho jsem neznal, nevyznal jsem se tu.

Jste osminásobný mistr Československa, dvakrát jste byl stříbrný. Změnil se pohled okolí, když jste začal vítězit?

Nešlo ani tolik o mistrovství republiky, jako spíš o mé začátky v Lucerně, kam chodilo až tři tisíce diváků. Fandili mi, protože jsem byl zápas od zápasu lepší. Dá se říct, že jsem byl slavnej – kam jsem se hnul, tam mě lidé poznávali. Měl jsem spoustu přátel, gádžů i Romů, a dokonce bych řekl, že bílí mi kolikrát fandili právě proto, že jsem Rom.

Setkal jste se s diskriminací ve sportu?

Když se dřív rozhodovalo o tom, kdo pojede zápasit do světa, přednost měli vojáci a policajti z Rudý hvězdy nebo z Dukly Olomouc. To ale nebyla rasová diskriminace. Později, když už jsem byl slavnej, mě přijmout museli a republiku jsem reprezentoval. V roce 1984 jsem ale reprezentovat odmítl. Půl roku jsem dřel na vítězství na olympiádě v Los Angeles a komunisti hry nakonec bojkotovali. Já jsem boxerskýmu svazu napsal dopis, že už nebudu reprezentovat naši vlast. Chtěli mi dát stopku, ale trenér to nakonec vyjednal naopak: už jsem nesměl bojovat na turnajích, ale musel jsem nastupovat v mezistátních utkáních…

Rasovou diskriminaci jste tedy nezažil?

Ve sportu ne, v životě ano. Myslím, že je dnes běžná. Projevuje se v bydlení, v zaměstnání, všude. Romové dnes v ničem moc nevyniknou, ale to je především chyba společnosti, která jim nenabízí žádnou příležitost se předvést. Osm let třeba tvrdím, že Městská část Praha 3 jsou rasisti, protože donekonečna zadávají práci stejným firmám, a pro Romy práce není. Teprve nedávno na můj popud zaměstnali několik mladých Romů od nás ze Žižkova jako metaře. Já to vidím především jako chybu úřadů, které každého Roma automaticky posílají pro podporu. Naši lidé chtějí pracovat, nechtějí jenom žádat o dávky, nechtějí jenom brát. Musí dostat šanci.

Dva jsem praštil

Jak byste srovnal míru rasismu za komunistů a dnes?

I dřív jsme samozřejmě měli potíže, nechtěli nás pouštět na zábavy a do restaurací, jednou jsme před plzeňským klubem Peklo udělali demonstraci, protože nás odtamtud pravidelně vyháněli. Já se dokonce kvůli tomu později na Žižkově popral a skončil ve vězení. Bylo léto, měl jsem žízeň, tak jsem si skočil do hotelu naproti Viktorce Žižkov na pivčo. Ve dveřích stál kluk a povídá: „Hele, cikány sem nepouštíme,“ a strčil do mne. Já na to: „Co do mne strkáš? Dám si jenom něco k pití a zas půjdu!“ Jenže on byl drzej, navážel se do mne, tak jsem to nevydržel a dal jsem mu pěstí po bradě. Ve chvíli, kdy jsem ho sundal, procházeli okolo dva policajti. Pustili se do mne, já se nedal a skončilo to čtyřmi měsíci v base.

Jaké bylo vězení pro romského šampióna v boxu?

Polovina lidí mě znala, policajti, bachaři i vězni, takže jsem tam byl uznávanej člověk. Dalo se to vydržet.

Takže je to s rasismem stejné, horší, nebo lepší než dřív?

Dřív se člověk nemusel bát o holej život, nemusel mít strach pouštět děti do školy a klidně si mohl vyrazit třeba mezi spoustu bílejch na fotbal. Dnes už si to netroufnu, kdoví, jestli tam nebude třicet blbců, kterejm se neubráním. Většinou mají jenom kecy, ale…

Střetl jste se někdy se skiny?

Jednou jsem se popral a byl jsem vítěznej – dva jsem praštil a utekl.

Obecně lze říci, že Češi jsou vůči Romům netolerantní. Jsou takoví i Romové vůči Čechům?

Netoleranci v sobě má každej. U Romů ale neprobíhá tak, že by si doma jen tak říkali, jak nenáviděj Čechy; obvykle to vychází z nějaký konkrétní křivdy. Kdežto skinům a fašistům nikdo neukřivdil, je to jejich postoj. Většina Čechů by třeba nechtěla bydlet vedle Roma.

A jak je to s Romy?

Většina by si myslím přála, aby jejich rodina bydlela v domě plném Čechů. Lépe by se integrovali. Když bude ta rodina slušná a čistotná, tak s ní nikdo nebude mít problém.

Co se podle vás základního mezi Romy změnilo?

V dnešní době už nejsou tak soudržní jako dřív. Dřív jsme se scházeli, abychom si spolu popili, popovídali, zazpívali a zatancovali. Naši samozvaný předáci tvrdí, že Romové mají svoji komunitu a kulturu, protože kdyby to tak nebylo, oni by neměli co dělat. A oni musí vykazovat nějakou činnost, vždyť jim vláda platí kanceláře. Ta soudržnost se už dnes drží jenom mezi olašskými Romy, u nás Rumungrů neexistuje. Už za komančů jsme neměli žádný krále ani barony. Mladý Romové, který se bojí jít na diskotéku nebo do restaurace, si obvykle najdou jednu lokalitu, kde se scházejí. Ale starší generace to už vesměs nedělá. V tom se hodně začínáme podobat Čechům. Anebo vezměte děti – to byl dar! A dnes už to tak není.

Vy také máte jen jednu dceru.

Nejdřív jsme měli malej byt, pak zas žena nechtěla. Dcera je ve čtvrtým ročníku na gymnáziu, chce pak jít na medicínu, práva nebo žurnalistiku. Dělá mi radost, ale určitě bych chtěl víc dětí. Až odejde, zůstaneme se ženou sami, a to je škoda. Všichni moji sourozenci mají minimálně tři děti, ale hodně z nich je v zahraničí. Sestra je čtyři roky v Kanadě, dva bratři tři a půl roku v Anglii, další sestra dva roky v Irsku…

Co bylo, už není

Proč se vaše kultura ztrácí?

Protože jsme od vás přebrali všechny špatný zvyky. Závist, mamon… to mezi Romákama nebylo, kde by se to vzalo, když měli všichni stejně málo! Všichni si navzájem pomáhali, ale dneska? Kdyby se dřív romská holka, třeba něčí sestra, stala šlapkou, byla by to obrovská pohana pro celej rod. Nebo naše řeč, romština, vždyť mladý kluci už ji neumějí! Já romsky mluvím, ale vzal jsem si gádžovku, takže doma nemám příležitost. Mluvím romsky s bratry, s rodinou v Plzni, a tady v tělocvičně s klukama.

Takže jak vidíte budoucnost Romů u nás?

Rozhodně to nebude fungovat jako soudržná pospolitost, ta už neexistuje. Druhá věc je, že se vytrácejí Romové jako takoví, stejně jako je těžké najít stoprocentního Čecha. Všechno je pomíchaný, romský kluci si berou bílý holky, černý holky bílý kluky, jejich děti už jsou jiný, už to nejsou Romové. Za pár desítek let to bude všechno pryč. Ale proč nad tím plakat, to je prostě vývoj.

Vám ztráta tradic nepřipadá jako něco negativního?

Tradice by se měly zachovávat asi v takový míře, jako se udržujou moravský kroje a folklór. Ano, připomeňme si naše významné výročí, postavme si muzeum, ale proč to za každou cenu uměle udržovat? I bez toho se dá žít. V český společnosti se tradice už taky neudržujou: kdo dnes chodí běžně v kroji? To, co bylo, už není. My si to ale musíme připomínat.

STANISLAV TIŠER (narozen roku 1957 v Plzni) je osminásobný mistr Československa v boxu, vítěz mnoha mezinárodních a mezistátních utkání. V roce 1995 založil na Žižkově navzdory potížím úspěšné „Sdružení pro mimoškolní aktivity – SPORT“, boxerský oddíl určený mládeži ze sociálně slabých rodin, především mladým bezprizorným Romům. S. Tišer je ženatý a má jednu dceru.

(Respekt)